Říjen 2011

Pozor, předýňováno!

31. října 2011 v 13:26 Vzpomínky
V době, kdy jsme ještě neměli bionádobu na odpad ze zahrádky, všechno se kompostovalo. Do kompostu přišlo všechno, co bylo na zahrádce zbytečné: listí, uschlé květiny, nějaký ten odpad z kuchyně, pěkně proložené hlínou a kompost zrál. Když minizahrádka, tak také minikompost. Malé místo se vždycky našlo, kompost o rozměrech 50 na 80 byl tak akorát. Za rok vznikl problém. Co s kompostem? Záhonky jsem neměla, zahrádku jsem měla zatravněnou, tráva se pravidelně sekala (mimochodem také přišla do kompostu), co tedy s nevyužitým kompostem? Poradila maminka: "Zasej tam dýni, té se na kompostu nejlépe daří." Rada nad zlato. Měla jsem spolupracovníka, vyhlášeného zeleninového zahradníka, toho jsem poprosila o pár semen dýní. "Ale opravdu jen pár", řekla jsem, "kompost mám maličký". Donesl - semen bylo asi šest.

Nejsem žádný troškař a už vůbec ne žádný zahradník, proto jsem nasela na maličký prostor všech šest semen. Vzejdou tři, bude dobře, vzejde jedno, stačí to - pomyslela jsem si. Vzešla všechna a na kompostu začalo růst šest sazenic dýní. Rostly a rostly, a pořád rostly, začaly se plazit na trávu a po zahrádce. Proč ne? Místa měly dost. Manžel se vyděsil: "Jak budu séct trávu? Podívej se na tu dýni! Listy má jak lopaty a kam už ty výhony sahají!" "Pod dýní se séct nebude, alespoň budou dýně na trávě a nebudou špinavé," uklidnila jsem ho. Tak se také stalo. A začaly se pomalu, ale jistě ukazovat malé plody, které také rostly a rostly, až narostly do obrovských rozměrů. Něco takového jsem ještě neviděla. Z trhu jsem znala dýně tak akorát na konzumaci, ale to, co mi rostlo na zahrádce, to snad nebyly dýně, ale sloni. On se mi ten spolupracovník nějak zapomněl zmínit o tom, že mi dal semena obřích dýní.

První dvě dýně dozrály, já jsem začala zavařovat, něco s ananasovou trestí (nic moc), něco s rumem (to bylo dobré), něco jen tak (myslím tam byl citron, už si nepamatuji), každopádně jsem zavařovala tak dlouho, až jsem zjistila, že mám asi 100 sklenic dýňového kompotu a začala jsem stávkovat. Na zahrádce mezitím vesele dozrávaly další obří dýně.

Když už jsme měli několikrát za sebou dýňové zelí a na dýně jsme se nemohli ani podívat, dokonce se nám o nich i zdálo, začala jsem je nabízet. První to odnesl již výše zmíněný spolupracovník - zahradník. Přijel si pro dýni a jak správně uhodl, v rukou by ji neunesl, přijel s vozíkem. Odvezl si plod asi dvacetikilový a ještě si pochvaloval, jak krásně vypadá. Druhou dýni jsem vnutila svému známému, který si pro ni chtěl přijít původně pěšky, ale protože jsem ji měla zváženou - 23 kg, doporučila jsem mu auto. Jeho manželka mě potom dlouho proklínala, protože dopadla přesně tak, jako já. Dýňový kompot, dýňové zelí, zásobená celá rodina.

Možná mi nebudete věřit, ale rozdat asi šest obřích dýní o váze kolem 20 až 25 kg, nebyl žádný med. Já jsem se už na ně nemohla ani podívat. Na zahrádce vypadaly moc krásně, ale kdo to má zpracovávat! A to se začaly ukazovat další plody. Děsila jsem se. Zachránila mě všemocná matka příroda, přišel obrovský déšt s kroupami, který řádil velkou část noci, a když jsem se byla ráno podívat na dýně, nevěřila jsem svým očím. To už nebyly krásné listy jako lopaty, vypadaly jako síto, proděravělé, roztřepené, samé cáry. Kroupy jim daly zabrat. A dýně už nevyrostly, začaly hnít a odcházet. Tak skončilo dýňové mámení na naší zahrádce. Poprvé a naposledy jsem sela dýně, víckrát mě k tomu už nikdo nedonutil.


Halloween 2011

30. října 2011 v 20:58 Ze dne na den
A už je to zase tady! Právě před rokem jsem tady psala, že neuznávám a nemám ráda Halloween, protože je mi tento svátek cizí a už se sešel rok s rokem a máme ho tady zase. A já si začínám pomalu zvykat.U jednoho domku na mne jukne malá vydlabaná dýně, u druhého domku jsou dýně dokonce tři a jaké veliké a zdobené! Daneček kulí údivem očka a hlavičku si může vykroutit. A já si vzpomínám, že jako malé děti jsme také dlabaly dýně, dávaly do nich svíčky a stavěly jsme je na okno, (to v tom lepším případě), také jsme je rozmisťovaly různě po parčíku na sochy svatých, (k nelibosti dospělých). Kvůli dýním jsme plenily cizí zahrádky nebo políčka, protože doma jsme neměly možnost dýně pěstovat. Takže nelibost dospělých měla dva důvody. Za prvé - dýně byly kradené a za druhé - znesvěcovaly sochy svatých. To jsme ale my, děti, nemohly vědět. Tedy nemohly jsme vědět ten druhý důvod, ten první nám byl znám. Rozhodně jsme ale nevěděly, že tím vlastně oslavujeme Halloween, který k nám přišel až daleko později, kdy už z nás vůbec nebyly děti, dokonce ani naše děti už dětmi nebyly a Halloween zaútočil až na naše vnuky.

Díky své kamarádce také vím, že u nás existuje jedna zoo, která každý rok pořádá pro děti a jejich rodiče velké akce dlabání dýní. Stovky dýní jsou nachystané pro spoustu návštěvníků, rodiče dlabou o sto šest, dětí zdobí, všude radost a veselí a tentokrát si údivem mohou vykroutit hlavu zvířátka.

Když se mě jednou moje maminka ptala, co je to vlastně Halloween a já jsem jí to po svém vysvětlovala, spráskla údivem ruce. "Vždyť to jsou Dušičky, svátek duchů, starý pohanský svátek, který se slaví i u nás, proč se to jmenuje Halloween?" "Asi to líp zní, než říct jenom svátek duchů", prohlásila jsem. Jak jsem měla vysvětlit staré osobě něco, čemu vlastně nerozumím ani já?

Ale proč si tím zatěžovat hlavu, máme tady Halloween, po našem svátek duchů nebo také Dušičky, vzpomínáme na své zemřelé, kteří už nejsou mezi námi, zdobíme hroby, dlabeme dýně a já teď přemýšlím nad něčím úplně jiným - co se vlastně dělalo a dělá s tím vnitřkem? Třeba v té zoo - krmí tím zvířátka? Snad ano, ale která? Vidíte, zapomněla jsem se kamarádky zeptat. A co se s tím vydlabaným vnitřkem dýně dělalo dřív? Tak to už nevím, myslím si, že se to na nic nehodilo. A taky jsem trochu zapřemýšlela nad tím, jestli v tom městečku pořád děti dávají vydlabané dýně na sochy svatých v parčíku. Tak to opravdu nevím, ale asi ne. Škoda. Těm sochám ty vydlabané dýně docela slušely! A klaním se všem dobrým duchům a prosím o jejich přízeň.


Ukecaný papoušek Alfréd

15. října 2011 v 19:00 Vzpomínky
V rámci firemní akce jsem se dostala do Španělska. Několik školení se dalo přežít a zbytek času jsme mohli věnovat rekreaci. Ubytovaní v LLoret de Mar jsme byli okouzleni nádherami Azurového pobřeží a krajiny kolem. Já jsem si dokonce na tuto cestu pořídila nové krásné plavky s tím, že snad konečně budu mít tolik odvahy, abych se vykoupala v moři. Přiznám se, že jsem se nevykoupala, plavky, zabalené jako z obchodu, jsem zase dovezla domů. Raději jsem chodila po nádherných památkách a krásné krajině a samozřejmě fotografovala. Neptejte se mě nikdo, proč jsem si tedy plavky pořizovala, tuto otázku mi položil manžel po mém návratu, neuměla jsem odpovědět.

Ale o tomto jsem psát nechtěla. Na této nádherné rekreaci byla se mnou, mimo spousty jiných lidí, i moje sestra. A s tou jsme se zase toulaly po krámech a tržištích, protože jsme si chtěly přivézt něco na památku. Tak jsme také přišly k jednomu krámku, (je zajímavé, že obchodníci prodávají venku u pultu a ne v obchodě), slušně jsme pozdravily, automaticky česky "dobrý den" a v odpověď se nám ozvalo krásné "dobrý den". "Jé, ten prodavač umí česky", pronesla udiveně sestra a znovu opakovala "dobrý den", snad proto, aby se ujistila, že měla dobrý postřeh. "Jé, ten prodavač umí česky", ozvalo se za námi a potom zase "dobrý den". Prodavač se na nás díval a mlčel. Znejistěly jsme. Začaly jsme se nenápadně rozhlížet, jestli tam není schovaný nějaký Čech. Nebyl. "To je divné", zašeptala sestra. "Bonjour", pozdravila jsem francouzsky a ozvalo se "Bonjour". To se už prodavač začal usmívat a ukázal nahoru nad naše hlavy. Podívaly jsme se a nad námi seděl krásný papoušek - hračka, který opakoval všechno, co jsme řekly. "Toho musím mít," vydechla sestra, "ten je tak nádherný". Slovo dalo slovo a kromě jiného jsme si odnášely mluvícího papouška. Mluvil všemi světovými jazyky, pokud měl ovšem funkční baterie.

S papouškem, který dostal jméno Alfréd, jsme zažily mnoho legrace. Obzvlášť když někdo přišel do pokoje a náš Alfréd všechno po něm opakoval. A nezáleželo na tom, jestli dotyčný návštěvník mluvil nahlas nebo potichu. Papoušek měl uši jako rys.

Nedávno jsem byla u sestry a všimla jsem si, že u stropu sedí papoušek Alfréd. Mlčel. "Co je? Papoušek nekecá?" zeptala jsem se zvědavě. "Ne, vytáhla jsem mu baterie", škodolibě prohlásila sestra. "Nemohli jsme si o ničem popovídat, pořád nám do toho kecal, pořád všechno po nás opakoval, nic jsme si nemohli říct. Tak jsem mu sebrala baterie, potvoře jedné, a je potichu. Za trest." "A není to škoda?", zeptala jsem se. "Není, protože ho začali všichni učit i neslušná slova a ještě by byl sprostý. Takto drží zobák a je klid." Chudák Alfréd. Takový kus Evropy procestoval, až do Česka se dostal a tady musí být potichu.


Nová bundička a potkan

13. října 2011 v 20:32 Ze dne na den
Jedna malá nevinná poznámka mé kamarádky mě inspirovala k napsání tohoto povídání.

Zjistila jsem, že nepromokavá bundička, kterou Daneček nosil už čtyři roky, dosloužila a budeme muset koupit novou. Vypravili jsme se tedy do obchodu. Schválně jsem zamířila do obchodu, kam chodím málokdy. "Ahoj!", zavřeštěl na nás velký papoušek, sotva jsme otevřeli dveře. Lekla jsem se. Daneček také a pro jistotu začal couvat pozpátku ke dveřím. Papoušek seděl volně na kleci a díval se zálibně na nás. "Neudělá nám nic?", zeptala jsem se. "Nebojte se," uklidnila mě prodavačka, "on tak vítá všechny kupující." Papoušek byl krásný, veliký, snad větší než Daneček, ale když nic neudělá, uklidnila jsem se a šli jsme dál. Je pravdou, že Danečka jsem musela trochu přemlouvat, protože ten veliký uvřeštěný pták se mu vůbec nelíbil. Vybírali jsme bundičku, Daneček zkoušel a promenádoval se, všem se ukazoval, jak mu to sluší, když já jsme dostala takový nápad a obrátila jsem se na prodavačku s dotazem: "A potkany tady máte?" Prodavačka se vyděsila. "Ani potkany, ani myši, to bychom si nemohli dovolit, to by nám to tady zavřeli." "Ne, já myslím potkany na prodej", začala jsem se omlouvat. "Vy chováte doma hady?" zeptala se podezřívavě prodavačka. "Proč?" nechápala jsem, "k tomu potřebuji hada?" "No, ne," prohlásila prodavačka, "ale někdo kupuje potkany jako potravu pro hady." "Já se chci jenom podívat, jak takový potkan - mazlíček vypadá." "Aha", pochopila konečně prodavačka a dovedla mě ke kleci, kde byl podle ní potkan. Dívalo se na mne divné stvoření, taková velká myš, neurčité barvy, nebylo to černé, ani úplně bílé, spíš šedé, nic, co by mě zaujalo. "Fuj", otřepala jsem se, "to si lidé kupují jako domácí mazlíčky?" "To víte, že ano a jak jdou na odbyt. Podívejte se, jak je krásný a jaká má korálková očička", chválila prodavačka zmíněné zvíře. "Korálková očička sice má, ale doma bych to nechtěla", odešla jsem od klece, spokojená, že jsem na vlastní oči viděla potkana a dál jsem se věnovala vybírání bundičky. Prodavačce to nedalo: "Vy jste nikdy v životě neviděla potkana?", zeptala se. Přiznala jsem se, že ne, a kde také. Bundičku jsme nakonec nevybrali, protože mi žádná nepadla do oka, odešli jsme bez ní. Budeme se muset podívat jinam, ale na potkany se už ptát nebudu.

V druhém obchodě nás sice nevítal vřeštěním papoušek, ale na zemi měli ohrádky a v nich malé králíčky, ale s velmi dlouhýma ušima. "To je co?" zeptala jsem se zvědavě. "To jsou domácí králíčci," poučila mě prodavačka. "A vyroste to ještě? Nebo to zůstane takové maličké?" Prodavačka se podívala na Danečka, který capkal vedle mne. "No, rozhodně to bude daleko větší, než je vaše čivava". Jsem velmi zvědavá ženská. "A to se chová v bytě?" "A kde byste to chtěla chovat?" podivila se prodavačka. "Já nikde, já se jdu podívat na bundičku pro pejska, jen jsem se ptala", odpověděla jsem. V duchu jsem se podivila tomu, co všechno jsou lidé ochotní doma chovat, já jsem doposud byla přesvědčena o tom, že se doma chovají jenom křečci, morčata, papoušci, kočky a pejsci, ale jak je vidět, doma se chová kde co. Já ale zůstanu pouze u své čivavy.


Parádnice od malička

13. října 2011 v 9:29 Ze dne na den
My, babičky, to známe, obzvlášť, jestli máme i vnučky, nejenom vnuky. Já patřím mezi ty, které mají vnučky. Proto nekupuji autíčka, vláčky a takové věci, ale panenky a hlavně něco na ozdobu malé parádnice. Moje nejmladší vnučka bude mít pět let. Náušnice, které dostala při narození, jí pochopitelně už byly malé, tak babička (tedy já) slíbila, že koupí náušnice nové. "A můžeš si je sama vybrat," slíbila jsem vnučce.

Tak se i stalo. Přišly jsme do zlatnictví, vnučka, její maminka a já, před naši malou princeznu položily prodavačky jedno plato náušnic a ona si začala vybírat. "To je málo", po chvíli prohlásila, "máte ještě?". Prodavačky vytáhly druhé plato plné dětských náušnic. Přiznám se, že jsem ještě předtím oběhla všechna zlatnictví, abych prosondovala, kde mají nejhezčí náušnice a největší výběr. Vybírání trvalo asi půl hodiny (tak dlouho jsem si náušnice nevybírala ani já). Nakonec si vybrala krásné, z bílého zlata a s korálem. "To ne, to ti nebude slušet", protestovala její maminka, "vyber si něco s modrým nebo fialkovým očkem, máš modré oči, to ti bude slušet". Vnučka vybírala dál. Nakonec si vybrala krásné náušnice s fialkovým zirkonem a z bílého zlata. Myslela jsem, že už vypadneme. "Ještě prstýnek", prohlásila malá parádnice. Zachránily nás prodavačky. "Tak malinkaté prstýnky na tvoje prstíčky nemáme, budeš muset počkat, až budeš větší." Vyšly jsme z obchodu. "Jdeme koupit prstýnek", začala se dožadovat vnučka. Podívaly jsme se s její maminkou na sebe… a šly jsme do dalšího obchodu koupit prstýnek. Tentokrát jenom do bižuterie, tam určitě mají takové malinké. Měli. Prstýnek s beruškou a prstýnek s kamínkem, protože musí být prý dva. "Tak to by snad už stačilo, ne?". Vnučka byla jiného názoru. ""Řetízek na krk", pokračovala a neomylně zamířila ke stojanu, kde měli pověšené řetízky. "Řetízek dostaneš na vánoce", prohlásila jsem. Podívala se na mne, vykulila na mne svá modrá kukadla, udělala takový ten "pohled", jak to ona umí, ale když viděla, že mě neoblomí, odešla od stojanu s řetízky, otočila se a zajásala. Další stojan byl plný pěkných maličkých náramků. Maminka zasyčela něco nesrozumitelného mezi zuby, chytla malou parádnici pevně za ruku a zamířila s ní ke dveřím. "To bychom se odsud nedostaly," prohlásila.

"Po kom to dítě je? Já si na žádné šperky nepotrpím, nosím tak akorát náušnice, a ona by tady klidně vybrala celý krám!" Podívala se vyčítavě na mne. "No, na mne se nedívej, po mně určitě není", bránila jsem se. "A co když to s ní poroste? Co si počneme?" děsily jsme se v duchu obě. Všechno dobře dopadlo, zůstalo jenom u náušnic a dvou prstýnků z bižuterie, které okamžitě musely přijít na prstíky, protože se malá parádnice chtěla pochlubit. Že by byla opravdu po mně?


Svitky

10. října 2011 v 22:49 Moje tvorba - obrázky
Už jsem tady jednou napsala, že když je mi opravdu dost "ouvej", tak dělám obrázky. Nejsem žádný umělec, obrázky vlastně ani dělat neumím, co vůbec neumím, to je udělat krásný rámeček nebo dokonce svitek. Mám ale moc hodné kamarádky, od kterých mám povolené, že si svitky mohu vzít. Takže tyto obrázky - svitky vlastně ani nejsou tak úplně moje, já jsem jenom ty krásné svitky doplnila podle svých představ. A že hodně používám na obrázky svoji čivavu? Líbí se mi, je krásná, tak proč ne.



























Šumava

9. října 2011 v 19:10 Maminčiny vzpomínky
Probírala jsem všechny zaznamenané vzpomínky, kterou bych mohla zveřejnit. Vybrala jsem tuto, protože je taková milá a maminka vzpomínala moc ráda.

Díky zaměstnání mého tatínka (byl u četnictva) se nám podařilo procestovat kus republiky. Od Bohumína až po Šumavu. Všude jsme zůstali pár měsíců a pak jsme se zase stěhovali zpátky. Nebudu psát o životě na Šumavě. Za prvé si tu dobu nemohu pamatovat, protože mi byly tři roky a za druhé je zbytečné popisovat to, co znám pouze přeneseně ze vzpomínek mého bratra nebo rodičů. Zaměřím se spíše na tu stránku, která mě momentálně zajímá nejvíc - maminka a domácí zvířata. Proč? To je velmi jednoduché. Maminka jako děvče z města, která za celý svůj život poznala jenom králíky a slepice, případně husu na vánoce, se dostala do míst, kde lišky dávaly dobrou noc, většina chalup byla prázdná díky tomu, že jejich majitelé odešli nebo byli odsunuti do Německa, ovce se volně pásly na loukách a chodily až k domu a myslím si, že i živé koně viděla po prvé.

Přemýšlela jsem, jakou mamince položím otázku, aby se mi podařilo ji přimět k vyprávění. Nakonec jsem to vymyslela. "Mami, teď si už nevzpomínám, ale příhody s těmi koňmi na Šumavě, to bylo v Rychnově nebo v Hojsové Stráži?"

"To bylo v Rychnově. Tam jsme bydleli v domě po hrobníkovi, kdežto v Hojsové Stráži jsme bydleli v podnájmu. A koně? Na četnické stanici byli koně dva - takoví malí cirkusáci, Honza a Dana. Dana byla kousavá, ale to jsem tehdy ještě nevěděla. Jedno bylo jisté, protože dříve vystupovali v cirkusu, byli zvyklí na lidi a na pamlsky. A klidně si pro pamlsek přišli až do domu. To jsem byla třeba v kuchyni, slyším zařehtání, a když jsem se otočila, uviděla jsem v okně koňskou hlavu. Krve by se ve mně nedořezal. Až později jsem pochopila, že Dana chtěla cukr. A protože jsem nebyla venku, ale doma, tak si klidně pro cukr přišla až domů. Což o to, dokud byla venku a v okně měla jenom hlavu, tak to bylo v pohodě. Položila jsem cukr na okno, Dana ho slupla a bylo to. Jednou jsem ale nechala otevřené dveře, klidně vařím oběd a najednou mě něco tahá za zástěru. Dana! Klidně vkráčela až do kuchyně a začala mi žmoulat zástěru a ptát cukr. Tak to už bylo horší. Ale nakonec jsem si na to zvykla a už jsem se jich tak nebála, takže jsem jim klidně cukr podala na dlani. Nikdy mi neublížili. Jen ten šok, holka z města a najednou má kolem sebe koně. Ale kdyby jenom koně! U kováře na dvoře měli prasata, lépe řečeno prasátka. Ta chodila volně po dvoře a každého návštěvníka s radostí vítala, protože chtěla podrbat. Jednou jsme tam šli na návštěvu, otevřeli jsme vrátka a chrochtající prasátka se s velkou radostí k nám vrhla a čekala na podrbání." "A co ty?" "Já? Nic. Zachovala jsem ledový klid, podrbala jsem je a prasata vesele odběhla pryč. S těmi ani tak moc problémy nebyly, horší byl jejich kůň. Když jsme chtěli jet do Rychnova nakupovat, půjčovali jsme si bryčku a koně, abychom nemuseli jít takový kus pěšky. Na toho koně si ale každý musel dávat pozor. Velmi rád mířil do příkopu a vyklopil bryčku i s námi. Takže jsme pořád museli hlídat, aby šel rovně a nedovolit mu zamířit tam, kam chtěl on. Jinak jsme byli všichni pěkně zválení. Já se ale vrátím zpátky k těm cirkusovým koňům. S těmi byla opravdu legrace. Četníci je používali i pro svoz trávy a sena. Jenže - koníci byli malí, takže museli mít také malý vozík. A navíc, velmi neradi chodili do kopce a četnická stanice byla na kopci. Takže, když četníci chtěli, aby koníci vyjeli i s vozíkem do kopce, některý sundal bundu, tou zavázal koňům oči a po slepu je vedli nahoru. Byla to dost zábava. I na vodu jsme museli jít nahoru do kašny, po schodech. Chodila jsem na vodu denně a už jsem byla zvyklá na to, že Honza s Danou mi dělali společnost. A jakým tanečním krokem vždycky po těch schodech šlapali nahoru, no krása."

"A jiná zvířata jste tam neměli? Myslím třeba králíky a tak." "Ne, ale měli jsme ovečku. Ta se pásla u domu a až byla velká, tak jsme ji nechali zabít a měli jsme maso. Nezapomeň, že se zásobováním to nebylo zrovna jednoduché, byli jsme v pohraničí. Nikde nikdo, jen asi dva nebo tři starousedlíci, ke kterým jsme si chodili na vajíčka a na mléko."

"A v Hojsové Stráži jste žádná zvířata neměli?" "Tam ne, to bylo přímo na hranicích, tam to bylo dost nebezpečné. K Šumavě, respektive k Rychnovu, neodmyslitelně patřila i Retka, fenka německého ovčáka, jejímž majitelem byl hajný. Retka nevýslovně milovala uniformy a všichni, kteří uniformu nosili, byli jejími oblíbenci. Proto chodila navštěvovat i četníky na stanici a dokonce chodila na návštěvu i k nim domů. Maminka se vyjádřila, že by měla na krku nosit cedulku "POZOR, PŘÍTULNÝ PES". Jednou v noci, maminka už dávno spala spánkem spravedlivých, přišel tatínek i s Retkou domů. "Jaruš, vstávej, vedu ti návštěvu", něžně budil maminku. "Co je, něco se děje?" rozespalá maminka se posadila na posteli a v tom, bez varování, se na ni Retka vrhla a začala ji láskyplně olizovat. Výkřik hrůzy a děsu na sebe nenechal dlouho čekat. Maminka si asi myslela, že se na ni vrhl nějaký vlkodlak, protože Retka byla opravdu velká a silná, takže její láskyplné olizování asi pro maminku nebyl příliš milý zážitek. Hromy a blesky se snesly na tatínkovu hlavu. Ten se pochopitelně chechtal jak blázen a nebyl k zastavení. Brzy si však maminka na Retku a její časté návštěvy u nás doma zvykla. Proto ji také nevyvedlo z míry, když Retka přiběhla k nám domů, proběhla kuchyní, vletěla do ložnice, prošmejdila dvůr, a když nenašla svého oblíbeného uniformovaného páníčka, přiběhla zpátky k mamince. "No, pán tady není, Retko, ten je v hospodě." Retka vyrazila do hospody, tam samozřejmě tatínka našla, lehla si způsobně pod stůl, počkala, až si tatínek dopije pivo, a pak ho odvedla domů. Milý to pejsek, to si asi pomyslela i maminka, protože jinak by se tatínek tak brzy z hospody nevrátil.

Pejskům se nikdy nesmějeme

2. října 2011 v 13:42 Pejsci a jiná zvířátka
Nevím, co je to v posledních letech za móda. Kdejaký pejsek chodí v létě ostříhaný, prý aby mu nebylo horko. Málokterý majitel pejska si ale uvědomuje, že tím znásilňuje přírodu. Já vím, existují plemena, která se stříhají, upravují, ale ne všechna. Tak je to i s kavalíry. Kavalír se zásadně nestříhá. Moje teta kavalíry chovala, o poslední fence Vendulce jsem tady už povídání psala. Ale znovu se k ní vrátím.

Nevím a dodnes je mi záhadou, proč to teta tehdy udělala. Šla s Vendulkou do psího salonu. Prý vyhlášeného. Proč ne? Ale já jsem viděla pejsky ostříhané v tomto salonu a mám takový dojem, že psí kadeřnice vůbec neznají plemena psů, protože všichni pejskové jsou ostříhaní naprosto stejně. No a do toho salonu si to zamířila teta s Vendulkou, pouze vykoupat a mírně zkrátit srst na bříšku. To, co jí vrátili ze salonu, to už nebyl kavalír, ale nějaká pouliční směs. Vendulka prostě vypadala příšerně. Celé tělíčko ostříhané, pouze chlupy na uších zůstaly a na nožkách praporky. Teta vydechla údivem a hrůzou: "Co jste to udělaly, ženské jedny! Copak nevíte, že kavalír se nestříhá? Chtěla jsem jenom vykoupat a mírně, podotýkám - mírně zkrátit chloupky na bříšku. A vy jste mi vrátily tuto hrůzu." Psí kadeřnice se bránily, prý Vendulku tak ostříhaly proto, aby jí v létě nebylo horko. Rozčilování už tady nepomohlo, teta sbalila Vendulku a vydala se s ní domů. Celou cestu jí nadávala, jak je škaredá.

Přišly domů a Vendulka se schovala pod pohovku. Neexistovalo absolutně nic, co by ji vylákalo ven. Když ji teta po určité době pustila na zahradu vyvenčit, Vendulka nevyběhla jako obyčejně, ale na verandě znovu zalezla pod stůl a ne a ne se hnout. "Vendulko, pojď sem, ukaž se nám, ty jsi taková krásná a tak ti to sluší", lákaly jsme ji i s maminkou ven. "Žádná krásná, ohava je to, podívejte se, jak vypadá", volala teta shora. Vendulka to uslyšela a zalezla ještě hlouběji pod stůl. Styděla se, tak moc se styděla. Panička, její milovaná panička jí nadává do ohav.
"To jí nesmíš nadávat, podívej se, jak je z toho vyděšená. Vždyť se stydí, nepůjde se ani vyvenčit," domlouvaly jsme tetě. "Musíš ji pochválit." Teta si nakonec dala říct a zavolala: "Pojď sem, Vando, vždyť ti to sluší, jsi moje krásná holčička." Toto pomohlo, Vendulka se odvážila vylézt ze svého úkrytu. Začaly jsme ji všechny překotně chválit a hladit. Vendulka se uklidnila, začala se kolem nás točit a ukazovat se ze všech stran, aby se nám předvedla, že je opravdu krásná. Teta skřípala zuby, protože se na ni ani podívat nemohla, jak se jí nelíbila, a my s maminkou chválily a chválily.

Samozřejmě, že Vendulce srst dorostla, ale trvalo to opravdu moc dlouho. A teta? Nikdy už s ní nešla do "vyhlášeného psího salonu", raději ji zase koupala doma sama. Od té doby si pamatuji, že pejskům se nikdy nesmějeme a nenadáváme jim, protože jsou potom moc smutní. (Přiznám se ale, že někdy tomu mému čivaváčkovi taky vyčiním.)