Odložená Anička
Neděle v 17:39
|
Kouzelný svět panenek
Mám štěstí, anebo mají možná štěstí panenky. Šla jsem do Alberta a vedle nádoby na plasty byla položená krabice plná plastových poškozených hraček. Mezi nimi vykukovala hlavička panenky. Já a panenky, samozřejmě, že jsem hned zbystřila pozornost, nenápadně jsem se rozhlédla kolem dokola, aby si náhodou lidé nemysleli, že už začínám vybírat popelnice, a vysvobodila jsem panenku z hromady rozlámaných různých stavebnic. Poznala jsem ji, okamžitě jsem věděla, komu tato panenka patřila. Znala jsem její malinkou maminku, která ji vozila ve sportovním kočárku pro panenky. A teď? Ležela tady v krabici, nachystaná na vyhození, ušmudlaná, ušpiněná, prostě - nepotřebná. Své malé mamince se už znelíbila, hodila ji někam do sklepa a nakonec skončila tady. Opatrně jsem panenku položila do tašky a vrátila se domů. Albert počká, ten neuteče.
Doma čekala panenku očistná koupel, sundala jsem z ní všechno špinané oblečení pro miminka (poškozené nebylo, stačí je jenom vyprat) a ejhle, ze zaprášené panenky se vyklubalo krásné miminko se zavřenýma očima, které dokonce při pohybování vydává pláč. Dívám se na to krásné miminko a v duchu si kladu otázku "proč". Proč tato krásná panenka, které jsem ihned dala jméno Anička, skončila tak, jak skončila. Že by si dnešní holčičky nevážily svých hraček?
Ve svém dětství jsem měla jenom jednu jedinou panenku, kterou jsem dostala v roce 1946. Tehdy sehnat panenku byla veliká vzácnost a já jsem ji opatrovala jako oko v hlavě. A vlastně ji mám doposud. A tak se mi, naprosto nechtěně, rozšířila sbírka o jednu zachráněnou panenku. Možná měla štěstí, že jsem šla právě kolem, možná jsem já blázen, že jsem ji vytáhla z krabice, ale copak jsem ji tam mohla nechat?
Zvědavý čivaváček
8. května 2012 v 16:29
|
Daneček
Že je můj pejsek obrovsky zvědavý, na to jsem si už celkem zvykla, ale někdy mě jeho zvědavost dokáže uvést do dost trapné situace. Je zajímavé, že ho nezajímají lidé, kteří jsou zachumlaní do kabátů, čepic a ušanek, ale zaměří se vždycky v létě hlavně na mladé slečny, oděné v minisukýnkách. Nejlepší je, když tak stojí na zastávce a čekají, až přijede autobus nebo trolejbus. Takovou slečnu Danek začne obíhat v pravidelných kruzích, které se stále zmenšují a zmenšují, až obíhá těsně kolem slečny a protože je maličký, tak hlavičku vyvrátí nahoru a dívá se. Reakce slečny? Napřed dělá, že se nic neděje, jako kdyby se jí to netýkalo, pak mírně zrůžoví, potom znejistí a v poslední fázi si začne nenápadně uhlazovat sukýnku, jestli ji náhodou nemá vysunutou hodně vysoko. Ono to totiž vypadá, jako kdyby jí ten můj chuligán koukal pod sukně. Jednou toto divadýlko pozoroval starší pán o holi, sedící na lavičce. Chvíli se jenom pobaveně díval, jak Danek tancuje kolem slečny v minisukních, pak se předklonil a tiše pronesl: "Já bych si taky dal říct, pejsku, ale u mne to už není dost dobře možné." Ta jeho tichá slova zaslechla pochopitelně i mladá slečna a zaslechla jsem je já. Slečna zčervenala a prchla ze zastávky. Já jsem se začala docela normálně nahlas smát. Ta představa pobíhajícího pána kolem slečny byla opravdu zábavná.
U nás ve městě probíhá každoročně festival folklórní a dechové hudby a kvůli průvodu bývá omezená doprava, v některých místech i odkloněná. Shodou okolností uzavírka silnice byla právě u přechodu přes křižovatku, přes který pravidelně s Dankem chodíme. Aby opravdu doprava byla naprosto bezpečná, uprostřed silnice stál mladý, šikovný policista s plácačkou v ruce a pomáhal řidičům se v tom zmatku orientovat. A právě tento policista Danka velmi zaujal. Normálně jsme přecházeli přes přechod, jako obyčejně, a najednou Danek zabrzdil a zastavil se před policistou. V tom momentě jsem pochopitelně musela zůstat stát i já. Dankovi létala hlavička ze strany na stranu, očička vykulená jak tenisáky a zvědavě si policistu prohlížel. Já jsem stála vedle a Danka pozorovala. Že ho odtud nedostanu, to mi bylo nad slunce jasné. "Potřebujete něco, paní?" zeptal se mě policista opatrně. "Ne, proč?" klidně jsem odpověděla. Policista znejistěl. Ženská stojí před ním, ani se nehne a nic nepotřebuje, to asi nebude normální. Pak se podíval na zem a uviděl Danka, jak si ho zvědavě prohlíží. "A ten pejsek něco potřebuje?" zeptal se znovu. "Ne, proč?" znovu jsem odpověděla já a zachovávala jsem kamennou tvář, i když mě to stálo hodně přemáhání. "Že se na mne tak dívá." "Asi se mu líbíte", klidně jsem znovu řekla, "a pak, podle něho asi uprostřed silnice nemáte co dělat." "Ale já tu musím stát", pronesl policista nešťastně a začal měnit barvu v obličeji - začal mírně růžovět. To mě pobavilo. Červenající se slečnu, na to jsem si už zvykla, ale červenající se policista, to se tak často nevidí. "Danku, k noze", vydala jsem příkaz, na který můj čivaváček obyčejně kladně reaguje, ale tentokrát ne. Ba naopak, vydal se směrem k policistovi. Při představě, že ho začne obíhat tak, jak obíhá slečny v minisukních, jsem se začala potit. Co teď? Vyřešila jsem to jednoduše, "čapla" jsem čivaváčka a odnesla ho v náručí na druhou stranu na chodník. Dan se uklidnil, policista se uklidnil a mohli jsme pokračovat v cestě k domovu. Tentokrát už bez zvláštních příhod.
22. 4. 2012
22. dubna 2012 v 11:14
|
Deníček
Někteří lidé ráno vstávají hodně brzy a jdou si zaběhat. Já ne. Jednou jsem to zkoušela a když jsem pobíhala kolem řeky mezi několika mladými nadšenci, tak se na mne dívali jako na muzejní exponát. Proto od té doby raději cvičím doma. Ale zato ráno i večer. Stačí mi k tomu nutnost zavřít a ráno zase otevřít okno v koupelně, které je umístěno dost vysoko nad vanou. Nutno podotknout, že bydlím v domku z roku 1929, tudíž koupelna malinkatá a okna zatím původní.
Probíhá to následovně. K vaně si musím přistavit malou židličku (u nás se jí říká krásně česky šamrlka), vylézt na židličku, potom na okraj vany, trochu se natáhnout a s úspěchem zavřít a zaháčkovat okno. Jakmile se mi podaří vylézt na vanu, Daneček se tlapkami opře o židličku a se zájmem sleduje, jestli se mi podaří zavřít okno bez úrazu, nebo jestli, k jeho potěšení, nespadnu do vany. Zatím se to nestalo. Ovšem, když chci slézt dolů, musím napřed preventivně zavolat "pozor!", aby mi Daneček uvolnil místo, pro jistotu si zkontrolovat, jestli je už pryč, a pak slézat. Mám to už nacvičené, nikdy se nic nestalo. Až dnes ráno. Když jsem si kontrolovala přístupnost židličky, nějak jsem zapomněla, že vedle okna visí poněkud větší - 120-ti litrový bojler na ohřívání vody (kdo ho tak blbě umístil, to už opravdu nevím), a moje hlava se nepříjemně s touto nestvůrou potkala. Okamžitě jsem si připadala jak ve Vodníkovi od Erbena, až na to, že "šírá barevná kola" nezavířila nikde na hladině, ale před mýma očima. Bojler srážku vydržel, já jsem chvíli vypadala jako jednorožec. Danečka to pravděpodobně dost pobavilo, alespoň podle jeho veselých svítících očiček. A já? Nu co, odjakživa se o mně vědělo, že jsem mírně praštěná, tak teď jsem opravdu praštěná pořádně. Auuuuuuu. Přeji vám pěkný den bez malérů.
4. 4. 2012
4. dubna 2012 v 20:28
|
Deníček
Dnes byl pro mne opravdu den "Blbec". Měla jsem vyřizování ve městě, nechtělo se mi jít pěšky, tak jsem jela autobusem. V ruce poslední šestikorunovou jízdenku, seniorský pas v tašce, takže mi nic nehrozí. V autobusu bylo hodně lidí, protože byla doba, kdy se všichni rozhodli přesunovat asi na "Velikonoční jarmark" na náměstí. Předposlední zastávku před mým vystupováním nastoupil do autobusu revizor. Byla jsem klidná, jízdenku jsem měla označenou, ale stejně, než se ke mně dostal, tak jsem vystupovala. Tento úvod je velmi důležitý, protože to, co jsem se dozvěděla o nějakou dobu později, mohlo pro mne opravdu dopadnout katastrofálně.
Nakoupila jsem všechno, co jsem potřebovala a zastavila jsem se v trafice, abych si koupila jízdenku na trolejbus. "Prosím šestikorunovou jízdenku," povídám prodavačce. "Ta už neexistuje, teď stojí devět korun," odpověděla trafikantka. "Oni zdražili jízdné?" podivila jsem se. "A vy to nevíte?" podivila se pro změnu prodavačka, "už od prvního ledna." "Ale já jsem pořád jezdila na staré jízdenky a nic se nedělo," bránila jsem se. "No jo, to jste mohla, staré jízdenky platily do konce března, ale teď už, paní, máte duben, takže dostanu devět korun a tady máte jízdenku." Polil mě studený pot. Při představě, že by se revizor ke mně dostal při mé cestě do města, ta ostuda!! Ta pokuta!! Byla jsem z toho tak rozhozená, že jsem domů raději šla pěšky.
Přišla jsem domů a pustila jsem Danka na zahrádku, aby se proběhl a vyvenčil. Mezitím jsem uklízela nákup. Najednou jsem uslyšela ze zahrádky zuřivý štěkot. Tento druh štěkotu už znám, ale protože bylo odpoledne, svítilo sluníčko, tak jsem udiveně vyšla ven, abych zjistila, co se děje. Danek kroužil kolem jednoho místa a zuřivě štěkal. Ach jo, už jsem věděla, co se děje. Automaticky jsem vzala lopatku a smeták a šla jsem za ním. Samozřejmě, nemýlila jsem se. V trávě, stočený do klubíčka, ležel malý ježek. Ve dne! Ježka jsem shrnula smetáčkem na lopatku a za mohutného řevu Danečka jsem ho přenesla na druhý konec zahrádky a vyklopila jsem ho za plot. Najednou kočičí vřískot! Co se zase stalo? Nepodívala jsem se pořádně a ježka jsem vyklopila těsně vedle kotěte, které se tam vyhřívalo na sluníčku. No ještě štěstí, že jsem mu ho nevyklopila na hřbet, to by byl daleko větší řev. Vedle mne vřískal a poskakoval Daneček, za plotem vřískalo a pelášilo vyjevené kotě a vystrašený ježek zůstal ležet na místě, kam dopadl, stočený do klubíčka a ani se nepohnul.
Jak říkám, opravdu Den blbec.
Tatínkův "kapandaš"
3. dubna 2012 v 12:56
|
Vzpomínky
Tatínkovi bylo něco přes čtyřicet let, když za ním přišel náčelník. "Poslouchej, dostali jsme příkaz, že všichni příslušníci si musí doplnit středoškolské vzdělání na maturitu. Máš dvě možnosti, buď si uděláš gymnázium nebo VUML. Ta ti nahradí maturitu." Na vysvětlenou, tatínek byl policejním důstojníkem (tehdy Veřejná bezpečnost), byl vyučený a měl jenom četnickou školu. "A všichni příslušníci si také musí udělat kurz ruštiny," pokračoval náčelník.
Z nepochopitelných důvodů si tatínek vybral právě VUML - tehdy dvouleté studium politických věd, kde se učil, jak početná dělnická třída zamává s buržoazní menšinou a nastolí naprosto beztřídní společnost na celém světě. Utopie, od které upustil i Marx s Engelsem, ale na které tvrdošíjně trval Lenin. Co se týká zkratky VUML, podotýkám, že zkratka znamenala Večerní univerzitu marxismu-leninismu (to pro nezasvěcené), a proto není možné si ji plést se stejnou zkratkou, kterou byl hanlivě nazýván policejní obušek a znamenala Vulkanyzovanyj učitel marxisma-leninisma (psáno foneticky, čte se s důrazem na předposlední slabiku každého slova). A také se pustil do studia ruštiny.
Tady jsem jako doučující musela nastoupit já, která jsem se v té době ruštinu učila už dvanáct let a dělala jsem z ní maturitu. Naučit tatínka, který do té doby znal pouze latinku nebo švabach, azbuce, byl nadlidský úkol. Ze všech krkolomných slovíček, která se musel naučit, ale jejichž význam mu absolutně unikal, se mu nejvíc líbilo slovíčko "černílnica" - inkoust (zase psáno foneticky, jak se to vyslovovalo). Co na druhé straně nemohl pochopit, to bylo slovo, znamenající v češtině "tužka". Jednoduché slovíčko, které ovšem mělo jediný zádrhel, když pominu nesmyslný znak z azbuky na jeho konci. A ten zádrhel? Písmenko "p" v češtině znamená v ruštině "r". A toto tatínek nemohl pochopit. Místo ruského slovíčka "karandaš" četl stále "kapandaš". Tento kapandaš se mu tak vryl do paměti, že když potom dělal zkoušky z ruštiny, naprosto svým kapandašem exceloval. Vyučující lektor uznal, že bude asi velmi těžké naučit tatínka (a nejen tatínka, ale i ostatní) ruštině a tento kurz byl nakonec zrušen. Tatínkovi ale jeho kapandaš zůstal přišitý ještě moc dlouho, jak v práci, tak doma, nikdo po něm nechtěl půjčit českou tužku, ale jenom kapandaš.
Jak dopadl s VUMLem? No přece dobře, ale stejně mu to moc nepomohlo, na žádný postup to nestačilo, protože měl velký škraloup. Vzal si totiž za manželku dceru živnostníka, tedy buržoazní třídy, proti které měl bojovat, a to tehdejší režim neodpouštěl.
Zde hledá