Listopad 2010

Sáně pro Danečka

29. listopadu 2010 v 9:15 Daneček
Tak takové sáně by se Danečkovi určitě líbily. Mně také, jenom kdo by je tahal? Sobi tady nejsou a při pomyšlení, že bych je tahala já po těch našich rozbitých chodnících, tam to by se mi vůbec nelíbilo. Takže má, chlapec, smůlu, bude se i nadále nosit v tašce.

Danečkovy sáně

Mé nejmilejší

28. listopadu 2010 v 20:50 Ze dne na den
Nějak mi ty vnučky rostou. Na té nejmladší je to nejvíc vidět. Ale je to rarášek, neposedí, pusu nezavře.

moje nejmilejší

Začátek zimy

28. listopadu 2010 v 16:41 Ze dne na den
Nemám ráda zimu, to jsem už psala u jiného článečku. Proč? Když si uvědomím, že budu odklízet spousty sněhu a pořád dokola, během hodiny i dvakrát, tak se mi tmí před očima. Tmí? To je špatné slovo, bělí se mi před očima. Loni jsme tady měli strašně moc sněhu, už jsme ani nevěděli, kam ho dávat.

Když se dívám na zasněženou krajinu oknem z vyhřátého pokoje, tak je to nádherný pohled. Jelikož však na hory nejezdím, lyžování neholduji, tak se bez zimního období docela obejdu. No jo, ale když to dost dobře nejde, ono to tak musí být. Takže aspoň dva obrázky nádherně zasněženého města z loňského roku.

zimní Zlín

zimní Zlín 2

Že by už přišla zima?

28. listopadu 2010 v 16:34 Daneček
Dlouho jsem se bránila tomu uvěřit, ale asi to bude už pravda. Podzim nás opustil a vlády se ujala zima. Ještě není krutá a tady zatím beze sněhu, ale už to není na dlouhé procházky, na brouzdání listím. Listí je špinavé, mokré a z velké části shnilé. Je bláto, kolem nuly, v noci pod a mrznou tlapky, tedy ne moje, ale Danečkovy.

Už nám tady napadl i první sníh, nevydržel sice dlouho, přes den roztál, ale přece jen se Dankovi podařilo se po něm projít při ranním venčení na zahrádce. Sníh asi dva centimetry, rozmoklý, protivný. Danek udělal jeden krok, druhý a pak už zvedal nožičky jak čáp, protože se mu na tlapky nalepil rozmoklý sníh. Zůstal stát uprostřed zahrádky, nožičky rozkročené a bál se udělat krok.

Co bych pro svého milovaného drobečka neudělala! Vběhla jsem na zahrádku, do sněhu, aniž bych si uvědomila, že mám obuté pouze nazouváky. Jak se sníh nalepil na Danečkovy tlapky, tak se také nalepil na moje nazouváky. Zvedla jsem nohu, udělala jsem krok, ovšem bez nazouváku, ten zůstal přilepený ve sněhu. Uvědomila jsem si to velmi rychle, protože ten chlad a mokré ponožky mě na to okamžitě upozornily. Ale to jsem už měla ve vzduchu druhou nohu a udělala druhý krok. Zákon schválnosti - i druhý nazouvák zůstal ve sněhu a já jsem se prošla bosky, pouze v ponožkách, k Danečkovi, zvedla jsem ho, vrátila jsem se pro nazouváky (bohudíky to byly jenom ty dva kroky) a mokrá jsem odkráčela domů.

Sušila jsem nazouváky, ponožky i Danečka. No, to nám ta zima pěkně začíná!
Přidávám obrázek, fotky jsou z loňské zimy, když už bylo sněhu moc a kdy začaly Dankovy sněžné radovánky. Ale o tom až někdy jindy.

Danek v zimě




Tečkované mámení

25. listopadu 2010 v 18:52 Ze dne na den
Letošní krásné teplé a hlavně dlouhé léto přálo všem a všemu, hlavně různým broučkům a beruškám. Na květinkách jsem jich na zahrádce měla víc jak dost, ale nepočítala jsem s tím, že se do mne tak zamilují, že se mi na zimu nastěhují do bytu. Ale stalo se.

Večer otevřu počítač, podívám se kolem sebe a koho nevidím? Beruška odpočívá na zdi, jen tak, aby se neřeklo. Druhá beruška si pročítá se zájmem televizní program, asi si vybírá, na co se bude večer dívat. Třetí berušce se zalíbila klávesnice na počítači a začíná se po ní procházet.

Danek začíná šílet. Kvůli jedné mouše dokáže zbořit půl bytu a probudit celou čtvrť příšerným štěkotem. A teď se mu tady ještě procházejí barevné berušky. Uklidňuji Danka, sbírám opatrně berušky, hledám ostatní, případně čekám, odkud se zase některá vynoří. Kdyby aspoň nelozily po počítači, to je dost nepříjemné.

Ale co, jsem nad věcí. Mám arachnofóbii, jeden pavouček mě může dostat do blázince, ale jedna nebo dvě berušky, anebo přímo dvanáct (tolik jsem jich už napočítala), ty mě z míry nevyvedou. Takže si pomalu, ale jistě zvykám na další podnájemníky ve svém bytě.

berušky v bytě

Kůzle patří na pekáč?

24. listopadu 2010 v 21:02 Vzpomínky
Když jsem byla ještě malá, rozhodli se rodiče, že na velikonoce budeme mít pečené kůzle a bábovku - beránka. Beránek se upekl, dostal mašličku, byl hodně pocukrovaný a stál na podnose na stole. Kůzle se koupilo před velikonocemi, živé, krásné, maličké a bílé a taky dostalo mašličku, jméno a já jsem ho měla v kolébce na panenky. Kůzlátko jsem kolébala, zpívala mu dětským hláskem písničky a mazlila se s ním. Když mělo dojít k tomu, že kůzle skončí na pekáči, začala jsem ho samozřejmě zuby nehty bránit. Nevím, jak to tehdy dopadlo, ale podle vyprávění vím, že jsme kůzle odmítli jíst všichni. Od té doby se u nás kůzle na velikonoce neobjevilo.

Až jednou - to jsem už byla vdaná, měla jsem malého syna a můj tehdejší manžel navrhl mým rodičům, že by mohl obstarat na velikonoce kůzle. Rodiče zajásali, můj syn také a já jsem nakonec nic proti tomu neměla. Kůzle manželovi slíbil jeho spolupracovník, který bydlel asi 15 km od nás. To nebyl žádný problém, sedli jsme na naši milovanou motorku, (tentokrát jsem ovšem neřídila já) a jeli jsme pro kůzle. Přijeli jsme na místo určení, kůzle jsme strčili do ruksaku, hlavičku jsme mu nechali venku a ruksak jsme na krku zavázali, aby nám náhodou kůzle nevylezlo ven. Já jsem si toto živé zavazadlo dala na záda, sedli jsme na motorku a vraceli se zpátky. Sotva jsme se rozjeli, kůzle začalo mečet strachy. Zastavili jsme, kůzle přestalo. Znovu jsme se rozjeli a koncert začal - kůzle mečelo tak silně, že se lidé za námi otáčeli. S touto hudbou, formou - zastávka - rozjezd - zastávka atd. jsme se dostali až domů. Rodiče i se synem nás už čekali před domem, tatínek se ohromně bavil a vítal nás asi takto: "Věděl jsem, že to jedete vy, to mečení bylo slyšet až z vedlejší vesnice. To jste takovou hudbu měli celou cestu?" Sundala jsem ruksak ze zad, vysvobodila vyděšené kůzle, otřela si pot z čela a slušné nadávky jsem raději udusila v sobě.
Můj syn zajásal, kůzle bylo opravdu kouzelné. A situace z mého dětství se opakovala. Kůzle dostalo mašličku, jméno Honzík (každý živý tvor má přece své jméno) a hry a mazlení s kůzletem mohly začít.

Do velikonoc zbývalo jen pár dní a já už jsem se děsila. Tušila jsem, jak to dopadne. A dopadlo. Kůzle, které tentokrát nespávalo v kolébce, protože jsme žádnou neměli, ale v bedýnce, se stalo synovou nejmilejší hračkou. A tuto hračku jsme mu měli vzít, zabít, upéct a sníst. Tak to ani náhodou! Já jsem byla první, která se odmítla na této "vraždě" podílet, maminka se přidala, mužská část naší rodiny ale rozhodla proti nám, kůzle se nakonec ocitlo na pekáči. Kdo ho jedl? No právě ta mužská část, já jsem se ho ani nedotkla a navíc jsem celé velikonoční svátky musela uklidňovat syna, který je proplakal. Ani ten upečený a pocukrovaný beránek s mašlí nám tehdy nijak zvlášť nechutnal.
A to bylo naposledy, kdy se u nás v rodině ocitlo živé kůzle na velikonoce. Ani na pekáči ne. Čert vezmi veškeré zvyky!

kůzle s mašličkou

Jak jsme zjistili, že beruška je hořká

24. listopadu 2010 v 9:35 Vzpomínky
U nás doma všichni milovali hlávkový salát. Tedy kromě mně. Maminka jednou připravila plnou mísu a jako správná hospodyňka, než nabídla salát ostatním, tak ho sama ochutnala. Při chroustání jednoho zeleného lístečku se jí tvář pokřivila odporem. "Fuj, to je hořké", prohlásila. "Co to mám v puse?". Sáhla si do pusy, vytáhla jednu nožičku, sáhla po druhé, vytáhla druhou nožičku. "Ježíšmarjá, co to je?" Sáhla po třetí a vytáhla červenou krovku s černými puntíky. "Mami, ty jsi snědla berušku!" začali jsme se smát.

Maminka se vyděsila. "A kde se v salátu vzala beruška? Vždyť jsem ho tak pečlivě obírala a umývala!?" Začala pomocí vidličky prohledávat celou mísu, další berušku už ovšem nenašla. Bohudíky. Ta jedna jí asi na ochutnání stačila. Byla prý opravdu velice hořká. Smíchu plno, ono, máš-li smůlu, o posměch se nestarej.  Každopádně od té doby všichni víme, že hlávkový salát s příchutí berušky není nic moc.

beruška



Dankovy "procházky"

23. listopadu 2010 v 19:50 Daneček
Už dávno jsem zjistila, že pořady v televizi mohu dělit do několika skupin. Na ty, které nejsou pro mne - horory, na ty, které jsou pro mne - cokoliv jiného, ale hlavně historické a na ty, které jsou pro Danka - filmy nebo reklamy o zvířatech, pokud možno o psech a o opicích. To se Danek vždycky posadí na pohovku, upřeně zírá na obrazovku, občas k ní přiběhne a povzbuzuje zvířátka zuřivým štěkáním. A já mám svatý pokoj a klid.

Vyjela jsem si na výlet do naší zoo. Do zoo pejsci nesmějí a také si nedovedu představit, jak by se tam celkem vylekaná čivava chovala. Když on ale má tak rád opice! Proto jsem mu umožnila alespoň takový maličký virtuální výlet.

Danek v zoo
Na naší řece Dřevnici se už před mnoha lety zabydlely divoké kachny. Atrakce pro lidi, děti a také pejsky. I Danek se na ně chodí rád dívat, i když z bezpečné vzdálenosti, k vodě nikdy nejde. Tentokrát ho však čekalo u řeky překvapení, kromě jeho oblíbených kačenek se ve vodě také proháněl německý ovčák. Evidentně si toho užíval, Danek už méně, bezpečná vzdálenost je pro čivavu přece jen lepší. Upozorňuji, že to bylo v létě, ne teď na podzim.

U Dřevnice

Jsou místa, která má Danek velmi oblíbená. Jedním z nich je i lavička na odpočinkovém místě blízko našeho bydliště. Tentokrát ale to bylo poněkud horší. Lavičku obsadily dvě kočičky, Janinka a Cipísek a v určité vzdálenosti odpočíval německý ovčák Astor. To bylo i na Danka moc. Janinka se na Danka nevraživě dívala - to je ta černá kočička a Cipísek zase pro jistotu hlídal Astora, aby se nepřiblížil. No a Danek? Zase uctivá vzdálenost s přípravou na případný útěk. Stylem - kdo uteče, ten vyhraje.

Danek, kočičky, Astor

Další hrátky se šelmami

20. listopadu 2010 v 13:44 Ze dne na den
Jsem čím dál, tím víc nadšená ZOO DK. Nikdy jsem tam nebyla, bohužel, ale díky fotkám mám možnost se seznámit s jejich zvířaty a hlavně mými oblíbenými šelmami. A to, co vždycky přichystají chovatelé svým svěřencům, to je nádhera.

Už jsme měli možnost pozorovat, jak tygři hrají bowling. Teď vám ukáži, jak si dovedou hrát s dýněmi. Není to nádhera?

tygři a dýně
Další velký úspěch, který tato zoologická zahrada slavila v posledních dnech, bylo narození malé orangutaní slečny. Sledovali jsme to všichni, na stránkách tisku, v televizních novinách, na internetu díky videu a také díky fotkám, které mi má kamarádka poskytla. Je to krásné. Krásné také je, jaké oslavy a laskominky všichni orangutanům chystají u příležitosti různých výročí, třeba jejich narozenin. Každopádně jsem neodolala a tady je další obrázek. Vlevo nahoře je vidět nově narozené orangutaní miminko.

orangutani


Hra s papučkou

19. listopadu 2010 v 9:45 Daneček
hra s papučkou


Zlín - město květů

18. listopadu 2010 v 20:07 Ze dne na den
Zlín vyhrál celosvětovou soutěž Město květů a stal se nejkrásnějším rozkvetlým městem na světě. Jsem na to náležitě pyšná. Mám ráda ty naše baťovské krabičky, starý Zlín, nádhernou výzdobu, parky i lesy v okolí. Ráda se Zlínem toulám a je mi jedno, v kterém ročním období to je, protože každé má své kouzlo.

Pro vás, kteří chcete trošku nahlédnout do našeho města, mám dva obrázky.

Zlín

Na druhém obrázku je trošku zachycená výzdoba náměstí Míru a malý parčík - odpočinková zóna, které vévodí tato kašna s vodotryskem.

Zlín - nám. Míru
A jako poslední ukázku Zlína

Zlín celkový pohled

Krásné ráno

17. listopadu 2010 v 9:16 Ze dne na den
Je polovina listopadu, ale znovu opakuji, že tak nádherný podzim jsem už dlouho nezažila. Včera jsem měla tu možnost, že se mi podařilo vidět nádhernou hru barev, kterou nám příroda připravila. Byl to jenom okamžik, prchavý okamžik, který se za chvíli ztratil, ale mě to navodilo úžasnou růžovou náladu, která mi vydržela celý den. A nebylo nic, co by mi tuto krásnou náladu mohlo zkazit.

Čerpám z toho zážitku ještě dnes a posílám vám všem krásný pozdrav, růžovou náladu a usmívejte se. Život přece stojí za to, abychom ho žili.

růžové ráno

Další dárek pro Danečka

16. listopadu 2010 v 8:13 Daneček
Jsem moc ráda, že je Daneček oblíbený i mezi mými přáteli. Ba dokonce jsem na to pyšná. Je to sice taková potvůrečka podšitá, která dokáže využít své roztomilosti, každou chvíli něco provede, dokáže také pořádně vycenit zoubky, když se mu něco nelíbí, ale potom udělá ten svůj kukuč, vykulí ta svá krásná očička a já jenom řeknu "vše je ti odpuštěno".

Včera dostal Daneček zase jeden velmi pěkný dárek. Jedna z mých kamarádek mu udělala na památku milý obrázek. A protože Daneček i já máme rádi své kamarády, chceme se o tento obrázek podělit i s ostatními. Možná se vám bude líbit tak, jako nám.

Daneček

Mám ráda zvířata

15. listopadu 2010 v 22:16 Ze dne na den
A kdo nemá, zeptá se asi někdo z vás. Ale víme všichni, že existují lidé, které zvířata rádi nemají, obejdou se bez nich a dokonce jim ubližují a to záměrně.

Já žiji mezi zvířaty skoro celý život. Ať už beru králíky, slepice a já nevím jaké možné i nemožné domácí zvíře, tak v první řadě musím jmenovat psy. Sama osobně jsem jich měla několik. Ten poslední - Daneček - má tady samostatnou rubriku, takže o něm tady psát nebudu.

Jako každé dítě, tak i já, jsem velmi ráda chodila do zoologické zahrady. Blízko nás je opravdu velmi krásná zoo. Byla jsem tam asi před měsícem, v nejkrásnějším měsíci v roce - v říjnu. Všechno kolem bylo barevné, stromy, květiny, keře, tráva. Nádherný zážitek. Já jsem se nejvíc těšila na šelmy a na opice. Asi mám smůlu, šelmy - lvi a tygři byli tak líní, že se vůbec nezvedli, viděla jsem je jenom z dálky a hřbety. Škoda.

O to víc jsem byla nadšená fotkami, které mi poskytla jedna moje velmi dobrá kamarádka, kterou jsem našla tady na internetu. Nádherní tygři, kterým v jejich zoo uspořádali bezvadnou zábavu - hodili jim bowlingové koule, ať si hrají. A oni si opravdu hráli. Byla jsem nadšená a neodolala jsem a s jejím svolením jsem udělala s těmito krásnými šelmami dva obrázky, které tady přidávám.
Tygří bowling

Pokračování tygřího bowlingu je na další fotce. Je vidět, že se tygři opravdu obrovsky baví.

Tygří bowling 2

Bez svetříčku nikam nepůjde

13. listopadu 2010 v 8:50 Daneček
Tak se mi zdá, že babí léto je už nenávratně pryč. Nádherné dny, plné sluníčka a barev, se změnily v dny šedé, deštivé a větrné. I toto však patří k podzimu a k listopadu obzvlášť.
Názor mé čivavy Danečka je jednoznačný. Sluníčko je pryč,  vítr je studený, spadané listí, ve kterém se tak rád brouzdá a které tak rád rozhrabuje, je špinavé, takže, paničko - chce to svetříček.

Danek je velmi mazaný pejsek. Svetříčky má schované v šuplíčku, jak je možné, že ví ve kterém, to nevím a nepochopím, ale jakmile se chystáme na procházku, postaví se k šuplíčku a čeká, až z jeho útrob vylovím některý ze svetříků. Pak teprve mi vyskočí na klín, nechá se učesat a umýt očička - bez toho to prostě nejde, obléct svetříček a pak teprve je ochotný jít ven.

Jednu výhodu to má. Daneček je bílý a má dlouhou srst. Když mi proběhne listím, tak je na bříšku urousaný a zaprášený. Takže svetříček ho nejen zahřeje, ale i chrání před špínou.

Z toho plyne - bez svetříčku už ani ránu.

Na procházku

Nemám ráda horory

12. listopadu 2010 v 21:32 Ze dne na den
Je to několik dní, co jsem dostala otázku, proč nemám ráda horory.
Když jsem byla mladá holka, šla jsem s bratrancem na film Ples upírů. Dnes je to bráno jako klasika mezi horory, taková hororová pohádka, ale pro mne to byla obrovská hrůza. Protože jsem špatně viděla, tak bratranec koupil lístky do druhé řady, prý abych dobře viděla. Tak vidět, to jsem viděla opravdu dobře, ale z filmu jsme moc neměla. Pořád jsem si zadělávala oči a když krásný upír vycenil své zuby, tak já jsem málem padala do mdlob.
Jak jsem přetrpěla celý film, to je mi dneska záhadou, ale když mě bratranec doprovázel domů a jen tak z legrace si nasadil upíří zuby a vycenil je na mne, tak jsem skoro omdlela znovu. Od té doby se děsím upírů a všech hororových filmů.

Vyrostla jsem na pohádkách, krásných, výpravných, nejdříve to byly jenom knížky, později se k tomu přidaly i pohádky v televizi. Některé jsem viděla tolikrát, že jsem v nich už mohla hrát hlavní roli a pořád jsem se jich nemohla nabažit. V pohádkách vždycky vítězí dobro nad zlem, křivda je vždycky napravená a zlo je potrestáno.

Protože mám ráda hrady a zámky, hltám novinky o královských rodinách, mám ráda výpravnost starých krásných pohádek. Takže pro ty, kteří mají stejnou zálibu, jako já, přidávám pár obrázků.

Ať nás pohádky provázejí celý život a nejen nás, ale i naše děti a vnuky.

Pyšná princezna

Další krásná pohádka, na kterou nemohu zapomenout a kterou si nikdy v televizi nenechám ujít. Myslím si, že nejsem sama.

Tři oříšky pro Popelku

Jak už jsem řekla, mám ráda historii, zámky, hrady, tím pádem také historické a romantické filmy. A je mi naprosto jedno, jestli je historie podaná způsobem, který vůbec neodpovídá skutečnosti, některé postavy tam jsou skutečné vždycky a proto si ráda tyto filmy připomenu.

Angelika




Vřískající opička

3. listopadu 2010 v 20:37 Daneček
Před několika měsíci jsem Danečkovi koupila plyšovou opičku.
Dostala jsem ji dokonce se slevou, protože u opičky nefungovalo pískátko.
Zkoušeli jsme to s prodavačem, přísahám, že opravdu nefungovalo. Mně to vůbec nevadilo, protože opička byla určena ke hraní Danečkovi a bez pískátka se docela dobře obejdeme. On i já. To jsem ale nepočítala se šikovností svého pejska.

Dnes večer se Daneček rozhodl, že si bude hrát právě s opičkou. Vytáhl ji z krabice, chvíli s ní zápasil a pak do ní začal bušit packou.
Najednou, z ničeho nic, opička začala pískat. Omlouvám se, nezačala pískat, začala vřískat.
Ten příšerný hlasitý zvuk, který opička začala vydávat, vylekal nejen mně, ale i Danka, který uskočil, začal divoce štěkat a pak obíhal v kruzích kolem vřískající opičky.

Má iluze klidného večera okamžitě vzala za své. Jakmile totiž opička přestala vřískat, Danek přiskočil, bouchl tlapkou a vřískání začalo znovu. A celý hlasitý koncert se opakoval - opice vřískala, Danek štěkal, hádající sousedé ztichli a poslouchali udiveně, co se to u mne děje a moje hlava narůstala do velikosti melounu.

Spoléhala jsem pouze na to, že Danka dlouho tato hra nebude bavit a zaměří se na něco jiného. Každopádně se mu ale podařilo zprovoznit pískátko u opičky. Škoda.

vřískající opička