Duben 2012



22. 4. 2012

22. dubna 2012 v 11:14 Deníček
Někteří lidé ráno vstávají hodně brzy a jdou si zaběhat. Já ne. Jednou jsem to zkoušela a když jsem pobíhala kolem řeky mezi několika mladými nadšenci, tak se na mne dívali jako na muzejní exponát. Proto od té doby raději cvičím doma. Ale zato ráno i večer. Stačí mi k tomu nutnost zavřít a ráno zase otevřít okno v koupelně, které je umístěno dost vysoko nad vanou. Nutno podotknout, že bydlím v domku z roku 1929, tudíž koupelna malinkatá a okna zatím původní.

Probíhá to následovně. K vaně si musím přistavit malou židličku (u nás se jí říká krásně česky šamrlka), vylézt na židličku, potom na okraj vany, trochu se natáhnout a s úspěchem zavřít a zaháčkovat okno. Jakmile se mi podaří vylézt na vanu, Daneček se tlapkami opře o židličku a se zájmem sleduje, jestli se mi podaří zavřít okno bez úrazu, nebo jestli, k jeho potěšení, nespadnu do vany. Zatím se to nestalo. Ovšem, když chci slézt dolů, musím napřed preventivně zavolat "pozor!", aby mi Daneček uvolnil místo, pro jistotu si zkontrolovat, jestli je už pryč, a pak slézat. Mám to už nacvičené, nikdy se nic nestalo. Až dnes ráno. Když jsem si kontrolovala přístupnost židličky, nějak jsem zapomněla, že vedle okna visí poněkud větší - 120-ti litrový bojler na ohřívání vody (kdo ho tak blbě umístil, to už opravdu nevím), a moje hlava se nepříjemně s touto nestvůrou potkala. Okamžitě jsem si připadala jak ve Vodníkovi od Erbena, až na to, že "šírá barevná kola" nezavířila nikde na hladině, ale před mýma očima. Bojler srážku vydržel, já jsem chvíli vypadala jako jednorožec. Danečka to pravděpodobně dost pobavilo, alespoň podle jeho veselých svítících očiček. A já? Nu co, odjakživa se o mně vědělo, že jsem mírně praštěná, tak teď jsem opravdu praštěná pořádně. Auuuuuuu. Přeji vám pěkný den bez malérů.



4. 4. 2012

4. dubna 2012 v 20:28 Deníček
Dnes byl pro mne opravdu den "Blbec". Měla jsem vyřizování ve městě, nechtělo se mi jít pěšky, tak jsem jela autobusem. V ruce poslední šestikorunovou jízdenku, seniorský pas v tašce, takže mi nic nehrozí. V autobusu bylo hodně lidí, protože byla doba, kdy se všichni rozhodli přesunovat asi na "Velikonoční jarmark" na náměstí. Předposlední zastávku před mým vystupováním nastoupil do autobusu revizor. Byla jsem klidná, jízdenku jsem měla označenou, ale stejně, než se ke mně dostal, tak jsem vystupovala. Tento úvod je velmi důležitý, protože to, co jsem se dozvěděla o nějakou dobu později, mohlo pro mne opravdu dopadnout katastrofálně.

Nakoupila jsem všechno, co jsem potřebovala a zastavila jsem se v trafice, abych si koupila jízdenku na trolejbus. "Prosím šestikorunovou jízdenku," povídám prodavačce. "Ta už neexistuje, teď stojí devět korun," odpověděla trafikantka. "Oni zdražili jízdné?" podivila jsem se. "A vy to nevíte?" podivila se pro změnu prodavačka, "už od prvního ledna." "Ale já jsem pořád jezdila na staré jízdenky a nic se nedělo," bránila jsem se. "No jo, to jste mohla, staré jízdenky platily do konce března, ale teď už, paní, máte duben, takže dostanu devět korun a tady máte jízdenku." Polil mě studený pot. Při představě, že by se revizor ke mně dostal při mé cestě do města, ta ostuda!! Ta pokuta!! Byla jsem z toho tak rozhozená, že jsem domů raději šla pěšky.

Přišla jsem domů a pustila jsem Danka na zahrádku, aby se proběhl a vyvenčil. Mezitím jsem uklízela nákup. Najednou jsem uslyšela ze zahrádky zuřivý štěkot. Tento druh štěkotu už znám, ale protože bylo odpoledne, svítilo sluníčko, tak jsem udiveně vyšla ven, abych zjistila, co se děje. Danek kroužil kolem jednoho místa a zuřivě štěkal. Ach jo, už jsem věděla, co se děje. Automaticky jsem vzala lopatku a smeták a šla jsem za ním. Samozřejmě, nemýlila jsem se. V trávě, stočený do klubíčka, ležel malý ježek. Ve dne! Ježka jsem shrnula smetáčkem na lopatku a za mohutného řevu Danečka jsem ho přenesla na druhý konec zahrádky a vyklopila jsem ho za plot. Najednou kočičí vřískot! Co se zase stalo? Nepodívala jsem se pořádně a ježka jsem vyklopila těsně vedle kotěte, které se tam vyhřívalo na sluníčku. No ještě štěstí, že jsem mu ho nevyklopila na hřbet, to by byl daleko větší řev. Vedle mne vřískal a poskakoval Daneček, za plotem vřískalo a pelášilo vyjevené kotě a vystrašený ježek zůstal ležet na místě, kam dopadl, stočený do klubíčka a ani se nepohnul.
Jak říkám, opravdu Den blbec.

Tatínkův "kapandaš"

3. dubna 2012 v 12:56 Vzpomínky
Tatínkovi bylo něco přes čtyřicet let, když za ním přišel náčelník. "Poslouchej, dostali jsme příkaz, že všichni příslušníci si musí doplnit středoškolské vzdělání na maturitu. Máš dvě možnosti, buď si uděláš gymnázium nebo VUML. Ta ti nahradí maturitu." Na vysvětlenou, tatínek byl policejním důstojníkem (tehdy Veřejná bezpečnost), byl vyučený a měl jenom četnickou školu. "A všichni příslušníci si také musí udělat kurz ruštiny," pokračoval náčelník.

Z nepochopitelných důvodů si tatínek vybral právě VUML - tehdy dvouleté studium politických věd, kde se učil, jak početná dělnická třída zamává s buržoazní menšinou a nastolí naprosto beztřídní společnost na celém světě. Utopie, od které upustil i Marx s Engelsem, ale na které tvrdošíjně trval Lenin. Co se týká zkratky VUML, podotýkám, že zkratka znamenala Večerní univerzitu marxismu-leninismu (to pro nezasvěcené), a proto není možné si ji plést se stejnou zkratkou, kterou byl hanlivě nazýván policejní obušek a znamenala Vulkanyzovanyj učitel marxisma-leninisma (psáno foneticky, čte se s důrazem na předposlední slabiku každého slova). A také se pustil do studia ruštiny.

Tady jsem jako doučující musela nastoupit já, která jsem se v té době ruštinu učila už dvanáct let a dělala jsem z ní maturitu. Naučit tatínka, který do té doby znal pouze latinku nebo švabach, azbuce, byl nadlidský úkol. Ze všech krkolomných slovíček, která se musel naučit, ale jejichž význam mu absolutně unikal, se mu nejvíc líbilo slovíčko "černílnica" - inkoust (zase psáno foneticky, jak se to vyslovovalo). Co na druhé straně nemohl pochopit, to bylo slovo, znamenající v češtině "tužka". Jednoduché slovíčko, které ovšem mělo jediný zádrhel, když pominu nesmyslný znak z azbuky na jeho konci. A ten zádrhel? Písmenko "p" v češtině znamená v ruštině "r". A toto tatínek nemohl pochopit. Místo ruského slovíčka "karandaš" četl stále "kapandaš". Tento kapandaš se mu tak vryl do paměti, že když potom dělal zkoušky z ruštiny, naprosto svým kapandašem exceloval. Vyučující lektor uznal, že bude asi velmi těžké naučit tatínka (a nejen tatínka, ale i ostatní) ruštině a tento kurz byl nakonec zrušen. Tatínkovi ale jeho kapandaš zůstal přišitý ještě moc dlouho, jak v práci, tak doma, nikdo po něm nechtěl půjčit českou tužku, ale jenom kapandaš.

Jak dopadl s VUMLem? No přece dobře, ale stejně mu to moc nepomohlo, na žádný postup to nestačilo, protože měl velký škraloup. Vzal si totiž za manželku dceru živnostníka, tedy buržoazní třídy, proti které měl bojovat, a to tehdejší režim neodpouštěl.