Kůzle patří na pekáč?

24. listopadu 2010 v 21:02 |  Vzpomínky
Když jsem byla ještě malá, rozhodli se rodiče, že na velikonoce budeme mít pečené kůzle a bábovku - beránka. Beránek se upekl, dostal mašličku, byl hodně pocukrovaný a stál na podnose na stole. Kůzle se koupilo před velikonocemi, živé, krásné, maličké a bílé a taky dostalo mašličku, jméno a já jsem ho měla v kolébce na panenky. Kůzlátko jsem kolébala, zpívala mu dětským hláskem písničky a mazlila se s ním. Když mělo dojít k tomu, že kůzle skončí na pekáči, začala jsem ho samozřejmě zuby nehty bránit. Nevím, jak to tehdy dopadlo, ale podle vyprávění vím, že jsme kůzle odmítli jíst všichni. Od té doby se u nás kůzle na velikonoce neobjevilo.

Až jednou - to jsem už byla vdaná, měla jsem malého syna a můj tehdejší manžel navrhl mým rodičům, že by mohl obstarat na velikonoce kůzle. Rodiče zajásali, můj syn také a já jsem nakonec nic proti tomu neměla. Kůzle manželovi slíbil jeho spolupracovník, který bydlel asi 15 km od nás. To nebyl žádný problém, sedli jsme na naši milovanou motorku, (tentokrát jsem ovšem neřídila já) a jeli jsme pro kůzle. Přijeli jsme na místo určení, kůzle jsme strčili do ruksaku, hlavičku jsme mu nechali venku a ruksak jsme na krku zavázali, aby nám náhodou kůzle nevylezlo ven. Já jsem si toto živé zavazadlo dala na záda, sedli jsme na motorku a vraceli se zpátky. Sotva jsme se rozjeli, kůzle začalo mečet strachy. Zastavili jsme, kůzle přestalo. Znovu jsme se rozjeli a koncert začal - kůzle mečelo tak silně, že se lidé za námi otáčeli. S touto hudbou, formou - zastávka - rozjezd - zastávka atd. jsme se dostali až domů. Rodiče i se synem nás už čekali před domem, tatínek se ohromně bavil a vítal nás asi takto: "Věděl jsem, že to jedete vy, to mečení bylo slyšet až z vedlejší vesnice. To jste takovou hudbu měli celou cestu?" Sundala jsem ruksak ze zad, vysvobodila vyděšené kůzle, otřela si pot z čela a slušné nadávky jsem raději udusila v sobě.
Můj syn zajásal, kůzle bylo opravdu kouzelné. A situace z mého dětství se opakovala. Kůzle dostalo mašličku, jméno Honzík (každý živý tvor má přece své jméno) a hry a mazlení s kůzletem mohly začít.

Do velikonoc zbývalo jen pár dní a já už jsem se děsila. Tušila jsem, jak to dopadne. A dopadlo. Kůzle, které tentokrát nespávalo v kolébce, protože jsme žádnou neměli, ale v bedýnce, se stalo synovou nejmilejší hračkou. A tuto hračku jsme mu měli vzít, zabít, upéct a sníst. Tak to ani náhodou! Já jsem byla první, která se odmítla na této "vraždě" podílet, maminka se přidala, mužská část naší rodiny ale rozhodla proti nám, kůzle se nakonec ocitlo na pekáči. Kdo ho jedl? No právě ta mužská část, já jsem se ho ani nedotkla a navíc jsem celé velikonoční svátky musela uklidňovat syna, který je proplakal. Ani ten upečený a pocukrovaný beránek s mašlí nám tehdy nijak zvlášť nechutnal.
A to bylo naposledy, kdy se u nás v rodině ocitlo živé kůzle na velikonoce. Ani na pekáči ne. Čert vezmi veškeré zvyky!

kůzle s mašličkou
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama