Únor 2012

2. 3. 2012 - Danečkovy narozeniny

29. února 2012 v 12:04 Daneček
Tak se nám sešel rok s rokem, všichni jsme starší, moudřejší (to ani ne, tedy u mne), a s námi stárnou i naši chlupáčci. Před rokem jsem tady dávala blahopřání Danečkovi k pátým narozeninám. A vida jak to rychle uběhlo. Z malé chlupaté a vyjevené kuličky už tady mám šestiletého čivavího elegána. Shrnovat těch šest roků radosti do několika vět nemá smysl. Stačí si přečíst příhody, které jsme spolu prožili. Já jenom doufám, že můj čivaváček se opravdu dožije vysokého čivavího věku ve zdraví a pohodě a budeme tady spolu ještě moc a moc dlouho. A moc děkuji té krásné náhodě, která mi přihrála toto nádherné stvoření, bez kterého si už svůj život nedovedu představit. Je to lumpík, někdy tvrdohlavec, někdy zlobí a neposlouchá, ale je můj a já bych ho nevyměnila za nic na světě.

DANEČKU, ZLATÍČKO MOJE, PŘEJI TI VŠECHNO NEJLEPŠÍ K ŠESTÝM NAROZENINÁM, HODNĚ ZDRAVÍ, LÁSKY, POHODY A JÁ SE BUDU SNAŽIT, ABYCH TI TVŮJ ŽIVOT SE MNOU ZPŘÍJEMNILA CO NEJVÍC. DĚKUJI TI MOC ZA TVOU LÁSKU A ODDANOST.


Taneční hodiny

28. února 2012 v 15:01 Gaudeamus igitur
Taneční hodiny byly přestižní záležitostí nás všech. Povinné od druhého ročníku školy, spojené s výukou společenského chování. Oblečení předepsané: chlapci tmavé obleky, bílé košile, vázanky nebo motýlky, lakýrky a bílé rukavice - bez nich to nebylo přípustné. Děvčata společenské šaty, šité většinou ze silonu, brokátu nebo taftu, lodičky na podpatku - saténové, kabelku psaníčko a také rukavičky, buď krátké, ale spíš až po lokty. Všechny jsme se na ně těšily, přiznám se, že hlavně proto, že jsme měly možnost se seznámit s mládenci jiných škol - většinou to byla strojařská průmyslovka nebo kožařská - jiné chlapecké školy tady nebyly.
Horečnatými přípravami na taneční žila vždycky celá rodina. Moje maminka mi šaty šila sama, hrála si s nimi celé dny i noci, aby byly co nejkrásnější. Nezbytným doplňkem šatů byly spodničky, někdy dvě i tři, silně naškrobené. Nebylo to sice moc pohodlné, ale vypadalo to krásně. Délka šatů byla maximálně po kolena. Neexistovalo, abychom my, dívky, byly na boso. Vždycky jsme musely mít silonky. A rovné švy - na to se obzvlášť dávalo pozor. Vzpomínám si, že moje první taneční šaty byly z hráškově zeleného taftu, k tomu jsem měla růžové klipsy na uších, růžové korále a růžovou jemnou kytičku za pasem. Lodičky, psaníčko a rukavičky byly bílé s jemným béžovým nádechem. Neměla jsem ráda zelenou barvu, ale s tou kombinací růžové to bylo snesitelné.
Do tanečních hodin jsme chodily samy, tam doprovod nebyl nutný, ale když byla prodloužená, bylo samozřejmostí, že šli s námi rodiče a maminka dělala gardedámu. Se mnou chodívala někdy i babička.

Obrovský sál, taneční parket uprostřed, na jedné straně jsme seděly my, dívky, na druhé straně chlapci. Alkohol a káva zakázané, cigarety také, pouze bylo možné objednat limonádu. Uprostřed parketu stál přísný taneční mistr se svou partnerkou a přednášel nám zásady společenského chování. A pak - tleskl - "pánové pro dámy" a začínala výuka tance. Žádná z dívek nesměla zůstat sedět a žádný chlapec se nesměl ulejvat. Mistr všechno sledoval přísným zrakem a veškeré prohřešky proti společenskému chování ihned komentoval. Mírný úklon hlavy, smím prosit, nabídnuté rámě, a už jsme všichni pochodovali na parket. Napřed promenáda, to abychom se uklidnili, a první výukový tanec byla polka, potom walz, valčík, atd. Rokenrol? O tom se nám ani nesnilo! Latinskoamerické tance ano, ale až v pokračovacích tanečních, tzv. druhém ročníku. Při promenádě byla povolená jemná konverzace na nezávazné téma, žádný hlasitý smích. Samozřejmě, že naše krásné saténové střevíčky dostávaly zabrat, každou chvíli nám na ně náš taneční partner stoupl. I když - vytočit se jehlovým podpatkem na pánských černých lakýrkách - to taky nebyl žádný med pro naše tanečníky.

Taneční bývaly v zimních měsích, chodit ve sněhu v saténových nebo nubukových lodičkách se samozřejmě nedalo, takže jsme šly ve válenkách, lodičky v tašce a potom jsme se v šatně přezouvaly. Když pršelo nebo bylo bláto, tak se přes lodičky obul "šedý mor", to byly takové kotníčkové boty podobné gumákům, světle šedé. Ani nevím, proč se tomu říkalo "šedý mor", asi proto, že to měl každý.

Možná se to dnes bude zdát někomu neuvěřitelné, škrobené a staromódní. Ale ne, to byla jenom šedesátá léta, pro nás to bylo naprosto normální a myslím si, že nám to rozhodně nebylo na škodu.

Když jsem po hodně dlouhé době šla s manželem na ples, byla jsem vyděšená. Pánové přišli ve svetrech, košile s krátkým rukávem a rozhalenky, jako kdyby šli na houby. Dámy byly oblečené krásně, ale když si tanečník před tancem svlékal u stolu svetr, byla jsem na mrtvici. A když si jeden bývalý spolupracovník pro mne přišel tancovat, nezeptal se vůbec mého manžela o dovolení, místo "smím prosit" mi řekl jenom "půjdeme si trsnout?", tak jsem přesvědčila manžela, že tam nemáme co dělat a prchli jsme domů.






27. 2. 2012

27. února 2012 v 14:55 Ze dne na den
Dnešního dne by se moje maminka dožila 91 let. Na její památku sem vkládám písničku, kterou měla velice ráda.



Ach, ta láska nebeská!

20. února 2012 v 11:44 Daneček
Daneček se zamiloval. Ne že by to bylo poprvé, ale teď je to takové jiné a vážnější. Předmětem jeho zbožňování se stala malá krátkosrstá čivava. Je opravdu krásná. Teď v zimě nosí růžovou kombinézku s kožešinovou kapucí, nakrucuje se v ní jako nevěsta a Daneček obdivem jenom vzdychá. Když jdeme na procházku, táhne mě vždycky tam, kde ví, že tuto malou čivaví slečnu potká. Když se mu jeho toužebné přání splní, tancuje kolem ní a jenom vzdychá a kníká. Dopadne to ale vždycky stejně. Páníček vezme čivavičku do náručí a zbaběle prchá. Proč? Čivavička je maličká, je to miniatura, váží 1,70 kg, má rok a půl a její páníček nemá pro zamilovaného čivaváčka žádné pochopení. Je zajímavé pozorovat takového zamilovaného čivaváčka. Nežere, jenom vzdychá, pořád by chodil na procházku a stále jedním směrem, kníká i ze spaní, no, prostě, dalo by se říct, že toká jak tetřev a natřásá se jak zamilovaný pán před svou vyvolenou. Jak je ale vidět, Danečkova touha se vyplnění nedočká. Možná škoda, byla by to krásná štěňátka. Ale pro čivaví slečnu by to bylo moc nebezpečné.