Prosinec 2010

Šťastný Nový rok 2011

30. prosince 2010 v 8:56 Ze dne na den
Přeji všem svým přátelům, známým i neznámým, všem mým příznivcům
hodně štěstí, zdraví, radosti, pohody v dalším roce 2011.
Přeji krásný a veselý závěr tohoto roku, zapomeňme na to, co se nepodařilo, co nebylo pěkné, co nás všechny bolelo a trápilo, zapomeňme na veškerou zlobu a křivdu, to všechno se už stejně nedá vrátit.

Přeji všem, aby ti, kteří jsou zde s námi tento rok, byli tady i rok příští. Přeji sobě, aby moje maminka se dožila ve zdraví své nádherné devadesátky a ještě tady s námi dlouho byla.

A hlavně - děkuji všem svým novým přátelům, které jsem během letošního roku poznala, za krásná slova, za podporu, za přátelství.

Těším se s vámi se všemi na shledání v dalším roce 2011.
PF 2011

Krásný vánoční čas

22. prosince 2010 v 18:03 Ze dne na den
Za dva dny tady máme Štědrý den. Davové šílenství nabírá na obrátkách. Markety jsou přeplněné nervózními lidmi, vozíky přetékají nutným i zbytečným zbožím, kupuje se snad úplně všechno. V masně jsem musela pravděpodobně šokovat prodavačku i zákazníky tím, když na otázku prodavačky "co si přeji" jsem klidně prohlásila "5 dkg". To znamená, 5 dkg šunčičky pro Danečka. Prodavačka navážila 5 dkg a zeptala se: "Další přání, prosím?". "Žádné nemám", odpověděla jsem, "nic nepotřebuji". Zaplatila jsem 6,- Kč a myslím si, že to byla asi jejich dnešní nejmenší částka, kterou vyúčtovali.

Odpoledne jsme šli navštívit maminku. V tomto nevlídném čase beru vždycky psí tašku, protože nechci, aby Daneček chodil po posolených chodnících, navíc plných škváry a špíny. V ten moment by se totiž bílý čivaváček změnil na černé vietnamské prasátko. Přišli jsme ke křižovatce, já po svých, Daneček v tašce. U křižovatky stál pán, vedle něho na zemi zmítající se igelitka. Zmítající se, to je slabé slovo, igelitka poskakovala a pohybovala se směrem vpřed. Zastavila jsem se nejen já, ale všichni spěchající lidé kolem. S údivem jsme se dívali na putující igelitku, Daneček se vyklonil z tašky, vykulil svá, již tak vykulená očička, a díval se také. "Co v tom je?" zeptala se jedna paní. "Že by štěně? Nebo kotě?" "Haló, ta taška vám uteče!" zavolal jeden pán. Majitel igelitky se teprve po tomto zavolání podíval na zem. "Ježíšmarjá, on mi snad vyskočí!" zaječel. V ten moment se igelitka trochu rozevřela, několikrát poskočila a z igelitky se na světlo světa začal drát veliký kapr. Poskakoval, poskakoval, skoro se mu podařilo se z igelitky dostat ven. Výbuch smíchu kolemjdoucích. Majitel se vrhl na igelitku a začal cpát kapra zpátky. Tomu se ale nechtělo, svoboda byla lepší.

Lidé se přestali mračit, najednou se všude rozjasnilo, nervozita ze všech spadla. Samozřejmě, že se majiteli nakonec podařilo zmítajícího se kapra nacpat do igelitky zpátky, ale trvalo mu to asi deset minut a dost se při tom zapotil. Rozhodně tato malinkatá veselá příhoda vrátila všem úsměv na tvář. I já vám všem přeji krásný úsměv na tváři a pohodový předvánoční čas, nádherné svátky a klid.

vánoční přání

Chtěla bych rozumět psí řeči

17. prosince 2010 v 19:37 Daneček
Ptáte se, proč bych chtěla rozumět psí řeči? Na to je jednoduchá odpověď. Šla jsem dneska s Danečkem na procházku a navštívit maminku. Potkali jsme takového malého rozježeného pudlíka, který na Danka vystartoval a začal na něho vztekle štěkat. Daneček chvilku poslouchal a potom se do pudlíka pustil a štěkal a štěkal. Pudlík se rozzuřil, začal hrabat všemi čtyřmi nožkami, málem mu pěna létala od tlamičky a řval na Danka. Danek byl potichu, pak dvakrát štěkl, zvedl hrdě hlavičku, zakroutil zadečkem a tanečním krokem hrdě odkráčel pryč. Pudlík řádil dál.

Jsem přesvědčena o tom, že jsem Danečkovi dala dobré vychování, sprostým slovům jsem ho neučila, ale tady jsem na pochybách. Podle zuřivosti pudlíka usuzuji, že mu asi nic lichotivého Danek neřekl. Doufám pevně, že se vyjadřoval aspoň trošku slušně.

Když jsme se po návštěvě loučili s maminkou, Daneček už schovaný v tašce, maminka mu povídá "ahoj". "Řekni ahoj babičce", řekla jsem Danečkovi. Zná ten povel, takže jemně zavrčel. Maminka to ovšem neslyšela a znovu mu povídá: "Ty mi dneska neřekneš ahoj? Copak jsem ti udělala?" Danek zvedl hlavičku a tentokrát zavrčel daleko silněji a vrčel delší dobu. Maminka se začala smát. "Tak toto nebylo roztomilé ahoj, to jsi mě přímo poslal někam." "No jo, ale on ti ahoj už řekl a teď se mu zdá, že znovu ti to už říkat nemusí", vysvětlila jsem. Rozhodně tomuto zavrčení jsme rozuměly obě dvě. Ale co řekl tomu pudlíkovi, to by mě opravdu zajímalo.

Neví tedy někdo o tom, kde bych sehnala rybu nebo hada, po kterém bych rozuměla psí řeči?

Daneček, panenka

Další skupinka vybraných panenek

15. prosince 2010 v 13:23 Kouzelný svět panenek

Sabrina

Sabrina je trochu nafoukaná panenka, nosí svůj nosánek hezky nahoru, asi proto, že je krásně pihovatá a je oblečená v originálním schwarzwaldském kroji. Pochází z Baden-Badenu a pyšní se dlouhým rodokmenem. Přicestovala ke mně z Německa.

Sabrina

Rybana


Sehnat u nás pravou indiánku, to dalo trošku zabrat. Ale nakonec se podařilo. Usmívala se na mne v jednom maličkém obchůdku, až v nejvyšším regálu, ani jsem na ni dosáhnout nemohla. Jsem ráda, že se mi ji podařilo najít.

Rybana


Dorotka

Dorotka je holčička ryze české výroby. Je to už vlastně mladá slečna, protože se ke mně dostala asi před dvaceti lety. Českých panenek moc nemám, ale pár kousků ve sbírce je, o to víc si jich vážím. Je to jedna z mála panenek, která má zrzavé vlasy.
Dorotka

Anna Karenina

Tato panenka je celá z porcelánu a pochází ze sbírky "Dámy minulých epoch". Je nazvaná podle velmi známé románové postavy. Má ručně šité šaty i s doplňky, navržené známými světovými návrháři.

Anna Karenina



Představení nových panenek

10. prosince 2010 v 10:18 Kouzelný svět panenek
Netušila jsem a vůbec by mě ani nenapadlo, že na můj blog budou chodit i děti, i když za asistence svých babiček nebo maminek. Dozvěděla jsem se to náhodou, když jsem potkala jednu známou, která šla s vnučkou na procházku. Její vnučka, asi šestiletá, mi povídá: "Teto, ty už nemáš žádné panenky?". "Proč?", zeptala jsem se, vím, že právě tato holčička si několikrát s mými panenkami hrála. "Já jsem je neviděla na počítači, máš tam jenom dvě", prohlásila. Kamarádka se zasmála a pustila se do vysvětlování. Navštívila tento blog, prohlížela si obrázky a narazila také na rubriku panenek. Zavolala tedy svou vnučku, že si panenky prohlédnou spolu, ale, bohužel, opravdu tady žádné jiné panenky nejsou, než ty dvě. Vnučka z toho byla velmi zklamaná, tak jsem jí slíbila, že sem nějaké panenky přidám. Vyberu ty nejhezčí a přidám je sem. Sliby se mají plnit.

Zaira

Sehnat tady u nás panenku jiné pleti, než bělošku, je dost problematické. Náhodou se mi to podařilo. Koukala na mne přes výlohu obchodu, tak roztomile černá a ve zvláštních šatičkách, že jsem neodolala a obohatila jsem svoji sbírku o tento exemplář. Nenechte se mýlit její tvářičkou, je to rozená Angličanka, tělem i duší, má vynikající původ, pochází ze značkové kolekce Leonardo a vlastní svůj certifikát.

Zaira

Delores


Delores je další panenka černé pleti v mé sbírce, typická černoška, která se ovšem také narodila v Anglii v limitované kolekci Leonarda. Její nádherně jemný obličejík mě tak zaujal, že jsem ji nemohla nechat stát v regálu obchodu, rozhodně se musela přestěhovat ke mně.

Své jméno si hrdě nese už od výrobce a má je také uvedené v certifikátu. Všechny panenky z kolekce Leonarda mají vzadu na krku uvedenou značku výrobce.

Delores


Jarmilka


Jarmilky si obzvláště cením. Tuto panenku jsem dostala od maminky jako dárek ke kulatým narozeninám. Je to úplně jiný typ, od těch předcházejících se odlišuje hlavně tím, že je tzv. "sedící" na bobku. Pochází také z kolekce Leonarda, tentokrát však už jméno přidělené neměla, jméno dostala ryze české a ode mne. Samozřejmě, že se pyšní svým vlastním certifikátem. A protože Jarmilka velice miluje zvířátka a zvířátka milují ji, má na obrázku přidanou krásnou kočičku.

Jarmilka

Mikulášská "nadílka"

6. prosince 2010 v 17:52 Ze dne na den
Dnes máme Mikuláše. Včera večer se rozdělovaly dárky. Mne včera Mikuláš minul, ale abych nebyla škodná, tak mi dnes poslal čerta. A ten opravdu naděloval vrchovatě.

Včera večer jsem si vytáhla z mrazáku krůtí křídla s tím, že dnes budou pečená k obědu. Ráno jsem si všechno přichystala, křídla jsem dala do remosky a začala péct. Asi za půl hodiny ovšem přestala jít elektřina. Co to pro mne znamená? Automaticky se mi vypne kotel na ústřední topení, telefon, samozřejmě televize (což mi tak moc nevadilo), internet a pochopitelně přestane péct remoska. Rychle jsem vzala mobil, abych zavolala mamince, že oběd nebude na půl dvanácté, jak je zvyklá, ale daleko později.  Po čtyřech marných voláních jsem už začala být nervozní. Maminka má už hodně roků, bála jsem se nejhoršího.

Dala jsem Dankovi svetřík a vyrazila jsem za maminkou zkontrolovat, jestli se náhodou nic nestalo. Venku nad nulou, pod nohama břečka, pod břečkou namrzlé chodníky, připadala jsem si jako na kluzišti. Dorazili jsme s Dankem k mamince, ta byla v pořádku, jenom prý odmetala sníh, otírala okna, solila chodník a kdo ví co ještě. Aspoň že toto dopadlo dobře. Takže zase domů, co kdyby už byla elektrika v pořádku. Byla. Takže jsem zapnula remosku a řítila jsem se do sklepa, abych znovu nahodila kotel. Uf, obrovské štěstí, kotel se nahodil sám, výluka mu nevadila. A co internet? Výpadek elektřiny znamená, že se mi ztratí bezdrátové připojení, já to sama připojít neumím (nejsem tak chytrá), takže volat na zákaznickou podporu a nechat se navádět. Zapnula jsem počítač a odevzdaně čekala, co se stane. Sláva! Málem jsem radostí vykřikla, internet naskočil sám, všechno v pořádku.

Tak snad jsem už těch dárků dostala dost, ne? Vzala jsem telefon, že zavolám mamince, že oběd přece jen bude, i když opožděn. Jenže - maminka telefon nebere. Tak tentokrát už nejsem tak splašená, abych tam znovu běžela, poruchy, nahlásit poruchu telefonu, ať to proměří. Vyšlo to, opravdu tam byla porucha, kterou začali odstraňovat.

Po určité době oběd hotový, přepravený k mamince, maminka po obědě a v pořádku, já zpátky, taky oběd, po chvilce znovu Dankovi dát svetřík a znovu vyrazit k mamince.
Bude potřebovat nakoupit. Dost pospíchám, jdu poněkud později, tak abych to všechno stihla. Přestala jsem vnímat, že pod břečkou je ledovice. To se mi vymstilo. Pár rychlých kroků a já jsem přistála na zadní části těla na chodníku. Danek se nestačil divit. Za mnou šel jeden pán. "Nestalo se vám nic?" zeptal se starostlivě. "Ne, děkuji", odpověděla jsem, "ale dávejte pozor, protože to...." Nedořekla jsem. Pán vyjekl a pak se svezl do sněhu. "Jé, pán ve sněhu", zajásal Danek a hned se k němu rozběhl, že mu jako pomůže. Znám jeho styl pomoci - znamená to, že se na dotyčného vrhne, vylíže ho z podoby a tak ho svým útokem zneškodní, že není schopen pohybu. Tomu jsem musela zabránit. Chytla jsem Danka, pána jsem ovšem nechytla, ten se musel chytit plotu a vstát sám.

Tak to by snad už stačilo, už těch dárků opravdu bylo dost. Rozesmála jsem se, pán se přidal a vůbec nám nevadilo, že jsme vzadu mokří a špinaví od sněhu. Zbytek dne už proběhl bez jakýchkoliv rušivých příhod. Bohudíky. Sedím v teple pokoje a už se jenom usmívám.

zimní krajina

Francis

5. prosince 2010 v 18:13 Kouzelný svět panenek
Jenom půlhodinka chybí do půlnoci. Procházím se po Montmartru, prodírám se davem lidí, jedni proudí tam, druzí zpátky, prohlížejí si vyzdobené výlohy. Kužel světla pouliční lampy dopadá na tančící Kolombínu v krásných bílých šatičkách. Vytáčí jednu piruetu za druhou, kolemstojící lidé tleskají a korunky cinkají do připraveného klobouku. Stojím a dívám se. Najednou cítím, že do mé dlaně se vsunula nějaká malinkatá ručička. Vedle mne stojí malá blonďatá holčička, oblečená do zajímavých šatů, s kloboučkem a dvěma cůpky. "Kde ses tady vzala? Tak malé děti už mají dávno spát?" ptám se. Holčička neodpovídá, jenom mi stiskne ruku a naznačuje mi, abych šla s ní. Kam? Prý uvidím. Připadám si jak ve snu, ale celé to dění kolem mne mi připadá jako ve snu, takže se ani nedivím a vydávám se za cizí holčičkou. Nepromluvila ani slovo, ale já ji slyším, jak říká: "Pojď, uvidíš."
Přišly jsme před malý obchůdek s krásným nápisem "Království panenek". Za výlohou se na mne usmívají panenky, jedna krásnější jak druhá. "Běž, vyber si", šeptá holčička a zmizí. Vešla jsem dovnitř, obchod byl otevřený až do půlnoci, takže žádný problém. Okamžitě ke mně přispěchala prodavačka. "Chtěla bych si u vás koupit panenku, ale nemohu si vybrat," rozpačitě jsem pronesla. "Jen vybírejte, jak dlouho chcete", usmála se prodavačka a provází mě po celém obchodě. Těch panenek! Oči přecházejí. Desítky, možná stovky, blondýnky, tmavovlásky, zrzavé. Prošla jsem celý obchod a najednou můj zrak padl až na tu poslední panenku v řadě, blondýnka, cůpky, brýle, klobouk a zvláštní oblečení. Okamžitě jsem měla před očima malou tajemnou holčičku. "To je ona, tu chci", prohlásila jsem. Prodavačka panenku zabalila, já jsem zaplatila a se svým novým pokladem jsem vyšla ven.
"Tak jsi mě našla, jak vidím", ozvalo se tiše vedle mne a znovu tady stála ta tajemná holčička. "Budu ti připomínat Paříž, a když budeš chtít, tak si se mnou o Paříži můžeš povídat", dodala tiše a zase zmizela.
Zázrak? Možná, ale možná jenom v mé hlavě, každopádně Francis jsem držela v náručí a opatrovala jsem ji jako oko v hlavě, aby se jí nic nestalo. Stala se ozdobou mé sbírky, a když chci, tak si s ní povídám o Paříži.

Francis

Ježek Bodlinka a Daneček

5. prosince 2010 v 10:57 Daneček
Je zima, všude kolem leží plno sněhu, závěje, stále jenom odhazuji a uklízím a už to nemám kam dávat. Daneček vyběhne na zahrádku se vyvenčit, a když se chce dostat ke svým oblíbeným místům - ke stromečkům a keřům, tak nemá možnost, sníh mu to nedovolí. Když se podívám o měsíc zpátky, to bylo všechno úplně jinak.
Daneček vyběhl na zahrádku a s čumáčkem u země začal očichávat různé neznámé pachy. Neomylně mezi nimi poznal jeden. Jede jak blesk po zahrádce a za chvíli slyším obrovský vzteklý štěkot. Je tma, svítí pouze pouliční lampy a okna bytů, kdyby nebyl Daneček bílý, tak bych ho v té tmě vůbec nenašla. Ale jeho zuřivý štěkot mi dává na vědomí, že se něco děje. A co? Takto štěká jenom v jednom jediném případě. Povzdechnu si, automaticky vezmu lopatku a smetáček a vydám se za Dankem. Pátrám v trávě, ve tmě, šmátrám smetáčkem, až narazím na větší ostnatou kuličku. Ano, nemýlím se, ježek si vyšel na procházku a Danek ho našel. Miluje ježky, chtěl by si s nimi hrát a stále nechápe, že to není možné, že je ježek pro něho nebezpečný. Opatrně přemístím ježka na lopatku a nesu ho do zadní části zahrady. V ten moment nastane cirkus. Beru Dankovi jeho oblíbence a to on nemůže nechat jenom tak! Skáče po mně, štěká, chce se na ježka dostat. Ježek se na lopatce kymácí a je jen otázkou času, kdy se skutálí dolů a přistane na Dankových zádech.
K zuřivému štěkání se přidává i můj hlas. Napřed jenom potichu syčím, potom nabírám na síle a nakonec řvu jak pavián, abych Danka usměrnila. Mám strach, abych na něho nešlápla, anebo aby na něm nepřistál ježek. I tmavá okna se začínají rozsvěcovat, sousedé vykukují a pozorují, co je to za blázinec na naší zahrádce. Ach jo, zítra zase budu všem sousedům vysvětlovat, že Danek našel ježka a já jsem se snažila zabránit tomu, aby si s ním hrál.
Pomalu, ale jistě se přesouvám k zadní části zahrádky. Konečně! Ježek se skutálí z lopatky do bezpečí za plot, kam na něho Danek nemůže. Ten už zuřivostí nemůže ani štěkat, jenom pobíhá kolem plotu a vydává nedefinovatelné zvuky.
Ještě mi chvilku potrvá, než ho uklidním.
Mám na zahrádce celou ježčí rodinku, mámu a dvě miminka. Někdy se stane, že si spletou noc se dnem a vydají se na průzkum i ve dne. A Danek běhá po zahrádce a loví a loví, malá ježčata na něho prskají a on je štěstím bez sebe. Já už míň. Ale i tak mám o zábavu postaráno.

Danek s ježkem

Lutz

4. prosince 2010 v 17:34 Kouzelný svět panenek
Všichni, kdo mě znají, tak vědí, že sbírám panenky. Panenky s porcelánovou hlavičkou, celé porcelánové i jiné, které mě nějakým způsobem zaujmou. Nejsem jediná, takových žen je velmi mnoho. Nakonec, proč ne? Pánové sbírají vláčky, autíčka, fotoaparáty, letadla a já nevím, co ještě, tak proč bychom my, ženy, nemohly sbírat panenky. Obzvlášť když jsme jich za svůj život, lépe řečeno dětství, měly velmi málo. Já jsem měla jenom jednu a ta je také součástí mé sbírky.

Moje panenky jsou "živé", lépe řečeno obživnou tehdy, kdy to chci já. A totéž by vám řekla každá sběratelka panenek. I panenky mají totiž svůj svět.

Jako před pár dny. Odklízela jsem sníh a když jsem se vrátila domů, tak v pokoji stál Lutz se svou dřevěnou koloběžkou. "Ale, kampak ses vypravil?" zeptala jsem se. "Jdu na procházku," prohlásil Lutz. "A co ta koloběžka? Venku je spousta sněhu, tak kdybys měl sáňky, ale koloběžku?" "Koloběžku mi výrobce dal, sáňky ne, tak jdu s koloběžkou", tvrdohlavě prohlásil Lutz a hrnul se ke dveřím. Daneček zajásal. Bude se vozit na koloběžce, nezapadne do sněhu. Vystartoval a hrnul se za Lutzem.

Což o to, schody byly zametené, chodník taky, tam nezapadnou, ale dál? To už bylo horší. A také to tak dopadlo. Lutz sjel na koloběžce z chodníku a bum.... koloběžka se zabořila do sněhu. Danek okamžitě vyskočil na koloběžku, aby náhodou nezapadl také a mě nezbylo nic jiného, než oba dva vyprostit ze závěje a odnést je domů.

Lutz protestoval, Daneček ani ne, protože měl studené tlapky. Tak jsem slíbila Lutzovi, že mu udělám na památku obrázek, aby všichni viděli, jak byl statečný a nebál se ani spousty sněhu. Tady je.

Lutz s koloběžkou

Danečkovy hrátky ve sněhu

1. prosince 2010 v 20:10 Daneček
Dnes jsme tady dostali opravdu obrovskou nadílku sněhu. Sněží a sněží, fouká silný vítr, který žene sníh jako naschvál právě tam, kde ho člověk vůbec nepotřebuje. Bohudíky, je to prašan. Bohužel pro Danka.
Vyšlápli jsme si na povinnou procházku spojenou s venčením a s návštěvou u maminky. Protože je celý den pod nulou, dostal Daneček svetřík - s rolákem a nohavičkami a protože je Daneček bílý, tak svetřík je co nejvíce barevný. Po zkušenostech z loňského roku, kdy mi zapadl do závěje a já jsem ho nemohla najít.
Prašanu si Danek opravdu užíval. Vletěl do každé závěje, sníh létal kolem něho, jak v něm hrabal o závod. K mamince přišla kulička sněhu, protože se sníh nalepil na svetřík.
To nejhorší mě ale teprve čekalo na zpáteční cestě. U maminky jsem za to odpoledne stihla dvakrát odklidit sníh, protože schody nebylo vůbec vidět, nakoupit, promrznout, Danek u maminky rozmrznout a svetřík stihl uschnout. Mohli jsme se vydat na zpáteční cestu. Pro jistotu jsem s sebou měla psí tašku, kdyby se náhodou Dankovi nechtělo šlapat. Ale to ne, Danek dováděl celou zpáteční cestu. Jelikož je to velmi vychovaný pejsek a na chodník nebo na cestu se nevyčurá, jenom u stromečku nebo v křoví, tak si to namířil k nejbližšímu stromečku, aby vykonal svou potřebu. Jeden skok stačil k tomu, abych byla bez pejska. Danek zmizel. Naprosto se propadl do hromady sněhu, která se nad ním zavřela. Ještě štěstí, že byl na vodítku. Podle toho jsem ho našla. Vyhrabala jsem Danka ze závěje, vyděšenou a udivenou kuličku sněhu, trochu jsem ho otřela, zbytek ze sebe otřepal.
Chtěla jsem ho strčit do tašky, že zbytek cesty budeme absolvovat tímto způsobem. Ale kdepak! Danek z tašky vyskočil, potom znovu skočil a znovu zmizel. Asi ho to začalo bavit, o něco víc, jak mně, protože jsem musela do závěje, abych ho znovu vylovila. "Vy jste tam něco ztratila?" zeptal se jeden pán, který se u mne zastavil a pozoroval, jak hrabu v hromadě sněhu. "Ano, pejska," procedila jsem mezi zuby. "A on se tam schoval?" nechápavě se pán znovu zeptal. Měla jsem obrovskou chuť ho do té závěje strčit taky, ale musela jsem vyhrabat Danka. Výborně, Danek venku, pán s otevřenou pusou, udivený, jenom se díval.
"A do tašky, už toho mám dost!" zasyčela jsem na Danka. "Já?" zeptal se zvědavý pán. "Vy můžete do té závěje, do tašky půjde můj pejsek," už jsem to nevydržela. Strčila jsem Danka do tašky, pána jsem nechala stát na cestě, (do závěje jsem ho raději nestrčila) a rychle jsem se vydala na cestu domů. Danka jsem pustila až na zahrádce, protože jsem už neměla chuť ho odněkud lovit.
A potom si pořiďte bílou čivavu, která miluje sníh. Vřele doporučuji, budete mít o zábavu postarané.

Danek na sáňkách