Leden 2012

Můj život s pejskem

23. ledna 2012 v 15:05 Ze dne na den
"Dobré ráno, bobečku, jak ses vyspinkal? Budeme už vstávat?" Převrátí se slastně na záda, nožičky nahoru, a to znamená, že vstávat nebudeme, budeme se mazlit. Tak dělám škrabky škrabky po bříšku, slastně se protahuje a přivírá očička. Po chvíli milostivě uzná, že už toho bylo dost, takže by se opravdu mohlo vstávat.

Kdy mě naposledy někdo řekl "bobečku"! Vlastně nikdy. A ještě tak mě škrabkat! To ani náhodou!

Seběhneme do kuchyně a já chystám snídani. Pro něho kuřecí masíčko se zeleninou a pro sebe v rychlosti černou kávu s mlékem. To je rozdíl! Pak je tady povinné ranní venčení. Venku prší. Narazím si čepici do čela a až přes uši a vezmu si deštník. Ten poctivě držím nad svým "bobečkem", aby náhodou moc nezmokl a nenachladil se. Že zmoknu já, na to v tu chvíli vůbec nemyslím a pro mne to ani není podstatné. Po návratu očistíme tlapky, vytřeme chloupky na bříšku do sucha a milostpán může pokračovat ve spaní.

Já jsem si poněkud promočila "zahradní" boty, jsou už takové chatrné a beru si je opravdu jenom tehdy, když vyběhnu na zahrádku. No nic, mokré ponožky se vymění, ale hlavně, že je pejsek v suchu. Mokrá čepice také uschne a bunda je nepromokavá, takže se vlastně nic nestalo.

Můj pejsek je už schovaný ve své dece a pomalu usíná. Ona to ani nebyla jeho deka, původně televizní deka, kterou jsem koupila pro sebe, protože jsem trochu zimomřivá, jenže mému pejskovi se tak líbila, že si ji přivlastnil pro sebe. A já jsem samozřejmě souhlasila. Co bych pro něho neudělala! Na oběd si v rychlosti udělám těstoviny se zeleninou, pejsek dostane trochu masíčka, přece nebude jíst to co já a navíc bez masa!

Poctivě čekám, až přestane pršet a trochu oschnou chodníky, abychom mohli jít na malou procházku. Já jsem v tom největším dešti běžela do obchodu, tentokrát mi promokly i normální boty, protože se vodě nedalo vyhnout, ale potřebovala jsem nutně pro pejska koupit vitamínové tyčinky a kousek šunky (samozřejmě vařené, pokud možno co nejmíň solené, aby mu nebylo špatně). Já bych si tam mohla koupit kousek kabanosu, to mi na večeři bude stačit.

Zdá se to neuvěřitelné? Rozmazluji ho? Nemyslím. Když vidím jeho oddaný pohled, když na mne vyšplhá, obejme mě svými tlapkami kolem krku a láskyplně mě olizuje, když poctivě poslouchá, jak mu vykládám všechno možné, protože nemám možnost si s někým jiným popovídat, tak vím, že mě má moc rád a potřebuje mě. Kdy mě naposledy někdo poslouchal bez přerušování? Kdy jsem měla pocit, že mě má opravdu někdo rád a hlavně, že mě potřebuje? To je už opravdu hodně dávno. Pejsek mi nikdy neřekl, že jsem blbá, nebo dokonce nějaké domácí zvíře, že něco neumím, že se v něčem nevyznám, nešel do hospody na pivo a nevrátil se v poněkud podroušeném stavu. A že někdy zavrčí nebo štěkne? Neumí mluvit, neumí zpívat, povídá si se mnou po svém. Koneckonců vrčení a štěkání od lidí jsem si zažila víc jak dost. A bezdůvodně. Když na mne zavrčí pejsek, stačí zvednout prst a okamžitě je na zádech a poctivě se omlouvá. Kdo z nás lidí se umí okamžitě omluvit?!

Mohla bych opravdu pokračovat do nekonečna. Ale to není účel tohoto povídání. Já jsem pouze tímto chtěla zdůvodnit, proč mám raději svého psa, než některé lidi. A proč se v jeho společnosti cítím líp, než ve společnosti lidí. Neodsuzujte, zkuste si to a dáte mi za pravdu.


Flash fraktály

19. ledna 2012 v 15:01 Moje tvorba - obrázky
Toto je další druh fraktálů, zase je to jenom výběr, víc je jich na mém druhém blogu.


Apofraktály - video

19. ledna 2012 v 11:45 Moje tvorba - obrázky


Tady je video s ukázkami mých apofraktálů, jsou to opravdu jenom vybrané obrázky, víc je na mém druhém blogu.



Prý jsem škodolibý jak opice

3. ledna 2012 v 9:19 Svět očima malé čivavy
Já se vám, lidičky, divím, co proti nám, pejskům, pořád něco máte? Panička mi včera večer řekla, že jsem škodolibý jak opice a že mě přetrhne jak hada. A já vůbec nevím proč. Jak vypadá opice, to vím, viděl jsem ji v televizi a vždycky na ni štěkám, hada jsem nikdy neviděl, ale panička mi řekla, že je to přerostlá žížala a jak vypadá žížala, to vím taky, ze zahrádky. Dokonce se mi ji podařilo jednou přetrhnout - packou. Ale co se vlastně stalo.

Mám takovou krásnou chlupatou deku, televizní. Ona to nebyla deka moje, ale paničky, já jsem ji ale znárodnil, protože se do ní vždycky schovávám, panička mě nenajde a navíc je v ní teplíčko. Tuto deku mi vždycky večer panička dá do ložnice na křeslo a já na ní spím - tedy někdy. A já si do té deky vždycky něco schovám. Někdy kostičku, někdy nějakou hračku. A panička vždycky napřed deku vytřepe, všechno vybere, abych to prý netahal do ložnice a potom teprve mi ji odnese nahoru. Včera večer, když se panička nedívala, tak jsem si odnesl nahoru dvě hračky, které jsem dostal od Ježíška. To proto, kdybych v noci nemohl spát, tak abych si mohl trošku hrát. No a tyto hračky jsem si schoval k paničce do postele, aby je tak rychle nenašla. Panička, jako obvykle, vytřepala deku, šli jsme do ložnice, panička zhasla, lehla si a zařvala. "Ježíšmarjá, který bl....", dál to nedořekla, protože není zvyklá mluvit sprostě. Vyletěla z postele jako péro z otomanu. Podívala se a už to začalo: "Já tě jednou přetrhnu jak hada", zařvala na mne, "jsi škodolibý jak opice, to mi děláš schválně." Věřte mi, že jsem nechápal. To je povyku pro dvě hračky. Já vím, když si panička lehla, tak si lehla přímo na ty hračky a obě moc vypískly, tak se asi lekla. A navíc ji jedna hračka - co má takový zvednutý ocásek - píchla do zad. Ale to hned musí tak vyvádět? A uprostřed noci? Rychle jsem se schoval do deky, aby mě panička opravdu nepřetrhla jak hada, panička posbírala hračky a odnesla je dolů do obýváku a byl klid. Tedy, byl by, kdyby si panička všimla, že jsem si na polštář ještě položil dvě kostičky. Toho si, bohužel, nevšimla, a když si lehla, tak se začala vrtět jako šídlo a pořád hledala, co ji tlačí do hlavy. Nakonec našla i tyto dvě kostičky, tak je rychle dala pryč, pro jistotu prohledala celou postel, jestli tam náhodou nemám ještě něco schované a potom mi ještě řekla, že se na mne moc a moc zlobí. A já jsem se ještě musel omlouvat. Ale opravdu nechápu proč. Já jsem si myslel, že panička bude mít ze mne radost!
Tak vám přeji moc pěkný den a pozor - hračky prý do postele nepatří, nebo vás panička přetrhne jako hada.




Pomoc, panička se zbláznila!!

2. ledna 2012 v 20:18 Svět očima malé čivavy
Tak nevím, ale mám vážné podezření, že se moje panička zbláznila. Dnes ráno otevřela oči, podívala se do okna, vyskočila z postele jako srnka (jindy se hrabe jako medvěd) a místo toho, aby se se mnou pomazlila, rychle utíkala dolů. Za chvilku byla zpátky a měla foťák. "Aha, bude mě fotit", zajásal jsem a okamžitě jsem zaujal nějakou krásnou pozici na posteli, abych vypadal na fotce krásně. Vůbec, mýlil jsem se. Panička letěla k oknu, otevřela ho dokořán a začala fotit něco venku. Pak letěla k druhému, zase ho otevřela a pořád fotila. "Paničko, co tam máš, já to chci taky vidět", opřel jsem se jí o nohy a chtěl jsem, aby mě zdvihla. "Neotravuj, nemám čas", otočila se panička a jenom mi to tak suše řekla. "A pozor, ať tě nezašlápnu". Rychle jsem uskočil, protože když panička řekne "pozor", tak to se musím rychle klidit z cesty, abych nepřišel k úrazu. A zase utíkala ke třetímu oknu, zase fotila a mě si vůbec nevšimla. To není spravedlivé! Vždycky se se mnou ráno hezky mazlí, hladí mě, říká mi, jaký jsem její hodný a krásný pejsek a dnes nic! Tak jsem na ni štěkl, aby věděla, že jsem tady. "Co chceš? Mazej do postele", řekla. To jsem se urazil. Já přece nikam mazat nebudu, já chci svoji normální paničku. Natahoval jsem krk jak žirafa, abych taky něco viděl, ale jsem moc maličký, tak jsem viděl jenom paniččiny nohy a nic víc. Urazil jsem se a šel jsem si lehnout znovu do postele. "Abys věděla, paničko, schválně nebudu vstávat, když jsi na mne taková nedobrá".
Za chvíli to paničku přestalo bavit, asi ji to poletování od okna k oknu unavilo a otočila se ke mně. "Tak a teď se se mnou bude mazlit", pomyslel jsem si. "No, co tam děláš, ty lenochu, už je čas vstávat!" zavolala na mne. "Už je hodně hodin! Tak vstávat a jdeme." A zase žádné mazlení. Jak já k tomu přijdu? Mazlení žádné, dokonce mě ani dneska nefotila, jenom potom mi v počítači ukazovala, co všechno vyfotila, ale tomu jsem nerozuměl... Nemáte někdo známosti v blázinci? Možná by panička potřebovala vyšetřit, třeba se s ní něco děje! (Ale mezi námi, ty fotky se jí povedly, že? Nahlas to ale štěknout nemohu, protože by si moc myslela.)
Tak vás všechny moc a moc zdravím, přeji vám krásný celý rok 2012 a už dobrý večer.
vrrr, haf, haf - váš Daneček