Srpen 2011

Moje první večerní toaleta

30. srpna 2011 v 18:03 Vzpomínky
Bylo to v sedmdesátých letech, byla jsem mladá, ale už rozvedená s malým synem. Náš podnik, ve kterém jsem byla pouze několik měsíců, pořádal reprezentační ples. Využila jsem této příležitosti a splnila si svůj obrovský sen - nechala jsem si ušít svoji první večerní toaletu, černou, protkávanou stříbrnou vamberskou krajkou, prostě, podle mne krása. Když jsem si ji doma zkoušela, můj ani ne tříletý syn se na mne zbožně podíval a vydechl: "Maminko, ty jsi jak princezna." Moje maminka se na mne kriticky podívala a nařídila mi, ať se projdu po kuchyni. "No, oblečená jak princezna, to je pravda, ale chodíš v tom jak pradlena. Copak tak se nosí toaleta?" pronesla. "Holka, holka, takto tě na ples pustit nemůžeme, napřed se musíš naučit v těch šatech pohybovat. Vezmi si lodičky a jdeme na to," rezolutně pokračovala a pak odběhla a přinesla asi tři velké knihy. "Co s tím?", podivila jsem se. Velmi brzy jsem ale zjistila, co s tím. Maminka mi totiž ty knihy naskládala na hlavu. Hrůza! "Tak a teď se procházej jako víla, doslova se vznášej", poručila. "Víla s dvoukilogramovým závažím na hlavě, to dopadne", pomyslela jsem si, ale pokoušela jsem udělat několik kroků, vlastně krůčků, protože knihy se samozřejmě zřítily k zemi. "Narovnat se, hlavu vzhůru a znovu," maminka nepovolila. Narovnala jsem se a znovu jsem pochodovala s knihami na hlavě. Po delším cvičení už knihy nepadaly a maminka usoudila, že tuto lekci jsem zvládla. "A teď se budeš učit chodit do schodů, nahoru a dolů", pokračovala výuka. Schody jsme v domě měli a abych nepodváděla, nahoře stála babička, dole maminka a já chodila - nahoru, dolů, nahoru, dolů. "Jemně si nadzvedni šaty, přece si na ně nebudeš šlapat, nebo zryješ nosem celé schodiště", volá na mne shora babička. "Nekopej do těch šatů, když jdeš dolů, tak se nechová dáma", volá na mne dole maminka. Hlava mi šla z toho kolem. "Nahoru jemně nadzvednout", mumlala jsem si, "dolů nekopat do šatů, jen je jemně přidržet a také nadzvednout, mohou mi být vidět jenom špičky střevíčků.... atd." Toto kdybych věděla, tak si ty šaty asi nenechám šít a půjdu v krátkých.

Ples byl koncem týdne a několik dní před plesem mě obě dvě honily po schodech, po kuchyni, po pokojích a pořád dokola. Nakonec jsem opravdu nevypadala jako princezna, ale byla jsem otrávená, uhoněná a unavená. Ale prý jsem to zvládla, zajásaly obě dvě a rozhodly se, že mohu bez obav na ples jít a neudělám jim ostudu. "No jo, ale na ples nemůžeš sama, máš doprovod?" zeptala se starostlivě babička. Přece jen byla ze staré školy. "Doprovod má," řekla maminka, "doprovod jí bude dělat tatínek." "Máš něco proti tomu?" obrátila se na tatínka, který otevřel ústa, pravděpodobně chtěl protestovat nebo něco namítnout. "Ne, nemám", prohlásil. Věděl, že by to stejně nemělo smysl.

Tak jsem se předvedla ve společnosti v nové večerní toaletě, v doprovodu svého tatínka, který mimochodem byl vynikající společník a tanečník a snad prý jsem tu ostudu opravdu neudělala. Byla to ale dobrá škola, pamatovala jsem si ji po celý další život a dlouhé šaty mi nikdy potíže nedělaly.


Nepohodlný nápadník

29. srpna 2011 v 18:49 Vzpomínky
Tehdy mi bylo asi sedmnáct let, když můj dlouholetý kamarád ze školy se do mne zamiloval. Já bych to nepoznala, ale všimli si toho rodiče. "Podívej se, ten tvůj nápadník je ale vytrvalý", smál se tatínek, "venku leje jako z konve a on obíhá náš barák pořád dokolečka. Chudák malý, už je zmoklý jako myš." Schovaná za záclonou jsem pozorovala Milana, jak se v pravidelných intervalech vrací k naší brance, tam chvíli postojí, potom oběhne čtvrť, zase se zastaví, déšť mu nevadí. "Ať si pobíhá, když ho to baví," prohlásila jsem. Druhého dne šla maminka na zahrádku pro zeleninu a vrátila se se smíchem. "Milan zase stojí u branky a ptá se po tobě," škodolibě prohlásila. "To nemůžeš vylézt na zahrádku oknem? To musíš jít dveřmi, aby tě viděl?" zeptala jsem se. "No ty jsi se snad zbláznila!" prohlásila maminka. "Tak nakonec ve vlastním domě budu skákat na zahrádku oknem, ne?" "Nebylo by to poprvé", zamumlala jsem a rychle jsem uhnula, aby mi náhodou nepřiletěl nějaký ten výchovný pohlavek. "Tak to máš pravdu, poprvé by to nebylo, ale to mi bylo o dvacet roků míň a na zahrádku jsme tímto způsobem skákali všichni. Ale teď? A v mém věku?" Pátravě se na mne podívala. "Tobě je opravdu tak protivný?" "Mami, je," nešťastně jsem odpověděla, "a nevím, jak se ho zbavit." "Víš co? Mne něco napadlo", spiklenecky prohlásila maminka. "Počkej, já něco provedu, třeba ho to vyléčí." Zatvářila jsem se velice pochybovačně, i když o kvalitách maminky jsem věděla už dávno. A taky ano. Maminka se učesala, namalovala si rty, na krk si dala korále a vyšla ven. Dívala jsem se oknem, ale nebylo nic vidět.

Za chvíli se maminka vrátila, smála se a povídá: "Tak už budeš mít pokoj. Rozhodně je vyléčený." "Co jsi provedla?", byla jsem zvědavá. "Co? Skoro nic, jenom jsem mu řekla, co bude dělat s takovou mladou praštěnou holkou, ať přijde na návštěvu ke mně, dáme si čaj a popovídáme si. Kdybys ho viděla, jak pelášil od branky! Ten se asi nezastavil až doma." "To jsem si mohl myslet, maminka psycholog", zasmál se tatínek. "Ale opravdu ti to sluší", dodal. Pravdou je, že od nepohodlného nápadníka jsem od té doby měla pokoj. Maminčina léčba zabrala.