Březen 2011

Ve spíži nemusí být jenom zavařeniny

29. března 2011 v 21:04 Pejsci a jiná zvířátka
Naše rodina je naprosto normální, miluje skoro všechna zvířata. Píši schválně skoro všechna, protože různou havěť zrovna doma mít nemusím. Jeden z mých příbuzných se ovšem vymykal normálu. Nejen, že miloval jakoukoliv havěť, měl doma několik terárií, kde choval gekony a jiné potvůrky, jako pakobylky a podobnou havěť, na schůzce se slečnou jí vykládal o pitvání žab a žížal a pak si přišel stěžovat, že ho žádná nechce. Tato vášeň mu vydržela celý život, dokonce vystudoval nějaký podobný obor a stal se vyhlášenou kapacitou.

Jednou k němu přijel na návštěvu jeho tatínek s úmyslem u něho strávit několik dní. Na vášeň svého syna pro veškerou zvláštní havěť si už zvykl, takže ho ani moc nepřekvapilo, že v truhlíku místo květin synáček pěstuje žížaly, určené k výzkumu. Z dřívější doby dokonce nezapomněl ani na to, jak se krmí rybičky, že gekoni se nesmí potulovat po bytě, ale musí být v teráriu a to, co vypadá jako uschlé lístky, se nevyhazuje jako smetí, ale jsou to opravdu pakobylky. Kočky, psi a další větší zvířata tuto domácnost neobývali, proto jeho dovolená u syna probíhala celkem bez problémů. Bez problémů do té doby, než dostal chuť na chleba s máslem a marmeládou. Syn se snachou byli právě v práci, musel se tedy obsloužit sám. Správně předpokládal, že marmeláda bude ve spíži, tak, jak to bývá v každé domácnosti. Otevřel spíž, zařval hrůzou a spíž znovu zavřel. Na chleba s máslem a marmeládou v ten moment zapomněl. Asi si vzal něco jiného. S nedočkavostí vyhlížel syna.

Když přišel syn z práce, přivítal ho doma tatínek slovy: "Co to máš ve spíži?" "A cos tam hledal?" zeptal se syn. "Marmeládu", odpověděl tatínek, "ale marmeláda tam nebyla, bylo tam něco jiného, škaredého a bylo tam toho moc. Syn zůstal naprosto klidný. "Tati, ty jsi nikdy v životě neviděl netopýry?" "Tak to jsem neviděl a navíc, nepředpokládal jsem, že někdo má ve spíži netopýry místo zavařenin." "Tak to máš těžké, my máme místo zavařenin netopýry, protože ty chudinky někde přezimovat musely, navíc jich tam není moc, jenom čtyřicet. Doufám pevně, žes je nevzbudil. Jo a zavařeninu najdeš jinde, spíž raději už neotevírej, ať je nevyrušíš, potřebují klid," pokračoval syn. "Doufám pevně, že ty potvory alespoň nebudu muset krmit", prohlásil jeho tatínek.

Další dny dovolené probíhaly už naprosto normálně. Když se vrátil zpátky, přišel si k nám postěžovat, jaké překvapení ho čekalo u syna ve spíži. Myslíte si, že ho někdo politoval? Ani náhodou, ale když si představím, že bych se v takové situaci ocitla já, tak mě odvezou do nemocnice s infarktem.

I mistr tesař se někdy utne

27. března 2011 v 18:59 Pejsci a jiná zvířátka
Ten den jsem přišla do práce velmi brzy, bylo třeba dát do pořádku i terasu, protože den předtím tam byla velká oslava. S provozním jsme se pustili do úklidu terasy, on dělal takové ty velmi důležité práce, jako je rovnání stolů (byly moc těžké), roztahování deštníků (to bych nedokázala vůbec) a já jsem dělala takové ty hodně podřadné práce, jako je umývání stolů, luxování venkovního koberce, zametání odpadků a podobně. Do krásného slunečného rána bylo daleko, bylo šero a sluníčko ještě někde dospávalo poslední veršík. Se silným vysavačem šla práce hezky od ruky, pouze u jedné hromádky smetí se zasekl a ne a ne tu hromádku vysát. Naklonila jsem se blíž, abych se podívala, co to tam je, natáhla jsem ruku, že to smetí seberu rukou (měla jsem rukavice) a najednou jsem rukou cukla. "Fuj, které pra......", nedořekla jsem, protože jsem se musela vyjadřovat slušně. "Stalo se něco?" obrátil se na mne provozní. "Stalo, některý host tady měl psa a ten udělal hromádku přímo na koberec uprostřed terasy". "A to si neumíte poradit?" zeptal se. "Tak vezmu smetáček a lopatku, hromádku smetu a vyhodím." To je pravda, vzala jsem smetáček, lopatku, přiblížila jsem se k hromádce a najednou na mne tato "hromádka" zasyčela. Odskočila jsem. "Co se zase děje?" zeptal se už dost nevrle provozní. "Když ono to na mne syčí", řekla jsem. "Ježíšmarjá, ženská, jak může hromádka exkrementů syčet?" Provozní přišel blíž k hromádce, naklonil se a začal ji zkoumat. Musel to být asi velice zajímavý pohled, provozní a já, normální uklizečka, sklonění nad "hromádkou exkrementů", která syčí. Provozní natáhl ruku a - hromádka zasyčela. Ucukl rukou, obešel hromádku, zase natáhl ruku a - hromádka nejen, že zasyčela, ale vycenila na nás i zuby. "Tak to nebude hromádka", prohlásil, "to bude asi malý netopýr. Vy jste ještě neviděla netopýra?" zeptal se mě. Přiznala jsem se, že netopýra vidím poprvé v životě. "Tady je hodně netopýrů, na to si časem zvyknete", řekl, "vezměte ho normálně do ruky, protože jinak ho z toho koberce nedostanete a hoďte ho z terasy dolů, on odletí." Tak to ani náhodou, syčící netopýr a navíc cenící zuby, to není zrovna něco, co bych brala do ruky. "A nechcete to vzít do ruky vy? Já se toho bojím", přiznala jsem se. Provozní obrátil oči v sloup. "Co s vámi mám dělat, dejte mi rukavice", prohlásil nakonec, vzal opatrně netopýra, posadil ho na zábradlí a za chvíli byl netopýr pryč.

Původně jsem si myslela, že tato historka zůstane pouze mezi námi, ale to jsem špatně odhadla provozního šprýmaře. Do několika hodin věděli všichni pracovníci hotelu, jakou mají novou uklízečku. Nejen, že se bojí netopýrů, takových maličkých, ale navíc si splete netopýra s hromádkou exkrementů. Ostudy kopec, dlouho si ze mne dělali legraci.



A máme tady letní čas

27. března 2011 v 12:48 Ze dne na den
Tak tady máme zase letní čas. Za celou tu dlouhou dobu jsem ovšem nepochopila, proč. Proč máme letní čas, když teprve začalo astronomické jaro a proč máme letní čas podle něčeho, když to vůbec nepotřebujeme. Ale máme, nikdo se nás nikdy neptal, jestli s tím souhlasíme a my jsme se podřídili. Daneček byl ráno tak zmatený, že místo, aby si tu hodinku přispal a vstával až o půl deváté, místo o půl osmé, tak se rozhodl vstát ještě o hodinu dřív, takže místo o půl osmé - po staru o půl sedmé, vstal o půl sedmé - po staru o půl šesté. Vypadá to dost zajímavě, ve skutečnosti nesmírný guláš. Odmítl snídat, protože se mu to opravdu zdálo být moc brzy a snídani si vzal až v poledne, (podle mne zase dost pozdě, podle něho tak akorát). Po obědě-snídani se rozhodl dospat ty chybějící dvě ranní hodiny a zaujal pozici ležícího střelce. Já zatím odolávám.

Tyto časové posuny na můj organismus působí naprosto zhoubně. V poledne nemám chuť na oběd, protože ještě poledne není, takže si asi oběd vezmu na svačinu, večer budu hodně ospalá a unavená a navíc bude zase brzy tma, v podstatě mi bude trvat skoro celý letní čas, než se s tím smířím a pak budu zase posouvat hodinky o hodinu dozadu. A navíc - nikdy si nepamatuji, kam ty hodinky mám posunout, obyčejně si je posunu opačně a pak se nestačím divit. Kolik roků vlastně už ten čas měníme? Dvacet? Třicet? Nepamatuji si, ale je to už hodně dlouho. A já jsem se s tím pořád ještě nesrovnala.

Když jsem jednou cestovala do Anglie, tak jsem po příjezdu na místo určení posouvala hodinové ručičky někam, já si myslím, že asi zpátky. Tak mě napadá, kdybych teď vyjela do Anglie, posouvala bych je taky, nebo máme stejný čas tady jako tam? Ale Angličané snad také mají letní čas, nebo ne? (To jsou starosti, že?) Tak vám všem alespoň přeji, abyste se s tím letním časem vypořádali rychleji jako já.

Velký uvítací výbor

26. března 2011 v 9:05 Pejsci a jiná zvířátka
U hotelu, kde jsem pracovala, žilo jedenáct koček. V létě spaly pod přístřeškem, v zimě se schovávaly do dílny k údržbářům. V kuchyni pro ně bylo vždycky zbytků dost a i hoteloví hosté jim podstrojovali. Na hotel nesměly, věděly to moc dobře, ale díky tomu, že se potulovaly kolem hotelu, nikdy jsme uvnitř nenašli žádnou myš. Cvrčky - to ano, ti nám cvrlikali celý den, ale myš nám pod nohama nikdy neproběhla. Štěstí pro mne.

Jednou, bylo to v sobotu, celý hotel byl přichystaný a vyzdobený na velkou svatbu nějakého prominenta, byl nachystaný talíř na rozbití, smetáček a lopatka, všechna zrcadla vyleštěná, nikde ani smítko, pracující personál poschovávaný po všech koutech, jenom jsme vykukovali a čekali na svatebčany, když někdo z nás se podíval před vchod hotelu a vypukl v obrovský smích. "Pojďte se rychle podívat, to stojí za to!" začal nás svolávat. Nenechali jsme se dlouho pobízet, přiběhli jsme ke dveřím a v ten moment se celý hotel otřásal smíchem. Před hotelem, krásně vyrovnané v řadě, seděly kočky, tvářily se naprosto vážně, ani se nepohnuly a asi také čekaly na svatebčany. Napočítala jsem jich sedm. "Co se tady děje? Běžte se rychle schovat, za chvíli přijedou auta", vyběhl z kanceláře provozní. I on se podíval před hotel. "Co co co to má znamenat? Kdo tam ty kočky postavil? Ježíšmarjá, rychle je vyžeňte, to bude ostuda!" Vyběhl z hotelu, že kočky odežene sám, ale už to nestihl, protože přijíždělo první auto se svatebčany. Kočky seděly nehnutě jako vojáci a čekaly. Za prvním autem se přihrnulo další a potom další, vystoupili svatební hosté, ženich s nevěstou, fotograf a jeden, který to natáčel. Provozní se k nim hrnul, přiběhli s talířem, smetáčkem a lopatkou, když najednou si svatebčané všimli kočičího uvítacího výboru. Obrovské veselí zavládlo i mezi svatebčany. "Tak už nás vítal kde kdo, ale kočky ještě ne", smál se otec svatby. Všechny fotoaparáty i kamery zamířily na kočky. Čert vezmi hosty, toto je zajímavější, hosté se nahrnuli kolem koček a ty byly v ten moment nejfotografovanějšími celebritami. Také si to náležitě užívaly, pózovaly do fotoaparátů a opravdu seděly jak sochy. Když ještě před ně postavili talíř se dobrotami, jejich štěstí dostoupilo vrcholu. Vylízaly talíř, napily se vody a usoudily, že jejich úloha byla s úspěchem splněna. Důstojně odpochodovaly za svou prací - chytáním myší, i když si myslím, že spíš si šly odpočinout po tak dobrém jídle.

Provoznímu se konečně vrátila přirozená barva do obličeje a svatební veselí mohlo pokračovat podle plánu. O velkém kočičím uvítacím výboru se ale dlouho na hotelu mluvilo a i hosté na toto představení rádi vzpomínali.

Zatoulané kotě

25. března 2011 v 17:42 Pejsci a jiná zvířátka
Ten den jsme přišli k mamince a Daneček, jako obyčejně, okamžitě chtěl na svoje oblíbené místo, to je do okna. Lehl si, pozoroval jedoucí auta, občas štěkl na některého z lidí, kteří se zastavili u plotu a mávali na něho a najednou spustil zuřivý štěkot. Řádil jak pominutý, až jsem měla strach, že spadne. Rychle jsem vyskočila z pohovky, běžela k oknu a pátrala po původu jeho zběsilého štěkotu. Našla jsem ho hned. Na zahrádce zmateně pobíhalo krásné maličké mourovaté kotě. "Máš na zahrádce kotě", obrátila jsem se k mamince. "A kde se tam vzalo?" zeptala se udiveně maminka. "To tedy nevím, ale jdu to prověřit, nebo Daneček zešílí." Vyběhla jsem na zahrádku, ke kotěti, vzala jsem ho do dlaní, bylo takové malinkaté a krásné, jenže co s ním? Daneček za oknem řádil jak pominutý a mně bylo hned jasné, že řádí kvůli tomu, že držím kotě. "Co s tebou, drobečku?", zeptala jsem se ho. Kotě mi vylezlo na ramena, potom na hlavu a začalo mi packami cuchat vlasy s úmyslem se mě už nikdy nepustit. Po chvíli se mi podařilo kotě sundat, maminka zatím za oknem uklidňovala Danečka a já jsem začala pobíhat po sousedech, jestli náhodou někomu toto stvořeníčko nechybí. Nikdo nebyl doma a když jsem kotě strčila na jinou zahrádku, tak se okamžitě odtamtud chtělo dostat pryč, začalo strkat hlavičku do plotu, až jsem dostala strach, že se oběsí nebo si jinak ublíží. Tak jsem ho vždycky zase vytáhla a s kotětem v náručí jsem pochodovala dál. "Já bych si tě tak ráda nechala, drobečku krásný, ale Daneček by to nedovolil, ten žárlivec by zbláznil. Měl bys u mne doma učiněné peklo", mluvila jsem pořád na kotě. V tom okamžiku šla kolem mne jedna mladá slečna. "Jé, to je krásné koťátko", vydechla. "Mohu si ho pohladit?" Vzala kotě a začala se s ním mazlit. "A nechtěla byste ho?" zeptala jsem se v naději, že snad bude mít kotě konečně domov. "Proč ne? Vy byste mi ho dala?" zeptala se slečna. "Nám kocour nedávno uhynul a je nám teď smutno." Zajásala jsem. "Jestli chcete, můžete si ho vzít, já pro něho právě hledám novou rodinu", prohlásila jsem. Slečna vzala kotě, držela ho v náručí, pořád se s ním mazlila a odcházela. "Děkuji moc", zavolala ještě.
Vrátila jsem se do domu k Danečkovi. Ten se už uklidnil, nebezpečí pominulo, kotě je pryč, panička u něho, všechno je v pořádku. Na druhý den jsme šli znovu k mamince a na jednom stromě u zastávky trolejbusu byla přilepená veliká cedule: "Ztratilo se maličké mourované kotě. Prosíme nálezce, aby nám ho vrátil. Moc nám chybí." Nechybělo ani číslo telefonu. Co teď? Cedule tu dřív nevisela a koťátko je už dávno pryč. Tady už opravdu nic nenadělám. Bohužel, majitelé přišli o krásné koťátko a to našlo novou rodinu.

Kocour Bedřich a boxerka Elsa

23. března 2011 v 18:26 Pejsci a jiná zvířátka
Slíbila jsem ještě jedno povídání o boxerce Else, tady je. Podklady pro tento článeček jsem získala od své sestry a rovněž jsem od ní dostala povolení, že je mohu uveřejnit.
Elsa nebyla první zvířátko v domácnosti mé sestry, když si přivezla Elsu, měla už doma půlročního kocourka Bedřicha, po mamince siamský kocour, po tatínkovi pravý český mourek. Tělíčko měl bílé, ale na rozdíl od siamského kocoura měl hlavu a ocásek mourovatý. Oči měl modré po mamince. Povahově poněkud divočejší, než obyčejná česká kočka, spíš tedy po své siamské mamince. Bedřich byl přesvědčený o tom, že on je pánem domácnosti a všechno se musí točit kolem něho. Když do domácnosti přibyla boxerka Elsa, považoval ji za vetřelce a také tak se k ní choval. Elsa dostala žrádlo a když nebyla dost rychlá, Bedřich jí ho sebral a sežral sám. Obzvlášť miloval ovesnou kaši, Elsa ji měla ráda také, takže v tomto případě šlo opravdu o to, kdo bude rychlejší. Ze začátku jednoznačně vítězil kocour Bedřich, ale jak Elsa rostla, začala vyhrávat ona.
Protože tehdy bydleli v domečku se zahradou, většina her se odehrávala na zahradě. S jedním rozdílem - Bedřich běhal po stromech a Elsa po zemi. Na zahradě byl po bývalých majitelích starý hluboký kočárek, ve kterém se Bedřich před Elsou velmi rád schovával. Samozřejmě, že ho Elsa vždycky našla, opřela se do kočárku tlapkami a tlačila kočárek před sebou, Bedřich vykloněný z kočárku ji tloukl po hlavě tlapkami, Elsa vrčela a tlačila kočárek, pouze však do té doby, než ji to přestalo bavit. Pak znovu pokračovala hra na honěnou.
Domeček byl starý, byla to spíš taková celoročně obývatelná chata, se suchým záchodem a septikem, neboli "žumpou", která se musela čas od času vyvážet. Jednou při divoké honičce to Bedřich vzal přes otevřenou "žumpu" a než se kdokoliv vzpamatoval, spadl do ní. Elsa, velký zachránce, se okamžitě vrhla Bedřicha zachraňovat a chtěla ho vytáhnout. Jinak to nemohlo dopadnout, než že spadla do žumpy také. V tomto případě musela nastoupit jako zachránce sestra a obě dvě zvířata po chvíli vytáhnout ven. Zápach, který se z nich linul, se rozlévat po širokém okolí. Nezbylo nic jiného, než Elsu okamžitě vykoupat ve starých dřevěných "neckách". Po koupeli také nějakým způsobem septikový zápach přerazit a sestru v tomto případě nenapadlo nic jiného, než Elsu postříkat ruskou voňavkou, značky Šeřík. Kdo si pamatuje ruské voňavky, tak ví, o čem mluvím. Elsa sice už nepáchla po výkalech, ale voňavkový šeříkový zápach si s tím moc nezadal. Pak nastala druhá fáze, do očistné koupele se ponořil i kocour Bedřich, kterému se to sice moc nelíbilo, ale nedalo se nic jiného dělat. I v tomto případě po koupeli použila sestra stejnou voňavku. Sestra se mi ovšem nepřiznala, jestli očistnou koupel musela absolvovat i ona sama, ale když si představím, jak loví zvířata z výkalů, tak si myslím, že určitě ano. Ale o tomto taktně pomlčela.
Každopádně se Bedřich s Elsou nádherně doplňovali a to nejen v lumpárnách, ale i v hlídání domečku. Taková návštěva kominíka, spojená s kontrolou a vymetením komínu, se v tomto případě změnila v dost zajímavou situaci. Kominík na žebříku, snaží se vylézt na střechu, nad ním kocour Bedřich, který prská a snaží se ho zastrašit, nahoru to tedy nepůjde, dole na zemi Elsa s vyceněnými zuby se snaží dostat na kominíkovy kalhoty s úmyslem mu je roztrhat, dolů to tedy také nepůjde, co teď? Ještě štěstí, že se sestra nad ustrašeným kominíkem slitovala, odvolala rozzuřená zvířata a kominík mohl svou práci s úspěchem dokončit.
Jestli už tehdy měla Elsa sklony ke krádežím, to nevím, jenom si pamatuji, že před Elsou málokdy zachránili maso k obědu, to Elsa ukradla skoro vždycky, dokonce si myslím, že v těchtou krádežích jí s úspěchem pomáhal i Bedřich, každopádně když přišla k nám, tam už Bedřich nebyl.
Kam zmizel Bedřich, když se stěhovali? Neznámo kam, vyskočil z auta a utekl někam do polí.



Cita a Elsa

21. března 2011 v 9:26 Pejsci a jiná zvířátka
Současně s Elsou byl v našem domě další pes, byla to tetina fenka anglického kokršpaněla, Cita. Cita bývala doma, jenom v době, kdy byla teta v práci, nebo na několik hodin mimo dům, dávala Citu na vyhrazenou část zahrady, kde měla i svou boudu. Je pravdou, že toho někdy teta zneužívala a když chtěla mít od City na chvíli pokoj, tak pod záminkou, že jde do práce, Citu strčila na zahradu. Když se vracela domů, tak se vždycky opatrně plížila, aby ji náhodou Cita nezahlédla, protože by spustila nářek a chtěla by jít za paničkou.
Jednou se takto plíživě teta vracela z práce a protože její okno v poschodí vedlo přímo na zahradu, nenápadně se chtěla podívat, co Cita dělá. Cita ji vidět nemohla, ale boxerka Elsa okamžitě zaregistrovala nepatrný pohyb záclony v okně. Otočila se k Citě a začala jí něco velice důležitého povídat. Cita chvíli poslouchala a pak se ze zahrady ozvalo "auuuuuu, auuuuuu, auuuuu!" Cita začala výt a naříkat.
Teta vyběhla ven a jak šla kolem Elsy, tak na ni spustila: "Ty drbno jedna ukecaná, to jsi musela hned Citě vyžvanit, že jsem už doma? Jsi ukecanější, jak nějaká ženská!" Elsa ležela v kotci na koberečku, hlavu na packách, oči zavřené a tvářila se stylem "já nic, já muzikant". "No jo, teď se tváříš jak neviňátko a před chvílí jsi žvanila jak na trhu", pokračovala teta, "a ty už taky přestaň ječet, už jdu pro tebe," obořila se na Citu. Cita opravdu zmlkla a když ji teta vysvobodila ze zahrady, vesele poskakovala.
Když později teta tatínkovi vykládala, jakého má ukecaného psa, ten se jenom smál. "Co chceš, vždyť je to ženská", prohlásil a Elsu pochválil, že pěkně hlídá a dává pozor.

Boxerka Elsa

20. března 2011 v 9:11 Pejsci a jiná zvířátka
Boxerka Elsa se u nás objevila až v dospělosti. Byla to sestřina fenka, ale když se sestra z domku stěhovala do malého panelákového bytu, naprosto správně usoudila, že toto není to pravé prostředí pro psa, který byl do té doby zvyklý běhat volně na zahradě a po domluvě s tatínkem přesunula Elsu k nám. Elsa, fenka německého boxera, s duší hravého štěněte do vysokého věku, rozdávala okamžitě svoji lásku po celé rodině. Nejvíc si pochopitelně zamilovala tatínka. Dostala krásnou boudu, kotec, v boudě měla kobereček, ale když byl tatínek na zahradě, Elsa volně pobíhala a pomáhala mu pracovat. Elsa totiž velice ráda "pracovala". Tatínek nikdy německého boxera neměl, vždy se kolem něho točili pouze němečtí ovčáci, ale v rodině byla i jiná plemena, takže si na Elsu velmi brzy zvykl. A navíc, Elsa byla velmi hodná, milá a přítulná.
Zmínila jsem, že Elsa měla v boudě kobereček. Když se ráno rozednilo, Elsa vykoukla z boudy, podívala se na oblohu, bylo krásně jasno, vzala do zubů kobereček, vytáhla ho ven před boudu a lehla si. Jakmile ovšem první kapka přistála na jejím čumáku, okamžitě kobereček zatáhla zpátky do boudy. Při proměnlivém počasí tento úkon zvládla i několikrát denně.
Jak jsem také výše napsala, Elsa velmi ráda pomáhala někomu pracovat, nejvíc tatínkovi. Jak? Tatínek např. ležel pod autem, něco opravoval, Elsa seděla opodál a tatínka pozorovala. Najednou zjistila, že si tatínek odložil brýle. Tak to bylo to pravé. Elsa se pomalu připlížila, brýle opatrně vzala do své obrovské tlamy a položila je o kus dál tak, aby na ně tatínek nedosáhl. Reakce na sebe dlouho nenechala čekat. "Kde mám brýle?" zeptal se tatínek, když je nenašel na svém místě. Vylezl z pod auta a rozhlédl se. Brýle samozřejmě uviděl, ale o kus dál. Natáhl ruku, Elsa zase vzala brýle a odsunula je o další kus od tatínka. Tímto způsobem mu neuklízela jenom brýle, ale kladívko, kleště, cokoliv si odložil, Elsa odnesla pryč. Dokonce mu tímto způsobem odnášela i hůl, protože tatínek v té době už chodil o holi a Elsa snad ve své hlavičce velmi rychle pochopila, že bez hole se tatínek pohybovat nemůže, tak mu ji vždycky ukradla a odnesla ji z jeho dosahu. Potom jenom seděla a "smála" se, samozřejmě velmi škodolibě. Úplně to na ní bylo vidět.
O Else bych mohla povídat velmi dlouho, ty její kousky opravdu stály za to. Takže si to nechám ještě na další povídání. Elsinu fotku bohužel nemám, obrázek s německým boxerem je pouze demonstrativní. Ale tak nějak Elsa vypadala s tím rozdílem, že tehdy ještě bylo možné upravovat uši a Elsa měla uši kupírované.

Basenží slečna Evička

12. března 2011 v 19:11 Pejsci a jiná zvířátka
S basenží slečnou Evičkou jsem se blíž seznámila před Lídlem. Pobíhala zmateně kolem vchodu a snažila se dostat dovnitř. Překousané vodítko viselo uvázané na zábradlí. Východ z Lídlu se otevřel, basenží slečna využila příležitosti a vklouzla dovnitř. Podařilo se mi na poslední chvíli vklouznout za ní. "Co tady děláš? Do Lídlu pejsci nesmějí", začala jsem jí domlouvat a opatrně jsem ji vedla zpátky k východu. Mám štěstí, že vím, že tito pejsci jsou mírumilovní, vůbec neštěkají, jenom vydávají různé zvuky - jódlují, syčí, smějí se. Tato slečna ale ani nezasyčela. Vyšla jsem s ní ven, na poslední chvíli, protože se k nám už hnala ochranka a pán na mne volal, jestli náhodou neumím číst, že psi do Lídlu nesmí. "Já vím", odpověděla jsem, "to není můj pes a chytila jsem ho, abych ho vyvedla ven." Za dobrotu na žebrotu, říká se, pán mě začal poučovat, že když to není můj pes, tak proč jsem mu dovolila vklouznout do marketu a že se to nesmí a pořád mlel dokolečka jedno a totéž. Zbytek jeho proslovu jsem ale už neslyšela, protože dveře se za námi zavřely a obě dvě jsme byly venku. "Počkáš tady hezky na paničku, já musím do obchodu", řekla jsem ještě psí slečně, vzala jsem vozík a šla jsem ke vchodu. Dveře se otevřely, vešla jsem dovnitř a za mnou s naprostou samozřejmostí vešla i psí slečna, rozběhla se a zmizela mezi regály. Nic nevím, nic nevidím, pomyslela jsem si, zahrála jsem si na mrtvého brouka a vybírala jsem zboží. Jenom jsem se nenápadně dívala kolem sebe, jestli fenku neuvidím. Neviděla jsem ji, tak jsem si oddechla, nakoupila, co jsem potřebovala a zamířila k pokladně. Najednou - současně se mnou, ale z jiného směru zamířila k pokladně mladá paní, před sebou tlačila jednou rukou vozík a druhou rukou přidržovala psa, který na ní visel jako pytel brambor, packami ji objímal kolem krku a tvářil se blaženě. Vida ji, holku šikovnou, našla paničku, vyskočila jí do náruče a už se nepustila. Opodál stál člen ochranky s otevřenými ústy a jenom se nevěřícně díval.
Obě dvě jsme vyšly ven a já, ženská zvědavá, jsem se s mladou paní dala do řeči. Lépe řečeno, ani ne tak s ní, jak se psí slečnou, která se jí pustila až venku před Lídlem. "To máte tak," odpověděla samozřejmě panička, "já jsem byla týden v lázních a naše Evička se teď bojí, abych jí zase někam neodjela. Už jsem byla v Albertovi, tam neměli vodítka, tak jsem se stavila tady, abych koupila nové vodítko, protože to první částečně narušila už před Albertem. Haló, vy tam, nechte to vodítko na pokoji!" zavolala na jednoho pána, kterému se pravděpodobně překousané vodítko na něco hodilo a snažil se je odvázat. Pak dala fence nové vodítko, staré schovala do tašky a jelikož jsme měly kus cesty společný, vydaly jsme se všechny tři k domovu.
Cestou jsem se dověděla, že basenží slečna se jmenuje Eva, říká se jí Evička a když jsem ji pochválila, že je krásná, kroutila se a předváděla přesně tak, jak to dělává Daneček, když ho někdo pochválí. Jenom tak, z legrace, jsem se zeptala, kde Evička spí. "No, kde by spala", divila se panička mé otázce, "přece s paničkou, někdy s pánečkem a někdy mezi námi. Vás pejsek spí sám?" Ujistila jsem ji, že ne, že i můj pejsek spí se mnou, lépe řečeno, má svůj pelíšek za mojí hlavou. "Tak vidíte", usmála se mladá paní, ale protože jsme už byly v místech, kde se naše cesty rozdělovaly, rozloučily jsme se, Evička mi způsobně dala pac (na příkaz paničky) a dokonce mi předvedla, že umí také pozdravit - mírně na mne zasyčela.
Basenži (basenji) je krásný pes, velmi elegantní, postrádá jakýkoliv psí pach a dokonce je prý vhodný i pro alergiky. Pochází z Afriky. Nejsem tak chytrá, kdysi jsem si pohrávala s myšlenkou, že by basenži byl taky vhodný kandidát na pejska do mé domácnosti, proto jsem si o tomto pejskovi zjistila veškeré informace. Nakonec vyhrála čivava a já nelituji. Podle mého názoru jsou ale všichni pejsci krásní, nebo skoro všichni.





Plačící doga

11. března 2011 v 18:06 Pejsci a jiná zvířátka
U hospody na hřišti někdo přivázal krásnou německou modrou dogu. V sobotu dopoledne. Doga způsobně ležela v trávě, jenom občas pohlédla směrem ke dveřím hospody, jestli náhodou už její pán nejde. Nešel. Doga na hřišti zůstala celé odpoledne a večer začala naříkat. S menšími přestávkami pronaříkala celou noc. Ten nářek mi znemožnil spát. Pořád jsem ji slyšela, i přes zavřené okno. K ránu nářek ustal. "Sláva, pán se konečně rozhodl jít domů a dogu odvázal", pomyslela jsem si a klidně jsem usnula. Jaké bylo moje překvapení na druhý den, to je v neděli, to bych nepřála nikomu. Když jsem se podívala směrem ke hřišti, doga tam pořád ležela, už ani nenaříkala, jenom se smutně dívala. Bez vody, bez žrádla. Dodala jsem si odvahy, vzala jsem misku, naplnila ji čistou vodou a šla jsem za dogou. "Malá, hodná, nesu ti vodičku", snažila jsem se vystresovaného psa uklidnit. Netvrdím, že bych se bála psů, ale toto byl neznámý pes, navíc větší jak konferenční stolek a opravdu velmi vystresovaný. Asi ale pochopila, že to s ní myslím dobře a navíc měla obrovskou žízeň, protože mi dovolila, abych přisunula misku s vodou skoro až k ní a začala hltavě pít. "Který prevít tě tady nechal, to si říká milující páneček? Co teď s tebou?" rozčílila jsem se. Nakonec jsem se rozhodla a zavolala na policii, nahlásila uvázaného psa, řekla jsem jim rasu a pak jsem jenom čekala. Přijeli neuvěřitelně brzy. Také se trochu báli k psovi přiblížit, potom použili odchytovou síť. Pes se ani nebránil, za okamžik byl v autě a odjel pravděpodobně do útulku.
V neděli večer jsem slyšela u hospody obrovský rámus. "Který darebák (dotyčný použil daleko horšího výrazu) mi ukradl psa? Komu vadilo, že tady pár hodin ležel a čekal na mne?" To si majitel psa vzpomněl, že ho zapomněl u hospody. Z hospody vyběhl číšník: "Neřvi tady jak pavián, psa ti odvezli dopoledne policisté do útulku, protože jsi ho tady nechal dva dny." "No a co? Co je komu po tom, že tady psisko leželo dva dny? Je to můj pes a já si s ním mohu dělat co chci", řval dotyčný. Je pravdou, že jsem se nepřiznala, že jsem policisty zavolala já, asi bych i nějakou schytala, jenom mi bylo líto té německé dogy, která měla takového pána. Jak jsem se později dověděla, dotyčný odešel v podnapilém stavu domů a vůbec si nevzpomněl, že má na hřišti psa. Postrádat ho začal až druhý den večer, kdy chtěl znovu vyrazit se psem "na procházku", tedy do hospody.

Barevné ráno a svátek žen

8. března 2011 v 8:34 Ze dne na den
Sluníčko velice nesměle nakukovalo do mé ložnice a jedním prstíčkem ťukalo na sklo. "Vstávejte, lenoši, zbarvilo jsem oblohu do červena!" Vstávat se mi nechtělo, ale barevná rána mám moc ráda. Vstala jsem a rychle spěchala k východnímu oknu. Opravdu, obloha nádherně barevná, žlutá, oranžová, rudá a k tomu tmavé ohraničení. Rychle utíkat pro foťák, třeba to stihnu, toto přírodní divadlo trvá nepatrnou chvilku. Stihla jsem. Pár snímků jsem udělala a dokonce se i podařily. Za chvilku bylo po divadle.
Když jsou rudá rána, tak je prý celý den velký vítr. Je to pravda. Včerejší den byl velice větrný a navíc byl vítr studený, na procházkách nic příjemného. Pro mého čivaváčka obzvlášť, vítr hrnul listí a smetí přímo proti němu a chvilkami byl tak silný, že ho to i zastavilo. Ale je to statečný pejsek, své dvě procházky absolvoval bez protestu.
Duhová nálada vydržela celý den. Kdybych uměla zpívat, možná bych si zanotovala i nějakou jarní písničku, ale nechtěla jsem svého pejska stresovat, myslel by si, že tady někde vyjí vlci.
Kdyby tak se tato nálada mohla rozdávat! A kdyby se opakovala každý den, to by bylo dobře. Proto jsem byla také zvědavá, jaké ráno bude dnes, obzvlášť proto, že je svátek žen. Sluníčko a příroda nezklamala, znovu mi nadělila krásné barevné ráno, to asi místo kytičky.
Tak vám všem přeji krásná duhová rána, dobrou barevnou náladu po celý den a všem ženám všechno nejlepší k svátku.


Stále se nepřestávám divit

5. března 2011 v 19:31 Daneček
Myslela jsem si, že za čtyři a třičtvrtě roku mě Daneček už nemůže ničím překvapit, že ho mám naprosto přečteného a znám ho. Hluboce jsem se mýlila. To, co mi předvedl v posledních dnech, to mě znovu udivilo. Před několika dny jsme šli na procházku. Protože bylo chladno, dostal Daneček svetřík, pustila jsem ho ven na zahrádku, vzala jsem vodítko, zamkla jsem a šla k brance. "Dany, jdeme na procházku," zavolala jsem. Na tento povel Daneček vždycky přiběhl ke mně, nechal si připnout vodítko a vyrazili jsme. Tentokrát ale ne, Danek se obrátil a vrátil se domů. Zpřísnila jsem hlas: "Dane, k noze, jdeme na procházku!" Dan mu říkám málokdy a on už ví, že když na něho takto zavolám, tak to opravdu myslím vážně. Tentokrát ale neposlechl a tvrdošíjně stál dál u dveří. Vrátila jsem se tedy zpátky, chystala jsem se mu připnout vodítko a - zjistila jsem, že nemám k čemu. Zapomněla jsem mu totiž dát postrojek. Takže jsem znovu odemkla dveře, Danek vběhl do bytu, do kuchyně a zastavil se u židle, přes kterou měl postrojek přichystaný. Dala jsem mu postrojek, Danek vyběhl a než jsem zamkla, stál už připravený u branky. Bez problémů jsem mu připnula vodítko a mohli jsme jít. Inu, je chytřejší, než já, pomyslela jsem si.
To, co ale předvedl včera večer a dnes, tak to mě naprosto vyvedlo z míry a pobavilo to nejen mne, ale i maminku. Mám s maminkou takovou dohodu, že jí každý večer v určenou hodinu zavolám. Tak jsem to udělala i včera večer. Daneček seděl vedle mne a jakmile jsem začala telefonovat, začal na telefon vyskakovat. "Počkej, mami, já ti dám k telefonu Danečka, chce si s tebou povídat", řekla jsem mamince a přitiskla jsem telefon Danečkovi k uchu. Chvíli poslouchal, občas olízl telefon, packou se snažil z telefonu vyškrábnout maminku, potom seskočil dolů a odběhl. Za chvilinku se vrátil a v zubech držel svoji novou oblíbenou hračku, malého plyšového pejska, kterého dostal k narozeninám. Znovu vyskočil na pohovku a začal strkat pejska k telefonu. Začala jsem se smát. "Podává ti svoji novou hračku, chce ti ukázat pejska", řekla jsem mamince a přesně jsem jí popsala, co Danek dělá.
Dnes jsme zase šli na procházku a k mamince a já jsem s sebou vzala i plyšového pejska, aby ho tedy Daneček mamince ukázal. U maminky jsem vytáhla pejska, dala ho Danečkovi, který s ním hned začal vyvádět a hrát si. Maminka se zapojila do hry, pejska mu vzala a velice se bavila tím, jak Daneček na zadních prosil, aby mu ho vrátila. Rychle jsem vytáhla fotoaparát, že Danečka při této hře vyfotím, bylo to opravdu moc pěkné. Jakmile ale Danek uviděl foťák, sedl si způsobně na pohovku, přestalo dovádění, na pejska zapomněl a začal pózovat. Natáčel se na všechny strany a paničko, ty foť. Abych mu udělala radost, několik fotek jsem s ním udělala, bohužel, zachytit Danka při hře se mi nepodařilo. Maminka se nestačila divit. "Manekýn jeden, sotva uvidí foťák, hned zaujme pozici a i hra ho přestane bavit", smála se.
To jsem zvědavá, čím ještě ten můj čivaváček překvapí, ale jsem přesvědčena o tom, že si rozhodně zase něco vymyslí.


Slavný den

2. března 2011 v 8:35 Daneček
Dnes máme opravdu slavný den. Daneček oslavuje své páté narozeniny. A já mohu jenom děkovat tomuto maličkému tvorečkovi za všechnu tu lásku, kterou mi po psím projevuje, za všechny ty lumpárny, kterými mě obveseluje a jsem moc ráda, že je zdravý, veselý a spokojený pejsek. Nedávno mi řekl jeden člověk, že zůstanu na světě sama a budu mít jenom to svoje psisko. Hodně se mě to dotklo. Slovo "psisko" nepoužívám a myslím, že žádný majitel jakéhokoliv plemene toto slovo nikdy nepoužil. A kdybych měla opravdu kolem sebe jenom svého Danečka, tak nejsem sama. Kdo mě ráno vítá a večer dává dobrou noc? Pejsek. Kdo mi dělá společnost na procházkách, na které bych se sama nikdy nevydala? Pejsek. Když mám smutnou náladu a chce se mi brečet, kdo se na mne vrhne, začne mi olizovat slzy, začne mi nosit hračky a nutí mě ke hraní, abych na všechno zapomněla? Pejsek. Nenadává mí, nehádá se se mnou, jenom někdy protestuje, ale na to má právo, nechce mě měnit k obrazu svému, má mě rád takovou, jaká jsem. A já jsem moc ráda, že ho mám, nedovedla bych si svůj život bez něho představit. Takže, Danečku, přeji ti všechno nejlepší k narozeninám a slibuji, že udělám všechno pro to, abys byl se mnou tak šťastný a spokojený, jak jsem já s tebou.