Duben 2011

Slet čarodějnic - 30. 4.

30. dubna 2011 v 17:06 Ze dne na den
A máme to tady. Dnes je 30. dubna, den čarodějnic. Dnes se žádná žena neurazí nad oslovením "ty čarodějnice jedna", protože to nebere jako nadávku, ale jako poctu. Dnes jsme, my, čarodějnice, hájené. Už staří Keltové věděli, že čarodějnic je nutno si vážit. Čarodějnice pomohou, ale závistivcům a lidem nedobrým ublíží. A ublíží jim jenom z toho důvodu, aby je vytrestaly. Bohužel, právě tento druh lidí si to nezapamatuje a nepoučí se. Ale to není možné přisuzovat jako vinu čarodějnicím, ty za to nemohou. Je zajímavé, že se mluví o čarodějnicích, že se nemluví o čarodějích. Z toho usuzuji, že mužské populace se tento svátek netýká, což je asi nesmírně štve. Ale posuďte samy, dámy čarodějnice, copak muži mohou letět na čarodějnický slet? Na koštěti, které nemá kapotu, volant, pedál, převodovku a kdoví jaké zbytečnosti, dokonce ani nemá navigaci! Tak na takové vozítko - přibližovadlo by žádný mužský čaroděj nesedl, to by bylo pod jeho důstojnost. Kdežto my? My jsme jiné. Nasedneme na koště, mobil necháme doma (ten je přísně zakázaný), baterku zapomeneme také doma, takže si budeme svítit jenom očima, a se svým vyhlášeným orientačním nesmyslem vyrazíme na čarodějnický slet, o kterém stejně nevíme, kde se přesně koná, ale naše koště nás tam neomylně doveze. A tam se veselíme, čarujeme, kouzlíme, vyvoláváme duchy, zaklínáme ty nehodné a neposlušné, děláme si legraci samy ze sebe a z druhé - mužské poloviny lidí, těch méně dokonalých, protože jenom my si můžeme něco takového dovolit.

Když tak přemýšlím o té druhé - mužské polovice lidí, opravdu si nedovedu představit, že by si dovedli dělat legraci sami ze sebe. A navíc, jak něžně zní oslovení "ty, jedubabo", a jak příšerně zní "ty, jedubabáku". To snad ani neexistuje. Takže, milé dámy čarodějnice, malé, velké, mladé, staré, pětileté i stoleté, naleštěte košťata, a pomalu se chystejte na velký čarodějnický slet. Nechte doma zvířátka, vezměte s sebou jenom kočky a kocoury, netopýry, sovy a výry, ještěrky a hady a veškerou havěť. To znamená, že muži zůstanou doma! Jenom ať nám tiše závidí, že máme svůj velký den.


Popletené Velikonoce

22. dubna 2011 v 13:11 Ze dne na den
Od začátku týdne mi maminka vtlouká do hlavy, že existuje škaredá, neboli popeleční středa, zelený čtvrtek a Velký pátek. Proč škaredá středa - to bych věděla, mají svátek všichni škaredí, tedy i já, proč se jí říká popeleční - to tedy nevím. Na zelený čtvrtek prý jsme mívali doma k obědu špenát. No jo, ale jak to zařídit, když my teď dojídáme rizoto! Tak jsem doporučila mamince, ať si tam nakrájí trochu pažitky, aby tam měla něco zeleného. Dnes ráno jsem už dávno zapomněla na to, že je nějaký Velký pátek a k tomu ještě půst. To prý doma k obědu bývaly taštičky s povidly nebo nudle s mákem. Ani jedno, ani druhé, bych dnes už nejedla a navíc taštičky s povidly neumím a nevím, jestli se dají koupit. Jelikož jsem ovšem zapomněla, že je půst, tak jsem se ráno dala do krájení masa, že udělám moc dobrý guláš, dám do něho ještě zeleninu a aby tam bylo opravdu něco zeleného, tak tam musí přijít hrášek a pažitka. No to jsem tomu dala! Přinesla jsem oběd mamince a ta se mě naivně zeptala: "Dnes je půst, co máme k obědu?" Málem jsem zezelenala jak ta pažitka, ale pak jsem se přiznala, že na půst jsem zapomněla a máme maso. Maminka se zatvářila trochu překvapeně, ale pak to vzala s humorem.

Pak prý ještě existuje bílá sobota, jak se jmenuje neděle, to už vůbec nevím. Jenom vím, že v pondělí je šmigrust, neboli mrskačka, taky pomlázka, dřív se chodívalo s takovými obrovskými dvoumetrovými tatary - pomlázkami, na které jsme my, mladé dívky, vázaly mašle a za vyšlehání jsme dávaly malovaná vajíčka, případně dokonce i kraslice. Tento zvyk jsem nikdy moc nemilovala. Byla jsem bita a ještě jsem se za to odměňovala. Vajíčka už dávno nemaluji, bít mě už dávno nikdo nechodí, asi proto, že už dávno nejsem mladá. Jo a kromě tatarů se ještě šlehalo větvičkami jalovce, to bylo horší, to nohy pěkně pálily. Na naší zahrádce rostl krásný jalovec, ale krásným byl jen do velikonoc, protože v noci před velikonočním pondělím ho vždycky někdo ošklivě olámal.

Tak vám všem přeji krásné velikonoce, velkou spoustu vyšlehaných vajec a nepleťte si zvyky, ať nedopadnete jako já.

Procházka ke kačenkám

5. dubna 2011 v 17:05 Daneček
Jsou dvě procházky, kterým Daneček dává přednost před ostatními. První je procházka k babičce. Tam dostane šunčičku, tam je okno, ve kterém rád leží a tam je babička, která se s ním stále mazlí. Druhá je procházka ke kačenkám, to znamená k vodě. Tam je také spousta k vidění. Tak se naučil rozlišovat tyto dva druhy procházek, že když řeknu "jdeme k babičce", zamíří vlevo, "jdeme se podívat na kačenky", automaticky zamíří vpravo k vodě.

Včera jsme se po dlouhé době byli podívat na kačenky. Proč po dlouhé době? Daneček byl trochu nemocný, bral antibiotika a měl nařízený klidový režim, žádné dlouhé procházky. Protože je už v pořádku, šli jsme kačenky navštívit. Tentokrát jsme měli obrovské štěstí. Většinou totiž kačenky plavou po řece, maximálně chodí po břehu a jen někdy se některý kačer vydá až nahoru na břeh, aby se podíval, kdo tam je a hlavně, od koho může dostat něco dobrého. Ale včera se vydaly kačenky na návštěvu přes cestu na zahrádky. A my jsme tam přišli právě ve chvíli, kdy se jeden kačer vracel zpátky k řece. Danek ho uviděl, zůstal stát na chodníku jako socha, čivaví oči dvakrát tak velké, jako normálně, a hleděl na to divné zvíře, které vydává divné zvuky a je daleko větší než on. Kačer zůstal stát uprostřed cesty a pro změnu zase pozoroval Danka, možná si myslel, že mu hrozí nějaké nebezpečí. Z jedné strany zůstalo stát na cestě auto, aby pro změnu nepřejelo kačera. Z druhé strany muselo auto také zastavit, protože za kačerem se vydala přes cestu i kačena. Já jsem tam pochopitelně stála také, Danek se ani nehnul a táhnout ho násilím nemělo smysl. V duchu jsem si nadávala, že nemám u sebe fotoaparát, který vláčím s sebou vždycky a tentokrát jsem ho nechala doma. Na mobilu fotoaparát nemám. Řidiči v autech byli ovšech chytřejší a vybavenější, než já a celou situaci mobilem fotografovali.

Danek mlčel, ani nezaštěkl, ani nezavrčel. Kačer se chvíli díval, potom se otočil dozadu, zavolal na kačenu a pomalu kolébavým krokem pokračoval ve směru k řece. Kačena za ním. Celá tato situace mohla trvat asi deset minut, řidiči se smáli, ani jeden nenadával, a když byla cesta volná, pokračovali v jízdě. A Daneček? Ten stále stál na chodníku, pozoroval kačeny, jak šlapou k vodě, jako slušně vychovaný pejsek jim dal samozřejmě přednost a teprve potom jsme mohli pokračovat v procházce. Tak se konečně Danečkovi podařilo vidět kačenky z bezprostřední blízkosti.





Jmenoval se Jack, říkali mu Jacíček

4. dubna 2011 v 20:47 Pejsci a jiná zvířátka
Když mě jednou volala sestra, že si mám vzít fotoaparát a přijít k ní na návštěvu, že si koupili nového pejska, vůbec jsem nevěděla, co mě čeká. Když jsem k ní přišla, na pohovce ležela malá kulička, bylo vidět jenom čumáček, tlapky a spousta kůže - taková malá harmonika. Byl to šarpej a šarpeje jsem viděla poprvé v životě na vlastní oči. Tehdy v našem městě to snad byl první šarpej, proto také budil obrovský rozruch. "Proč má tak velikou kůži, že ji má poskládanou kolem sebe?" zeptala jsem se zvědavě. "Neboj, on do té kůže doroste", dostala jsem zajímavou odpověď. Nedorostl, kůže rostla současně s pejskem a pořád byl samý záhyb, pořád to byla harmonika. Ale roztomilý byl, to je pravda, jenom takový jiný, člověk si na něho musel zvyknout. Jak jsem se později dověděla, první noc tohoto pejska v nové domácnosti byla dost zajímavá. Pejsek měl ustláno na pohovce a sestra ležela na matračce na zemi, její manžel byl v práci. Pejskovi se to ovšem moc nelíbilo, takže nakonec po různém nočním putování se mu nejvíc zalíbilo na obličeji sestry, tam se spokojeně usadil a bylo to.

V době, kdy si sestra pořídila tohoto pejska, pracovala pro jednu společnost, která se zabývala zdravou výživou. A nebyla by to ani ona, kdyby pochopitelně nevyužila svého pejska pro propagování této společnosti. Tak se stalo, že lidé v našem městě potkávali šarpeje, který měl na hlavě šiltovku, na zádech batůžek a na něm připevněnou placku "Chceš zhubnout, zeptej se mě jak". Určitě si dovedete představit, jak si vykračuje živá chodící harmonika v obrovské kůži s takovou plackou. Opravdu vypadal, jako kdyby prodělal silnou odtučňovací kůru. Nakonec se stal i maskotem skupiny a jeho fotka se dostala přímo na tuto placku. Kdyby tak lidé věděli, že jeho nejoblíbenější pamlsek byly vanilkové rohlíčky, které se zdravou výživou neměly absolutně nic společného. Když se peklo vánoční cukroví a hlavně zmíněné rohlíčky, bylo lepší Jacíčka zamknout do vedlejší místnosti, co nejdál od cukroví, jinak se mohlo péct znovu.

Jacíček vůbec miloval jídlo a i když to byl od narození psí flegmatik, na otevření ledničky reagoval vždycky. Na jedny narozeniny dostala sestra od kamarádů dárek - chrochtající prasátko, které se mohlo strčit do ledničky, reagovalo na světlo, jakmile se lednička otevřela, prasátko začalo chrochtat. Tak upozornilo ostatní, že je v ledničce "lupič", který si jde tajně na nějaké dobroty. Jacíček velmi brzy pochopil, že chrochtající prasátko znamená otevřenou ledničku, vystartoval rychlostí blesku a okamžitě stál u ledničky a čekal, co dostane dobrého. Nakonec to dopadlo tak, že pro jistotu u ledničky seděl pořád, prasátko se tedy přestěhovalo do spíže.

Jak jsem už řekla, vzhledem byl Jacíček opravdu velmi zajímavý. Když seděl, kůže kolem něho udělala "hermelínový" plášť, když šel, kůže se za ním vlnila a když se ohnul k zemi, kůže se mu překlopila přes hlavu a udělala mu kapuci, když utíkal a začal brzdit, brzdil o kůži. Opravdu si na jeho vzhled člověk musel zvyknout. V případě úrazu však kůže nešla sešít, protože se pořád párala, musela se zasvorkovat. Toto se stalo dvakrát, Jacíčka totiž neměl v oblibě vlčák, který bydlel v sousedství. Protože to byl ale velmi vzácný pes, tak se venku nepohyboval sám. Zúčastnil se dokonce několika výstav a měl několik titulů, pokud si pamatuji, tak ve své kategorii byl nejkrásnějším psem v republice.