Kazan

9. ledna 2011 v 8:50 |  Vzpomínky
Daneček nebyl první můj pes, kterého jsem měla.
První byl Kazan, kříženec skotské kolie a německého ovčáka. To mi bylo asi dvanáct let. Tatínek si původně myslel, že přiveze domů štěně skotské kolie, ale štěně se vrhlo spíš po tatínkovi - vzhledem a povahou - po mamince. Vražedná kombinace. Německý ovčák s holubičí povahou. Chytrý, lehce zvládal naučené povely, miloval své pány, toleroval cizí lidi, ale nejsem si jistá, jestli by dokázal být opravdu ostrý jak německý ovčák. Nesčíslněkrát jsme ho pozorovali, jak si láskyplně hraje s vrabci, kteří mu chodili na žrádlo do misky. Nevadí, že někteří vrabci jeho láskyplnou péči nepřežili. Když jsme jednou nemohli najít kuřátka, která maminka koupila, jednoho z nás napadlo, že by mohla být v psí boudě. Byla. Kuřata schovaná v boudě spokojeně spala a Kazan ležel před boudou a pečlivě je hlídal.

Je všeobecné známo, že pes si většinou sám vybere svého pána, kterého bezmezně poslouchá. Obyčejně je to ten, který se o něho nejvíc stará a krmí ho. Předpoklad tedy byl, že by to měl být tatínek. Tatínek se pochopitelně rozhodl prověřit Kazanovu oddanost. Jednou jsme byli na zahradě, Kazan mezi námi a tatínek řekl: "Já tě budu jako bít a zkusíme, jestli tě Kazan bude bránit." Souhlasila jsem. Tatínek se na mne vrhl a Kazan? Opravdu se vrhl na tatínka a bránil mě. "Teď to zkusíme opačně, budeš bít ty mě," rozhodl tatínek. I v tomto případě jsem poslechla a dělala jsem, že tatínka biji. Podle předpokladu by se Kazan měl vrhnout na mne, aby tatínka bránil, ale opak byl pravdou. Kazan se zase vrhl na tatínka. Ať tatínek chtěl nebo nechtěl, Kazan ho sice uznával jako svého pána, ale mě nesmírně miloval. A dával tomu také přednost před poslušností.

Kazan byl také velký vtipálek, ochotný ke každé legraci. A náš tatínek zase s Kazanem každou chvíli dělal nějaké pokusy. Jednou ho zase napadlo, že bude utíkat a jestli ho Kazan chytí. "Dej mi náskok", řekl a začal utíkat kolem domu. Dala jsem mu tedy náskok. Až zmizel za rohem, pustila jsem Kazana: "Kazane, chytej!" Kazan zajásal. Konečně hra podle jeho gusta a pustil se do pronásledování. Tatínka dostihl před domem, v místech, kde je hlavní vchod. A také v místech, kam je dobře vidět. A navíc byla právě taková nepříjemná hodina - odpoledne, kdy chodilo nejvíc lidí z práce. Kazan skočil na tatínka a zakousl se mu do tepláků a trhl. Tepláky sklouzly tatínkovi až po kolena, ale - hrůza - i s trenýrkami, které Kazan rovněž zachytil. A tatínek najednou zůstal stát obnažený, rukama si zakrýval citlivé partie a řval: "Odvolejte tu potvoru, ať mě pustí, Kazane fuj, Kazane pusť!" Ale kdepak Kazan. Tepláky s trenýrkami držel v zubech, radostně vrčel a běhal kolem tatínka. Tatínek se točil jako korouhvička a já s maminkou jsme stály na schodech a svíjely jsme se smíchy. Odvolat Kazana? Tak to nebylo vůbec možné, protože jsme pro smích nemohly vypravit ze sebe ani slovo. Kazan pustil, ale až on chtěl a uznal za vhodné.

Myslím si, že lásku ke psům jsem podědila právě po tatínkovi. A i když Kazan byl dlouho jediným psem v mém životě, dalšího jsem měla teprve, až jsem byla dospělá, v podstatě až asi za patnáct let, psy jsem nikdy milovat nepřestala. A to mi zůstalo doposud.

Je to už opravdu hodně let a já, bohužel, nemám Kazanovu fotku. Proto sem dávám jiný obrázek pro představu, jak měl Kazan původně vypadat. Nakonec jsme všichni byli rádi, že to nebyla kolie, ale německý ovčák. Přece jen jsme k tomuto plemenu měli všichni blíž.

skotské kolie
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama