Listopad 2011

Málem dvojka z chování

27. listopadu 2011 v 13:11 Gaudeamus igitur
Dlouho jsem přemýšlela o tom, jestli mám toto povídání zveřejnit. Ono se není čím chlubit. Ale nakonec jsem si řekla, že i průšvihy patří k mládí, tak tady je ta, původně pohřbená, vzpomínka.

Dřív bývalo dobrým zvykem, že se studenty se vymetly veškeré možné i nemožné brigády. Sklízení sena - studenti, sbírání brambor - studenti, česání chmele nebo sázení stromků - zase studenti. Někdy nám to opravdu i lezlo krkem, i když na takových brigádách byla i legrace. Ale když jsme měly jet na sklízení brambor v neděli, tak jsem se s kamarádkou Veronikou vzbouřila. Doma jsme řekly, že jedeme se školou na výstavu do Brna a vydaly jsme se na tajný výlet. Den byl krásný, sluníčko svítilo, prošlapaly jsme poctivě celou brněnskou výstavu a pozdě odpoledne jsme se vracely vlakem domů. Už ráno jsme měly koupenou jízdenku na vlak tam i zpět, pochopitelně na osobní vlak, na rychlíkový příplatek nám už studentské peníze nestačily. V Brně jsme na poslední chvíli přiběhly na nádraží, skočily do nejbližšího vlaku směrem na Otrokovice, schovaly se do kupé a unavené jsme hned usnuly. Na první zastávce vešel do kupé průvodčí. "Jízdenky prosím", zavelel a my v polospánku jsme mu podaly jízdenky. Průvodčí se je chvíli nevěřícně prohlížel a pak se zeptal: "Kam jedete, slečny?" "Do Otrokovic", prohlásily jsme. "Do Otrokovic?" opakoval naši odpověď, ale dál už nic neřekl, podal nám jízdenky a odešel. Zase jsme usnuly. Po nějaké době vlak znovu zastavil, do kupé tentokrát doslova vrazil průvodčí a zařval: "Vystupovat! Poslední zastávka před hranicemi! Další zastávka hranice a pak Vídeň!" To nás probralo. Tady si z nás někdo dělá legraci, ne? Vyhlédly jsme z okna. Nádraží vypadalo jako v Otrokovicích, tak jsme si pomyslely něco o nejapných žertech průvodčích a v klidu jsme vystoupily z vlaku. To, co jsme uviděly, nás probralo úplně. Před námi nádražní budova a na ní obrovský nápis "Staré Město". Zmateně jsme začaly pobíhat po nádraží, až jsme narazily na nějakého zaměstnance a zeptaly se ho, kdy jede vlak zpátky do Otrokovic. "V jednu v noci", prohlásil zřízenec, "ale jestli chcete jet dřív, tak běžte na křižovatku a jeďte autobusem, ten jede dřív." Rychle jsme se vydaly na křižovatku, abychom chytily autobus. Bohužel, když jsme dorazily na zastávku, po nějakém hledání, tak jsme zjistily, že autobus je už pryč. A pomalu, ale jistě, se blížila půlnoc. "No to bude doma mazec", prohlásily jsme svorně obě dvě. Vrátily jsme se zpátky na nádraží. Chvilka bezradnosti a pak spásný nápad. Vešla jsem do kanceláře a požádala jsem přednostu stanice, jestli by mě mohl telefonicky spojit s policií u nás ve městě. Samozřejmě, že jsem musela přesně vylíčit, proč to chci. Přednosta si napřed nechal ukázat naše jízdenky na vlak a pak se začal smát. "No jo, děvčata, ale vy jste měly jízdenky na osobní vlak a jely jste rychlíkem. A navíc mezinárodním." Se smíchem vytočil číslo policie v našem městě, předal mi sluchátko, já jsem se představila a požádala jsem, aby zajeli k tatínkovi a řekli mu, aby si pro nás přijel do Starého Města na nádraží. Samozřejmě, že jsem zase musela všechno povykládat. Ten smích na druhé straně sluchátka byl obrovský, ale příslušník mi slíbil, že všechno zařídí.

Nebudu tady barvitě líčit, jak maminka běhala v noci po ulici s přehozenou dekou a hledala nezdárnou dceru. Ani to, jak příslušníci svítili baterkou do okna a budili tatínka, aby mu vyřídili můj vzkaz. To všechno znám jenom z pozdějšího vyprávění. Nezmíním se ani o tom, jak u zmateně pobíhající maminky zastavilo policejní auto a příslušníci se jí ptali: "Je vám něco, paní?" Tatínek nastartoval auto a jel pro nás. Našel nás před nádražím opřené o kandelábr, sotva jsme stály na nohách. Naložil nás do auta a jenom procedil: "Povíme si to později." Přivezl nás domů, beze slova, my jsme unavené zalehly a usnuly. Ráno jsme do školy nešly, tatínek nás šel omluvit, bohužel se tam dověděl, že na žádný výlet se školou jsme nejely, byla to naše sólo akce. Ve škole z toho byl obrovský průšvih a my obě málem dostaly dvojku z chování za porušení školního řádu. Opravdu málem, nakonec to skončilo jenom třídní důtkou. Dodnes je mi ale nepochopitelná škodolibost onoho průvodčího, který nás klidně nechal jet až na další zastávku. Ta první, kdy nám kontroloval jízdenky, byla totiž v Otrokovicích.


První začátky na nové škole

21. listopadu 2011 v 9:38 Gaudeamus igitur
Hned první den ve škole nás pan profesor poučil, že on je "profesor, doktor, třídní učitel" a požaduje, abychom mu říkaly "pane profesore". Proč ne! Okamžitě jsme založily třídní kroniku, na první straně jsme vyjmenovaly veškeré jeho tituly a požádaly ho, aby se nám podepsal. Přečetl si první zápis a polichoceně prohlásil: "Příště, dámy, méně titulů, prosím, méně titulů". Ale podepsal se nám. Dále nás poučil, že podle školního řádu nesmíme do školy chodit v kalhotách, nalíčené a s nalakovanými nehty. A nesmíme mít nehty dlouhé, abychom nepoškodily klávesnici u psacího stroje. "Pamatujte si, dívku zdobí přirozená krása, čistota a skromnost", dodal pan profesor. Tak tady jsme už trochu skřípaly zuby, ale pomsta byla sladká.

Jak jsem už napsala v úvodu, profesoři si nemohli zvyknout na to, že jsme dívčí třída a vyvolávaly nás mužskými jmény. Proto někdy docházelo k velmi kuriózním situacím. "Zahradník k tabuli a vezměte si s sebou sešit!", zahřímal profesor a sklonil se ke svému bloku. Když pak znovu zvedl oči, aby se přesvědčil, že jeho příkaz byl splněn, nestačil se divit. K tabuli plavně kráčela ztepilá dívka na vysokých podpatcích, rozevlátá sukně se jí vlnila kolem boků, nalíčená nebyla, ale na každém prstě prsten, několik náramků a v hlubokém výstřihu se blýskal krásný přívěšek. Jemná vůně deodorantu se vznášela kolem ní. (Šperky jsme zakázané neměly a deodoranty, nebo spíš kolínské vody, také ne.) Tehdy ještě nepřišly do módy minisukně, délka sukní se pohybovala těsně pod kolena, případně nad kolena, občas se objevila dívka, která měla tu odvahu, že si vzala sukni velmi krátkou, ale bylo jich málo. Profesor vytřeštil oči, a když se k němu naklonila a podávala mu svůj sešit, tak zrudl a zalapal po dechu. Rozhlédl se kolem sebe a pak se raději zadíval k oknu. V první řadě totiž seděly ty nejhezčí dívky ze třídy, hluboký výstřih a něžný úsměv na rtech. My dvě s Veronikou jsme seděly vzadu, nepovažovaly jsme se za nejhezčí ve třídě, ale i my jsme měly své úkoly. Jedna z nás propašovala do třídy maličký fotoaparát a tajně fotila ty nejzajímavější okamžiky a druhá přepečlivě zaznamenávala veškeré profesorské úlety a vtípky našich spolužaček. To všechno se potom zdokumentovalo v kronice. (Mimochodem, kronika pořád existuje.) Vytáhly jsme tedy na profesorský sbor naše osvědčené zbraně. Jednu výhodu sukně oproti kalhotám měly, daly se pod ně krásně schovat taháky. Tehdy se totiž nenosily punčocháče, jenom punčochy a za punčochu se dal tahák pěkně vsunout. Stačilo potom jenom trochu vyhrnout sukni a tahák byl na světě.

Je pravdou, že jsme do školy nalíčené nechodily, ale skončilo vyučování, profesor vypadl ze třídy, a my jsme se zuřivě zkrášlovaly, líčily se, malovaly rty a oči, abychom vypadaly alespoň trochu k světu. Ze třídy potom vypochodoval zástup krásně upravených dívek, a když se náhodou některý z profesorů vyskytl na blízku, nestačil se divit, jakou proměnou jeho skromné studentky prošly.


Kamarádka do nepohody

20. listopadu 2011 v 13:53 Gaudeamus igitur
Po dlouhých toulkách po naší vlasti jsme konečně zakotvili zpátky v rodném městě. Bylo mi tehdy osm let a začala jsem tady chodit do třetí třídy obecné školy. Všechno pro mne bylo nové a neznámé, navíc jsem měla tu nevýhodu, že jsem se dost špatně zařazovala do kolektivu dětí, protože jsem v té době byla nemocná a rodiče mě neradi mezi děti pouštěli bez dozoru. Ale několik kamarádek a kamarádů jsem získala a jedno kamarádství přerostlo až v celoživotní přátelství.

Veronika byla skromná a hodná holčička, kterou si oblíbili i tatínek s maminkou a to do takové míry, že s námi jezdila i na výlety. Maminka později říkávala, že má tři dcery, dvě vlastní a jednu adoptivní. Naše přátelství se během let tak utužilo, že v době, kdy jsme se měly rozhodovat, na které škole budeme pokračovat ve studiu, podala jsem si přihlášku na stejnou školu, jako Veronika, i když původně jsem chtěla jít studovat jinam. Škola, na kterou jsme se obě přihlásily, se jmenovala tehdy vyšší hospodářská škola a bylo to čtyřleté studium s maturitou. Byla to vlastně bývalá obchodní akademie. Podotýkám, že během studia na této škole, se změnil název školy a my jsme dostudovaly na střední ekonomické. No vida, a později z toho znovu byla ta dobrá obchodní akademie. Ale tehdy jsme dělaly přijímací zkoušky na vyšší hospodářskou školu. Sešlo se nás tam hodně, samá děvčata a jenom dva chlapci. Zkoušky jsme udělaly, začaly jsme studovat, a když jsme přišly poprvé do školy, tak jsme zjistily, že v lavicích sedí samá děvčata. Jeden chlapec zkoušky neudělal a ten druhý to vzdal. Prý z toho důvodu, že nechtěl být jediným klukem ve třídě. Měl škodu, hýčkaly bychom si ho jako princátko. Profesorský sbor se ovšem velmi vyděsil. Byly jsme první naprosto dívčí třídou na škole, a páni profesoři se s tím dlouho nemohli smířit. Nemohu říct, že bychom jim to ulehčovaly, ba naopak, snažily jsme se jim jejich profesorský život co nejvíc ztrpčovat. Já jsem už také dávno nebyla tou tichou ušlápnutou holčičkou a Veronika dávno nebyla tou skromnou a hodnou, jako v dětství. Začaly jsme si plnými doušky užívat nevázaného studentského života a naplno jsme prožívaly veškeré komické i vážné příhody. Těch komických a veselých bylo daleko víc a já, s povolením své kamarádky Veroniky, jsem se rozhodla, že vám tady o nich budu tak trochu psát.

Ale vrátím se ještě do současnosti. Nedávno jsem potkala Martinu, dceru mé kamarádky, a ta se mě zeptala: "Jak dlouho se už znáte s maminkou? Od střední školy, že?" "Kdepak, Martino, s tvojí maminkou se známe už 58 let. A prožily jsme spolu hodně dobrých i špatných chvilek." "Už tak dlouho?" podivila se Martina. "Ale maminka byla vždycky moc hodná, že?" Začala jsem se smát, protože mi v ten moment vyskočilo v hlavě několik velmi veselých příhod, které jsme s její maminkou prožily, a přiznám se, že ani jedna jsme se neprojevily jako hodné holky. "Víš co, Martino, já o tvé mamince a o sobě budu trochu psát, chceš?" Martina zajásala. A to je druhý důvod, proč jsem se rozhodla, vrátit se zpátky do studentských let. A také proto, abych tak trochu vzdala hold našemu celoživotnímu přátelství, protože Veronika byla a je pořád mou kamarádkou do nepohody.


Moje účinkování na zabíjačce

17. listopadu 2011 v 18:04 Vzpomínky
Jako budoucí celoživotní partnerku mého tehdejšího přítele mě pozvala nastávající tchýně na zabíjačku. Co si od toho slibovala, je mi dodnes záhadou, já jsem si od toho neslibovala nic. Jitrnice a jelita jsem nikdy neochutnala a co se týká ostatních zabíjačkových pochoutek, byla jsem na tom podobně. Jediné, co jsem jedla, tak to byly škvarky, a to jen dva nebo tři kousky. Maminka mě od tohoto "dobrodružství" zrazovala, protože věděla, jaká jsem. Nechtěla jsem ale svoji nastávající tchýni zklamat, proto jsem se rozhodla, že pozvání přijmu.

Už cesta do 200 km vzdáleného cílového městečka byla v zimě docela nepříjemná. Promrzlá a unavená jsem v doprovodu svého budoucího manžela dorazila na místo určení. Přijeli jsme právě ve chvíli, kdy vypouštěli na porážku prase z chlívku. Této radovánky jsem se odmítla zúčastnit. Počkala jsem si, až chudinka prasátko naposledy zakvičí. Zatím jsem se v pokoji zahřívala horkým čajem. Po nějaké době se domem začala linout zvláštní "vůně". Lépe řečeno, ostatní si libovali, jak to tam voní, mně to nevonělo. Žaludek mi začal předvádět, co umí a zanedlouho se o mne začaly pokoušet mrákoty. To tehdy, když jsem neprozřetelně vyšla na dvorek a uviděla jsem nastávající tchýni, jak noří ruce do něčeho rudého. Později mě poučili, že to byla krev, která se musí ručně míchat, aby se nesrazila. Později - to bylo tehdy, až mě probrali k vědomí. Tchýně začala brblat, že jsem naprosto nepoužitelná, a co s takovou městskou křehotinkou budou na vesnici dělat. Když jsem znovu začala blednout, posléze zelenat, prchla jsem zbaběle z domku a raději jsem se procházela po vesnici. Přišla jsem asi za dvě hodiny. Nastávající tchýně už nebrblala, ta přímo vřela jako papiňák. Udusila ale v sobě veškerý nashromážděný vztek a jako správná hostitelka začala přede mne klást různé pochoutky. Ještě teplé, čerstvě udělané. Tak se přede mnou na talíři ocitly nějaké nevzhledné předměty, jako byly jitrnice, jelita, tlačenka prý bude později, ta musí ztuhnout. "Máte tady čerstvý chléb?", zeptala jsem se nesměle. "Samozřejmě", zajásala tchýně, "chlebíček je k tomu nejlepší". Postavila přede mne ošatku nakrájeného voňavého chleba. "A káva by byla?" byl můj další nesmělý dotaz. Nad tím se už tchýně pozastavila, ale nekomentovala a za chvilku přede mnou stála černá káva a v dózičce dokonce mé oblíbené pralinky, které jsem si tehdy do kávy dávala. Když jsem ale s chutí popíjela kávu a přikusovala čerstvý suchý chléb, to už nevydržela. "Jitrničky a jelítka neochutnáte? My vás nechceme otrávit", zeptala se jedovatě. "Když já nic takového nejím", špitla jsem a dále jsem se věnovala velmi dobrému chlebíčku a kávě. Tchýně spráskla ruce. "Při zabíjačce jste nepomohla, ba naopak, museli jsme vás křísit, protože jste omdlela, zabíjačkou pohrdáte, už vás nikdy v životě na zabíjačce nechci vidět." "To jste moc hodná", poděkovala jsem a pokračovala: "Můj tatínek miluje zabíjačku, mohl by příště přijet místo mne?"

Kdyby mohly pohledy zabíjet, tak jsem zůstala pouze nevěstou, nikdy bych se nestala manželkou, ale nakonec tchýně souhlasila s tím, že na další zabíjačku přijede můj tatínek. Jenom když neomdlí a bude mu chutnat. Ujistila jsem ji, že opravdu neomdlí a navíc dokáže jejich pochoutky ocenit. Tchýně se uklidnila a dokonce tatínkovi poslala balíček na ochutnání. A já jsem nikdy už na zabíjačku pozvaná nebyla. Bohudíky.


Pozdvižení v obchodě

12. listopadu 2011 v 9:10 Daneček
První mrazíky se nám už objevily, Dankova zimní kombinézka se nám rozpadá, nejvyšší čas jít koupit novou. Vyrazili jsme tedy do obchodu. Vybírat a zkoušet maličké čivavě v obchodě oblečení, tak to je horor. Ne že by se vzpíral, rád se předvádí, ale má to spoustu úskalí.

V obchodě nás přivítali obrovským jásotem. Daneček se všem líbil a prodavačky ho hned začaly obskakovat a snášet všechny bundičky, které v obchodě byly k dispozici. Doma vždycky oblékám Danečka na židli, tady židle nebyla, takže jsem musela vzít za vděk podlahou. Klekla jsem si na zem (ještě štěstí, že jsem měla psí oblečení), a začalo to: "jedna nožička, druhá nožička, třetí nožička, hlavička", Daneček poslušně poslouchal povely a zvedal na povel nožičky. V první kombinézce se nám utopil, byla moc velká. Tak druhou, třetí, čtvrtou. A Daneček pořád poslušně oblékal a zkoušel. A já pořád lezla po podlaze. Jedna slečna si mě nevšimla, mírně mě nakopla a začala se omlouvat. "Promiňte, paní, já jsem nepočítala s tím, že tady někdo bude lozit po podlaze". "Já také ne", odpověděla jsem a dál jsem lozila. "Vy jste něco ztratila?" s účastí se ke mně sklonila druhá paní. "Ne, jenom oblékám čivavu". "A kde ji máte?" zeptala se zvědavě paní. "Jo, to já nevím", vyděsila jsem se, protože Daneček opravdu zmizel. Rozhlédla jsem se, prodavačky také, a uviděla jsem svého pejska, jak si to v poslední bundičce kráčí k východu z obchodu. Cedulka na bundičce málem větší jak on, tahal ji po podlaze, ale asi usoudil, že tato bundička bude pro něho tak akorát, a vydal se ven. Zvedla jsem se, rychle chytla čivavu a zeptala jsem se prodavaček: "Prosím vás, mohla bych mu to zkoušet někde jinde než na podlaze? Je to přece jenom nepohodlné." Prodavačka mi ochotně nabídla místo na pultu. Postavila jsem tedy Danečka na pult a začala jsem mu bundičku svlékat. Daneček mezitím zjistil, že na pultě je spousta zajímavých věcí, olízl dvě propisky, packou vyzkoušel mašinku na karty, potom ho zaujala pokladna, a když mu donesly prodavačky hračku, tak jim ji normálně ukradl a už ji nevrátil.

Po půl hodině konečně bylo oblečení vybrané. Ještě jsem mu k tomu přidala manšestráky, protože v nich byl kouzelný, nechala si všechno zabalit, Danečka jsem znovu oblékla do svetříku a mohli jsme jít. Pochopitelně, že hračku, kterou Daneček prodavačkám ukradl, jsem musela také zaplatit, zadarmo nedostal nic. Zákazníci se bavili, prodavačky se smály, jenom já jsem byla tak uondaná, že jsem byla ráda, že už odcházíme. Nejspokojenější byl asi Daneček.