Září 2011

Jela jsem podle navigace

29. září 2011 v 13:54 Ze dne na den
Velmi nerada se zúčastňuji pohřbů, tentokrát to ale byla nutnost a já jsem musela jet na pohřeb do Olomouce do krematoria. Kde je v Olomouci krematorium jsem věděla jen mlhavě, protože díky svému dobře vyvinutému orientačnímu nesmyslu bych tam rozhodně netrefila. Proto jsem byla štěstím bez sebe, když mě řidič, který mě tam vezl, ujistil, že zabloudit nemůžeme, protože má v autě nejmodernější navigaci. A dokonce mluvící, jak jsem potom zjistila. Nadiktovala jsem mu přesnou adresu, on ji zadal do navigace a ta si prý najde cestu sama.

Přijeli jsme do Olomouce, navigace nám sdělila, že na křižovatce máme zahnout doprava, na další křižovatce zase doprava. Když jsme ale přijeli k další křižovatce, poznala jsem, že jsem tam už byla a zajásala jsem. "Tady zahneme doleva". Navigace nesouhlasila a poslala nás doprava. "Jedeme špatně", upozornila jsem řidiče. "Nehádej se s navigací, na rozdíl od tebe se nemýlí", suše prohlásil řidič. Zmlkla jsem. Navigace hlásila: "Ještě sto metrů, ještě padesát metrů, stop, jste na místě". Nebyli jsme na místě. Vlevo činžáky, vpravo činžáky, po krematoriu ani stopa. "Já jsem říkala, že máme zahnout doleva", prohlásila jsem vítězoslavně. Řidič mlčky otočil auto, znovu projel křižovatkou a namířil na druhou stranu. Sto metrů, padesát metrů a ejhle - před námi krematorium. "Takže to není s mým orientačním nesmyslem tak zlé", jedovatě jsem pronesla.

Po pohřbu jsme se chtěli podívat trochu po městě, hlavně po jeho památkách. Snad se už navigace umoudřila, aby nás z toho bludiště cest a cestiček vyvedla správným směrem. Neumoudřila. Tentokrát nás zavedla do slepé ulice, navíc tak úzké, že se tam nebylo možné ani otočit. Řidič skřípal zuby, já jsem se smála, jenom navigace si vedla svou, že jsme přece na správném místě. "Není ta tvoje navigace tak trochu pomýlená?" smála jsem se. "Nebo že by se během chvilky změnily cesty v Olomouci?" Nakonec řidič za trest navigaci vypnul, aby přestala hlásit nesmysly a cestu na náměstí, kam jsme chtěli jet, jsme našli bez problémů.

Poprvé jsem jela v autě s navigací, musím říct, že jsem se docela pobavila.


Jak Daneček papká medicínu

26. září 2011 v 11:19 Daneček
Daneček onemocněl. Ne dnes, ne včera, ale dřív. Dostal psí kašel. Protože mám o něho strach, samozřejmě jsme skončili na veterině a co čert tomu nechtěl, skončili jsme tam skoro o půlnoci. Dostal antibiotika a několik dávek sirupu s tím, že sirup bude dostávat dvakrát denně do tlamičky. Jednu dávku dostal už v ordinaci. Nu což, s antibiotiky jsme si poradili, prášek se rozmačkal a schoval se do masíčka, případně se zabalil do šunčičky. To problém nebyl. Ale sirup? Zkoušela jsem mu ho vpravit do tlamičky, Daneček začal prskat jako prskavka, poplival všechno kolem sebe a hlavně mu sirup tekl všude, kde neměl, i po jeho krásném bílém límci. V ten moment měl límec slepený, upatlaný a nahnědlý.

Za dva dny jsme šli na kontrolu. Pan doktor jásal, antibiotika zabrala úplně báječně. "Jak polyká sirup?" zeptal se. "Nijak, plive ho kolem sebe a nechce ho ani náhodou", prohlásila jsem. "Ale to musí, je to podpůrná léčba", pan doktor nebyl příliš spokojený. "Pane, doktore, vzala jsem sirup s sebou, zkuste mu ho dát vy, přece jen to líp umíte a jste šikovnější", vytáhla jsem z tašky zabalenou stříkačku a podala jsem ji doktorovi. "Sestři, pojďte mi ho podržet," zavolal pan doktor, sestřička přispěchala, já jsem ustoupila do bezpečné vzdálenosti, protože jsem věděla, co bude následovat a pan doktor se snažil přesvědčít Danečka o velmi dobré medicínce. Stříkl mu dávku sirupu do tlamičky a v ten moment to začalo. Daneček prskl, začal třepat hlavou, zaťal zoubky a sirupové kapky přistávaly všude možně, hlavně na bílém plášti doktora a sestřičky a zase na chlupatém límci Danečka. "No, zkusíme to znovu," nevzdával se pan doktor. Naivka. Já jsem to vzdala hned, on ne. Pokusil se znovu Danečkovi vstříknout sirup do tlamičky a situace se opakovala. Když doktor zjistil, že se bude muset převlékat, protože je zalepený jako plást medu, sestřička na tom nebyla o nic líp, Danečka jsem musela umývat přímo v ordinaci, jen já jsem vyvázla bez pohromy, tak to pan doktor vzdal. Jenom se divil. "Vždyť je to dobré a pejskům to tak chutná", mumlal si pod nos. "Chutnal jste to vy?" zeptala jsem se zvědavě. "Copak jsem pes?" opáčil doktor.

"Já mám nápad!" zajásal, jako kdyby objevil Ameriku. "Kupte med a dávejte mu trošíčku medu." Souhlasila jsem. Koupila jsem med, jednou jsem to zkusila, od té doby mažu med na chleba nebo veku, případně dělám kuře na medu a snažím se ho spotřebovat (med moc ráda nemám). Ani med nezabral, Daneček stávkoval.

Jediné, co byl ochoten Daneček spolykat, byla Activie, bílá, neslazená. Napřed zamíchanou do jídla, potom na maličkou lžičku a pak mi stál u ledničky a chodil si na Activii sám. Ještě že tak. Při dalším psím kašli jsem ale rezolutně odmítla jakýkoliv sirup. Ještě štěstí, že mi ho už žádný doktor ani nezkoušel nabídnout.


Vzpomínka druhá - mládí

24. září 2011 v 13:48 Maminčiny vzpomínky
"Víš, mami, když jsem včera v noci nemohla spát, začaly se mi honit hlavou vzpomínky na všechno, co jsi mi kdysi vyprávěla a co jsem v rodině slyšela. Jak to vůbec bylo s tím dědečkovým vyhozením z okna?"

"Abych řekla pravdu, už si nepamatuji přesně, kvůli čemu to vzniklo. Ale vím, že dědeček nějak slovně ryl do tatínka a ten mu řekl, že jestli nepřestane, tak ho vyhodí kuchyňským oknem ven. - A nevyhodíš, a nevyhodíš, to by sis netroufl- začal dědeček kolem něho poskakovat a pořád ho provokoval. - Dědo, nechte toho nebo vás opravdu tím oknem vyhodím. - Ale dědeček nepřestával, okno bylo otevřené a než jsme se všichni nadáli, dědeček seděl pod jabloní. J. ho tak nějak šikovně chytl a tím otevřeným oknem ho opravdu vyhodil. Stála tam jabloň, tu si ještě pamatuješ, no a dědeček tak šikovně dopadl pod tu jabloň, seděl tam jak trpaslík, jenom pořád opakoval - on mě opravdu vyhodil. No to víš, všichni jsme byli vyděšení, že se mu něco stalo, ale vůbec nic, byl naprosto v pořádku."

"A to byli všichni takoví potměluchové? I strýc L.?" "No to v žádném případě, strýc L. by si něco takového nemohl dovolit. To by od tety dostal." "Snad mi nechceš říct, že i teta strýce bila!" vyděsila jsem se. "Nevím, jestli ho opravdu bila, ale vím, že jednou dostal. To byl na Záložně v hospodě, trochu byl v náladě, a aby ho nikdo ze sousedů v takovém stavu neviděl, tak si zavolal taxíka a taxikář ho ze Záložny přes náměstí dovezl domů. Taxíky tehdy stály před radnicí. Samozřejmě, že teta musela taxík zaplatit. Tak strčila nebohého strýce do vany, pustila na něj vodu a vždycky ho pleskala do zad. My jsme se sestrou šly právě v tu dobu navštívit jejich dceru, a když jsme k nim přišly, tak jsme z koupelny slyšely takové pleskání. Strýc L. se nám potom přiznal, že ho pleskala teta. Jinak strýc nic nevyváděl, jenom jednou, ale to vím pouze z vyprávění, to už byla válka, a když byl 28. říjen, tak strýc na domě vyvěsil československou vlajku. Na radnici sídlili četníci, ti to zpozorovali a hned utíkali za tetou a vlajka se musela okamžitě sundat, protože by asi strýce zavřeli. Strýc byl totiž takový typický představitel našeho rodu, na chleba by ho mohli mazat - jak jednou trefně teta podotkla. Ani děti nikdy nebil. Já jsem jenom jednou viděla, jak sestřenka zlobila a strýc ji honil po staveništi a kapesníkem ji pleskal kolem zadečku, jako že ji bije."

"A proč mě pořád zpovídáš? Mně se už nechce vzpomínat!" "Proč? Protože mě tvé vzpomínky baví, líbí se mi. Je to rozhodně lepší, než si povídat o dnešní době, ta za moc nestojí." Věděla jsem, co ji přinutí k vyprávění a také jsem se nemýlila. Za chvíli pokračovala. "Já si na Záložnu velice dobře vzpomínám. To byla nádherná budova. Uvnitř pozlacené lustry, všechno se třpytilo, nádherný taneční sál. Tehdy ještě nestál hotel, tancovalo se na Záložně, na Sokolovně a potom u zámku. Jestli se tancovalo i na Orlovně, tak to nevím, tak jsem nechodila. Byla jsem Sokolka a na Orlovnu by mě nikdo nedostal. Jindra to několikrát zkoušel, protože se tam hrávalo ochotnické divadlo a on byl velice zapálený ochotník, ale já jsem nikdy nešla." Zasmála se a začala recitovat: "Seděl sokol na dubu, orel mu dal přes hubu, když se orel obrátil, sokol mu to oplatil." A takové byly vztahy mezi Sokoly a Orly. Neměli jsme se rádi. Když jsme s J. spolu začali chodit, to jsem pořád chodila do Sokola, tak mi chodil vždycky naproti. A na Sokolovnu jsme chodili tancovat."

Pak se na chvilku zamyslela. "To je zajímavé, teď jsem si vzpomněla, že ve městě bylo hodně Židů obchodníků. Všichni jsme věděli, že to jsou Židi a žádné rozdíly jsme nikdy nedělali. S Bedřichem jsme chodili dokonce do třídy, jeho rodiče měli obchod vedle nás na náměstí a nikdy nezapomenu na to, jak jsme ho potkali, už to bylo za války, šel s nějakou dívkou, oba dva měli na kabátě žluté židovské hvězdy, volali jsme na něho, chtěli jsme za ním jít a on jenom tak odmítavě mávl rukou, jako, abychom si ho nevšímali a šli dál. Tehdy jsme to vůbec nechápali a bylo nám to líto, znali jsme ho od malička a najednou se k němu nesmíme ani znát. Úplně mi to vehnalo slzy do očí. To bylo naposledy, co jsme ho viděli. Pak šel do transportu a nikdo z jejich rodiny se nevrátil, ani on. Nikdo ze zlínských Židů se nevrátil, všichni zahynuli v koncentráku, jenom snad na jednoho, který stačil utéct do Ameriky. Byla to hrozná doba."

Tak tyto vzpomínky jsem v ní přímo vyvolat nechtěla, ale chápala jsem, že jí to z hlavy nikdo nevymaže. Opravdu to byla hrozná doba. Za chvíli se ale zase usmívala. "Nebo ty zlínské svérázné postavičky! Třeba ta z Kudlova, Mařa Čupelová. Sloužila u nějakého Žida a měla s ním děcko. Ale měla takovou zvláštní povahu. Vždycky když něco nového dostala, tak si to hned oblékla. Třeba v zimě od někoho dostala zástěru a my jsme ji potkali ve městě, jak šla, v kabátě a přes něj měla tuto zástěru oblečenou. Nebo jí někdo daroval lišku, takovou opelichanou a zrovna v létě. A ona si to vykračovala v letních šatech a kolem krku měla tuto lišku. Ale nikdy jsme se jí nesměli posmívat. Byl to člověk jako my, jenom takový trochu jiný." "Tak proto se u nás říkalo, že jsme jak Mařa Čupelová, když jsme si třeba oblékli něco nového." "No, to měla ve zvyku říkat maminka a po ní jsem vám to říkala i já. Stalo se to takovým pořekadlem."

Tady jsme vzpomínat přestaly. Vím velice dobře, kdy se mám přestat vyptávat, protože když to už mamince není po chuti, tak přestane odpovídat. Mlhavě jsem si pamatovala, že se u nás vyprávělo, že dědeček měl problémy s gestapem. Maminka na tuto příhodu vzpomíná takto: "To bylo po prezidentských volbách, prezidentem se stal Hácha. Tatínek (můj dědeček) byl v restauraci u Pavelců, která byla na náměstí blízko Záložny, a zpíval tam písničku. Do refrénu vždycky vložil - Hachachacha -. Jak se mu to tam rýmovalo, to nevím, ale, bohužel, v restauraci byl také udavač a pro tatínka přijelo gestapo. Odvezlo ho k výslechu, během kterého gestapáci zjistili, že tatínek mluví krásnou vídeňskou němčinou. Rozhodli se toho využít, jeli s tatínkem domů, musel si vzít nějaké věci, malý kufřík, a poslali ho do Vídně jako překladatele. Za čtrnáct dní byl zpátky, pěšky a s úplavicí. Od té doby ho už nikdy nekontaktovali, ale když přišli do obchodu, chtěli jenom "Her Saused", protože jako jediný jim rozuměl."

"Mami, já jsem se dověděla, že jako mladá jsi psávala povídky a básničky. Jak to bylo?" přepadla jsem maminku otázkou. "Povídky ne, ale básničky jsem psávala. Ale jako dítě, ne jako mladá. Dokonce mi je vždycky uveřejňovali v takovém školním časopisu. Na titulní straně a s celým mým jménem. Počkej, možná si na něco vzpomenu. Zlíne, drahý Zlíne, my tě máme rádi, spolu jsme i s tebou dobří kamarádi. Dál si to už nepamatuji, ale toto bylo uveřejněno na titulní straně časopisu a nad tím byla velká fotografie Zlína." "A co na to říkali rodiče?" byla jsem zvědavá. "Ti si takových věcí nevšímali, nezajímalo je to. Maminku jenom zajímalo, jestli zpívám ve sboru, a když jsem zpívala sólo, tak byla pyšná a tatínka zajímalo, jak prospívám v němčině. Tam jsem byla dobrá, jazyky mi šly. Jenom s matematikou to bylo slabší. Ještě štěstí, že jsme měli i kupecké počty, ty mi vždycky zachránily trojku, jinak bych asi z matematiky propadla. Jedničky jsem měla jenom z chování, ze zpěvu, z tělocviku a z ostatních předmětů jsem mívala trojky. Jo a ještě snad z ručních prací. Vyšívat mě učila maminka.

Je mi smutno, moc smutno

21. září 2011 v 17:52 Svět očima malé čivavy
Panička mi vždycky čte o tom, jak někomu z vás umřel pejsek a jak jste z toho moc smutní. Vžili jste se někdy do naší psí nebo kočičí dušičky a představili jste si, jak jsme smutní my, když se ztratí někdo z naší lidské smečky? Ne?

Když mě panička jako maličkého dovezla domů, tak mě ihned šla představit celé své rodině, abych věděl, kdo všechno bude do mé psí smečky patřit. Všichni na mne byli moc milí, mazlili se se mnou, ale byla tam teta, kterou jsem si hned zamiloval, a stala se mým lízátkem. Proč lízátkem? Protože byla jediná, kterou jsem mohl vždycky na přivítanou celou olízat. A ona se nechala. Potom, po několika letech odešla a už se nevrátila. Nikdo mi nevysvětlil, kam zmizela a já jsem dlouho nemohl pochopit, proč je její byt takový pustý a prázdný a moje lízátko tam není. Byl jsem z toho všeho tak zmatený, že mě tam panička přestala brát.

Potom tady byla babička. Po paničce můj největší miláček. Byla to moje chůva, chodil jsem tam do "jeslí", jak říkávala panička, babička mě hlídala, mazlila se se mnou, dávala mi piškotky a v její ledničce vždycky pro mne byla nachystaná šunčička. U babičky jsem mohl ležet v okně a dívat se ven na auta a na lidi, kteří na mne mávali. Babička mě měla moc ráda a já ji taky. Když odešla pryč teta, tak jsem zkoušel si udělat lízátko z babičky a když nebyla proti, tak jsem ji vždycky na přivítanou olízal. A když ležela na pohovce, schovala se mi pod deku a já jsem ji vyhrabávat a tak jsme si spolu hráli a byli jsme moc šťastní a veselí. Babička se na mne nikdy nezlobila a nekřičela na mne, tak jako někdy panička. Byl jsem její zlatíčko a měla mě moc ráda. Potom jednou babička onemocněla a odešla. Zase nevím kam, ale panička z toho byla a je pořád moc a moc smutná. A já? Když přijdeme do jejího bytu, tak ji hledám, ve všech pokojích, běhám splašeně po celém bytě, štěkám, volám, ale babička se mi někam schovala. Už mi tam nikdo nedává piškotky a šunčičku tam už také nemám. Jednu dobu jsem tam vůbec nechtěl chodit. Teď už tam jdu, s paničkou, protože musím, ale už nesedávám v okně, už mě to nebaví. Lehnu si do koutku na koberec a jsem moc smutný. Chtěl bych, aby se babička vrátila, ale panička mi pořád říká, že to není možné.

A teď se moc a moc bojím, aby mi i panička někam neodešla a už se nevrátila. Proto chodím pořád a všude s ní a hlídám ji. Panička mi odejít nesmí, mám jenom ji. A panička má jenom mne a slíbila mi, že mi nikdy neodejde a nikdy mě nenechá samotného. Abych už nemusel být nikdy smutný.


Nejsem žádná prasečí čivava

21. září 2011 v 13:55 Svět očima malé čivavy
Moje panička je čarodějnice. Jinak si opravdu nedovedu vysvětlit, jak je možné, že vždycky uhodne, co provádím. Dnes ráno jsem se šel vyvenčit na zahradu a můj čumáček mě okamžitě upozornil na to, že se v noci po zahradě procházel ježek. Vždycky ta zahrada tak hezky voní (aspoň mně voní). Tak jsem si okamžitě našel to, co tam ježek nechal a krásně jsem se v tom vyválel. Protože vím, že to nesmím, tak jsem se vplížil nepozorovaně domů a ihned jsem se schoval do boudičky, stočil jsem se do klubíčka a dělal jsem, že spím. Jsem přece moc hodný a vychovaný pejsek. Za chvíli mě panička začala hledat. Nevšimla si, že jsem v boudičce, volala a běhala po zahrádce, já nikde, byl jsem potichu a ani jsem nezakňučel. To bylo paničce už nápadné. Vrátila se domů, a v ten moment mě zahlédla. A to jsem byl velmi dobře schovaný! "Co jsi zase prováděl?" zeptala se. Já nic. "Vylez ven", poručila. Já nic. "Půjdeme na procházku," lákala mě. Já pořád nic. Jenže panička ví, jak na mne. Z ledničky vytáhla kousek šunčičky a to jsem neodolal. Vylezl jsem z boudičky a v ten moment to začalo. "Ty čuně, ty prasátko jedno, kde ses to zase tak zválel? Podívej se na sebe, jak vypadáš! Takto vypadá krásná čivava? " hromy blesky létaly vzduchem. Panička mě strčila pod vodovod a celý můj krásně vyzdobený límec mi vydrhla. Úplně zapomněla na to, že se se mnou musí jednat jemně, něžně, že jsem potom celý smutný a zaražený a trpím depresemi. Už paní doktorka jí říkala, že mívám deprese, když se na mne někdo zlobí. Ale to ne, na to úplně v ten moment zapomněla. Vydrhla mi tu nádhernou ozdobu, mohl jsem prskat, jak chtěl. A strčila mě zpátky do boudičky, prý nikam nepůjdeme, protože jsem mokrý a musím počkat, až uschnu. To je ale psí život! Vy lidé nemáte pro nás pejsky vůbec pochopení. A to prý jsem vynalezl nový druh pejska - prasečí čivavu. Copak může existovat prasečí čivava? Potom jsem ji slyšel, jak to barvitě líčí našemu sousedovi (on má dva pejsky, ale moc veliké a má je na chalupě). Ten se smál a povídá jí: "Buďte ráda, že tam nebyl uhynulý potkan, to je potom odér." Uhynulého potkana jsme na zahrádce ještě neměli. Panička podotkla, že je to dobře, ale já bych to docela rád zkusil. Vrrr, haf, haf, přeji pěkný den.


Čeho se bojím

19. září 2011 v 12:45 Svět očima malé čivavy
Dalo by se očekávat, že díky mé malinké postavě, se budu bát úplně všeho. Ale to není tak docela pravda. Když jsem přišel k paničce, tak jsem se opravdu bál a moc. Pocházím z malého města a tady bylo tolik hluku! Kousek od nás jezdí vlak. Už vím, že když jede, tak nesmím jít na koleje a tak to dělám tak, že když jede vlak, zastavím se, ať jsem kdekoliv. Co kdyby mě ta obrovská příšera, která je moc hlučná, přejela? Bojím se obrovských aut, panička mi vysvětlila, že jsou to veliká auta a těch se bát musím. No, a protože jsem poslušný pejsek, tak se jich bojím. A to tak moc, že se vždycky schovám za strom a počkám, až to veliké auto odjede pryč. Za stromem mě nepřejede.
Nejvíc ze všeho se ale bojím ohňostrojů a rachejtlí. Od té doby, co mě panička má doma, tak na vánoce a na Silvestra nesmí nikam jít a musí být se mnou. Já se vždycky schovám pod křeslo nebo se zachumlám do deky, a když to trvá moc dlouho, tak mě panička musí chovat. Jednou jsem byl na zahrádce a najednou to nade mnou začalo bouchat, blýskat se, jedna rána za druhou. Já jsem se tak vyděsil, že jsem se nemohl pohnout z místa a panička měla moc práce, aby mě uklidnila.
Ale jednou, to vám povím, to jsem se poděsil moc. Šli jsme z procházky domů a najednou před námi takové obrovské zvíře, které frkalo, funělo a kdo ví co ještě. Já jsem byl proti němu jako mraveneček. Panička mi potom řekla, že to byl kůň. Já tedy nevím, co to je, ale nikdy jsem nic tak obrovského neviděl. Začal jsem couvat a schovávat se za paničku, až mě nakonec vzala do náruče a raději to se mnou obešla a dost velkým obloukem, abychom se tomu obrovskému zvířeti vyhnuli. V noci jsem ani nemohl spát, protože se mi o něm pořád zdálo. Vždyť mě mohl rozmáčknout.
A ještě se bojím některých lidí. Jsou takoví nemytí, špinaví, páchnou a nejsou vůbec příjemní. Jsou to prý bezdomovci. Ale teď jsem si vzpomněl, jednou jsem se také hodně polekal. Šli jsme s paničkou po chodníku a najednou proti nám šel člověk a ten vůbec neměl obličej, já jsem alespoň žádný neviděl. Panička říkala, že byl prý černý "jak bota". Já jsem zůstal stát jako solný sloup a jenom jsem se na něho vytřeštěně díval a tomu pánovi to přišlo tak směšné, že se rozesmál na celé kolo. Dokonce se sklonil, že mě pohladí, ale to jsem se raději schoval za strom. Tam na mne nemohl.
Pak je ještě spousta věcí, kterých se bojím. Jsou to většinou takové věci, které by mi mohly ublížit. Třeba hole, které lidé nosí, nebo takové ty tašky na kolečkách. Panička taky jednu má, a když s ní jde nakupovat, tak se raději schovám do boudičky. Nebo dětí, když moc křičí a utíkají. Ale nemyslete si, že jsem zase nějaký strašpytel! Tak to tedy ne! Když mě panička nese v náručí nebo v tašce a někdo chce na tu tašku sáhnout, nebo dokonce na paničku, tak to jsem ochoten ho okamžitě roztrhat. Spustím na něho takovou hrůzu, že si to rychle rozmyslí. Na paničku mi nikdo sahat nebude! A na moji tašku taky ne! Obě jsou jenom moje a nikomu je nedám. Vrrrr, haf, haf, loučí se s vámi Daneček
A přidávám ještě jednu fotku z mého dětství. Tehdy, přiznám se, jsem se bál úplně všeho, jenom v náručí u mojí paničky jsem se cítil v bezpečí.


Čemu jsem se divil

18. září 2011 v 13:48 Svět očima malé čivavy
Nejvíc jsem se divil tomu, když mi panička tvrdila, že mí předkové lozili po stromech. To asi nebude tak docela pravda! Já jsem to totiž zkoušel, když přede mnou na strom utekl sousedův kocour. Seděl na větvi, prskal na mne a já jsem se za ním nemohl dostat. Taky jsem se nemohl dostat na ptáčky, kteří přede mnou ulétli na strom. Napřed se se mnou honili po zahradě, pak vyletěli na strom a tam se mi smáli. Tak to od nich opravdu nebylo pěkné.
A první sníh - ten mě udivil velice. Předně mě studil do tlapek, pak jsem zapadl do veliké závěje a panička mě musela vytahovat a nakonec po mně panička házela koule sněhu a já jsem zjistil, že vůbec nejsou k snědku. Brrr, studily. Kdežto ježek, ten na strom nevyleze. Toho pro změnu panička vždycky odnese ze zahrady na lopatce. A proč, když si s ním chci hrát? Je takový zvláštní, krásný, jiný než jsem já. A panička mi to nechce dovolit.
Nejvíc jsem se ovšem divil tomu, že mám čtyři nožičky, které si navzájem překážely. Když jsem se učil běhat po zahradě, nožičky se mi vždycky zasukovaly a já jsem se překulil, samozřejmě k obrovskému obveselení paničky. Nebo když jsem se učil chodit se schodů - vždy jsem měl těch nožiček nějak moc. Taky když jsem se učil čurat u patníku. To byla námaha! Zvedl jsem nožičku a bum - neudržel jsem rovnováhu a překulil jsem se. Zkoušel jsem to ze všech stran, nešlo to. Všichni se tomu smáli a já jsem byl nešťastný.
A co mě ještě udivilo? To bylo tehdy, když mě panička okoupala. Prý jsem byl krásně bílý, jak padlý sníh, takový načechraný, prostě krásný pejsek. Když jsem, už upravený, vyběhl na zahrádku, tak jsem si svůj krásný límec vylepšil tím, že jsem se vyválel v žížalách. Vypadal jsem velice krásně, na krku mi visely žížaly, od hlíny jsem byl celý hnědý, sám sobě jsem se líbil. Běžel jsem se ukázat paničce, aby mě pochválila, ale se zlou jsem se potázal. Panička mi řekla, že jsem špína, dokonce prý prase (to nevím, co je) a strčila mě zpátky do vany a znovu mě osprchovala. Vůbec neměla pochopení pro mé vylepšení. Tak tomu se divím doposud.

Teď si myslím, že vy se zase pro změnu divíte tomu, co to tady čtete. Měl jsem založené webové stránky a potom jsme s paničkou zjistili, že ne každý se na ně dostane. A když panička začala provozovat tyto blogové stránky a já jsem si četl (po psím), co tady všechno o mně píše, tak jsem ji přemluvil, abych tady mohl taky povídat. Proto panička založila novou rubriku, která je jenom a jenom moje, tady si s vámi a s vašimi pejsky a kočičkami budu povídat jenom já. A toto povídání je vzpomínka na to, jak jsem byl malinký. Tak malinký, že prý jsem se vešel do jedné dlaně nebo dokonce do kapsy. Teď už jsem velký pes. Povídat si s vámi budu ale pořád. A jak jsem kdysi vypadal? Podívejte se. Vrrr, haf, haf, všechny zdraví Daneček


Než něco řekneš....

15. září 2011 v 13:18 Vzpomínky
... desetkrát si to rozmysli. Protože vyřčené slovo už nemůžeš vzít zpátky." Tuto pravdivou životní moudrost mi vtloukala maminka do hlavy celý život. Přiznám se, že jsem se tím snažila řídit, ale zbytečně. Každou chvíli jsem něco nevhodného plácla, co jsem nejen už nemohla vzít zpátky, ale většinou jsem z toho měla obrovskou ostudu.

Jako tehdy... To jsem ještě byla zaměstnaná, byla jsem daleko mladší a také daleko zbrklejší, hlavně ve vyjadřování. Pracovala jsem jako kontrolní orgán v nejmenovaném podniku. Měla jsem na starosti hlavně dodržování různých předpisů a nařízení. Dokonce se o mně říkalo, že jsem tak trochu postrach mistrů, ale nebyla to tak docela pravda. Mezi vedoucími pracovníky se vyskytoval jeden, který dost vybočoval z řady normálnosti. Vždycky vzorně upravený, ochotný, pozorný, každé ženě dal přednost, podržel dveře, nikdy si nesedl dřív, jak ona, prostě, vzor ctnosti. Ženy na něho nedaly dopustit a já jsem samozřejmě nebyla jiná. Taky jsem pro něho měla slabost. Navíc byl docela pohledný mužský a tím, že se uměl chovat, dodávalo mu ještě víc na šarmu.

Ten den jsem chodila po podniku, oči zaměřené na jakoukoliv nesrovnalost a když jsem přišla do jedné budovy, tento vzor mužské ctnosti jsem potkala proti sobě. Vznášel se po chodbě jako po tanečním parketu. No a já... já jsem na jeho slušný a zdvořilý pozdrav odpověděla následovně: "No jo, Bohouš, nesete se jak páv, jenom vám chybí......" zmlkla jsem v obrovských rozpacích. To, co mi vzápětí předvedl vzorný Bohouš, to jsem ještě neviděla. Začal se svíjet smíchy, řval jak blázen, jenom se zalykal potěšením, že vyvedl z míry tu upjatou kontrolorku.
"Já vím, ten jeho nádherný a barevný ocas, že?" burácel smíchy. "Tak to se vám opravdu povedlo. To až dám k lepšímu mezi mistry, o zábavu máme postarané." Zrudla jsem jak pionýrský šátek (kdo pamatuje barvu pionýrských šátků, ten si to dovede představit). Přemlouvat ho, aby o této trapné příhodě pomlčel, nemělo smysl, to jsem věděla, jenom jsem hrůzou trnula, co z toho bude. No, chvilku, několik dní, se bavil celý podnik, pak se na to zapomnělo, ale já jsem na to nezapomněla nikdy.


Třicátá léta - výchova dětí

8. září 2011 v 16:17 Maminčiny vzpomínky
Jednou mě maminka překvapila otázkou: "Poslouchej, co jsou to týrané děti?" "Proč?" zeptala jsem se. "To jsou děti, které jsou týrané zvlášť krutým způsobem, jsou bity, mají velké modřiny a rodiče se k nim chovají krutě. Jak tě to napadlo?"
"Víš, já jsem si vzpomněla, že nás maminka taky moc bila. Napřed důtkami, a když jsme je vždycky hodily do kamen a spálily, tak čímkoliv, co měla po ruce. Nejvíc jsme dostávaly obě šlauchem nebo klepačem na koberce. Ale i násadou od sekyrky. Jednou jsem byla tak bita, že jsem utekla na dvůr, schovala jsem se za králikárnu a tam jsem prosila, ať raději umřu, než bych byla takto bita. Ale my jsme to se sestrou braly tak, že nás maminka vychovává. Bylo to docela normální."
"Tak dnes by se to bralo jako týrání", odpověděla jsem. Věděla jsem, že babička měla svérázné způsoby výchovy, ale toto mě dost zaskočilo. "A co na to dědeček?"
"Tak tatínek nás nikdy nebil. Vždycky nás dovedl k mamince a jenom řekl - potrestej je a tím to bylo vyřešené. No a maminka nás potrestala - svým obvyklým způsobem. Ona jako dítě byla také moc bita. Vyprávěla jsem ti, jak Honza vozil domů důtky, aby měla být čím maminka bita. A ona těch důtek měla doma hodně schovaných. Jednou dokonce jsem zlobila v době, kdy sekala na zahradě dřevo. Protože neměla nic jiného po ruce, uhodila mě topůrkem od sekyrky."
"Doufám pevně, že dědečka nebila?" zeptala jsem se opatrně. Maminka zrozpačitěla: "No, já vím, že jednou přišel domů v náladě a maminka se pustila i do něj. Myslím tam padla i nějaká ta facka, ale já jsem raději utekla oknem na zahradu."
V duchu jsem si představila dědečka, jak ho babička fackuje a jak se vůbec nebrání. Byl to člověk, který by ani mouše neublížil, takový, který si asi někdy přímo o nějaké potrestání od takové osoby, jako byla babička, přímo prosil.
"A co teta? Ta byla také tak často bita?" zeptala jsem se. "Kdepak, ona byla křehká. Ale jednou opravdu dostala velký výprask. To bylo tehdy, když po mně hodila nůžkami. Ležela na otomaně, hrála si s nimi a hodila je. Maminka ji za to opravdu velice potrestala. Vlastně měla štěstí, že se mi ty nůžky zabodly jenom do ruky."
"No vidíš, mami, a toto všechno by dnes bylo bráno jako týrání a babička by byla potrestaná. A možná, že dost přísně."
"Ale my jsme to nebraly jako týrání. Prostě jsme zlobily, tak jsme dostaly výprask. Nezapomeň, že naše maminka měla malý obchůdek, spoustu starostí a ještě musela dohlížet na nás. Takže, když jsme zlobily, dostaly jsme. A to tím, co bylo po ruce. Až k nám přišla potom "babi" Čočková, tak už to bylo jiné. Mamince ubylo hodně starostí, protože babi se starala o domácnost a dohlížela na nás, děti, maminka se mohla věnovat obchodu, tak potom nás už tak moc nebila."
Vzpomínám si na babičku velice dobře. Když byla mladší a my děti jsme byly menší, dokázala nás všechny pěkně srovnat. I nějaký ten pohlavek se objevil. Čím víc stárla, tím byla hodnější. A nejhodnější byla až jako stará, to už z ní byla ta nejdokonalejší a nejhodnější babička pod slunce. Ale to už jsme byli všichni dospělí, měli jsme své děti a k pravnukům byla babička velmi pozorná a hodná. Dokázala se jim velmi věnovat a milovala je.
Netvrdím, že bych byla zastáncem bití dětí, ale vzpomínám si při této příležitosti na slova mé učitelky z první třídy. Ta vždycky říkávala: "Škoda každé rány, která padla vedle. Ohýbej mě, mamko, pokavád jsem Janko, až já budu Jano, neohneš mě, mamo." Byla Slovenka a mimo vyučování mluvila spíš česko-slovensky, jak česky.


Děkuji ti, maminko

7. září 2011 v 17:16 Maminčiny vzpomínky
Když bylo mamince 88 let začala pomalu, ale jistě ztrácet zájem o dění kolem sebe. Ponořovala se do svých vzpomínek na dětství a začínala rekapitulovat svůj život. Potřebovala jsem velice nutně, aby neztrácela zájem, aby byla pořád čilá a v kondici, takže jsem nakonec využila toho, že ráda vzpomíná a začala jsem ji zpovídat. A maminka se rozpovídala. Hodně jsem toho už znala, nevadilo mi to, že některé příhody slyším už po několikáté, poslouchala jsem se zájmem a maminka vyprávěla a vyprávěla. Její vzpomínky byly tak pěkné a milé, že jsem neodolala a začala jsem je doma sepisovat. Přede mnou se pomalu, ale jistě odvíjel život obyčejné ženy, tak trochu z jiného světa, z jiné společnosti a z jiné doby. Zažila první republiku, válku, okupaci, komunistický režim, pamatovala si všechny prezidenty a o celém svém životě dokázala velice poutavě vyprávět.

A já jsem, díky jejímu vyprávění, poznávala lidi, které jsem nikdy neznala a nepotkala, protože jsem je ani potkat nemohla, dostávala jsem se do doby, která mi byla na hony vzdálená a prožívala jsem život, který byl pro mne někdy trochu nepochopitelný, ale takový byl.

Maminka se dožila nádherných devadesáti let, bohužel už tady není, už si s námi nepovídá, ale její vzpomínky mám pořád, její příhody jsou tak živé, že jsem se rozhodla se s některými vzpomínkami rozdělit. Bude to trochu zvláštní povídání, protože, abych maminku přinutila vyprávět, musela jsem jí klást otázky, některé příhody jí trochu připomínat, snad se ty její vzpomínky budou prolínat trochu i s mými vzpomínkami, ale myslím si, že to vůbec nevadí. Maminka se určitě na mne zlobit nebude. Je pravdou, že to byla ona, která mě naučila žít s tak starým člověkem a pochopit, že takový věk je opravdu výsadou vyvolených. Jen budu trochu měnit jména, nebudu uvádět pravá jména, snad mi to maminka a ostatní prominou. Já mohu jenom dodatečně poděkovat mamince za to, že jsem měla možnost poznat její život z trochu jiné stránky. Děkuji ti, maminko. A doufám pevně, že mi také promineš, že zveřejním jedinou fotku, na které jsme jenom my dvě spolu. Pamatuješ? Bylo to při tvých 89. narozeninách.



Na trapasy jak dělaná

5. září 2011 v 13:37 Vzpomínky
Moje osoba přivolávala trapasy vždy, všude a za všech okolností. Možná to bylo i tím, že má slova předbíhala mé myšlenky. Tato malá příhoda, lépe řečeno tento malý trapas se stal už velmi dávno, ale vzpomínám na něho doposud.

Vždycky jsem si zakládala na tom, že umím tancovat, snad díky tomu, že jsem moc roků navštěvovala různé taneční kurzy. Mělo to jednu nevýhodu - neuměla jsem tancovat stylem přešlapování a mávání rukama kolem sebe, jako kdybych odháněla mouchy. A také jsem dávala přednost klasickým tancům, na hopsání mě nikdy nikdo neužil. Rovněž tak jsem neměla ráda moc nabitý parket, kdy se opravdu dalo jenom přešlapovat na místě. Ale tehdy...
Tehdy jsme si udělali takový menší večírek na rozloučenou s naší organizací. Parket veliký, místa dost, na parketu sem tam nějaký ten odvážný pár, jinak nikdo. Seděli jsme u stolu, celá parta mladých lidí, povídali si a najednou ke mně přijde od vedlejšího stolu muž, starší jako my, ale ne o moc, a - "smím prosit?". Samozřejmě, že směl. Své taneční kreace jsme zahájili valčíkem, a pak ještě jeden valčík a polka, tango, samé tance, které jsem měla ráda. Tanečník - jmenoval se Vašek - byl vynikající. Místa jsme měli dost, takže i nějaká taneční figura se mihla, a když se mnou vystřihl argentinské tango se všemi možnými figurami, neudržela jsem se a vysekla mu poklonu: "Tancujete opravdu nádherně", vydechla jsem. "Vy jste také velmi dobrá tanečnice", okamžitě mi poklonu oplatil. Co vám mám povídat, vznášela jsem se jako ve snu a opravdu jsem si dlouho tak krásně nezatancovala, jako tehdy. Když byla přestávka a Vašek mě přivedl ke stolu, poděkoval a odešel, zeptala jsem se zvědavě svých přátel: "Znáte ho? Je to vynikající tanečník." "To víš, že známe," odpověděli, "je to...", nedořekli, bohužel pro mne, protože začali hrát a Vašek si pro mne znovu přišel. Tehdy jsem opravdu byla náležitě pyšná na své taneční umění a byla jsem ráda, že to někdo ocenil.

Hudba přestala hrát, já jsem se vrátila a znovu jsem se ptala svých přátel, kdo to je. "Ty ho neznáš?", podivili se. "Vždyť to je taneční mistr z Liberce a mimochodem, máme ten dojem, že byl třetí nebo druhý v republice v soutěži." Vyděsila jsem se. Tak já tancuji s tanečním mistrem, předvádím se, co všechno neumím, vysekávám mu poklony a on zatím je profesionál. Asi jsem velice zbledla, protože všichni se začali smát. "Děje se něco?" zeptali se. "Ne, nic", hlesla jsem. No to bude průšvih, pomyslela jsem si. A byl. Když začali znovu hrát a Vašek si pro mne přišel, vstala jsem od stolu, udělala pár nemotorných kroků, nohy jak z olova, tělo celé dřevěné. Tréma zapracovala. S námahou jsem se dovlekla na parket a na parketě jsem se opravdu předvedla. Dvakrát jsem zakopla, několikrát mu dupla na lakýrky, prostě, nemehlo. Po očku jsem pozorovala své přátele, kteří se můj úkor jak se patří náležitě bavili. Vašek se bavil asi také, protože se jenom usmíval. "Kluci vám řekli čím se živím?", zeptal se. "Řekli a já bych se vám chtěla moc omluvit," šeptala jsem rozpačitě.

Ten tanec dopadl katastrofálně. Naprostý propadák, moje ostuda, zábava pro ostatní i pro Vaška. Trvalo mi chvíli, než jsem se vzpamatovala a zase se dostala do rovnováhy. Ale už jsem raději nic neříkala. Nakonec to všechno přece jen dobře dopadlo, s Vaškem jsme protancovali celý večer, ale já jsem mlčela, protože chválit mistra, to se někdy nevyplácí.