Květen 2012

31.5.2012

31. května 2012 v 11:29 Deníček
Tak jsme si vyšlápli s Danečkem na dopolední procházku. Daneček mapoval všechny psí stopy, očurával kdejaký stromeček, když za námi vyběhla jedna starší paní.
"Halo, paní, je to čivava?" zeptala se. "Je", odpověděla jsem, "proč?"
"To je vynikající, my sháníme nevěstu pro našeho pejska. Vlastně pro synova pejska."
"To nebude dost dobře možné," namítla jsem, "toto není fenka, ale pejsek."
Paní dost udiveně: "Ale vždyť jste říkala, že je to čivava! Tak je to přece fenka."
Zajímavá logika. Začala jsem paní vysvětlovat, že čivava je rasa, je jedno jestli je to fenka nebo pes. Paní naopak zase přesvědčovala mě, že to není pejsek, ale fenka. V tom okamžiku Daneček zase zvedl nožičku a počural křoví.
"Jé, on je to opravdu pejsek," podivila se paní a zesmutněla. "Vždyť jsem vám to říkala, vím přece, co mám doma", znovu jsem odpověděla.
"To je škoda, my bychom tak potřebovali nevěstu".
Teprve teď mě napadlo se zeptat: "A vy máte co za pejska?" "Taky čivavu?"
"Ale kdepak, my máme jokšírka", prohlásila paní.
Málem mi vypadly oči z důlků. "Copak je možné, abyste jokšírovi sháněli jako fenku čivavu?"
"A proč ne", prohlásila paní, "dovedete si představit ta krásná štěňátka?"
Ne, nedovedu, pomyslela jsem si, ale pro jistotu jsem její otázku nechala bez odpovědi. Jak ji přesvědčit, když nepozná ani pejska od fenky. Ale i takové případy se stávají.
Přeji vám všem krásný den, ať s jokšírkem, čivavou nebo jiným pejskem.



19.5.2012

19. května 2012 v 8:18 Deníček
Měla jsem docela zajímavý telefon. Pokusím se převést obsah do lidské řeči, vynechám peprná a sprostá slova.
ONA: Ahoj, nemohu séct trávu.
JÁ: Proč?
ONA: Ztratila jsem kolečko od sekačky.
JÁ: Tak ho najdi, někde bude v trávě. Říkala jsem ti, že to kolečko vypadává a máš si dávat pozor.
ONA: Já ho ale už nemám. Já jsem ho přejela.
JÁ: Jak, přejela?
ONA: No, nevšimla jsem si, že jsem ho ztratila, sekla jsem dál a najednou sekačka začala dělat "žblm, žblm" a vydávala takové divné zvuky.... Tak jsem se podívala a zjistila jsem, že jsem to kolečko rozsekala. Zbyly z něho jenom takové jakési červené zbytky.

Začala jsem bublat, do očí mi vyskočily slzy a snažila jsem se přemoct smích. Dovedla jsem si ji velmi živě představit, je to ještě větší technický antitalent jako já.

ONA: Ty se mi směješ! (podezřívavě)
JÁ: Ani nápad, to bych si vůbec nedovolila. (Ale smích jsem už neudržela.) Zavolej bráchovi, ať ti to opraví.
ONA: Už jsem mu volala a on se mi také začal smát. (Nedivila jsem se, ale mlčela jsem).
JÁ: No a opraví to? Půjde to nějak?
ONA: Prý ano, prý tam dá raději kolečka dvě, ale chechtal se mi, blbec jeden. (Toto jsem tu nechala, to byla nejslušnější nadávka.)

Neudržela jsem smích. Jelikož jejího bratra znám, určitě se to neobešlo bez dalších peprných slov. Ale jinak - docela pěkný začátek dne, nemyslíte?
Přeji vám veselý den, ať s kolečkem nebo bez něj.

Čáp za komínem

18. května 2012 v 18:58 Taková normální rodinka
Tatínek byl velmi přísný člověk. Jeho svérázné metody výchovy jsme pocítili na vlastní kůži všichni. Ale také to byl velký srandista a "potměluch". Jeho veselé kousky máme v paměti pořád a stále na ně rádi vzpomínáme, ale tato příhoda se zapsala přímo zlatým písmem do kroniky rodiny a nejen naší rodiny, ale všech sousedů kolem dokola.

Na zahradě u domu stály hospodářské budovy: kolny, prádelka, seník, ze kterého se potom udělala garáž. Blízko těchto budov stála stará třešeň, která měla tak dobré třešně, že jsme na ně chodili všichni bez rozdílu věku. Tedy, chodili není zrovna správný výraz, lozili jsme na strom. Její větve sahaly až na střechy kolny a prádelky, takže jsme přelézali z třešně na střechu a zpátky a trhali a pojídali, dokud to bylo možné. Jednou, my s maminkou v plné práci doma v kuchyni, a najednou nás vyrušilo volání: "Haló, haló, kde je kdo, pojďte mi pomoct, já nemohu dolů!" Volal tatínek. Vyhlédla jsem z okna kuchyně, tatínka jsem neviděla. Vyběhly jsme s maminkou na zahradu, bylo to nutné, protože tatínek byl už nemocný, chodil o holi, mohl spadnout, potřeboval pomoc. Běžely jsme jako o závod, proběhly celou zahradu, tatínek nikde. "Tady jsem!" ozvalo se odněkud shora. "Proboha, snad nevylezl na třešeň!" vyděsila se maminka. "Né, já jsem tady!" nešťastný hlas tatínka se znovu ozval. Podívaly jsme se nahoru a - tatínek seděl na střeše prádelky vedle komínu jako čáp, a tvářil se nesmírně nešťastně. "Co tam děláš?" zeptala se maminka. "Trhám třešně", zněla tatínkova odpověď. "A jak ses tam dostal?" "No, po žebříku a potom jsem vylezl na střechu. Jenomže jsem si čagan pověsil na okap a teď k němu nemohu". Místo abychom mu ihned pomohly, začaly jsme se neskutečně smát. Doslova jsme řvaly smíchem. "No jo, to je vám podobné, místo pomoci se mi smějete," prohlásil tatínek, ale už se začal smát také. Ono se řekne, pomoct, ale jak? Tatínek nebyl žádná pápěrka a ani jedna, ani druhá bychom ho nesundaly dolů. "Počkej, zavoláme pomoc", řekla maminka. Tatínek se vyděsil. "To ne, budu k smíchu všem sousedům!" Ale já jsem už na nic nečekala a začala jsem obíhat sousedy. Sehnala jsem tři. Vylíčila jsem jim situaci, počkala jsem, až se uklidní, a vydali jsme se k nám na zahradu. Když uviděli tatínka na střeše, tak pěkně usazeného, salva smíchu na sebe nenechala dlouho čekat. "Co tam děláš?" ptali se jeden přes druhého. "Sedím," odpověděl už lakonicky tatinek. "A přestaňte se řehtat a pokuste se mě sundat."

Nastala velká záchranná akce. Tři chlapi jak hory si s ní poradili velmi rychle a než se tatínek nadál, byl dole na zemi a v bezpečí. Ještě sundat čagánek a bylo to. Tatínek šťastný a konečně spokojený, sousedi rozveselení, utahovali si z tatínka jak z malého kluka. Smíchu plno, ale všem spadl kámen ze srdce. Mohlo to dopadnout opravdu daleko hůř. Zachránci samozřejmě svoji akci řádně zapili, no a tatínek? Ještě hodně dlouho se vykládalo v okolí, jak si hrál na čápa. Chlapi jsou totiž stejně ukecaní jako ženské a nenechali si tuto příhodu pro sebe, ale povykládali ji dál a dál, každý si něco přidal a tatínek měl chvíli z ostudy kabát.


Odložená Anička

13. května 2012 v 17:39 Kouzelný svět panenek
Mám štěstí, anebo mají možná štěstí panenky. Šla jsem do Alberta a vedle nádoby na plasty byla položená krabice plná plastových poškozených hraček. Mezi nimi vykukovala hlavička panenky. Já a panenky, samozřejmě, že jsem hned zbystřila pozornost, nenápadně jsem se rozhlédla kolem dokola, aby si náhodou lidé nemysleli, že už začínám vybírat popelnice, a vysvobodila jsem panenku z hromady rozlámaných různých stavebnic. Poznala jsem ji, okamžitě jsem věděla, komu tato panenka patřila. Znala jsem její malinkou maminku, která ji vozila ve sportovním kočárku pro panenky. A teď? Ležela tady v krabici, nachystaná na vyhození, ušmudlaná, ušpiněná, prostě - nepotřebná. Své malé mamince se už znelíbila, hodila ji někam do sklepa a nakonec skončila tady. Opatrně jsem panenku položila do tašky a vrátila se domů. Albert počká, ten neuteče.

Doma čekala panenku očistná koupel, sundala jsem z ní všechno špinané oblečení pro miminka (poškozené nebylo, stačí je jenom vyprat) a ejhle, ze zaprášené panenky se vyklubalo krásné miminko se zavřenýma očima, které dokonce při pohybování vydává pláč. Dívám se na to krásné miminko a v duchu si kladu otázku "proč". Proč tato krásná panenka, které jsem ihned dala jméno Anička, skončila tak, jak skončila. Že by si dnešní holčičky nevážily svých hraček?

Ve svém dětství jsem měla jenom jednu jedinou panenku, kterou jsem dostala v roce 1946. Tehdy sehnat panenku byla veliká vzácnost a já jsem ji opatrovala jako oko v hlavě. A vlastně ji mám doposud. A tak se mi, naprosto nechtěně, rozšířila sbírka o jednu zachráněnou panenku. Možná měla štěstí, že jsem šla právě kolem, možná jsem já blázen, že jsem ji vytáhla z krabice, ale copak jsem ji tam mohla nechat?


Zvědavý čivaváček

8. května 2012 v 16:29 Daneček
Že je můj pejsek obrovsky zvědavý, na to jsem si už celkem zvykla, ale někdy mě jeho zvědavost dokáže uvést do dost trapné situace. Je zajímavé, že ho nezajímají lidé, kteří jsou zachumlaní do kabátů, čepic a ušanek, ale zaměří se vždycky v létě hlavně na mladé slečny, oděné v minisukýnkách. Nejlepší je, když tak stojí na zastávce a čekají, až přijede autobus nebo trolejbus. Takovou slečnu Danek začne obíhat v pravidelných kruzích, které se stále zmenšují a zmenšují, až obíhá těsně kolem slečny a protože je maličký, tak hlavičku vyvrátí nahoru a dívá se. Reakce slečny? Napřed dělá, že se nic neděje, jako kdyby se jí to netýkalo, pak mírně zrůžoví, potom znejistí a v poslední fázi si začne nenápadně uhlazovat sukýnku, jestli ji náhodou nemá vysunutou hodně vysoko. Ono to totiž vypadá, jako kdyby jí ten můj chuligán koukal pod sukně. Jednou toto divadýlko pozoroval starší pán o holi, sedící na lavičce. Chvíli se jenom pobaveně díval, jak Danek tancuje kolem slečny v minisukních, pak se předklonil a tiše pronesl: "Já bych si taky dal říct, pejsku, ale u mne to už není dost dobře možné." Ta jeho tichá slova zaslechla pochopitelně i mladá slečna a zaslechla jsem je já. Slečna zčervenala a prchla ze zastávky. Já jsem se začala docela normálně nahlas smát. Ta představa pobíhajícího pána kolem slečny byla opravdu zábavná.

U nás ve městě probíhá každoročně festival folklórní a dechové hudby a kvůli průvodu bývá omezená doprava, v některých místech i odkloněná. Shodou okolností uzavírka silnice byla právě u přechodu přes křižovatku, přes který pravidelně s Dankem chodíme. Aby opravdu doprava byla naprosto bezpečná, uprostřed silnice stál mladý, šikovný policista s plácačkou v ruce a pomáhal řidičům se v tom zmatku orientovat. A právě tento policista Danka velmi zaujal. Normálně jsme přecházeli přes přechod, jako obyčejně, a najednou Danek zabrzdil a zastavil se před policistou. V tom momentě jsem pochopitelně musela zůstat stát i já. Dankovi létala hlavička ze strany na stranu, očička vykulená jak tenisáky a zvědavě si policistu prohlížel. Já jsem stála vedle a Danka pozorovala. Že ho odtud nedostanu, to mi bylo nad slunce jasné. "Potřebujete něco, paní?" zeptal se mě policista opatrně. "Ne, proč?" klidně jsem odpověděla. Policista znejistěl. Ženská stojí před ním, ani se nehne a nic nepotřebuje, to asi nebude normální. Pak se podíval na zem a uviděl Danka, jak si ho zvědavě prohlíží. "A ten pejsek něco potřebuje?" zeptal se znovu. "Ne, proč?" znovu jsem odpověděla já a zachovávala jsem kamennou tvář, i když mě to stálo hodně přemáhání. "Že se na mne tak dívá." "Asi se mu líbíte", klidně jsem znovu řekla, "a pak, podle něho asi uprostřed silnice nemáte co dělat." "Ale já tu musím stát", pronesl policista nešťastně a začal měnit barvu v obličeji - začal mírně růžovět. To mě pobavilo. Červenající se slečnu, na to jsem si už zvykla, ale červenající se policista, to se tak často nevidí. "Danku, k noze", vydala jsem příkaz, na který můj čivaváček obyčejně kladně reaguje, ale tentokrát ne. Ba naopak, vydal se směrem k policistovi. Při představě, že ho začne obíhat tak, jak obíhá slečny v minisukních, jsem se začala potit. Co teď? Vyřešila jsem to jednoduše, "čapla" jsem čivaváčka a odnesla ho v náručí na druhou stranu na chodník. Dan se uklidnil, policista se uklidnil a mohli jsme pokračovat v cestě k domovu. Tentokrát už bez zvláštních příhod.