Červen 2011

Bez francouzského šarmu, zato s českou noblesou

28. června 2011 v 20:23 Po cizích zemích
Bloudění patří neodmyslitelně k mé osobě. Bloudím všude a za všech okolností, ale vždycky trefím na místo určení. Je pravda, že někdy přesunutí z bodu A do bodu B trvá podstatně déle, někdy i několik hodin, ale vždy se tam dostanu. Když jsem byla v Paříži, je zajímavé, že jsem nezabloudila ani jednou. Pohybovala jsem se po Paříži naprosto suverénně. To bylo po Paříži, ovšem když jsem navštívila pařížský Disneyland, dopadla jsem podstatně hůř.

Jeli jsme tam autobusem, autobus zastavil na parkovišti, vzdáleném asi kilometr od Disneylandu a s řidičem jsme byli domluveni na určitou hodinu odjezdu. Bylo nás několik, takže jsem si myslela, že nebude žádný problém. Také nebyl, alespoň ze začátku. Z parkoviště jsme se do samotného Disneylandu dostali po pojízdném chodníku. To bylo velmi zábavné. Postavila jsem se na chodník a on se krásně posunoval a jel, až mě dovezl před vchod. Vešli jsme dovnitř, chvíli jsme chodili po atrakcích společně, ale pak jsme se rozprchli do všech světových stran. Já jsem rozhodně neměla zájem jezdit po horských drahách, nechat se vystřelit do vesmíru, nebo dokonce padat do nějaké hlubiny. Toto nebylo pro mne. Takže jsem raději šla do pohádkové říše, obdivovala jsem se Sněhurce a sedmi trpaslíkům a ostatním pohádkám, fotila jsem jak blázen, pak jsem prolezla všechny zámky a hrady, které tam byly, a pokud možno jsem poctivě prošlapala celý areál. Upozorňuji, že na podpatcích. Po čtyřech hodinách soustavného chození jsem byla tak unavená, hladová a žíznivá, že jsem nepohrdla ani menším soustem v rychlém občerstvení a dokonce jsem si dala obloženou bagetu (poprvé a naposledy). Letmým pohledem na hodinky jsem zjistila, že mám ještě asi dvě hodiny času, takže jsem se klidně vydala na další procházku areálem. Zlákal mě obrovský nápis Planet Hollywood. Aha, tam jsem ještě nebyla, to musím prozkoumat, pomyslela jsem si a vydala jsem se tím směrem. Tam to byl samý Indián, Elvis ve všech možných podobách a postojích, nevěděla jsem, kam se dívat dřív. A chodila jsem a točila se pořád dokolečka, až jsem zjistila, že mám tak akorát čas na to, abych se vrátila na parkoviště, aby na mne nemuseli čekat. Vydala jsem se tedy k východu a šla a šla a šla, vlevo oplocení, vpravo oplocení, jiným směrem, než dopředu to nešlo, tak jsem šlapala. Když už mi to šlapání trvalo asi dvě hodiny a já jsem se ocitla u nějakého divného hotelu, usoudila jsem, že jdu asi špatným směrem. Tak jsem udělala čelem vzad a zase jsem šlapala zpátky. Samozřejmě jsem musela zavolat řidičovi, ať na mne chvíli počkají, že tam budu brzy. Nebyla.

Dostala jsem se sice zpátky do areálu, ale úplně jinam, než jsem měla v úmyslu. A byla jsem v koncích. Nakonec mi nezbylo nic jiného, než jít na informace a tam jsem se zeptala na autobus do Paříže. To byla ovšem chyba, protože mě automaticky nasměrovali na metro. Metrem jsem jet zpátky nechtěla, tak jsem se znovu vrátila, a když jsme se nedomluvili na informacích, dostala jsem výborný nápad. Chytila jsem prvního taxikáře, který tam stál na stanovišti taxíků a zeptala jsem se, tentokrát už správně, na parkoviště autobusů. Mezitím jsem musela asi třikrát telefonicky vysvětlovat našemu řidiči, že jsem se ztratila a budou muset na mne ještě chvíli počkat. Taxikář byl moc hodný člověk a vysvětlil mi, jak se na parkoviště dostanu. "Ale já hledám pojízdný chodník, já tam nechci jít pěšky", namítla jsem, protože tu cestu na parkoviště bych už opravdu nezvládla. Už dávno jsem netancovala na podpatcích s pravou francouzskou elegancí, ale šmatlala jsem, jak pravá uondaná česká turistka. Taxikář mě chytil za ramena, otočil mě a povídá: "Tam je pojízdný chodník." Byl, asi metr ode mne. Sláva, postavila jsem se na chodník, ten mě dovezl na parkoviště, autobus tam na mne čekal a řidič jenom skřípal zuby.

Vyjeli jsme, chvíli jedeme a najednou jsem vykřikla: "Jé, to je ten hotel, kam jsem zabloudila!" Řidič zabrzdil. "Chcete říct, že jste byla až u tohoto hotelu? Tak to jste borec, to je pět kilometrů od Disneylandu, to jste se pěkně prošla." Zmlkla jsem. Opravdu se nemám čím chlubit. Přijeli jsme k našemu penzionu, já jsem namáhavě vstala, pak jsem se hrdě napřímila a s pravou českou noblesou jsem odkráčela do pokoje. Přece na mně nesmí být vidět, že mám v nohách asi patnáct kilometrů chůze na vysokých podpatcích.

Celá tato "legrace" mě stála moře moc peněz, které jsem doma zaplatila za mobilní volání, bylo to kolem dvou tisíc, a navíc jsem měla kopec ostudy. "No jo, naše paní, francouzský šarm jí sice chybí, ale českou noblesu si ponechala," prohlásil jeden vtipálek. Nohy to vydržely, puchýře se zahojily, jenom podpatky jsem vyměnila za pohodlné botky. Stálo to za to, bylo to krásné.





Pomocník "na baterky"

25. června 2011 v 22:27 Vzpomínky
Moji příbuzní jsou rozběhlí po celém světě (kromě bývalých socialistických států), u nás je to od Aše až po Čiernou při Čope. Nejraději jsme jezdívali na dovolenou k rodině, která bydlela blízko Michalovců. Je tam krásný kraj a milí lidé, i když jsem jim nerozuměla, pokud na mne nemluvili spisovnou slovenštinou. Ta jejich "šáriština" byla pro mne španělskou vesnicí. Jednou jsme tam zase přijeli s rodiči na dovolenou a na druhý den po příjezdu teta se strýcem a s mými rodiči odjela na výlet do Michalovců, já jsem zůstala doma s bratranci, kteří dostali za úkol zabít dvě kačeny. "Budeš nám pomáhat," rozhodli bratranci. Trochu jsem se vylekala, kačenu jsem znala tak akorát z obrázku nebo z pekáče už hotovou, připravenou k jídlu, jak budu pomáhat při jejich zabíjení, to mi nebylo jasné. "Budeš držet lavor, neboj, zabíjet nebudeš." To mě uklidnilo. Lavor snad udržím. Šla jsem s nimi na dvůr, kluci chytili jednu kačenu, já jsem držela lavor, (do té chvíle jsem ovšem nevěděla proč), jeden kačenu podřízl, krev hezky tekla do lavoru, kačenu hodil do kbelíku a už mu mladší bratranec nesl další úspěšně "ulovenou" kačenu. Znám se, vím, co se mnou dělají taková jatka, proto jsem se raději nedívala a hlavu jsem měla odvrácenou na druhou stranu. Další kačena podřezaná, já jsem poctivě držela pořád lavor, ruce se mi chvěly, žaludek tancoval šavlový tanec a hlava se mi začala točit. Cítila jsem, že je zle, ale pořád jsem si hrála na statečnou. Kačenu hodili do kbelíku za tou první a v ten moment se to stalo. Kačena se napřímila, vyskočila z kbelíku a s tou "podřezanou" hlavou běžela po dvoře. To bylo poslední, co jsem viděla.

Když jsem se probrala k vědomí, ležela jsem na pohovce, bratranci stáli vyděšeně nade mnou, byla jsem celá mokrá, jak mě utírali mokrými ručníky. "Co se stalo?" zeptala jsem se. "No tys nám dala. Omdlela jsi jako špalek, lavor ti vypadl, krev se rozlila na dlaždičky a ty ses poroučela do té krve. Museli jsme tě odnést na pohovku a tady tě umýváme už půl hodiny," lamentoval nade mnou bratranec. "Ty jsi tedy pomocník, tebe si opravdu zase přizveme k nějaké práci. Veškerá krev je pryč a navíc se na sebe podívej, vypadáš jak řezník." Rozuměla jsem mu každé desáté slovo, protože v tom zmatku zapomněl mluvit spisovnou slovenštinou a spustil na mne jejich nářečím. "Co tě tak vylekalo?" zeptal se. "Když ta podříznutá kačena začala běhat po dvoře a ta její hlava se jí tak divně kymácela.", snažila jsem se jim to vysvětlit. "Kačenu jsem špatně podřízl a to byl její poslední záchvěv života, za chvilku padla k zemi a bylo po ní. To jsi ale nemusela hned omdlívat." Nemusela, ale stalo se. Rozhodně mě už nikdy nikdo nepřinutil k tomu, abych asistovala při takové příležitosti. Tu kačenu jsem stejně nejedla, pořád jsem ji měla před očima, jak se snaží utíkat po tom dvoře.



Jak jsem si nechtěla nechat poradit

22. června 2011 v 19:03 Ze dne na den
Dnes jsem šla jako obyčejně s Danečkem na procházku. Protože bylo obrovské vedro, vzala jsem pro jistotu tašku. Nakonec, Daneček si do ní vlezl už doma, v ní je přece jenom větší stín a nepálí tlapky od rozpálených chodníků. Šli jsme, spíš jsme se vlekli, protože vedro opravdu neúnosné a najednou se za mnou ozvalo: "Proč toho pejska vězníte v tašce? Nechte ho trochu proběhnout." Otočila jsem se. Oslovila mě nějaká starší neznámá paní o francouzské holi, věku neurčitého. Vždycky mě učili, že cizí lidi máme napřed pozdravit, proto jsem tedy slušně řekla - dobrý den. Odpovědi jsem se nedočkala. "Ptala jsem se vás, proč nesete toho pejska v tašce?" nevrle na mne cizí paní spustila. "Proč?", snažila jsem se být klidná, "protože si tam vlezl sám, je mu tam líp, jak na té rozpálené dlažbě. Zkuste se zout a bosky jít po chodníku, jestli vám to bude milé." "No dovolte, proč bych se zouvala", rozčílila se paní, "ale vy jste panička za všechny drobné. Když je pejskovi horko, tak ho máte nechat ostříhat a ne ho nechat v létě tak zarostlého." Paní začala poučovat. Zeptala jsem se: "Viděla jste někdy dlouhosrstou čivavu? Tito pejskové se nestříhají." "Všichni pejskové se v létě stříhají, aby jim nebylo horko", vyjela na mne. To jsem už nevydržela. "A vy se necháváte v létě ostříhat dohola?" To jsem si dala! Následoval výbuch vzteku. "Měli by vám toho pejska odebrat, to je týrání a takoví lidé, jako jste vy, vůbec nemají pejsky chovat!" "A vy jste měla nebo máte pejska?" zeptala jsem se. "Nikdy v životě jsem žádného neměla a ani bych nechtěla, ale vy se styďte." Ječela, jako kdyby ji na nože bral. Daneček nemá rád, když někdo křičí, takže na ni zavrčel, já jsem položila tašku na chodník, Daneček vylezl a šel pěšky. "No prosím, vždyť to říkám, týráte ho, ještě ho máte uvázaného na vodítku a nedopřejete mu žádný pohyb. Pusťte ho z toho vodítka, ať se může svobodně proběhnout a vyčurat!" To jsem už nevydržela. "Vážená paní, já jsem chovatelka a vy jste normální kecal", zvýšila jsem trochu hlas. "A neotravujte cizí lidí, nikdo o vaše tak zvané rady nestojí. Alespoň já určitě ne." Vzala jsem Danečka do náruče a rychle jsem zahnula první cestou, abych se té dotěrné osoby zbavila. Její ječení jsem ještě za zády chvíli slyšela, ale už mě to nezajímalo. Jenom mi to trochu pokazilo náladu. Ale asi i takoví lidé musí být, abychom to neměli tak jednoduché.



Výchova mého čivaváčka

21. června 2011 v 18:24 Daneček
Vychovávat takového malinkatého a roztomilého pejska, jako je můj čivaváček, je dost na pováženou. Ale když ho vychovávat nebudu, vyroste z něho opravdu malý tyran - toho jsem si byla vědoma ihned při nákupu tohoto tvorečka. Než jsem si ho přivezla, tak jsem si koupila knížku o čivavách a jejich výchově, abych byla trochu v obraze. Jedna z uvedených výchovných metod byla - v případě velké neposlušnosti vzít list novin a plesknout ho po zadečku. V žádném případe ho neuhodit rukou, protože bych mu, díky jeho křehkosti, mohla ublížit. Tak toto jsem udělala jenom jednou. Vzala jsem noviny, stočila je a pleskla Danečka po zadečku. Ten obrovský šok, který dostal, to jsem ještě neviděla. Od té doby v děsu utíkal, jakmile jsem vzala do ruky jakékoliv noviny. Zařekla jsem se, že něco takového už nikdy v životě neudělám a neudělala jsem. Musela jsem vymyslet jinou metodu. A vymyslela jsem. Využila jsem toho, že mě Daneček nesmírně miloval a vyloženě prosil o sebemenší pozornost z mé strany. Když tedy něco vyvedl a byl neposlušný, tak jsem zpřísnila hlas, zvedla prst, začala jsem mu hrozit a řekla jsem: "Panička se na tebe moc zlobí, jsi nehodný pejsek a okamžitě se omluv." A co se nestalo! Daneček se ihned překulil na záda, začal hrabat nožičkami ve vzduchu, dokonce "šmidlil" nožičkami o sebe, jako kdyby opravdu říkal "prosím, prosím, odpusť mi to." A to mu zůstalo doposud. Teď už mi stačí jenom zvednout prst nebo říct, že se zlobím a Daneček okamžitě prosí o odpuštění.

Včera to moje malé zlobidlo se nepěkně ohnal po mamince. Ne, nekousl ji, to by si nedovolil, ale trochu jí zavadil zoubkami o prst. A už to bylo. Zoubečky jako jehličky, trošku natržená kůže na prstě, maminka se pochopitelně lekla a Daneček? V tomto případě jsem nemusela ani zvedat prst. Okamžitě ležel na zádech a už to začalo - prosím, prosím, odpusť mi to - šmidlil nožičkami. Každopádně dostal vyhubováno, aby viděl, že se moc zlobím.

Večer, jako obyčejně, říkám Danečkovi: "Zavoláme babičce a zeptáme se jí, jak se jí daří." Vzala jsem telefon, začala mluvit s maminkou a jakmile jsem řekla prvních pár slov, Daneček okamžitě na záda, nožičkou začal ťukat do telefonu a to jeho "prosím, prosím" začalo znovu. Docela mi to přišlo k smíchu. "Daneček se ti tady omlouvá do telefonu a prosí za odpuštění", povídám mamince. "Šmidlí nožičkami o sebe a pořád se dívá na telefon." Maminku to docela překvapilo a potěšilo. Tak jsem dala telefon Danečkovi k oušku, maminka mu řekla, že už se na něho nezlobí, Daneček vděčně olízl telefon a průšvih byl částečně zažehnán. Tak jsem se snažila ho při tom odprošování vyfotografovat. Doufám, že se mi to alespoň částečně povedlo.







Ron a škodolibý Daneček

7. června 2011 v 17:19 Pejsci a jiná zvířátka
V blízkém sousedství se ocitl nový pejsek, tak asi před rokem a půl, takže dnes je to už dospělý pes. Je velmi pěkný, jenom jsem se musela zeptat na rasu, protože jsem to nepoznala. Co jsem se dozvěděla? Zamilovali se do sebe bígl a německý ohař (nevím, která z nich byla fenka a který pes, ale to je jedno), každopádně výsledek stojí za to. Poněkud zmenšený německý ohař, poslušný, s přátelskou povahou. Daneček je ovšem jiného názoru. Když byl Ron malé štěně, poněkud větší, jak dospělý Daneček, tak si na něho ten můj drobeček velmi troufal a strašil ho. Ron se pochopitelně bál. "Jen počkej, on ti to oplatí, až doroste", smáli jsme se se sousedem. Každopádně ale za ten rok a půl ti dva k sobě našli zvláštní vztah. Danek se těší na Rona a Ron vyhlíží za plotem, kdy konečně s Dankem půjdeme na procházku.

To by ovšem nesměl být ten můj čivaváček škodolibý jako opice (omlouvám se zooložkám). Přiběhne k plotu, počká si, až se Ron přiblíží a pak na něho začne strašně moc řvát. Ron odpoví, ale pro jistotu začne couvat. Má to trochu ztížené, protože se pohybuje v úzkém prostoru mezi plotem a nasazeným živým plotem, ale i v tomto prostoru se už naučil couvat. Danek se uklidní, chvíli čeká, Ron, nic zlého netušíc, se k němu obrátí zády, (dopředu je to přece jen pohodlnější) a v ten moment Danek začne za jeho zády zase řvát. Většinou to skončí tím, že Ron sedne leknutím na zadek a Danek má z toho nesmírnou radost.

Nedávno jsme procházeli kolem plotu, Ron pobíhal na zahrádce, Daneček mlčel, ani neštěkl. Když jsme už chtěli pokračovat po cestě, za našimi zády se ozval obrovský nářek. Otočila jsem se a vidím, že Ron visí na plotě a naříká a naříká, stěžuje si, že si ho Daneček nevšiml. Musela jsem se vrátit, Daneček po svém Ronovi domluvil, ten přestal naříkat a spokojenost byla na obou stranách.
Škoda přeškoda, že nevím, o čem si ti dva povídají, mohlo by to být docela zajímavé.




Zachráněná Veronika

6. června 2011 v 20:10 Kouzelný svět panenek
Jednou jsem šla na procházku a potkala jsem svoji známou, jak hází něco do kontejneru a docela nahlas u toho nadávala. Zastavila jsem se. "Co se stalo? Ty jsi rozzuřená jak býk," zeptala jsem se. Mávla rukou. "Jenom se podívej," povídá. "Začala jsem dělat pořádek ve sklepě a našla jsem tam krámy ještě snad z předpotopní doby." Sáhla do pytle a zase začala házet něco do kontejneru. "Kde se to v tom sklepě mohlo vzít?" reptala. Znovu sáhla do pytle a vytáhla - panenku. Starou kaučukovou panenku. Zbystřila jsem. "Co to je?" zeptala jsem se. "To je Veronika, to dostala kdysi moje dcera, když měla asi dva roky, tak to bylo..", chvíli zapřemýšlela, "asi v roce 1967". "A to chceš také vyhodit?" "Samozřejmě, podívej se na tu hrůzu, snad si nemyslíš, že by si někdo s takovou příšerou dneska hrál." Podívala jsem se na tu "hrůzu" a uznala jsem, že opravdu žádná holčička by si s takovou panenkou už nehrála, v dnešní době, kdy jsou obchody přeplněné načančanými panenkami s pravými vlásky, nebo Barbínami. "Počkej," zarazila jsem známou, "tu panenku nevyhazuj, já si ji vezmu." "No, já nevím, vím sice, že sbíráš panenky, ale tento děs si chceš vzít také?" podivila se známá. Usmála jsem se. "Právě tento děs, jak ty tomu říkáš, ten si vezmu. Je jiná, je původní, dnes už takové panenky neseženeš. To bude úplný klenot." "Tak já bych to doma nechtěla ani náhodou, ale když na tom trváš - " podala mi udiveně panenku a já jsem na ní viděla, že pochybuje o mém zdravém rozumu.

Prohlížela jsem si Veroniku, byla naprosto v pořádku, nikde žádná prasklinka, žádná odřenina, naprosto zachovalá panenka. Na to, že pocházela z roku 1967, až moc zachovalá, jako kdyby si s ní nikdo nikdy nehrál. Jenom trochu zaprášená, kdoví jak dlouho ležela ve sklepě v nějaké krabici. Známá na mne pořád hleděla udiveně. "Nechceš ji raději vyhodit? Vždyť ti mezi ty tvé panenky vůbec nezapadne." "Ne, nechci, nechám si ji", prohlásila jsem, rozloučila jsem se s ní a s panenkou Veronikou v náručí jsem spěchala domů. Když jsem se ještě ohlédla, viděla jsem, že známá stojí pořád u kontejneru a nechápavě kroutí hlavou.

Doma jsem Veroniku očistila, udělala jsem jí nové oblečení, odpovídající době, ze které pocházela a panenka našla své místo vedle "staré dámy" Evy. Později se mi dostal do rukou časopis, kde mimo jiné nabízeli repliku této kaučukové panenky, ovšem už z jiného materiálu, ale jako kdybych na obrázku viděla svoji Veroniku. Dokonce měla skoro stejné oblečení, dupačky, pelerínku a čepičku v bílé barvě. Jenom z té ceny se mi zatočila hlava. A jak Veronika vypadá? Tady je její obrázek.

V dnešní době jsou opravdu už jiné panenky. Veronika je typ miminko, jak jsem psala - z kaučuku. Pro srovnání sem dávám obrázek panenky - miminka Alexe z letošního roku. Je to miminko tak propracované, že je to věrná kopie živého batolete. I oblečení je naprosto jiné, takové noblesnější. Ale znovu podotýkám, jsem ráda, že se mi podařilo Veroniku zachránit a že ji mám.



Panenky kdysi a dnes

5. června 2011 v 19:18 Kouzelný svět panenek
Píše se rok 1947 a v jedné rodině jedna malá holčička dostala ke svým druhým narozeninám kaučukovou panenku. Taková panenka byla v té době úplný zázrak, sehnat ji, to nebylo vůbec snadné. Panenka dostala jméno Eva a byla to nejen první, ale také jediná panenka, kterou tato malá holčička měla. Eva doprovázela svoji holčičku po celé republice, snášela s ní dobré i zlé, sedmkrát se s ní stěhovala z jednoho konce republiky na druhý. Na kráse jí to neubralo. A malá holčička svoji jedinou panenku opatrovala jako oko v hlavě. Oblečení jí šila maminka, pletla svetříky, čepičky, panenka Eva se měla jako v bavlnce. Kočárek? Tak ten neměla. Stačila krabice od bot, provázek, nějaká malá dečka, polštářek a panenka se vozila i bez kočárku. Rodina nebyla tak bohatá, aby si mohla dovolit holčičce koupit i kočárek na panenku a abych řekla pravdu, ani u jiných holčiček žádný kočárek pro panenku nebyl. Holčička vyrostla v mladou slečnu, dávno si už s panenkou nehrála, ale díky mamince, která panenku pořád opatrovala, přežila panenka Eva i tuto dobu nezájmu. Možná čekala na další malou holčičku, která si s ní zase bude hrát. Mladá slečna se vdala, narodil se jí chlapeček, který si s panenkami nehrál, a panenka najednou byla odstrčená v koutku a nikdo si jí nevšímal. Jen maminka, která schovávala každou hračku, jako památku na své malé děti, schovala i tuto panenku a pečovala o ni. Věděla, že její čas zase přijde, tušila to.

A zase plynul čas, dlouhý čas a holčička, která už dávno nebyla holčičkou, ani tou mladou paní, se začala shánět po své první panence z dětství. Samozřejmě, že ji našla, u své maminky, a panenka Eva se přestěhovala zase zpátky ke své bývalé paní a stala se klenotem její panenkovské sbírky. Čas se už na ní trochu podepsal, dokonce místo jedné nožičky má protézu, protože nožičku jí rozkousal malý pudlík, jednou dokonce skončila v popelnici, ale i odtamtud ji maminka zachránila, udělala jí novou nožičku a nikdo nic nepoznal.

Možná si některá z vás, dříve narozených, tyto panenky pamatuje. A kdo si je nepamatuje, tomu je připomenu obrázkem. Takové panenky už dávno neexistují, ale myslím si, že jsou pořád krásné.
Jak už jsem napsala, dnes jsou úplně jiné panenky a já tady pro srovnání dám další obrázek. Je to obrázek dnešní panenky, asijského chlapečka Lianga, který je opravdu vypracovaný do všech detailů. Ale myslím si, že panenka Eva, dnes už vlastně stará dáma, se nemá za co stydět.



Rozmazlený a žárlivý

4. června 2011 v 19:16 Daneček
Že je Daneček rozmazlený, to tady nemusím ani zdůrazňovat. Stačí se na něho podívat a okamžitě je všem jasné, že takového drobečka musí rozmazlovat každý. Že je žárlivý a moc, to už plyne z jeho rozmazlenosti. Je totiž přesvědčený o tom, že jedině on má právo na pohlazení. Jakmile řeknu: "Pojď, panička udělá malá malá", Daneček se rozvalí na záda a nechá se škrabkat na bříšku. Slastně při tom vrní, jak kočička. Běda, když řeknu, že "malá, malá" udělám babičce nebo komukoliv jinému. Okamžitě vystartuje, začne vrčet a protestovat. Pochopitelně nesmí nikdo sáhnout na mne, jsem přece jeho panička, ale nesmí nikdo sáhnout na babičku, na nikoho, kdo patří do jeho smečky.

Tak jsem to zkusila trochu jinak. Včera večer, než jsme šli spát, povídám: "Panička udělá malá, malá panence, ano?" a pohladila jsem panenku. No, to jsem si dala! Danek začal vyskakovat, vrčet, protestovat, a protože panence dosáhl na papučku, tak ji ukradl a začal utíkat po pokoji. Neroztrhal ji, bylo vidět, že má nesmírnou radost z toho, že panence mohl něco ukrást. Vzala jsem mu papučku, nasadila znovu panence na nožičku, Daneček vyskočil a ukradl druhou papučku. A všechno se opakovalo. Panička honila pejska po pokoji, ten vesele pobíhal a vrčel s papučkou v tlamičce, šťastný, že odvedl paniččinu pozornost od panenky a bylo po spaní. Po určité chvíli a přemlouvání vydal i druhou papučku, ale pro jistotu si lehl před panenky a hlídal, abych se k nim nemohla přiblížit. "Panenky jsou taky moje, paničko", říkal jeho pohled. Že miluje panenky, to vím už dávno, že bouřlivě vítá každou novou, která se u nás ocitne, to také vím, že je přepečlivě hlídá, to není pro mne žádnou novinkou, ale že na ně i žárlí, to jsem zjistila teprve teď. Z toho plyne poučení - čivava je rozmazlená, umazlená, žárlivá a je to normální uzurpátor.