Zbytečné otázky

31. března 2012 v 17:45 |  Ze dne na den
Taky se vám už stalo, že vám někdo položil zbytečnou, ba dokonce hloupou otázku? Určitě. Mně se to stalo mockrát. Třeba tehdy, to jsem ještě chodila do školy a každé ráno, když jsem šla s aktovkou, zastavil mě chlapec od sousedů a zeptal se mě: "Ahoj, kam jdeš?" "Do školy", odpovídala jsem poslušně. Když mi tuto otázku položil už po sedmé, nevydržela jsem to a postěžovala si mamince. "Mami, ten Pepa je asi vadný, každé ráno se mě ptá, kam jdu, a přece vidí, že mám aktovku, takže určitě mířím do školy." Maminka se usmála a s moudrostí sobě vlastní odpověděla: "Pamatuj si, na blbou otázku blbá odpověď." Víc říkat nemusela, pochopila jsem. Další den ráno, když mě Pepa zase potkal, nebo na mě číhal, nevím, a zeptal se mě, kam jdu, tak jsem s milým úsměvem odpověděla: "No přece tancovat, copak to nevidíš?" Pepa se zarazil, podíval se nechápavě a pak vykoktal: "Já, já jsem myslel, že do školy." "Ale kdepak, to tak jenom vypadá." Zakroutil nechápavě hlavou a šel po svých. Každopádně se mě už nikdy na nic neptal.

Když jsem se přestěhovala do baťovského půldomku, velmi brzy jsem zjistila, že součástí bytu jsou velmi zákeřné schody. A že je jich přesně třináct. Vím to velice dobře, stačila jsem si je spočítat při několika pádech dolů, kdy, jak jsem zjistila, není možné některý ze schodů vynechat. Moje zadní část těla pravidelně hoblovala všechny schody. Zvláště od té doby, kdy můj tatínek, v rámci vylepšení vzhledu bytu, natřel staré schody krásně palubovkou. To to potom klouzalo! A nikdy ne nehlučně, ale s pořádným randálem. Tak jsem jednou hoblovala schody brzy ráno, když jsem - původně - pospíchala do práce a hluk mnou způsobený probudil mého syna, který vyšel ze svého pokoje právě ve chvíli, kdy jsem ladně přistála pod schody a snažila jsem se postavit. "Mami, co tam děláš?" zeptal se mě zvědavě. "Nic, hledám něco pod poličkou," klidně jsem odpověděla. "A to přitom musíš dělat takový hluk?" "Ono to potichu nějak nešlo, víš". Chvíli se díval a pak se znovu zeptal: "Že jsi spadla dolů?" "No to víš, nahoru by to šlo těžko", znovu jsem odpověděla. "A nestalo se ti nic?" S námahou jsem se zvedla a zkoušela ruce i nohy. Všechno fungovalo normálně, takže se nic nestalo. Když ovšem pominu to, že za dva dny jsem měla celá záda i s ostatní zadní částí těla černé jak bota.

Stejným způsobem reagoval na mé pády také můj manžel, ovšem s dodatkem "to mně by se stát nemohlo". Ale mohlo! Jednou, to jsem už byla v kuchyni, když jsem slyšela příšerný hluk. "Aha, někdo spadl se schodů", prohlásila jsem docela klidně, protože na průšvihy jsem byla vytrénovaná a šla jsem se podívat, kdo to byl. Podle hluku jsem typovala na manžela, při jeho nadváze by to tomu odpovídalo. Otevřít dveře na chodbičku se mi nepodařilo, protože za nimi ležel opravdu manžel. Musela jsem tedy počkat. Za chvíli jsem slyšela klení a nadávky, dveře se otevřely a manžel se vbelhal do obýváku. "Spadls?" zeptala jsem se naprosto zbytečně. "A to sis myslela, že jsem tam snad tancoval?" odpověděl jedovatě. "Proč ses nedržel madla?", další moje zbytečná otázka. "Držel, ale to pitomé madlo nevydrželo", odpověděl manžel. Tak to už mě přemohla zvědavost a šla jsem se podívat. No jo, madlo opravdu nevydrželo váhu a volný pád mého manžela a vytrhlo se skoro ze zdi. Otázku typu "co jsi vlastně dělal" jsem už raději nepoložila. "A nemusíš se mi smát", zaječel manžel. Nesmála jsem se, ale asi jsem k tomu neměla daleko a on to na mně poznal. "A nepokládej mi blbé otázky", zaječel znovu. Nepokládala jsem.

Daleko lepší jsou otázky typu "jak se máš?". Obyčejně jsem ji dostávala v době, kdy jsem přecházela angínu nebo zánět průdušek a nemohla jsem skoro mluvit. Pouze jsem stačila mávnout rukou a něco sípavě ze sebe vypravit. "A copak, ty nemůžeš mluvit?" bývala normální reakce tazatele. Copak to nebylo poznat?

Teď jsem si ještě vzpomněla, že mě vždycky dokázalo nadzdvihnout, když jsem byla v jiném stavu a už skoro ke konci těhotenství a někdo se mě zeptal: "Nejsi náhodou v jiném stavu?" Co na to odpovědět? Náhodou jsem byla, ale jak to vysvětlit tomu tazateli. Tehdy mě napadala jedna jediná a také zbytečná otázka: "Nejsi náhodou tak trochu padlý na hlavu?" Ale nikdy jsem ji nepoložila.

Tak vám přeji pěkné dny bez hloupých a zbytečných otázek.


 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Hana Hana | E-mail | Web | 31. března 2012 v 18:03 | Reagovat

krásné povídání :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama