Květen 2011

Jeden z mých nejšťastnějších dnů

20. května 2011 v 21:34 Daneček
21. květen - sobota - před pěti lety. Ten den jsem si dovezla domů to moje malé chlupaté bílé "nic", které se vešlo do dlaně. A celý můj život se změnil. Přestala jsem být sama, přestala jsem se nudit, měla jsem někoho, kdo se mnou trávil celé dny, celé noci a snažil se, abych zapomněla na všechno, co jserm prožila do té doby. Čtrnáct dní po pohřbu mého manžela. Do té doby byly nejhorší večery, dlouhé a nekonečné. Od tohoto dne jsem přestala brečet, protože ten můj čivaváček mi to nedovolil. Nebudu tady vypisovat, jak jsem ho přivezla, jak se ocitl v mé domácnosti, opakovala bych se, toto všechno jsem už v jednom povídání vylíčila. Já jenom od té doby děkuji každý den, každou hodinu a každou minutu tomuto malému tvorečkovi za to, že dokázal obohatit můj život, že mi dává obrovskou lásku.

Ti, co se rozhodli si pořídit malé živé zvířátko, mi určitě dají za pravdu. Jejich život se také stal bohatším a krásnějším. Jenom se na něho podívejte! Rozježené bílé klubíčko s velkýma ušima, obrovské otevřené oči, ulekané, pro které i pampeliška byla tehdy velké kvítko, když jel kolem kamion, tak se vyděsil k smrti, to už nemluvím o vlaku. Stal se miláčkem celé rodiny, stal se mým štěstím. Je to takový malý lumpík, který dokáže využít své roztomilosti a ví velice dobře, že se mu hodně promine. Ale z toho rozježeného klubíčka s velkýma ušima vyrostl krásný bílý čivaváček, kterému se obdivují všichni. A já nikdy nepřestanu litovat toho, že jsem si ho pořídila. Je pravdou, že jsem celý chod své domácnosti a celý svůj život musela podřídit tomuto tvorečkovi, ale nevadí mi to. A 21. květen se stal naším velkým společným šťastným dnem.


Hajný Luboš a jelen František

13. května 2011 v 18:16 Pohádky na dobrou noc
Hajný Luboš žil v krásné hájence nedaleko krásného hradu, do svého lesa měl kousek, jen co by kamenem dohodil. Každé ráno vzal pušku kulovnici, jezevčici Zuzanku a vyrazil na obhlídku. Procházkou prošel celý svěřený revír, zkontroloval všechny nasazené stromečky, pozdravil jeleny i laně, popovídal si s liškami, prostě tak, jak to dělával každý den několikrát. Po obhlídce lesa se zastavil v lesní restauraci, která byla od jeho hájenky vzdálená pouze nějakých pět kilometrů, popovídal si s hospodským, vypil kávu, limonádu, a zase šlapal zpátky. Jezevčice Zuzanka poctivě svého pána doprovázela.

Ten den přišel do restaurace jako obvykle s tím, že si dá svoji oblíbenou kávu a zase poběží dál. Seděl u stolu, Zuzanka mu ležela u nohou, když do restaurace vstoupily dvě babky s nůšemi, rozvykládané a uspěchané a hned mezi dveřmi začaly hlaholit: "To je dobře, že jste tady, pane hajný, my pro vás něco máme." "Copak jste zase našly, ženské jedny nezdárné", zeptal se hajný Luboš. Jedna z ženských mu podala šátek, v něm něco zabaleného. Hajný šátek rozbalil a zrudl vzteky. "Co vás to napadlo, ženské, kde jste ho sebraly?" V šátku byl zabalený maličký koloušek. "Kde bychom ho sebraly, my jsme ho nesebraly", bránily se ženské, "našly jsme ho opuštěného v lese, v trávě, ležel tam chudáček úplně sám." Hajný se rozzlobil ještě víc. "A to nevíte, že jeho máma se šla jenom možná napít vody a najíst, potom by se k němu vrátila? To nevíte, že kolouška se nesmíte dotknout, protože ho už máma zpátky nepřijme? Co teď s ním, s chudáčkem?!" Babky se urazily. "Pro dobrotu na žebrotu", mrmlala jedna, "my jsme mu zachránily kolouška a on na nás tak zhurta." Ale hajný věděl velice dobře, o čem mluví. Kolouška měly nechat na místě, vůbec se ho nedotýkat, protože teď už ho mámě - lani vrátit nemůže, nepřijala by ho. Teď si ho musí vzít domů a pokusit se ho odchovat sám, jestli se mu to ovšem povede.

Rychle zaplatil kávu, ani ji nedopil, vzal opatrně kolouška a spěchal do hájovny. "No, doma mě přivítají", povídal si a měl pravdu. Hajná Maruška jenom spráskla ruce. "To jsi nám přinesl nadělení", lamentovala, "copak s tím drobečkem budeme dělat?" Vzala kolouška do náruče. "Ty náš Františku opuštěný", zašeptala a ani si neuvědomila, že právě kolouškovi dala jméno. A začal boj o život maličkého drobečka. Každé dvě hodiny, ve dne, v noci, vstávat, krmit, čistit, držet v teple. Ale povedlo se. František rostl jako z vody, zanedlouho z něho nebylo malé bezmocné stvořeníčko, ale zvědavý koloušek, který chodil za hajnou a hajným oddaně jako pejsek. Proháněl se po zahradě, ochutnal nasazené zelí a salát, ale ze všeho nejvíc mu chutnaly květy plané růže. Stál u keře a opatrně tlamičkou otrhával květy a pochutnával si na nich.

Plynul čas, měsíce běžely, a hajnému bylo jasné, že Františka bude muset vrátit do přírody. Brával ho na procházky, pouštěl ho do lesa proběhnout, chtěl, aby si František zvykl na volnou přírodu. Z Františka vyrostl krásný mladý jelen, který se v lese zdržoval stále delší dobu, jen večer se pořád vracel na zahradu hájovny. Přece jen to tam bylo bezpečnější. Když přišla potom zima, schoval se ve stodole, na seně mu bylo teplo a navíc měl pořád žrádla dost. Hajná Maruška mu opravdu podstrojovala, byl to přece člen jejich domácnosti.

Na druhý rok už František žil většinou v lese, jenom občas své zachránce chodil navštěvovat. A nastala další svízel. Pomalu se blížila říje, doba, kdy je povolen odstřel vysoké zvěře a hajný Luboš měl o Františka strach. Svolal všechny své podřízené (měl jenom dva, tak to nedalo moc práce) a všem dal za úkol hlídat Františka jako oko v hlavě, aby se mu nic nestalo a aby ho žádný lovec neulovil. Známí nimrodi i lovci Františka znali, tam nebezpečí nehrozilo, ale přece jen, co když se někomu zachce právě Františkovy trofeje! Hajný ovšem nepočítal s chytrostí Františka. Jakmile se po lese ozvaly první rány z kulovnice, jelen František přispěchal do bezpečí zahrady a tam se zdržoval po celou dobu. Lovci odjeli, František odběhl do lesa. A tak se to opakovalo každý den.

Díky své chytrosti a mazanosti z Františka vyrostl nádherný jelen, který se stal ozdobou hlubokých lesů. Jak skončil? Nevím, možná se dožil vysokého stáří, možná opravdu jeho paroží se stalo chloubou a ozdobou sbírky nějakého nimroda, já věřím, že veškeré nebezpečí se mu vyhnulo. A tady je pohádky konec. Ona to vlastně ani není pohádka, i já jsem si s Františkem na zahradě hrála a mazlila se.


O víle Lesněnce a ševci Kubovi

7. května 2011 v 19:37 Pohádky na dobrou noc

V hlubokém lese, v místech, kde se říkalo "U zbojnické studánky", žila malá víla Lesněnka. Byla tak maličká, že by se vešla do krabice od bot nebo do kočárku pro panenky. Měla dlouhé světlé vlásky a hráškově zelené vílí šatičky. Celé noci protančila na palouku u lesa a ve dne, v pravé poledne, tančila kolem Zbojnické studánky. Někdy zabrousila až k malé chaloupce na konci vesnice, ve které žil švec Kuba. Postávala za okny chaloupky a pozorovala Kubu při práci. Nejvíc byla okouzlena střevíčky, které měl vystavené v okně, takové krásné střevíčky pro princeznu nebo právě pro malou lesní vílu. A Lesněnka právě po takových toužila.


Jednou, to už uteklo léto a na krajinu se snášel krásný barevný podzim, vracel se švec Kuba z trhu z města, kde prodával své výrobky a jako obvykle si krátil cestu lesem. Rád tudy chodíval, les kolem voněl jehličím, zpívali ptáci a jinak tady byl úžasný klid. To Kubovi vyhovovalo, protože to byl takový samotářský morous, který si pro samou práci ani nevěstu ještě nenašel. Jenom samé střevíčky pro zhýčkané slečinky z města vyráběl a pevné boty pro lidi z vesnice.
Šel, poslouchal zpěv ptáčků a byl sám se sebou spokojený, protože v kapse mu cinkalo pár penízků, které vydělal na trhu. Najednou "cvrnk", něco ho bouchlo do nosu a zase "cvrnk" do hlavy. Kuba se rozhlížel kolem sebe, nikoho neviděl, jen slyšel takový slabounký smích, jako nějaké cvrlikání. A neslo se to přímo z koruny košatého listnatého stromu. Podíval se lépe a už to viděl - takové malé světlezelené nic, rozjívená holčina, která seděla na větvi, klátila nohama, otrhávala uschlé bobulky a házela je na Kubu. "Ty jedna malá uličnice, co jsi zač?" podivil se Kuba, protože nikdy v životě ještě něco tak malinkého neviděl. "Já jsem víla Lesněnka," rozpačitě to na Kubu píplo z větví stromu. "Víla Lesněnka?" znovu se divil Kuba, "a co děláš na stromě? Víly přece tančí po lese a po loukách a neházejí na lidi nějaké bobulky!" "Já také tančím po lese", uraženě se ozvalo z větví, "ale teď pro změnu sedím na stromě, protože mě zebou nožičky." Víla Lesněnka zakomíhala nožičkami a v tom si Kuba všiml, že je bosa. "I ty chudinko jedna chudinkovatá, jak to, že nemáš střevíčky? Jak můžeš běhat a tancovat bosa v mokré trávě, ještě se nachladíš a dostaneš rýmu." "Co je to rýma?" zeptala se Lesněnka. Ona nic nevěděla o lidských nemocech, protože víly nebývají nemocné, víly nejsou z lidského světa. "Já vím, kdo jsi," znovu pípla Lesněnka, "ty jsi z té malé chaloupky na konci vesnice a za tvým oknem jsou vždycky vystavené takové krásné botičky." Lesněnka si vzdychla. "Myslíš, Kubo, že bys dokázal udělat také pro mne střevíčky?" Kuba se zamyslel a znovu se zadíval na ty malinké nožičky. "Proč ne?" pomyslel si, "to přece nemůže být taková práce. Nožičky jsou malé, kůže je třeba trošku a vyzdobit je také umím, aby vypadaly jak pro vílu." Lesněnka uměla číst lidské myšlenky, to některé víly umí a tak také poznala, o čem Kuba přemýšlí. Zatleskala radostně rukama a než se Kuba nadál, stála před ním na zemi a prosebně se na něho dívala. "Což o to, mohl bych ti udělat střevíčky, ale musel bych ti vzít míru," povídá Kuba a vytahuje z kapsy metr, který nosí pro všechny případy u sebe. Lesněnka couvla: "to nejde, Kubo, nás víl se žádný člověk nesmí dotknout, protože bychom se rozplynuly jako pára, budeš si muset poradit bez měření. Zvládneš to?" Kuba si znovu zdálky prohlédl její malé nožky, a když uviděl v jejích očích smutek a strach, řekl: "neboj se, zvládnu to i bez měření, jenom si přijď tak asi za dva dny, snad už budou hotové. Kde bydlím, to víš." Lesněnka se na něho krásně usmála, tak krásně, jak to dovedou jenom víly, zatančila mu na rozloučenou lehounké kolečko a než se Kuba vzpamatoval, zmizela.
"Tak nevím, byl to sen, nebo jsem měl jenom takové mámení" zamumlal si Kuba a pomalu kráčel k domovu. Ne, nebyl to sen, to jen bylo právě poledne, kdy víly tančí kolem studánky a v lese. Asi to tak mělo být, každopádně, slib je slib a Kuba nebyl z těch, kdo něco slíbí a svůj slib nedodrží. Když řekl, že Lesněnce ušije střevíčky, tak jí je ušije.
A vlastně, docela se na tu práci těšil, bylo o něm známé, že je nejlepší švec v kraji, proč by nesvedl něco tak malinkého, jako jsou střevíčky pro vílu.
Když přišel do své chaloupky, ihned začal prohledávat všechny zbytky té nejjemnější kůže, kterou měl na dámské střevíčky. "Kůže musí být lehounká, protože víla by v nich nemohla tancovat", řekl si a vybíral a vybíral, až našel tu nejjemnější kůži, nejkrásnější, co měl doma a z toho se rozhodl střevíčky ušít.
Šil ve dne, v noci, šil jemnými stehy, vyšíval malinkými korálky a za dva dny měl před sebou střevíčky opravdu jako pro nejmenší vílu na světě. Postavil je za okno, aby je Lesněnka ihned uviděla a už se nemohl dočkat, až přijde. Uplynul jeden den, začal plynout i druhý a hodiny v Kubově chaloupce začaly odbíjet pravé poledne, když najednou "ťuky, ťuk" a za oknem stála víla Lesněnka. "Ty jsou pro mne, Kubo, to je krása", vzdychla přes okno. Kuba už věděl, že víla nesmí vejít do lidské chaloupky, vzal střevíčky, vyšel ven a položil je na lavičku. "Zkus si je, snad ti padnou", vybídl Lesněnku. Ta už na nic nečekala, vklouzla do nich, padly jí opravdu jako ulité. Radostí zatleskala a hned chtěla zkusit, jak se v nich bude tancovat. Ale co to? Lesněnka se nemohla odlepit od země, neudělala ani krok, ne tak, aby mohla tancovat. Se slzičkami v očích se obrátila na Kubu: "jsou moc těžké, Kubo, neudělám v nich ani krok", smutně si povzdechla, "já jsem víla!" Kuba zesmutněl. Opravdu zapomněl na to, že víla je víla, není to žádná holčina z lidského světa a to, co je pro lidi, není pro ni. Ale nebyl by to Kuba, kdyby nevymyslel něco jiného. "Nebuď smutná, Lesněnko, udělám nové střevíčky, lehounké, abys v nich mohla tancovat", začal ji utěšovat. "Přijď si znovu za dva dny". Lesněnka smutně odběhla do lesa a Kuba se vrátil zpět do chaloupky. "To by v tom byl čert, abych něco nevymyslel", řekl si a přemýšlel a přemýšlel.
V té době měl Kuba v chaloupce podnájemníka. Byl to malý pavouček Poutníček, takový ten, který vždycky v době "Babího léta" poletuje po krajině a zcestuje přitom kus světa. Tento pavouček každý rok přiletěl do Kubovy chaloupky, aby si po svých cestách trochu odpočinul a s Kubou si popovídal. Teď ho poslouchal, jak mudruje a vymýšlí a nakonec to nevydržel: "Kubo, Kubo, jak jsi starý, tak jsi hloupý. Co tě to napadlo ušít pro vílu střevíčky z kůže, jako pro lidi. Ty musí být lehounké jako z pavučinky, aby je víla na svých malých nožkách ani necítila." Kuba se na něho podíval a v očích se mu zablesklo. "A ty bys dokázal udělat takovou pavučinku, která by byla tak lehounká, že by ji ani víla nepocítila a tak pevná, aby se z ní daly ušít střevíčky?" "To víš, že dokázal, my Poutníčkové dokážeme všechno", vychloubal se pavouček a hned začal spřádat pavučinku tak jemnou a tak pevnou, aby z ní mohly být střevíčky pro vílu. Když byl hotový, Kuba se okamžitě dal do díla. A znovu šil a sešíval, vyšíval a pracoval, až před ním na stole stály hotové střevíčky, tentokrát tak jemné, že i Kuba se bál je vzít do rukou, aby je nezničil. Znovu je vystavil do okna a už se těšil, že tentokrát bude víla spokojená.
Znovu se sešel den se dnem, znovu hodiny odbily poledne a před chaloupkou se objevila Lesněnka. "Kubo, Kubo!", zavolala tenounkým hláskem, "máš pro mne střevíčky?" "To víš, že mám", Kuba vyšel před chaloupku a podal víle střevíčky lehounké jako sen. Lesněnka si je rychle obula, udělala krok, dva, tři a začala vesele tancovat. Ale ouha! Co to? Zhroutila se s pláčem k zemi: "Kubo, ty střevíčky škrábou, podívej se, jak mám zraněné nohy až do krve! Nemohu v nich tancovat!" Kuba se zarazil "proč?". Vzal střevíčky a začal je prohlížet. Opravdu! Byly sice lehounké, ale pavučinka byla ostrá a rozdírala víliny nohy do krve. "Nedá se nic dělat, Lesněnko, ani tyto střevíčky nejsou pro tebe. Musím vymyslet něco jiného. Neboj se, když jsem slíbil, tak ti je udělám," rezolutně prohlásil, "přijď za dva dny a uvidíš."
Na druhém konci vesnice bydlela v malé chaloupce Kubova babička. Byla to moudrá osoba, která toho hodně věděla. A právě k ní se Kuba vydal na radu. Babička byla velmi ráda, že Kubu po dlouhé době zase vidí a protože hned na něm poznala, že ho něco trápí, začala se vyptávat. A Kuba jí vypověděl celý příběh, o tom, jak v lese potkal malinkou vílu, jak jí slíbil ušít střevíčky a jak dopadly jeho dva pokusy. "A teď si, babičko, nevím rady, teď jsem s rozumem v koncích," povzdechl si. Babička chvilku přemýšlela a pak povídá: "Kubíčku, víla je přízrak z mlhy, to není bytost z masa a kostí, živí se měsíčními paprsky a pije rosu z květin. Ta musí mít střevíčky ušité z měsíčních paprsků a z jemné mlhy. Tady ti já nepomohu, tady ti pomůže jenom měsíc. Požádej ho o radu, buď slušný a pokorný, třeba ti pomůže." Kuba babičce poděkoval za radu a vydal se k domovu.
Den končil, pomalu se šeřilo, sluníčko na obloze se dávno schovalo do svých peřin a v dálce na obzoru váhavě vykukoval měsíček. Sem tam se objevila hvězdička a měsíček, chlapík veselý, si s nimi začal hrát na honěnou. Po nějaké chvíli, celý udýchaný, se zastavil na obloze, právě nad Kubovu chaloupku a podíval se zvědavě dolů. "Hele, Kuba, sedí na lavičce jako hromádka neštěstí, co se s ním děje? Kubo! Kubo!" zavolal dolů na zem a pro jistotu ještě do Kuby dloubl svým stříbrným prstíkem. "Ty máš určitě nějaké trápení!" Kuba se rozhlédl, uviděl měsíčka, jak na něho kývá a volá. "Mám, měsíčku, mám", povzdechl si a pak si dodal odvahy a celou tu svoji patálii měsíci povyprávěl. Měsíček poslouchá, poslouchá a pak se usměje: "A to je všechno? Pamatuj si, že na každé trápení existuje lék a já bych možná pro tebe jeden lék měl. Nastav dlaně." Kuba nastavil dlaně a najednou - do dlaní se snáší jeden stříbrný měsíční paprsek za druhým, až je z nich jedno velké klubko. "Hvězdičky, sestřičky moje, pojďte mi pomoci!", zavolal měsíček. Hvězdičky přiběhly a znovu se Kuba nestačil divit - na stříbrné klubko se snášejí stříbrné jiskřičky jako miniaturní perličky. "Tak, to by bylo", spokojeně řekl měsíček. "Ale ne, jsem to ale hlupák! Ještě nám něco chybí. Mlho, tetičko drahá, pojď nám také pomoci!", zavolal a kde se vzala, tu se vzala, tetička mlha byla tady a okamžitě přidala Kubovi špulku mlžných nití, aby měl čím střevíčky sešít. "Budeš si s tím vědět rady, Kubo?" zeptal se měsíček. "To víš, že budu, děkuji, mockrát děkuji, měsíčku", zaradoval se Kuba a hned běžel do chaloupky, aby se pustil do šití střevíčků pro malou vílu. "Není zač", zavolal měsíček, ale Kuba ho už neslyšel, tak horlivě se pustil do práce, že zapomněl na všechno kolem sebe. A šil a vyšíval, skládal měsíční paprsky k sobě, jeden vedle druhého, mlžnými nitěmi je sešíval dohromady a hvězdné stříbrné kamínky přišíval jako perličky na ozdobu. Celou noc Kuba poctivě pracoval, aby slíbené střevíčky byly na druhý den hotové.
Jak slíbil, tak splnil. Druhý den stály střevíčky před Kubou na stole. Byly tak krásné, tak jemné a tak se třpytily, že i Kuba se jich bál dotknout. Opatrně, konečky prstů, aby je nepoškodil, vystavil střevíčky do okna. Sotva to udělal, hodiny odbíjely poledne a u chaloupky se objevila víla Lesněnka. I jí se zatajil dech nad tou krásou. Ani se nemusela ptát, jestli jsou pro ni. "Tak co, nezkusíš si je?" usmál se Kuba a zmíral zvědavostí, jestli teď už to budou ty pravé střevíčky. "Zkusím, to víš, že zkusím", zajásala Lesněnka a samou nedočkavostí do střevíčků vklouzla. Roztančila se kolem chaloupky, protančila celou loukou a pokračovala až ke Zbojnické studánce. Pak se vrátila zpět. "Jsou krásné, Kubo, překrásné," a posmutněla, "ale, já ti nemám jak zaplatit." "Zaplatit?" rozesmál se Kuba, "Nic mi nejsi dlužna. To máš ode mne jako dárek. Jenom, kdybys byla tak hodná, ještě mi zatanči, prosím." "Zatančím, určitě zatančím a každý den ti přijdu zatančit, milý Kubíku", rozveselila se víla. "Ale abys věděl, ani víly nezůstávají nic dlužny", dodala tajemně, zamávala Kubovi na rozloučenou a byla ta tam.
Od té doby se začalo Kubovi čím dál, tím více dařit. Penízky se sypaly se všech stran, Kuba nestačil šít botky a střevíčky, takový byl o ně zájem a dokonce i nevěstu si našel. A večer, když měl chvíli volno, sedával i se ženou na lavičce před chaloupkou a dívali se na louku, kde ve stříbrných střevíčcích tancovala taková malinká, ve světlezelených šatičkách oblečená víla a Kuba nikdy své ženě neprozradil, že ty stříbrné střevíčky, které se tak lesknou, šil pro tuto vílu právě on. A proč taky? Stejně by mu nevěřila!

Tancovala žížala

6. května 2011 v 22:32 Ze dne na den
Pršelo, jen se lilo, babička by řekla, že "trakače padají". A v tomto nečase jsem se vydala s Danečkem na návštěvu k mamince. Přes rameno psí tašku s Danečkem, v druhé ruce nákupní tašku a v třetí ruce, pardon, také v druhé ruce deštník. Abych nešla kolem hlavní cesty, rozhodla jsem se, že si zkrátím cestu spojovacím chodníkem. Nebyl to příliš chytrý nápad, protože chodník byl zčásti pod vodou, ale už se stalo. Tancovala jsem mezi kalužemi s úmyslem do žádné nestoupnout, protože moje boty nebyly uzpůsobené na procházku vodou. Musela jsem opravdu dávat velký pozor a proto jsem si nevšimla, kam šlapu. A šlápla jsem - na žížalu. Tedy, jestli toto byla žížala, tak pak neznám žížaly. Co dělala na chodníku, to nevím, do této doby jsem byla přesvědčena o tom, že žížaly jsou dobré akorát tak pro ptáčky, případně pro ryby a někdo tvrdí, že žížaly také kypří půdu. Chodník se ovšem kypřit nedá, takže jsem nepředpokládala, že tam bude. Ale byla. Noha se svezla, já jsem vyjekla úlekem, uskočila jsem a druhou nohou jsem přistála přesně tam, kde jsem nechtěla být - v kaluži. Žížala se začala svíjet a předvádět nám tanec svatého Víta. Daneček se vyklonil z tašky jako žirafa, očička vypoulil ještě víc, než obvykle a zvědavě hleděl, co se to na chodníku pohybuje. Já také.

"Haló, sousedko, co to tam máte? Poklad?" zavolal na mne náš soused. "Ne, žížalu," odpověděla jsem, "ale to snad ani není žížala, to je slon", dodala jsem. Zvědavý soused nedbal vůbec na to, že nemá deštník a je oděn pouze do tenkého svetru a přišel za námi. Muselo to být dost zajímavé - hustě prší, já stojím nehnutě na chodníku i s Danečkem, proti nám soused a všichni se zájmem pozorujeme toho nevzhledného slizkého malého hada, který se svíjí na chodníku jak písečná zmije. "No to je exemplář", uznale prohlásil soused. "A já jsem asi padlý na hlavu, protože jsem mokrý jak myš a místo abych se schoval, tak tady stojím a hledím jak blázen". Začali jsme se smát. Najednou nám vůbec nevadilo, že hustě prší a je nevlídné počasí.

K mamince jsem přišla s rozmočenými botami, ve kterých mi čvachtalo. "Prosím tě, ty jsi šla řekou?" zeptala se maminka. "Ne, jenom je všechno pod vodou", klidně jsem odpověděla a za nic na světě bych se nepřiznala, že jsem uskakovala před žížalou do kaluže.


Daneček je krokodýl?

1. května 2011 v 21:09 Daneček
Je všeobecně známo, že čivavy jsou maličké, skladné do každého, i toho nejmenšího bytu, vejdou se někdy do kapsy, moje čivava se vejde do tašky, mají krásná kukadla, jsou umazlené a kdoví co ještě. Taky se o nich ví, že jsou odvážné, nebojácné, někdy uštěkané. Daneček je také umazlený, nebojácný (když tedy zrovna nejede vlak nebo velký kamion, nebo když není ohňostroj), velmi přítulný a uštěkaný. Není to tak dávno, byla jsem s Danečkem na procházce a potkali jsme mého známého z bývalého zaměstnání, kterého jsem už dlouho neviděla. Radost byla obrovská. Známý se ke mně hrnul jak velká voda, podával mi ruku a dokonce mě chtěl políbit na tvář. Toho malého bílého nic, které vykukovalo z tašky, (tašku jsem měla přehozenou přes rameno), si nevšiml. Ale to "nic" si všimlo jeho. Vyjel z tašky jak blesk, na známého pána zařval, vycenil zuby s vážným úmyslem ho kousnout. "Fuj, to jsem se lekl", prohlásil pán, "ty potvoro malá, ty bys byl ochotný mě sežrat." Z podávání ruky nebylo nic a polibek na tvář jsem také nedostala, protože pán raději ustoupil do bezpečné vzdálenosti. Vysvětlila jsem mu, že mě pejsek jen brání a že nemá rád, když se ke mně někdo přiblíží moc blízko.

Včera jsem tuto příhodu vylíčila jedné mé velmi vtipné kamarádce. "Mělas mu říct, že to není potvora, ale krokodýl", prohlásila klidně kamarádka. "Ta potvora musela Danečka nesmírně urazit." Při pomyšlení, že vysvětluji známému, že v tašce nosím krokodýla a ne čivavu, dostala jsem záchvat smíchu. Díky mé bujné fantazii jsem si také okamžitě představila údiv známého, kdybych mu toto vysvětlení podala. Nevím jak by to dopadlo, ale asi by si o mně dost nelichotivě pomyslel, že patřím spíš do blázince, než na cestu. Ale každopádně děkuji své kamarádce za velmi vtipné komentování této maličké události. Možná toho někdy použiji.