Zase mám z ostudy kabát.

13. dubna 2016 v 8:39 |  Deníček
Chvíli jsem váhala jestli mám tuto příhodu zveřejnit, ale potom jsem si řekla, no co, ať se jiní zasmějí. Že jsem s ostudou jedna ruka od mládí, to není žádná novinka, že se s ní kamarádím i v tomto věku mnoho lidí asi nepřekvapí.
Šla jsem do kadeřnictví nechat si zušlechtit vlasy, trochu zarovnat, trochu zkrátit, abych nevypadala jak čarodějnice. Jako kdyby to pomohlo! Tentokrát jsem s sebou vzala Kubíka. Danka už kadeřnice znala, ať se tedy seznámí s Kubíkem. Na klíně jsem ho mít nemohla, položila jsem si ho tedy k nohám. Zapomněla jsem ovšem na jednu, dost podstatnou skutečnost. Kubík se velmi rád schovává, doma pod různé skříňky, odkud ho nejsem schopná vydolovat. U kadeřnice chvíli vydržel ležet u mých nohou a potom se schoval pod skříňky. A pro jistotu až dozadu. A tam potichoučku čekal a pozoroval co se s paničkou děje. Kadeřnictví celkem prázdné, jenom jedna paní měla strčenou hlavu pod helmou, četla si časopis a ukusovala nějaké sušenky.
Byla jsem dost brzy hotová, opravdu to dlouho netrvalo, zaplatila jsem, zavolala na Kubíka, aby vylezl, ale on níc. Asi se mu tam začalo líbit. Násilím jsem ho nechtěla vytahovat, vypadalo by to jako kdybych táhla mrtvolku, takže mi nezbylo nic jiného, než se spustit na všechny čtyři a snažit se Kubu z pod skříněk vydolovat. Asi to byl pohled pro bohy, protože za mnou se ozvalo takové to kuc, kuc, a když jsem trochu otočila hlavu viděla jsem, že paní pod helmou se začala dusit, mlátila hlavou do helmy a nemohla se nadechnout. Její vytřeštěné oči se upíraly na můj zadek, který jako jediný bylo dobře vidět. Kadeřnice chvíli bublala utajovaným smíchem, potom to nevydržela a rozchechtala se na celou místnost. To vzbudilo Kubíkovu zvědavost, vylezl ven, aby se podíval co se děje, já jsem ho rychle chytila, vysoukala jsem se z pod skříněk, což šlo podstatně hůř než opačně, a situace byla zachráněná. Tedy skoro. Podařilo se mi totiž krásně vymést a uklidit podlahu, na které se válely moje ostříhané vlasy a já jsem si je pěkně nalepila na kalhoty. Vypadalo to jako kdybych svým kalhotám chtěla dopřát paruku. S kadeřnicí jsme chvíli pracně ometaly a odstraňovaly vlasy z mých kalhot, abych mohla jít domů a nebudila veřejné pohoršení.
Na druhý den jsem potkala kadeřnici v obchodě. Vítala mě obrovským úsměvem. Co by člověk neudělal pro blaho ostatních lidí, že?
 

Proč?

10. dubna 2016 v 9:23 |  Deníček
Jejich dcera si pořídila pejska. Potom vyrostla, osamostatnila se, provdala se, odstěhovala se z domu a pejsek zůstal na krku mamince. Maminka si chtěla ještě něco užít, cestovat, pejsek byl pro ni přítěží, začala pro něho hledat jinou rodinu. Prý z toho důvodu, aby nebyl pořád sám. Proč?

Mladí manželé si pořídili pejska. Docela dobře se o něho starali, dostal nažrat, napít, byl řádně očkovaný a byl.... stále na zahradě, protože ho doma nechtěli. Potom se jim narodilo dítě a pejsek musel jít z domu. Prý aby tomu dítěti neublížil. Proč?

Manželé chtěli koupit pejska své dceři, aby ji naučili zodpovědnosti. Ale .... muselo to být takové plemeno, které může být celoročně venku, dovnitř nesmí jít, protože nesnášejí doma chlupy a nepořádek. A aby se netoulal, tak bude celou dobu pouze na řetězu. Proč?

Před lety jsem si pořídila pejska. Věděla jsem, že to pro mne bude znamenat určitá omezení, že ho nemohu nechávat dlouhou dobu doma samotného, protože by mu bylo smutno, že je to rasa, která nemůže být celoročně venku, že bude doma a dokonce se mnou bude spávat v posteli. A přece jsem si ho pořídila. I když s ním nemohu chodit všude na návštěvu, protože
- někteří nemají zařízený byt na psy
- někteří nesnášejí psa v bytě
- někteří vůbec nesnášejí psy.
A aby toho nebylo málo pořídila jsem mu kamaráda. Stejnou rasu, sirotka, zemřela mu panička. Tak mám pejsky dva. A oba dva v bytě. A někteří lidé si začali ťukat na čelo. Prý nejsem normální. Proč?

Další mladí manželé měli pejsky dokonce tři. Všechny zachráněné z nevhodných podmínek. Všichni měli tu nejlepší péči, bydleli s nimi doma a měli se moc dobře. Pak se jim narodila holčička. Pejsci z domu nešli, holčička je obklopená milujícími čtyřnohými přáteli, kteří ji hlídají, ona si s nimi hraje a všichni jsou šťastní. Dokonce se naučila nosit hračky v zubech, jak to dělají její chlupatí kamarádi, krade jim granule a různé kostičky, pohybuje se s nimi po čtyřech. Co na to rodiče? "Dokud neočurává a neznačkuje všechno v domě, dotud dobře", prohlásila vesele maminka. Také si někteří lidé ťukají na čelo. Proč?

A já se opravdu ptám proč. Proč si někdo pořizuje pejska, kočku, morče, králíčka, když ho za chvíli přestane bavit, nechce se o něho starat a snaží se ho zbavit? Nerozumím tomu.

Mám známého psychiatra.

21. března 2016 v 15:01 |  Deníček
Mám známého psychiatra. A druhý známý je zase paradontolog. To je velmí důležité, určitě to budu potřebovat. Kdysi dávno mi ten paradontolog řekl, že u něho skončí všichni. Měl pravdu. Ten psychiatr mi řekl totéž, takže to mě teprve čeká. Podle mých rodinných příslušníků to nebude dlouho trvat. I když já si připadám docela normální. Já vím, široké okolí je přesvědčeno o opaku, obzvlášť od té doby, co do mé domácnosti přibyl další pejsek.
"Co máš z toho, holka, každý jsme nějakým způsobem střelený", klepala mi soucitně na rameno moje teta, která celý život byla obklopena psy a i některým členům její rodiny připadala mírně vyšinutá.
"Po kom ta holka je? Po mně teda ne!", říkávala zase moje maminka a káravě se dívala na tatínka, o kterém se tvrdilo, že psi jsou u něho na prvním místě. Tatínek neříkal nic, ten se jen potutelně usmíval.
"Vy se máte, sousedko", prohlásil nedávno můj soused. "Vy si máte alespoň s kým doma popovídat. Úplně vám závidím. Já jsem celé dny sám, povídat si mohu akorát s fotkami a doslova se těším, když mě jednou za čas navštíví sestra. Jinak bych asi zapomněl mluvit," dodal smutně a v jeho slovech byla slyšet i mírná závist.
"Jdu do města podívat se po obchodem a projít se", řekla mi zase další sousedka. "Vy se máte, vyjdete s pejsky na procházku, chodíte všude možně, já kdybych nešla do města, tak vůbec nevytáhnu paty z domu".
Mají pravdu, všichni. Kdybych byla sama, tak jsem nemocná, všechno mě bolí, jsem protivná sobě i svému okolí a pomalu bych zapomněla mluvit. Raději budu mírně střelená, no a k tomu psychiatrovi se případně později objednám. Rozhodně ale mi spíš vyhovují takovéto procházky:


A lidé si pomalu začínají zvykat. Je to sice teprve dva měsíce co je Kubík u mne, ale už se stal známým v širokém okolí. Kde se u mne vzal? Je to takové "živé dědictví" po zemřelé kamarádce ze sociální sítě.


Já vím, pravděpodobně jsem o spoustu svých příbuzných přišla, lépe řečeno o jejich návštěvy. Nesnášejí totiž chlupy a co kdyby se jim nějaký chloupek zachytil na oblečení! To by byl oheň na střeše. Snad to přežiji.
No nic, dám si kafe, vytáhnu z něho nějaký ten psí chloupek, a zase bude veselo.
 


Není nad spořivost

12. listopadu 2015 v 12:21 |  Taková normální rodinka
O babičce se povídalo, že by si pro korunu nechala vrtat koleno. Jeden příklad za všechny: Jednou babička chtěla dát dědečkův kabát do čistírny a proto mu napřed prohledala kapsy. V jedné našla padesátikorunu. Vytáhla ji, místo ní tam dala dvacetikorunu a kabát schovala do skříně. Když si ho po čase dědeček oblékl, sáhl do kapsy, vytáhl dvacku a zahřměl: "Kde je ta padesátikoruna, co jsem tady měl?" "Tu jsem schovala a dala ti tam dvacetikorunu", řekla babička. "Nelži, ty bys mi nedala ani haléř, ta dvacka tam byla. Naval tu padesátku", řekl dědeček. Babička padesátikorunu musela vrátit a přišla o dvacetikorunu.
Maminka tatínkovi kapsy nešacovala, ale pro změnu schovávala všechny sáčky. Úhledně srovnané čekaly ve skřínce na další použití. Jednou jsem vařila svému dvouletému synovi krupičnou kaši. Ze skřínky jsem vzala mletý cukr, posypala, ještě trochu kakaa a máslo a ..... synáček prskal na všechny strany a oblíbenou kaši odmítl jíst. Když přišla sestra ze školy, nabídla jsem jí kaši ke svačině. Ochutnala, začala prskat a zaječela: "Prosím tě, cos do té kaše dala?! To není kaše, ale písek. Chutnalas to vůbec?" Přiznala jsem se, že nechutnala. Vzala jsem lžičku, nabrala kaši a začala prskat také. To byl děs. Ochutnala jsem mletý cukr ze sáčku a on to nebyl cukr, ale škrob.
Sáček s "cukrem" jsem nechala na stole, kaše letěla do koše. Když přišla maminka z práce, všimla si sáčku na stole a podivila se: "Tys něco škrobila?" "Jo, škrobila," odpověděla jsem, "krupičnou kaši. Co tě to, mami, napadlo, dát škrob do sáčku s označením Mletý cukr? A kde je ten cukr?" "No tady přece," sáhla do skřínky a vytáhla - hladkou mouku. Chytila jsem se za hlavu. "Jo, vidíš, to mi připomnělo, že hladká mouka došla, musí se koupit", klidně pokračovala maminka.
Od té doby jsem raději před použitím veškerý obsah sáčků ochutnávala.

3.7.2015 - zpíváme

4. července 2015 v 8:48 |  Deníček
Je vedro, teploty stoupají hodně vysoko nad 30°, Daneček a v podstatě i já ožíváme až večer. Včera večer jsme se rozhodli uspořádat na zahrádce koncert. Já jsem vyla a štěkala, Daneček vyl a štěkal. Koncert nádherný, jenom se musí předem zkontrolovat, jestli není někde schovaný nějaký zvědavý soused. To jsem neudělala.
"Auuuu, haf, haf, uuuuu, haf, haf", neslo se ze zahrádky dvojhlasně. Daneček rád vyje, ale ne sám, vždycky musí mít doprovod. Najednou se ozval bouřlivý smích. Tak bouřlivý, že skleněné tabulky na skleníku u souseda se začaly třást. Jedna dělala "chichichi", druhá "chachacha" a tak se třásly, že jsem měla strach, že vypadnou z rámů. Dokonce jim tekly slzy smíchu. To z toho, jak soused mával konví na všechny strany a místo, aby poléval rajčata, strefoval se na tabulky. Nakonec to vypadalo takto: "Auuu, haf, haf, chichichi, chachacha, uuuu, haf, haf, chachacha, chichichi..." Nakonec to už soused nevydržel a zavolal na mne: "Dobrý večer, sousedko, chachacha, nestalo se vám nic? Chichichi. Nepotřebujete nějak pomoct? Nemám někoho zavolat? Hahaha." "Myslíte Chocholouška?", zeptala jsem se, "na to je ještě čas." "A děláte co?", ptal se soused. "Vyju", odpověděla jsem s klidem. Soused dostal Tanec sv. Víta. "Nechcete se přidat?", zeptala jsem se ho. Začal se zalykat a mírně zmodral. "Ne, děkuji, chachacha, ještě to se mnou není tak zlé, chichichi." Dostala jsem o něho strach. Opravdu nevypadal moc zdravě. Nemohl popadnout dech, prováděl nějaká divná prostná a přitom střídavě rudl a modral. Daneček na mne štěkl. "Paničko, nebav se se sousedem a pokračujeme", řekl svým způsobem. Tak jo, ponechala jsem souseda jeho osudu a pokračovali jsme. "Auuuu, haf, haf, - uuuu, haf, haf." Soused to přežil ve zdraví, zatím. Nevím ovšem, jak to s ním dopadne příště.

Můj oblíbený den

26. června 2015 v 21:48 |  Deníček
Vracela jsem se z obchodu a sousedka mě sdělila, že mám u ní obálku, kterou přivezl kurýr. Nejsem zvyklá dostávat soukromé dopisy, prý se to v dnešní uspěchané době už nenosí, proto mě každé takové psaní mile překvapí. A tady se jednalo o velkou zdobenou obálku, která skrývala tajemný obsah. Pro mne tajemný.
Na sociální síti Facebooku jsem poznala jednu kamarádku, nikdy jsme se neviděly, neznáme se osobně, ale je to žena, které si nesmírně vážím. Už proto, co všechno dělá pro jiné lidi, hlavně pro postižené děti, jak vzorně vede svoji organizaci CDV - Centrum dobré vůle. A také proto, jak kolem sebe dokáže rozdávat radost a úsměv.
A tato kamarádka vymyslela takový zvláštní termín - dnes je můj oblíbený den. Ať prší, sněží, je zima, mráz, nebo třeba velké horko, ať je nepříjemně, nálada pod psa, ona prostě má svůj oblíbený den. Zkusila jsem to také. DNEŠEK byl můj oblíbený den. Každý DNEŠEK, tedy každý den byl oblíbený. A víte, že to funguje? Pryč jsou starosti, chmury, špatná nálada, vůbec mi nevadí, že prší nebo je moc horko, že mám moc práce, případně mě někdo naštval. Všechno je pryč. Já se usmívám. Proč? Protože mám svůj oblíbený den.
A od této vzácné ženy jsem dnes dostala psaní s tajemným obsahem. Taková krásná obálka.


Opatrně jsem ji otevřela, abych ji nepoškodila. A uvnitř úhledně zabalený balíček a obálka.



Zvědavost mnou cloumala. Kamarádka dokáže pěkně napnout. A zase jsem opatrně balíček otevřela, abych nepoškodila obsah.



A toto je dárek, který jsem dostala. Nemám ani narozeniny, ani svátek, dostala jsem ho jenom tak. Jenom proto, aby mi žena, se kterou jsem se nikdy osobně nepotkala, udělala radost. A já jsem se přistihla při tom. že se usmívám. Já, která se usmívám tak málo, že si už ani nepamatuji, kdy jsem se opravdu usmívala! A měla jsem radost. Obrovskou radost. Že je to maličkost? Kdepak! Pro mne to znamená hodně. A já té vzácné ženě děkuji za to, že mi vrátila zpátky úsměv a radost ze života, že mě naučila mít svůj oblíbený den - každý den.

Šla jsem na návštěvu a v pátek třináctého.

13. března 2015 v 21:11 |  Deníček
Vydat se v pátek třináctého na návštěvu, to může napadnout jenom takového zmatkaře, jako jsem já, i když já dokáži dělat zmatky vždycky, nemusí být ani třináctého. Tentokrát jsem se vydala ke kamarádce, která bydlí kousek ode mne. Nesla jsem jí pompadurku pro její čivavu. První nedorozumění vzniklo již v okamžiku, kdy mi vysvětlovala, kde bydlí. Bydlí totiž v Morýsáku a ty tady máme dva. "Bydlíš v prvním nebo ve druhém?", zeptala jsem se. "Ve druhém", zněla odpověď. "Takže v prvním", naprosto nelogicky jsem reagovala. Kamarádka mi ovšem odpověděla naprosto správně, opravdu bydlela ve druhém, protože se to počítá směrem od města, kdežto já jsem to počítala z opačné strany, směrem od mého bydliště. Chvilku jsme se po telefonu dohadovaly, až jsem to pochopila. Další instrukce zněla, že mám zazvonit dole u vchodu a kamarádka mi bzučákem otevře hlavní dveře. Pak vlezu do výtahu, vyjedu do 6. patra a dveře č. 601. Výborně. Až na to, že jsem u hlavního vchodu na ni nezvonila, protože jsem tam vklouzla zároveň s jinou paní, ale šťastně jsem dorazila do 6. patra a hledala dveře č. 601. Tam ovšem nebydlela, navíc dveře byly na opačné straně chodby, nevěděla jsem, kde je světlo, u každých dveří jsem si musela škrtnout zapalovačem a dívat se na vizitky. Prošla jsem chodbu dvakrát, správné dveře, na kterých byla její vizitka, byly č. 610. Zazvonila jsem. Za dveřmi se ozvalo "ano!", a ozval se štěkot čivavy. Čekala jsem, až mi otevře. Čekám minutu, dvě, tři, nic se neděje. "No jo, je nemocná, než se vyhrabe z postele, tak to chvíli trvá," pomyslela jsem si a abych potom moc nezdržovala, tak jsem si zula boty a jenom v ponožkách jsem přešlapovala na předložce a studené chodbě. Teprve po několika dalších minutách se dveře otevřely. "Ty jsi už tady? A proč nezazvoníš?" zeptala se kamarádka udiveně. "Já jsem zvonila." "Tak jsem to asi přeslechla", řekla kamarádka, já jsem vešla, přivítala jsem se s čivavou Lilinkou, no, také s její paničkou.
Návštěva probíhala naprosto normálně, když jsem však odcházela, kamarádka se mě znovu zeptala: "A opravdu jsi zvonila?" "Opravdu, dokonce jsem na Lilinku za dveřmi štěkala", odpověděla jsem. Kamarádka se na mne chvíli udiveně dívala, obzvlášť, když jsem jí připomněla, že přece řekla "ano" a pak pokračovala: "A ty jsi zvonila až u dveří? Tak teď to už chápu. Já jsem myslela, že zvoníš u hlavního vchodu, zvedla jsem domácí telefon, do něho jsem řekla "ano", stiskla jsem bzučák a čekala jsem na to, až se otevřou hlavní dveře. A stojím a čekám...." "No vidíš, a já jsem stála a čekala za dveřmi, dokonce jsem se i zula a čekala jsem bosky na studené chodbě, až mi otevřeš." "A tos nemohla do těch dveří kopnout?" zeptala se kamarádka. Navíc jsem ji upozornila, že mi řekla špatné číslo dveří a já jsem prošla dvakrát tmavou chodbu. To se divila ještě víc, protože mi řekla správné číslo, jenom já jsem si to nějak převrátila. Při představě, že jsem stála bosky na chodbě jak nějaký žebrák, jí to začalo cukat koutky a špatně zadržovala smích. Nakonec jsme se zasmály obě dvě. Jak jinak, když je ten pátek třináctého!
Zamlčela jsem tady ovšem, že místo, abych se ihned při vstupu věnovala nemocné kamarádce, začala jsem lozit po kolenou a honit se s Lilinkou, která se tak rozdováděla, že nebyla k udržení. Prý se s ní žádná návštěva po bytě nehoní. Zapomněla dodat, že žádná normální návštěva a já normální nejsem.

Eště tě to mo?

6. března 2015 v 9:10 |  Taková normální rodinka
Když jsem byla maličká, asi dvouletá, tatínka převeleli na polské hranice jako finance a my jsme se stěhovali za ním. Bydleli jsme ve Skřečoni, myslím je to nyní součást Bohumína. Mluvilo se tam takovou divnou řečí, šlonzatštinou, byla to směska češtiny, ostravštiny a polštiny, nikdo z nás jí nerozuměl a když chtěla jít maminka do obchodu, vždycky si vybírala ty, na kterých bylo napsané "zde se mluví česky". Já si z té doby nic nepamatuji, jenom takové útržky, spíš ji znám z vyprávění. Bydleli jsme v činžáku, naproti nám přes širokou chodbu bydlel starší manželský pár, Vítovi, byli to velmi milí lidé a mne prý měli moc rádi. Nevím, ale říkala maminka, že jsem u nich trávila hodně času. Asi proto, že se mnou dělali samé hlouposti, dokonce prý mě houpali v koberci, což jsem měla nejraději.
Já jsem byla ovšem velmi paličaté dítě a někdy se mnou nebylo k vydržení. Když jsem se kvůli něčemu urazila, tak se mnou "nehlo ani stádo volů", jak s oblibou říkávala maminka. Jednou si k nám pro mne přišli Vítovi, já jsem ovšem měla "svůj den" a uraženě jsem stála v koutě. Dokonce jsem s nimi odmítla jít. "S tou dnes nic není," řekla maminka, "ta je dnes jak nesebraný vřed. Přerazila bych ji", stěžovala si. "A, tak tebe to dnes mo? No nic, tak přijdeme později", prohlásil pan Víta, popovídali si s maminkou a odešli. Za nějakou dobu se vrátili, nakoukli do pokoje a pan Víta se zeptal: "Tak co? Eště tě to mo? Škoda, chtěli jsme si s tebou hrát a máme nachystaný koberec. Mohla ses houpat!", pronesl významně, otočil se a chtěl odejít. Představa, že se budu houpat v koberci, byla velmi lákavá a jako zázrakem jsem přestala trucovat. Vyběhla jsem z pokoje, chytila se pana Víty za ruku a rozesmátá jako rozjásané sluníčko jsem s nimi spěchala dělat hlouposti. Ale hlavně se houpat v koberci.
Přesun do Skřečoně bylo naše první stěhování za tatínkem. Pak těch stěhování bylo daleko víc, několikrát jsme se přesunovali i na Šumavu, potom zpátky, asi to byl pro rodiče dost velký horor. Ale věta pana Víty u nás zakotvila natrvalo. Už jsem dávno chodila do školy, když jsem však začala trucovat, rodiče vždycky říkávali: "No jo, naši dcerušku to zase mo, bude lepší se jí vyhnout."

Zvědavá sousedka je někdy horší než přírodní katastrofa

28. února 2015 v 14:27 |  Deníček
Je po dešti, sem tam spadne ještě nějaká kapka, ale počasí tak akorát stvořené k tomu, abych se mohla učit lovit kapky - foťákem. Už to zkouším nějakou dobu a ne a ne se to naučit. Daleko nejdu, pouze na zahrádku, na keřích je kapek spousta, to by v tom byl čert, abych nějakou krásnou neulovila. Hledám, pátrám, pobíhám kolem keřů, nos strkám až mezi větvičky, v ruce přichystaný foťák. Takové focení kapek není jenom záliba bláznivého fotoamatéra, ale také krásně procvičí tělo. Pár kroků doleva, pár doprava, záklon, úklon, taneční kreace jak vyšité. A na zahrádce. Pro nezasvěceného ovšem mé baletění může vypadat jako počáteční záchvat epilepsie, případně začínající tanec sv. Víta. A to je potom pohroma. Tak to asi připadalo i mé sousedce, která vyběhla na zahrádku.
"Dobrý den, paní, není vám nic? Není vám špatně?" Starostlivost sousedky byla až dojemná. "Ne, není", prohodila jsem přes rameno, "jenom hledám kapky?" "A proč?" nechápavý výraz sousedky by se spíš hodil na divadelní prkna, než na zahrádku. "Chci je vyfotit a ještě do nich něco nacpat." "Nacpat? Do kapek? A opravdu vám není špatně? Nemám zavolat doktora? Nebo přímo sanitku?" "To jako myslíte, že by mě odvezli přímo do blázince?", zasmála jsem se. "Ne, opravdu je mi dobře, celkem jsem i normální, jenom chci vyfotit kapky a ještě do nich něco nacpat." "Copak se do kapek dá něco nacpat?" "To byste se divila," otočila jsem se přímo k ní, "třeba domy, nebo stromy, kytky, obloha, cokoliv..." V ten moment jsem raději zmlkla, jelikož jsem dostala takový bláznivý nápad. Kdyby se mi tak podařilo najít kapku, do které bych mohla nacpat přímo ji, zvědavou sousedku! Nechtěla jsem riskovat, aby opravdu tu sanitku nezavolala, takže jsem se jí se svým nápadem nesvěřila.
Potom jsem dál pokračovala v hledání kapek a hlavně v tanečních kreacích a jenom po očku jsem pozorovala sousedku, jak se tváří. Oči vytřeštěné, v tváři mírně pobledlá, něco si pořád mumlala, jenom jsem občas zaslechla: "Nacpat do kapek....strom.....barák....tady se asi někdo zbláznil...."
Jak to všechno dopadlo? Jsem tady. Sousedka si to rozmyslela a sanitku raději nezavolala. A mně se nepodařilo žádnou zajímavou kapku najít. Tentokrát. Proto jsem požádala kamarádku, která je "kapková královna", aby mi nějaké kapky půjčila a já jsem vám předvedla, co všechno se do nich dá nacpat. Jenom ta sousedka tam není. Zatím.



No, uznejte, není to krása?

Někdy se smůla lepí na paty.

26. února 2015 v 22:34 |  Deníček
Venku už několik dní prší, člověk by nejraději nevystrčil ani nos ze dveří, ale, bohužel, na povinnou procházku se jít musí. Tedy, musí jít ten, který vlastní psa jakékoliv rasy. Pes procházku potřebuje a to v jakémkoliv počasí. Přesvědčit ale Danečka, aby se šel dobrovolně vyvenčit, když se venku "čerti žení", to není žádný med. Dala jsem mu pláštěnku, aby moc nepromokl, postrojek, šla jsem se obléknout, a mezitím čivaváček zajel do tašky, kterou za žádnou cenu nechtěl dobrovolně opustit. Půl hodiny přemlouvání, nějaké úplatky, vyhrožování, nic nepomohlo. Teprve mohutný výkřik "na zahrádce je kočička" přiměl Danka k tomu, že opustil tašku a s mohutným štěkotem se vyřítil na zahrádku. Sláva, mohli jsme jít na venčící procházku. Ještě deštník, foťák (třeba se mi podaří vyfotit nějaké kapky), vodítko a můžeme jít. A tady se vyskytla první chyba. Vodítko jsem si navlékla na ruku, ve které jsem držela foťák. Ano, čtete dobře. A už snad také víte, jak to dopadlo. Procházíme se, já schovaná pod deštníkem, Daneček pečlivě čte psí SMSky, já se pozorně dívám, jestli někde neuvidím krásnou kapku, najednou Danek škubl vodítkem, já jsem zakopla, přeletěla jsem poměrně úzký chodník a přistála jsem na plotě. V tom okamžiku jsem zmáčkla spoušť a na výsledném obrázku bylo vidět kus plotu, rozmazaná skvrna (to jsem byla já, přilepená na plotě) a pak nějaká nedefinovatelná šmouha (to opravdu nevím, co bylo). Foťáku se nic nestalo. Danek se na mne udiveně díval a asi ho vzniklá situace začala moc bavit, protože čekal, co se stane dál. Třeba panička udělá ještě nějaké salto. Neudělala. Jenom jsem se opatrně rozhlédla kolem sebe, jestli mě náhodou nepozoruje nějaký soused. Diváci tentokrát chyběli, všichni byli schovaní doma.
Původně jsem si myslela, že jsem si průšvihy tím pádem už vybrala, ale chyba lávky. Když jsme přišli domů, Danek zmoklý jak slepice, já naštvaná sama na sebe, chtěla jsem si udělat kávu, abych si spravila trochu náladu.
Dělat ale několik věcí najednou se opravdu nevyplácí. Na kuchyňskou linku jsem postavila Dankovu misku, vedle jsem si postavila hrnek na kávu, do misky jsem nasypala instatní kávu, do hrnku granule, všechno jsem to pečlivě zalila vřelou vodou a protože mám ráda do kávy mléko nebo smetánku, přidala jsem ji do hrnku ke granulím. Pečlivě zamíchala a..... všechno jsem vyhodila. Procedila jsem mezi zuby něco o blbosti lidské, tedy své, a udělala jsem si kávu znovu. Byla jsem už opatrnější a dávala jsem si pozor, kam co dávám. Do misky jsem dala granule, kávu nasypala do hrnku, do hrnku jsem nalila vřelou vodu, do misky jenom vlažnou, otevřela smetánku a přidala ji ...... ke granulím. Znovu jsem granule musela vyhodit. Potřetí se mi to ale podařilo a granule jsem připravila bez problémů. Ještě jsem si připravila roztok Citrovitalu (antioxidant a prevence proti zánětům dutiny ústní), který jsem ovšem omylem nalila do kávy. Takže i kávu jsem musela dělat znovu.
A jestli si myslíte, že to byl konec, tak ani náhodou. Při psaní tohoto malého povídání jsem omylem klikla na nějakou jinou klávesnici (opravdu nevím kterou) a celý článek mi zmizel a přede mnou se objevila prázdná stránka. Když jsem to už málem vzdala a chtěla jsem začít psát znovu, našla jsem článek v položce "rozepsané". Kde tam se vzal, nevím, já jsem ho tam neschovala. Na mou duši.

Kam dál