Březen 2012

Zbytečné otázky

31. března 2012 v 17:45 Ze dne na den
Taky se vám už stalo, že vám někdo položil zbytečnou, ba dokonce hloupou otázku? Určitě. Mně se to stalo mockrát. Třeba tehdy, to jsem ještě chodila do školy a každé ráno, když jsem šla s aktovkou, zastavil mě chlapec od sousedů a zeptal se mě: "Ahoj, kam jdeš?" "Do školy", odpovídala jsem poslušně. Když mi tuto otázku položil už po sedmé, nevydržela jsem to a postěžovala si mamince. "Mami, ten Pepa je asi vadný, každé ráno se mě ptá, kam jdu, a přece vidí, že mám aktovku, takže určitě mířím do školy." Maminka se usmála a s moudrostí sobě vlastní odpověděla: "Pamatuj si, na blbou otázku blbá odpověď." Víc říkat nemusela, pochopila jsem. Další den ráno, když mě Pepa zase potkal, nebo na mě číhal, nevím, a zeptal se mě, kam jdu, tak jsem s milým úsměvem odpověděla: "No přece tancovat, copak to nevidíš?" Pepa se zarazil, podíval se nechápavě a pak vykoktal: "Já, já jsem myslel, že do školy." "Ale kdepak, to tak jenom vypadá." Zakroutil nechápavě hlavou a šel po svých. Každopádně se mě už nikdy na nic neptal.

Když jsem se přestěhovala do baťovského půldomku, velmi brzy jsem zjistila, že součástí bytu jsou velmi zákeřné schody. A že je jich přesně třináct. Vím to velice dobře, stačila jsem si je spočítat při několika pádech dolů, kdy, jak jsem zjistila, není možné některý ze schodů vynechat. Moje zadní část těla pravidelně hoblovala všechny schody. Zvláště od té doby, kdy můj tatínek, v rámci vylepšení vzhledu bytu, natřel staré schody krásně palubovkou. To to potom klouzalo! A nikdy ne nehlučně, ale s pořádným randálem. Tak jsem jednou hoblovala schody brzy ráno, když jsem - původně - pospíchala do práce a hluk mnou způsobený probudil mého syna, který vyšel ze svého pokoje právě ve chvíli, kdy jsem ladně přistála pod schody a snažila jsem se postavit. "Mami, co tam děláš?" zeptal se mě zvědavě. "Nic, hledám něco pod poličkou," klidně jsem odpověděla. "A to přitom musíš dělat takový hluk?" "Ono to potichu nějak nešlo, víš". Chvíli se díval a pak se znovu zeptal: "Že jsi spadla dolů?" "No to víš, nahoru by to šlo těžko", znovu jsem odpověděla. "A nestalo se ti nic?" S námahou jsem se zvedla a zkoušela ruce i nohy. Všechno fungovalo normálně, takže se nic nestalo. Když ovšem pominu to, že za dva dny jsem měla celá záda i s ostatní zadní částí těla černé jak bota.

Stejným způsobem reagoval na mé pády také můj manžel, ovšem s dodatkem "to mně by se stát nemohlo". Ale mohlo! Jednou, to jsem už byla v kuchyni, když jsem slyšela příšerný hluk. "Aha, někdo spadl se schodů", prohlásila jsem docela klidně, protože na průšvihy jsem byla vytrénovaná a šla jsem se podívat, kdo to byl. Podle hluku jsem typovala na manžela, při jeho nadváze by to tomu odpovídalo. Otevřít dveře na chodbičku se mi nepodařilo, protože za nimi ležel opravdu manžel. Musela jsem tedy počkat. Za chvíli jsem slyšela klení a nadávky, dveře se otevřely a manžel se vbelhal do obýváku. "Spadls?" zeptala jsem se naprosto zbytečně. "A to sis myslela, že jsem tam snad tancoval?" odpověděl jedovatě. "Proč ses nedržel madla?", další moje zbytečná otázka. "Držel, ale to pitomé madlo nevydrželo", odpověděl manžel. Tak to už mě přemohla zvědavost a šla jsem se podívat. No jo, madlo opravdu nevydrželo váhu a volný pád mého manžela a vytrhlo se skoro ze zdi. Otázku typu "co jsi vlastně dělal" jsem už raději nepoložila. "A nemusíš se mi smát", zaječel manžel. Nesmála jsem se, ale asi jsem k tomu neměla daleko a on to na mně poznal. "A nepokládej mi blbé otázky", zaječel znovu. Nepokládala jsem.

Daleko lepší jsou otázky typu "jak se máš?". Obyčejně jsem ji dostávala v době, kdy jsem přecházela angínu nebo zánět průdušek a nemohla jsem skoro mluvit. Pouze jsem stačila mávnout rukou a něco sípavě ze sebe vypravit. "A copak, ty nemůžeš mluvit?" bývala normální reakce tazatele. Copak to nebylo poznat?

Teď jsem si ještě vzpomněla, že mě vždycky dokázalo nadzdvihnout, když jsem byla v jiném stavu a už skoro ke konci těhotenství a někdo se mě zeptal: "Nejsi náhodou v jiném stavu?" Co na to odpovědět? Náhodou jsem byla, ale jak to vysvětlit tomu tazateli. Tehdy mě napadala jedna jediná a také zbytečná otázka: "Nejsi náhodou tak trochu padlý na hlavu?" Ale nikdy jsem ji nepoložila.

Tak vám přeji pěkné dny bez hloupých a zbytečných otázek.



30. 3. 2012

30. března 2012 v 20:24 Deníček
Umývat si vlasy se zvědavým čivaváčkem po boku se může změnit někdy v obrovskou legraci. Jako dnes. Rozhodla jsem se, že si umyji vlasy a jako slušně vychovaná panička jsem to nahlásila Danečkovi. "Panička si jde umýt hlavu", řekla jsem mu, to mělo pro něho znamenat, že já půjdu do koupelny a on zůstane na chodbě. Nestihla jsem už za sebou zavřít dveře, protože Daneček rychlostí blesku vklouzl do koupelny a čekal, co se bude dít. Pustila jsem si na hlavu sprchu a můj čivaváček mi v ten moment předvedl, že on je táááák veliký! Natáhl se jak špagetka, packami se opřel o vanu a snažil se zvědavě nakukovat dolů, co to tam ta panička provádí. Přece jen je ale maličký, takže do vany neviděl. Začal si tedy pomáhat. Začal vyskakovat na zadních nožkách a vyskakoval a vyskakoval a já místo toho, abych si umývala vlasy, tak jsem pozorovala jeho tělocvik a nesmírně jsem se bavila. Tak moc, že jsem zapomněla, že v jedné ruce držím puštěnou sprchu a chvilka nepozornosti stačila, aby sprcha místo na vlasy zamířila poněkud jiným směrem a já v ten moment jsem byla perfektně ohozená od hlavy až po paty. Jelikož zvědavý Daneček vyskakoval těsně vedle mne, sprcha stačila mírně ohodit i jeho. V ten moment přestal tělocvik a začalo prskání. Seskočil z vany, prskal jak křeček a rychle si olizoval mokré tlapky.

To už ale jsem si stačila umýt hlavu a zabalit si ji do ručníku. Daneček na mne vyvalil kukadla. Co to ta panička má na hlavě? A jak jsem si sedla na pohovku a k počítači, vyskočil na vrch opěradla pohovky, zapracoval tlapkami a - vítězoslavně držel ručník částečně v tlapkách a částečně v zubech. Podařilo se mu ho pěkně sundat dolů. Pak už byl spokojený. Klidně se uložil na pohovku, částečně na mokrý ručník a dělal, jako by nic neprovedl. Koneckonců - neprovedl, jenom mě zase krásně pobavil.



Hodiny kukačky a kanárek

14. března 2012 v 18:51 Historky ze Slovenska
Laco miloval hrací strojky a to jakékoliv. Nejvíc si jich dovezl z Itálie, takže jsme si i se synem prohlíželi různé gondoly, které nám hrály italské serenády, krabičky s tanečnicemi a krásnou hudbou nebo chrám Sv. Marka v různém provedení s nádhernými skladbami. Ale také měl plný dům různých hracích hodin. To už bylo horší. Přes den jsem ani nepostřehla, že v některém pokoji bijí hodiny, v druhém zase hrají nějakou melodii. Horší to bylo v noci.

Když jsem po třech dnech pobytu na faře už únavou neviděla na oči a sotva jsem se vlekla, odhodlala jsem se Laca zeptat: "Laco, prosím tě, nešly by ty hodiny v noci nějak zastavit?" "A prečo?", udiveně se zeptal, "ty nemůžeš spát? Tebe to ruší?" Aby nerušilo. V mém pokoji byly bicí hodiny a hned vedle na druhé zdi visely hrací hodiny. V kuchyni byly hodiny s kukačkou. Bohužel, ani jedny hodiny nešly správně, takže když začalo odbíjet dvanáct hodin v noci, za deset minut začala vesele na druhých hodinách hrát půlnoční hudba. Když už jsem si myslela, že budu mít pokoj a pomalu jsem usínala, probudila se kukačka v hodinách v kuchyni a začala hlasitě kukat. To už bylo na zbláznění. Nejhorší na tom všem bylo to, že v mém pokoji byl ještě i kanárek v kleci, který svým zpíváním doprovázel veškerý ten hodinový blázinec. A toto jsem se odhodlala Lacovi po třech dnech vylíčit.

Chvíli se na mne nechápavě díval a potom se zeptal: "A ty sis nevěděla rady? Přes kanárka jsi měla přehodit prostěradlo nebo ručník a hodiny zastavit. A byl by pokoj." Vida, to mě nenapadlo. Nikdy jsem totiž kanárka doma neměla, ani žádné jiné ptactvo a navíc bych asi těžko v noci v cizím domě našla prostěradlo nebo ručník! A zastavit hodiny? Vždyť jsem na ně ani nedosáhla. "A vůbec, proč jsi mi to neřekla hned na druhý den? Proč až po třech dnech?" zeptal se Laco. "No, nechtěla jsem být nevděčná", rozpačitě jsem odpověděla, "jsem tady na dovolené a ještě si budu vymýšlet.." Ale přece jen svitlo na lepší časy. Večer prošel Laco celý dům, zastavil veškeré hrací i bicí hodiny, kukačkám zavřel zobák a rozverného kanárka přikryl velkým prostěradlem. Těšila jsem se na krásnou klidnou noc. A taky byla, nebýt ovšem toho, že jsem se o půlnoci automaticky probudila a čekala jsem na odbíjení dvanácté hodiny, hraní půlnoční hudby a pro jistotu jsem neusnula, protože jsem věděla, že mě budet za dvacet minut budit kukačka.

Trvalo další dvě noci, než jsem si zvykla na krásný nerušený noční klid. Každopádně jsem se zařekla, že nikdy v životě nebudu mít takové hodiny doma a taky jsem neměla. "Jen přes mou mrtvolu", řekla jsem jednou manželovi, který moc toužil po kukačkových hodinách.




Tu cverna, tam cverna

12. března 2012 v 17:51 Historky ze Slovenska
Že já, jako zapřisáhlý neznaboh a ateista, budu každý rok trávit dovolenou na faře, o tom se mi opravdu nikdy ani nezdálo. Ale stalo se. Jednou přijeli na návštěvu příbuzní ze Slovenska a přivezli s sebou svého kamaráda, faráře Laca. Představili nám ho jako "faráře tam od nás" a tento dobrosrdečný, veselý a velmi společenský člověk si nás velmi brzy získal. Z náhodného setkání se vyklubalo přátelství na celý život, které vydrželo až do jeho smrti, a už to pro nás nebyl jenom farář "tam od nich", ale náš milý "ujko zo Slovenska". A protože jsem opravdu každý rok jezdívala na několik dní na Slovensko, bylo samozřejmé, že určitou dobu budu také trávit na faře v malé podhorské vesničce.

Když jsem tam jela poprvé tatínkovou Škodověnkou se čtyřletým synem na zadním sedadle, byla jsem trochu na rozpacích. Vůbec jsem nevěděla, co mě čeká. Ale nádherná krajina, kterou jsem projížděla, mě zaujala natolik, že jsem vůbec nepřemýšlela o tom, jaké to na faře bude. Když jsem dorazila do cílové vesničky a projížděla ji, koutkem oka jsem pozorovala, jak z malých domečků vybíhají lidé a dívají se na moje auto jako na zjevení. Že by nikdy neviděli auto? Vysvětlení mě čekalo až na faře, která byla na druhém konci vesnice, naproti kostela. Než jsem stačila schovat auto do garáže a vynést všechny věci, viděla jsem procesí žen, které mířilo na faru, a každá žena něco nesla. Ta ošatku domácích vajíček, druhá zase nádherně žluté domácí máslo, borůvkovou zavařeninu, povidla, domácí chléb, čerstvé jahody, domácí tvaroh, a to všechno předávaly panu "farárovi" pro jeho vzácnou návštěvu z Moravy. To bylo vůně! To bylo sto tisíc chutí! Nikdy jsem nic tak dobrého ještě nejedla a mému malému synovi chutnalo tak, jakoby čtrnáct dní nejedl.

Laco byl původně františkánským mnichem, proto také neměl na faře žádnou kuchařku ani hospodyni, všechno si dělal naprosto sám. Myslím si, že jsem byla první ženská návštěva na jeho faře. Zabydlela jsem se brzy, ani mi nepřipadlo, že bydlím v domě, kde jsem nikdy v životě nebyla. Laco věděl, že jsem ateista, choval se ke mně naprosto normálně. Celý den chodil v civilu, byl veselý, samý vtip, vůbec mi nedošlo, že mi vlastně dělá společnost farář. Až ráno! První ráno mi připravilo obrovský šok. Když jsem chtěla jít do koupelny ze svého přiděleného pokoje, musela jsem projít chodbou, kuchyní a za ní byla koupelna. Nikde nikdo, vyběhla jsem tedy na chodbu jenom v nočním úboru, který byl díky roční době velmi lehký, župan jsem na sobě neměla, jsem tak uprostřed chodby a najednou se otevřely venkovní dveře a přede mnou stál - mnich. Oblečený v hnědé kutně, opásaný provazem, zůstal stát a díval se udiveně na mne. Zařvala jsem úlekem. Když jsem po chvíli pochopila, že proti mně stojí Laco, nevěděla jsem, co dělat. Farář, mnich, a vidí mladou ženu spoře oděnou, no ostuda! Laco se jenom zasmál, ustoupil, zavřel dveře a počkal, až zmizím v koupelně. Když jsem vyšla ven, už upravená a oblečená, celá červená studem, jenom se smál. Prosila jsem ho, aby o tomto trapasu mlčel a nikde nic neříkal. Slíbil to. Jenže jsem podcenila upovídanost našeho Laca. Při nejbližší příležitosti dal tuto příhodu k lepšímu. V jeho podání ovšem vypadala poněkud jinak. Převedu všechno do češtiny, protože šáriština je pro mne naprosto nepochopitelná, pouze některá slova zachovám.

"Představte si, přátelé, byl jsem brzy ráno zavolaný k umírajícímu, abych mu dal poslední pomazání, a když jsem se vrátil zpátky, zjeví se proti mně víla, rusalka, moc toho na sobě neměla, tu cverna, tam cverna, (tu hadřík, tam hadřík), ječela jak Viktorka u splavu, asi nikdy v životě neviděla františkánského mnicha, ale byl to zážitek!"


Úsměvný a praktický Svátek žen

8. března 2012 v 12:42 Vzpomínky
Náš tatínek byl neobyčejně pozorný člověk. Nikdy nezapomněl na žádný svátek ani narozeniny a už vůbec ne na Mezinárodní den žen. Navíc byl ovšem také velmi praktický a věděl, čím svým "ženám" doma udělá největší radost.
V tento den tatínek vplul do kuchyně ve velmi slavnostní náladě, v jedné ruce tři kytice, v druhé tři bomboniéry. Krásně nám pogratuloval, napřed mamince a potom nám, svým dvěma dcerám. Kytice slavily úspěch, u sladkého jsme sice trošku protestovaly, že zase budeme tlusté, ale taky jsme byly vděčné, ale nad třetím dárkem jsme zajásaly. Tatínek před nás postavil dva velké papírové pytle se slovy: "A tady máte další dárek, doufám pevně, že jsem se trefil." Při rozbalení prvního pytle jsme vyjekly nadšením - byl plný rolí toaletního papíru. Nad druhým pytlem jsme už křepčily v jásotu - byl plný dámských hygienických potřeb - dámských vložek. "Ty jsi opravdu kouzelník", zasypaly jsme tatínka vděčností. Obojí totiž bylo nedostatkovým zbožím a vážilo se zlatem. "Jak se ti toto podařilo?".

A tatínek začal povídat: "No, spravilo to pár karafiátů a bomboniér, nic složitého. Jenom vedoucí prodejny se divila, že nesháním nějaké voňavé mýdlo, nebo kolínskou, případně jiný normální dárek, jako to dělají ostatní muži, ale trvám na těchto věcech. O to to bylo horší, protože sehnat takové množství, to dá opravdu práci! A navíc jsem tam musel jít po zavírací době, aby nikdo neviděl, co si odnáším domů, to víte, byl by z toho průšvih. Musel jsem také vysvětlit, že mám doma tři ženské a jenom dvěma nebo třemi balíčky je neodbudu, potřebuji od každého celý pytel. Tak tady to máte", ukončil svoje vysvětlování, nadmíru spokojený, že nám dárek udělal radost.

Na druhý den se ženské v práci chlubily svými dárky k Svátku žen, některá byla spokojená, jiná už méně, podle toho, jak se manžel trefil do jejího vkusu, jenom my jsme vždycky říkaly: "Jako obyčejně, kytici a bomboniéru, nic víc." Všechny se divily, že jsme nedostaly žádnou kosmetiku, že ten náš tatínek nemá vůbec žádné dobré nápady, ale copak jsme mohly přiznat, že jsme dostaly naprosto nedostatkové zboží? Ublížilo by to tatínkovi a hlavně vedoucí drogerie. Myslím si ale, že na rozdíl od jejich manželů, měl náš tatínek velmi dobré nápady.


Gratulace Danečkovi

5. března 2012 v 15:49 Daneček
Jak jsem se už tady zmínila, Daneček měl v únoru svátek a začátkem března narozeniny. Tomu se sešlo gratulací! Z celé republiky i z ciziny (i když Slovensku já neříkám cizina, to jsou prostě naši). Je škoda, že tady nemohu všechny ty gratulace uvést, ale mohu sem dát alespoň ty obrázkové, které dostal. Slíbila jsem mu to, takže tady jsou.

Tuto gratulaci dostal ke svému svátku





A tyto gratulace dostal k šestým narozeninám







No, není to krásné?











Opilé rozinky, aneb vylepšená slivovice

1. března 2012 v 18:24 Vzpomínky
Tatínek měl velkou spoustu kamarádů a ti mu dávali různé dárky. Tedy, různé - to není zrovna správné slovo, většinou to byly dárky tekuté, především slivovice. Jednou přinesl domů litr zaručeně vynikající slivovice a když ji ochutnal, tak začal nadávat: "Kdo má pít takové patoky, něco tak příšerného jsem ještě neochutnal!" Chytil flašku a už už se ji chystal vylít do kanálu, ale maminka ho na poslední chvíli zarazila. "Počkej, někdo mi říkal, že alkohol se dá vylepšit rozinkami, proč by to nešlo se slivovicí!" Vzala flašku a nasypala do ní celý sáček rozinek. "Vylít se může vždycky," prohlásila a zanesla slivovici do sklepa.
Na flašku s příšernou slivovicí jsme brzy zapomněli, takže si ve sklepě vesele zrála. Po nějaké době se u nás sešlo několik brigádníků, kteří dělali melioraci na zahrádce kolem domu. K obědu si poručili švestkové knedlíky a v ten moment si maminka vzpomněla na tu divnou slivovici a donesla ji ze sklepa. Třeba jim bude chutnat. Slivovice měla krásnou nažloutlou barvu, vůbec jako slivovice nevypadala a když jsme ji přecedili a tatínek ji ochutnal, prohlásil, že je to docela dobré pití a vzal flašku na zahradu. Doma na talířku nám zůstaly pěkně nasáklé rozinky. A my s maminkou jsme dělaly švestkové knedlíky. Brigádníků bylo pět, knedlíků muselo být hodně. Aby nám šla práce pěkně od ruky, pomalu, ale jistě, jsme zobaly z talířku slivovicové rozinky. Byly dobré, ale zrádné. Než jsme dodělaly knedlíky, tak jsme už byly obě dvě pěkně rozveselené a notovaly jsme si různé písničky. Zkrátka, v kuchyni bylo veselo.
Když to už trvalo nějakou dobu, pánové na zahradě nechali práce, nahrnuli se k otevřenému oknu a jenom udiveně zírali na dvě rozveselené a rozezpívané ženské v kuchyni. "To jsem blázen," prohlásil tatínek, "vždyť ta slivovice je tady a v kuchyni žádný alkohol není! Z čeho jsou ty ženské tak nametené?" A potom mu to došlo. "Kde jsou ty rozinky?" zavolala na nás do kuchyně. "Jo, rozinky! Tak ty už nejsou," vesele prohlásila maminka, "ty jsme už všechny snědly. Nakonec, nebylo jich moc, jenom sáček." Tatínek se vyděsil. Pánové venku byli naprosto střízliví a ženské v kuchyni se z pouhých rozinek pořádně nametly.
Všechno ale dobře dopadlo. Knedlíků bylo celkem 200 a zmizely v hladových brigádnících během okamžiku, příšerná slivovice jim také chutnala, takže flaška se nemusela vylévat do kanálu, no a rozinky se také nevyhodily. Byly moc dobré. Jenom maminka dlouho nemohla pochopit, jak si mohla přivodit takovou veselou náladu pouhopouhým zobáním rozinek.