Nová bundička a potkan

13. října 2011 v 20:32 |  Ze dne na den
Jedna malá nevinná poznámka mé kamarádky mě inspirovala k napsání tohoto povídání.

Zjistila jsem, že nepromokavá bundička, kterou Daneček nosil už čtyři roky, dosloužila a budeme muset koupit novou. Vypravili jsme se tedy do obchodu. Schválně jsem zamířila do obchodu, kam chodím málokdy. "Ahoj!", zavřeštěl na nás velký papoušek, sotva jsme otevřeli dveře. Lekla jsem se. Daneček také a pro jistotu začal couvat pozpátku ke dveřím. Papoušek seděl volně na kleci a díval se zálibně na nás. "Neudělá nám nic?", zeptala jsem se. "Nebojte se," uklidnila mě prodavačka, "on tak vítá všechny kupující." Papoušek byl krásný, veliký, snad větší než Daneček, ale když nic neudělá, uklidnila jsem se a šli jsme dál. Je pravdou, že Danečka jsem musela trochu přemlouvat, protože ten veliký uvřeštěný pták se mu vůbec nelíbil. Vybírali jsme bundičku, Daneček zkoušel a promenádoval se, všem se ukazoval, jak mu to sluší, když já jsme dostala takový nápad a obrátila jsem se na prodavačku s dotazem: "A potkany tady máte?" Prodavačka se vyděsila. "Ani potkany, ani myši, to bychom si nemohli dovolit, to by nám to tady zavřeli." "Ne, já myslím potkany na prodej", začala jsem se omlouvat. "Vy chováte doma hady?" zeptala se podezřívavě prodavačka. "Proč?" nechápala jsem, "k tomu potřebuji hada?" "No, ne," prohlásila prodavačka, "ale někdo kupuje potkany jako potravu pro hady." "Já se chci jenom podívat, jak takový potkan - mazlíček vypadá." "Aha", pochopila konečně prodavačka a dovedla mě ke kleci, kde byl podle ní potkan. Dívalo se na mne divné stvoření, taková velká myš, neurčité barvy, nebylo to černé, ani úplně bílé, spíš šedé, nic, co by mě zaujalo. "Fuj", otřepala jsem se, "to si lidé kupují jako domácí mazlíčky?" "To víte, že ano a jak jdou na odbyt. Podívejte se, jak je krásný a jaká má korálková očička", chválila prodavačka zmíněné zvíře. "Korálková očička sice má, ale doma bych to nechtěla", odešla jsem od klece, spokojená, že jsem na vlastní oči viděla potkana a dál jsem se věnovala vybírání bundičky. Prodavačce to nedalo: "Vy jste nikdy v životě neviděla potkana?", zeptala se. Přiznala jsem se, že ne, a kde také. Bundičku jsme nakonec nevybrali, protože mi žádná nepadla do oka, odešli jsme bez ní. Budeme se muset podívat jinam, ale na potkany se už ptát nebudu.

V druhém obchodě nás sice nevítal vřeštěním papoušek, ale na zemi měli ohrádky a v nich malé králíčky, ale s velmi dlouhýma ušima. "To je co?" zeptala jsem se zvědavě. "To jsou domácí králíčci," poučila mě prodavačka. "A vyroste to ještě? Nebo to zůstane takové maličké?" Prodavačka se podívala na Danečka, který capkal vedle mne. "No, rozhodně to bude daleko větší, než je vaše čivava". Jsem velmi zvědavá ženská. "A to se chová v bytě?" "A kde byste to chtěla chovat?" podivila se prodavačka. "Já nikde, já se jdu podívat na bundičku pro pejska, jen jsem se ptala", odpověděla jsem. V duchu jsem se podivila tomu, co všechno jsou lidé ochotní doma chovat, já jsem doposud byla přesvědčena o tom, že se doma chovají jenom křečci, morčata, papoušci, kočky a pejsci, ale jak je vidět, doma se chová kde co. Já ale zůstanu pouze u své čivavy.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama