Leden 2011

Další skupinka vybraných panenek 2

18. ledna 2011 v 18:34 Kouzelný svět panenek
Budu pokračovat v představování dalších panenek. Vybírám ty nejhezčí, které jsou většinou z limitovaných sérií nebo něčím zvláštní.

Amálka
AMÁLKA je celoporcelánová panenka, ryze české výroby. Panenky z české dílny mám pouze tři kusy, toto je druhá.

Charlotte
CHARLOTTE je dáma z vysokých kruhů. Tomu také odpovídá její nádherně vypracovaný oděv a trochu namyšlený výraz tváře. Je celoporcelánová.

Elisabeth
ELISABETH pochází z ruční německé manufaktury, má svůj vlastní certifikát, ručně šité šaty, detailně propracované v ozdobách. Pochází z limitované série, tzn. že těchto panenek byl vyroben jen omezený počet.

Kateřina Veliká
KATEŘINA VELIKÁ si své jméno zasloužila hlavně tím, že je největší dámou z celé sbírky, měří 85 cm. Nádherně propracovaná toaleta a krásný a jemný obličejík z ní dělají opravdu skvost.

Ineček
INEĆEK je jeden z mála chlapečků, které mám. Věkově je jednou z nejmladších panenek, které vlastním, protože jsem ho dostala k půlkulatým narozeninám v loňském roce od svého bratra a švagrové. Pochází z limitované série.

Daneček a pejsci

15. ledna 2011 v 18:25 Daneček
Dnes jsme měli s Danečkem velmi nabitý den. Po několika dnech ošklivého počasí se nám konečně podařilo jít na poněkud delší procházku. Zamířili jsme si to k řece podívat se na kačenky. Sluníčko svítilo, kačenek byla spousta, Danek celý zvědavý, chtěl se k nim dostat až dolů, ale pouze do té doby, než si to jeden kačer namířil po břehu nahoru, podívat se, co to na ně tak nakukuje. V ten moment mě mrzelo, že jsem u sebe neměla fotoaparát. Stáli proti sobě jak rozohnění kohouti - Danek a kačer. Danek očička vykulená ještě víc, než má, a kačer točil hlavičku ze strany na stranu a divil se. Pak ho to přestalo bavit. Asi usoudil, že od Danka jim žádné nebezpečí nehrozí, vydal se tedy na zpáteční cestu. To se nelíbilo Dankovi, kterému se kačer velmi líbil a pustil se za ním. Ještě štěstí, že byl na vodítku, protože bych ho asi lovila ze studené Dřevnice a mohlo to dopadnout hůř. Na mokrém břehu mu totiž ujely tlapky a Danek jel dolů - břeh je dost strmý. Zastavilo ho až vodítko, na kterém zůstal viset a já jsem ho pomalu vytáhla nahoru. To je přednost malinkatého pejska, nedovedu si představit, že bych tímto způsobem táhla třeba německého ovčáka.

Pokračovali jsme v procházce, tentokrát jsme nabrali směr k mamince. Cestou k mamince Danek stihl vynadat dvěma pejskům, kteří šli proti nám, pravděpodobně z toho důvodu, že šli po stejném chodníku, jako my a to se Dankovi nelíbilo. Potom seřval dalšího psa, tentokrát mnohem většího, který mu sice vůbec nic neudělal, ale Dankovi nebyl sympatický. Prohnal dvě kočky, které nám neprozřetelně zkřížily cestu a rozprášil malé hejno vran. K mamince přišel unavený z veškeré té práce, kterou ráčil vykonat, z posledních sil ji vyhrabal z pod deky, kam se před ním schovala, skákal po ní jak po Vysokých Tatrách, takže maminka měla zároveň i dokonalou masáž.

A proč jsem nazvala toto povídání "Daneček a pejsci"? Od malička se snažím Danka seznamovat s ostatními pejsky, aby byl na ně zvyklý a nebyl agresivní. Dokud byl štěně, tak to ještě šlo, ale čím je starší, tím jeho nevraživost vůči některým psům stoupá. Nemá prostě psy rád. Vždycky se s nimi pohádá. Asi si myslí, že on je jediný na světě a žádný jiný pes v jeho blízkosti nemá co dělat. Proto jsem alespoň udělala několik obrázků s pejsky mých netových kamarádek a schválně jsem k nim Danka dala. A tady jsou.
Daneček a Doneček
To je Doneček, který se tady ocitl náhodou, ale sluší mu to, tak sem patří.

Daneček a Benji
Daneček s Benjim

Danek a Aida
Dameček a Aida (maminka Donečka)

Danek a Samík
Daneček se Samíkem

Danek a Gorro
Jeho Veličenstvo Gorro I. se svým pážetem, Jeho Maličkostí Danečkem

Daneček, Aida, Benji
A tento obrázek tady dávám navíc, dostal ho Daneček od majitelky jednoho z pejsků (Aidy)



Štěně Rony

13. ledna 2011 v 16:20 Vzpomínky
Maličký "drobeček", který se ocitl v naší domácnosti, ji během několika hodin naprosto obrátil na ruby. Manžel, který veškeré domácí práce dělal sám a dokonce i vařil, teď nestihl uvařit a nachystat oběd, protože, podle jeho slov "musel sedět na zahrádce na malé židličce, hlídat Ronyho, který pod židličkou spinkal a zpívat mu písničky, aby se mu dobře spinkalo". V noci nechodil spávat nahoru do ložnice, ale spal v obývacím pokoji, aby taky naše miminko nebylo samo a aby mu náhodou nebylo smutno. A protože se Ronymu ze začátku moc stýskalo a trochu poplakával, tak spával v chodbičce na páníčkových domácích nazouvácích, jedině tam se mu spinkalo dobře. A páníček chodil po bytě bos.

Toto byly věci pro mne naprosto nepochopitelné, jelikož takového manžela jsem vůbec nepoznávala. Rony ho naprosto změnil a stal se alfou omegou jeho života. To bylo moc dobře. Manžel dostal novou náplň života v důchodu a Rony si díky němu velmi rychle zvykl v novém prostředí. Dřív jsem manžela nedostala na každodenní procházku, s Ronym jezdil na výlety, chodil na procházky a jeho původní rozhodnutí, že Rony bude trávit většinu času ve svém obrovském výběhu, taky brzy dostalo trhlinu. Výběh se nezavíral, Rony byl s námi, když jsem byla v práci, tak s páníčkem, do boudičky chodil jenom tehdy, když on sám chtěl a chtěl mít klid.

A abyste také viděli, jak Rony vypadal jako maličký, dávám sem několik jeho fotek.

Spinkající Rony - štěně
Tady je Rony vyfotografovaný v poloze spinkajícího spokojeného štěnětě asi den po svém příjezdu k nám.

jako štěně a šestiměsíční
Rony rostl jako z vody, vlevo po příjezdu domů, vpravo ve věku necelých šesti měsíců.

Rony s paničkou
Já si myslím, že tento obrázek komentář nepotřebuje.

Rony v autě
Deka je v autě a Rony je nachystaný na výlet. Rád se vozil, tak rád, že když viděl na cestě otevřené auto, tak tam automaticky skočil a byl ochoten odjet neznámo kam. Určitě ne na dlouho, rychle by poznal, že není ve svém.

Rony

11. ledna 2011 v 9:51 Vzpomínky
Německý ovčák, pejsek, který se objevil v naší rodině po velmi dlouhé době od Amise. Koupila jsem ho hlavně proto, aby nebyl manžel v důchodu doma tak sám. Vlastně s tím nápadem přišel on. Chtěl mít psa. Jenže jsem podcenila jeho zkušenosti se psy, které nebyly velké, ba naopak, byly velmi malé. Pejska měl jako malý kluk a od té doby ne. A když si ze všech plemen vybral právě německého ovčáka, neodolala jsem a protože toto plemeno jsem vždycky měla ráda, tak se octl u nás Rony. Už při výběru štěněte jsem udělala první chybu - vybrala jsem nejdivočejší a nejsamostatnější štěně ze všech. Zavrhla jsem bázlivé štěně, které se pořád schovávalo, a vzala jsem to, které nás bouřlivě přivítalo, běželo za námi a bylo ochotné s námi okamžitě jít. Dále jsem si neověřila, kým byla krytá fena. To byla druhá chyba. Fena byla totiž krytá dost agresivním policejním psem a po něm Rony získal všechny své vlastnosti.
Výcvik ale napravil trochu jeho povahu a Rony se stal miláčkem rodiny, který nás zbožňoval, někoho víc, někoho míň, ale i když s ním byl manžel celý den doma, (já jsem ještě chodila do práce), přece jen nejvíc miloval mne a čekával na mne vždycky u branky. I když láska čtyřicetikilového pejska vypadá někdy hrozivě, obzvlášť když vám chce ukázat, jak vás má rád. To se potom válíte v kotrmelcích na zemi a pejsek nad vámi vítězoslavně stojí a psím způsobem se směje.

Jako každý pes, byl i Rony pěkný klaun. Zvládal hodně povelů, byl poslušný, chodila jsem s ním na cvičák, ale někdy si povely vysvětloval po svém. Věděl velice dobře, že např. nesmí chodit na záhonky, ale všechny pěkně obcházet po chodníčku. Když si to jednou - bylo to v zimě, zase chtěl namířit na záhonek, povídám: "na záhonek nesmíš, pěkně po chodníčku". Rony se přikrčil, odrazil a plavně celý záhonek přeskočil. Proč by se unavoval jeho obcházením po chodníčku. Chybička se ale vloudila, já jsem stála za záhonkem, na uklizeném, mírně zledovatělém chodníku, a pouze v nazouvácích. A Rony si to namířil přímo na mne, porazil mě, nazouváky se mi vyzuly, Rony je okamžitě odnesl do největší závěje a vesele se díval, jak se snažím vstát. Rozhodně ho to nesmírně bavilo, mě už méně, protože jsem se pěkně narazila.
On takový čtyřicetikilový pes má ve skoku dvojnásobnou váhu a na to jsem v tom okamžiku zapomněla.

Nebo jeho chutě! Už jste viděli psa vegetariána? Ne? Já taky ne! Rony sice vegetarián nebyl, ale miloval zeleninu. Když jsem kupovala hlávkové zelí, tak půlka hlávky pro Ronyho, půlka pro nás. Hlávkový salát? Dokázal na sousedku štěkat tak dlouho, až mu nějakou hlávku hodila přes plot, teprve tehdy byl spokojený. Nejvíc ovšem miloval rajčata, která nejraději otrhával přímo ze stromečku. Na jeho lásku k rajčatům doplatila trochu má sestřenka, která nesla misku rajčat, Ronymu nedala a on si pro ně došel sám. Na sestřenku skočil, miska spadla, rajčata se vysypala, Rony si pochutnal a sestřenku v šoku jsme musely s maminkou ošetřit, protože měla podrápanou ruku.
Původní nápad mého manžela, že budeme mít psa, který bude pouze venku a do bytu nepůjde, vzal velmi brzy za své. Stačilo mít v létě otevřené dveře a náš "maličký" pejsek se okamžitě šel podívat, jestli náhodou v kuchyni není něco připravené pro něho. Tak se jednou stalo, že jsme byli bez oběda, protože Rony si pochutnal na všech roštěnkách, které byly na kuchyňské lince připravené ke zpracování. Musel se okamžitě vymýšlet náhradní oběd. Každopádně, když chtěl jít Rony domů, chytil do zubů svou deku, kterou měl na zahradě, dotáhl si ji do bytu, lehl si na ni a tam byl spokojený.

Ta deka s ním cestovala všude, kam Rony s námi jel. Velmi miloval cestu autem, na zadním sedadle měl vždycky svou deku, tam ležel a díval se z okna. Když manžel auto uklízel, deku musel pochopitelně z auta odstranit a to Rony nesl velmi nelibě. Přiběhl k autu, podíval se dovnitř, deka tam nebyla, okamžitě odběhl do garáže a za chvíli jsme viděli, jak táhne v zubech deku k autu a už čekal, až mu ji tam dáme.

Ještě jedna taková perlička - Rony byl asi jeden z mála psů, kteří se luxovali. A rád, neprotestoval. Když manžel vyluxoval byt, donesl si vysavač do výběhu za Ronym a začal luxovat Ronyho. Rony držel, ani se nehnul. Když ho to přestalo bavit, plácl tlapkou po vysavači, vypnul ho a bylo to. To znamenalo - pánečku, už jsem čistý, stačilo.

Bohužel ani Rony u nás nezůstal dlouho. Jako malé štěně dostal nějakou virózu, kterou sice veterinář vyléčil, ale následky zůstaly. V pěti letech se Ronymu začala rozpadat játra, přestal žrát a pít, jenom zvracel a měl velké bolesti. Nakonec doporučil veterinář jeho uspání, protože mu už nemohl pomoci. Takže Rony v pěti letech od nás odešel do "psího nebíčka". Dlouho, předlouho jsem se s jeho odchodem nemohla smířit a dalo by se říct, že i dnes na něho velmi ráda vzpomínám. Byl to opravdu takový obrovský miláček.
Příhod s Ronym jsme zažili velice moc, takže se k němu ještě vrátím.

Rony

Amis

10. ledna 2011 v 18:10 Vzpomínky


Amis, lépe řečeno Amis z Javorkova dvora, byl první náš pejsek s rodokmenem. Bílý trpasličí pudl s výstavními a chovnými předpoklady, se šlechtickým původem, který by mu mohl závidět každý z nás, se ocitl v naší rodině brzy po ztrátě Ťapky. Byl opravdu krásný, milý, ale velmi náročný. Kdo chová pudly kvůli výstavám, ten mi dá za pravdu. Já jsem si to tehdy nedovedla vůbec představit. Amise jsme kupovali pro děti, pro radost celé rodiny a v žádném případě jsme neměli v úmyslu s ním obíhat výstavy. Nebýt známé chovatelky pudlů, která mi Amise stříhala, nikdy bych se na toto nedala.

Když už měl tak krásný rodokmen a on sám krásný a prý nadějný byl, tak prodělal bonitaci - uznání chovnosti a byl rovněž připravený k výstavám. Tomu také musel odpovídat jeho střih, jeho úprava. Úpravu střihu popíši: vyholený zadeček, střih srsti do vajíčka, uši až po zem, na ocásku a packách zastřižené kuličky, na čumáčku knírek, tzv. Kleopatřina maska. Vypadal jak malý bílý lvíček, každý se za ním otáčel a každý si ho fotografoval. Náročný střih si rovněž vyžádal náročnou úpravu. Amis se nesměl brouzdat ve vodě, nikdo ho nesměl hladit po hlavičce (aby mu neporušil zástřih), nesměl ho nikdo hladit po srsti, ale proti srsti a denně i několikrát jsem ho musela česat. Bylo to opravdu velmi náročné. Aby si neubrouzdal uši a měl je stále krásné, tak jsem mu je zaplétala do copánků a zavazovala gumičkou. Srst musel mít krásně rozčesanou, žádné žmolky, musel být nadýchaný - jak z vaty. Česání, lépe řečeno rozčesávání takového pejska trvalo vždycky nejméně hodinu.

Pudl je chytrý pes, to mi určitě potvrdí každý, který pudly vlastní. Amis nebyl výjimkou. Velmi miloval naše děti, a jelikož jsem tehdy měla ještě dítě na kočárku, tak se také rád vozil. Postavil se před kočárek, štěkl, můj mladší syn mu udělal místo, Amis vyskočil na kočárek, posadil se vedle něho, vítězoslavně se rozhlédl kolem sebe a jeli jsme. Tento jeho zvyk se stal tak populárním, že se tím stal známým po celém širokém okolí.

I přes svoje výstavní předpoklady se Amis nikdy žádné výstavy nezúčastnil. Vůbec mi to ale nevadilo. Byl to krásný pejsek a vynikající společník.

Amis

Ťapka

10. ledna 2011 v 8:37 Vzpomínky
Ťapka byl druhý pejsek, který se ocitl v mé rodině. Dostal ho od tety můj starší syn. Původ nejasný, předpokládám, že by to mohl být německý pinč, celý černý, vlastně celá černá, protože to byla fenka. Jak se k nám dostala? Jednou jsme šli s Jirkou na procházku a potkali jsme tetu, která držela v dlaních něco malinkatého a černého.

"Jirko, chceš pejska?", obrátila se na mého syna. Nečekala ani na jeho nebo dokonce na můj souhlas a do dlaní mu položila to malé černé nic, které bylo tak malinkaté, že bylo vidět jenom krásná hnědá kukadla. Chudinka malinká se klepala strachy. "Odkud to máš?" zeptala jsem se. "Ale, kolega z práce to donesl a nabídl nám to. Tak jsem to mrně vzala, řekla jsem si, že to bude právě tak akorát pro Jirku." "Tak co, jak jí budeš říkat?" Jirka nadšený nad štěňátkem, opatrně ho držel v dlaních, jenom vydechl: "Bude to Ťapinka." Podíval se na mne, asi čekal na souhlas. "No, na mne se nedívej, je to tvůj pejsek. Ale Ťapinka jí bude opravdu slušet. Teď honem k babičce, tam si něco půjčíme a zabalíme ji, aby jí nebyla zima." Poděkovali jsme tetě a pospíchali k babičce.

A od té doby se Ťapka stala právoplatným a milovaným členem naší rodiny. Co postrádala na ušlechtilém původu, to dohnala bystrostí, chytrostí a učenlivostí. Všechny v rodině milovala a všichni milovali ji. Největší její láskou byl ovšem její páníček, můj syn Jirka. Chodívala jsem mu naproti do školy, Ťapku jsem brávala s sebou a to vítání před školou opravdu stálo za to.
Byla velice poslušná a bystrá. Snad jeden příklad za všechny. Jednou k nám přišla na návštěvu babička, a když potom odcházela a zmizela za rohem, takže ji nebylo vidět, povídám Jirkovi: "Víš co? Zkusíme, co Ťapka dovede. Ťapko, přiveď babičku zpátky", dala jsem povel Ťapce, ta vyrazila a my jsme s Jirkou čekali u domu, co se stane. Za chvíli jsme slyšeli štěkot, a zanedlouho se objevila na chodníku babička a za ní Ťapka. "Co je? Co se děje?" ptala se babička nechápavě. "Proč? Raději nám ty řekni, co se dělo?" byli jsme samozřejmě zvědaví. "No, najednou se přede mnou objevila Ťapka, začala na mne štěkat a nechtěla mě pustit dopředu. Tak jsem se musela obrátit a jít zpátky. Když jsem se zastavila, Ťapka na mne vždycky štěkla a dovedla mě vlastně až sem." Babička byla celá udivená. Abych řekla pravdu, my taky. "Nic se neděje, buď klidná, mami, jenom jsem dala Ťapce rozkaz, aby tě přivedla zpátky, chtěli jsme vědět, jestli tomu bude rozumět a zvládne to." Všichni jsme se tomu zasmáli. Tehdy jsme zjistili, že Ťapka je opravdu mimořádný pejsek, velmi inteligentní.

Bohužel dlouho s námi nebyla. Doplatila na svou nesmírnou lásku a oddanost ke svému páníčkovi. Jirka odjel jednou na prázdniny do tábora. Pár dní před jeho návratem se to už asi Ťapce zdálo být moc dlouho, utekla mi a vydala se Jirku hledat. Samozřejmě, že známou cestou - ke škole. Bohužel přeběhla cestu před autem, které ji srazilo, a místní kluci si ji potom mrtvou přivázali za kolo a jezdili s ní jako s nějakou hračkou. To jsem se dověděla od sousedů, kteří je viděli a přišli se zeptat, jestli náhodou nepostrádáme pejska. Ťapku jsme potom našli pohozenou v křoví u školy. Když se vrátil Jirka s tábora, Ťapka už nebyla a mohu říct, že jsme to oplakali všichni.

Doposud, a je to už víc jak třicet let, můj syn na Ťapku rád vzpomíná a říká, že to byl nejlepší a nejmilejší pejsek, jakého jsme kdy měli.

Ťapka

Kazan

9. ledna 2011 v 8:50 Vzpomínky
Daneček nebyl první můj pes, kterého jsem měla.
První byl Kazan, kříženec skotské kolie a německého ovčáka. To mi bylo asi dvanáct let. Tatínek si původně myslel, že přiveze domů štěně skotské kolie, ale štěně se vrhlo spíš po tatínkovi - vzhledem a povahou - po mamince. Vražedná kombinace. Německý ovčák s holubičí povahou. Chytrý, lehce zvládal naučené povely, miloval své pány, toleroval cizí lidi, ale nejsem si jistá, jestli by dokázal být opravdu ostrý jak německý ovčák. Nesčíslněkrát jsme ho pozorovali, jak si láskyplně hraje s vrabci, kteří mu chodili na žrádlo do misky. Nevadí, že někteří vrabci jeho láskyplnou péči nepřežili. Když jsme jednou nemohli najít kuřátka, která maminka koupila, jednoho z nás napadlo, že by mohla být v psí boudě. Byla. Kuřata schovaná v boudě spokojeně spala a Kazan ležel před boudou a pečlivě je hlídal.

Je všeobecné známo, že pes si většinou sám vybere svého pána, kterého bezmezně poslouchá. Obyčejně je to ten, který se o něho nejvíc stará a krmí ho. Předpoklad tedy byl, že by to měl být tatínek. Tatínek se pochopitelně rozhodl prověřit Kazanovu oddanost. Jednou jsme byli na zahradě, Kazan mezi námi a tatínek řekl: "Já tě budu jako bít a zkusíme, jestli tě Kazan bude bránit." Souhlasila jsem. Tatínek se na mne vrhl a Kazan? Opravdu se vrhl na tatínka a bránil mě. "Teď to zkusíme opačně, budeš bít ty mě," rozhodl tatínek. I v tomto případě jsem poslechla a dělala jsem, že tatínka biji. Podle předpokladu by se Kazan měl vrhnout na mne, aby tatínka bránil, ale opak byl pravdou. Kazan se zase vrhl na tatínka. Ať tatínek chtěl nebo nechtěl, Kazan ho sice uznával jako svého pána, ale mě nesmírně miloval. A dával tomu také přednost před poslušností.

Kazan byl také velký vtipálek, ochotný ke každé legraci. A náš tatínek zase s Kazanem každou chvíli dělal nějaké pokusy. Jednou ho zase napadlo, že bude utíkat a jestli ho Kazan chytí. "Dej mi náskok", řekl a začal utíkat kolem domu. Dala jsem mu tedy náskok. Až zmizel za rohem, pustila jsem Kazana: "Kazane, chytej!" Kazan zajásal. Konečně hra podle jeho gusta a pustil se do pronásledování. Tatínka dostihl před domem, v místech, kde je hlavní vchod. A také v místech, kam je dobře vidět. A navíc byla právě taková nepříjemná hodina - odpoledne, kdy chodilo nejvíc lidí z práce. Kazan skočil na tatínka a zakousl se mu do tepláků a trhl. Tepláky sklouzly tatínkovi až po kolena, ale - hrůza - i s trenýrkami, které Kazan rovněž zachytil. A tatínek najednou zůstal stát obnažený, rukama si zakrýval citlivé partie a řval: "Odvolejte tu potvoru, ať mě pustí, Kazane fuj, Kazane pusť!" Ale kdepak Kazan. Tepláky s trenýrkami držel v zubech, radostně vrčel a běhal kolem tatínka. Tatínek se točil jako korouhvička a já s maminkou jsme stály na schodech a svíjely jsme se smíchy. Odvolat Kazana? Tak to nebylo vůbec možné, protože jsme pro smích nemohly vypravit ze sebe ani slovo. Kazan pustil, ale až on chtěl a uznal za vhodné.

Myslím si, že lásku ke psům jsem podědila právě po tatínkovi. A i když Kazan byl dlouho jediným psem v mém životě, dalšího jsem měla teprve, až jsem byla dospělá, v podstatě až asi za patnáct let, psy jsem nikdy milovat nepřestala. A to mi zůstalo doposud.

Je to už opravdu hodně let a já, bohužel, nemám Kazanovu fotku. Proto sem dávám jiný obrázek pro představu, jak měl Kazan původně vypadat. Nakonec jsme všichni byli rádi, že to nebyla kolie, ale německý ovčák. Přece jen jsme k tomuto plemenu měli všichni blíž.

skotské kolie

Gorro - nový člen psí rodiny

5. ledna 2011 v 13:10 Daneček
Do naší rozsáhlé psí rodiny přibyl nový člen. Jmenuje se Gorro, je to německý ovčák a je to ještě psí miminko. Ale jsme všichni moc rádi, že ho tady máme a doufáme, že se mu bude mezi námi líbit. Přejeme mu proto mnoho štěstí a radosti a hlavně lásky v jeho nové rodině.

A protože je ještě moc maličký - no, maličký, to se nedá tak říct, protože už váží 7 kg, což je víc jak dvakrát váha mého Danečka - čivavy, ale přesto všechno je maličký, nemá ještě ani tři měsice, tak se Daneček s Karinkou rozhodli ho vzít pod svoji ochranu. Až Gorro vyroste ve velkého krásného a statného psa, tak bude chránit zase on je.
Gorro, Danek, Karinka