Červen 2012

Daneček, Picasso a Michelangelo

30. června 2012 v 20:24 Moje tvorba - obrázky
Daneček získal dva nové kamarády se vznešenými jmény: Picassa, neboli Piko - to je ten bílý, Michelangelo - neboli Majky, to je ten rezavý. Oba jsou čivaví kluci.




Třetí den po operaci

30. června 2012 v 11:52 Daneček
Při páteční kontrole na veterině byl pan doktor s Danečkem nadmíru spokojen, když ovšem pominu to, že ho Daneček chtěl sežrat. Proč? Pan doktor sáhl Danečkovi na bolavou nožičku, já jsem byla u toho a Daneček se škaredě ohnal. Dostal maličký náhubek a já jsem pro jistotu vypadla z ordinace. Z rozběsněného čivavího ďábla se okamžitě zase stal čivaví andílek. Zbytek prohlídky proběhl bez problémů. Danečkovi se rána dobře hojí a fixační obvaz mu byl sundán.

Horší je to dostat Danečka z boudičky, abychom šli na kratičkou procházku. Dnes (v sobotu 30.6.) jsem dokonce boudičku vynesla před dveře a myslela jsem si, že tím Danečka vylákám.


Omyl, nepovedlo se mi to ani za příslib, že tam na něho za rohem čeká Baron a po zahrádce se procházejí ptáčci. Daneček stávkoval. Teprve až jsem vedle boudičky dala tašku a řekla jsem mu, že musím boudičku uklidit, milostivě se přemístil do tašky. Mohli jsme vyrazit. Abych ho ovšem dostala pro změnu ven z tašky, musela jsem ho odnést až k řece, kam chodíváme pravidelně na procházku. Tam teprve vylezl z tašky, vyčural se, udělal asi deset nebo dvacet kroků, vlezl do tašky a šli jsme zpátky. Upozorňuji, že na nožičku se při chůzi ještě bojí stoupnout. Ale doma se konečně podařilo docílit toho, že se pořádně napil.


Schválně jsem ho při tom vyfotila, protože na fotce je pěkně vidět, jak Daneček stojí na všech čtyřech nožkách. Tu bolavou sice trochu nadlehčuje, ale stojí na všech. To je obrovský pokrok.
Po takové obrovské námaze zasloužená odměna.


Daneček si mohl odpočinout v posteli. Vydržel tam nějakou dobu a už je zase schovaný v boudičce. Tam je přece jenom nejbezpečnějí. Odtamtud ho totiž panička nemůže vylovit. Ale přece jen je vidět už určitý pokrok. Jsem ráda. Další kontrolu máme až v úterý, uvidíme, co pan doktor na nás řekne.

Operace

28. června 2012 v 17:11 Daneček
Stačilo jedno neopatrné šlápnutí při dovádění na zahrádce a Daneček začal kulhat. Původně jsem ho podezřívala, že to na mne hraje, ale když na nožičku nestoupl a kulhal pořád, přestal běhat, ocitli jsme se na veterině.


Doufala jsem, že se jedná o nějakou banální záležitost, třeba namožení tlapky, ale to, co mi doktor sdělil, to mě úplně omráčilo. Daneček si vykloubil zadní nožičku, odborně se tomu říká luxace pately, a je nutná operace, jinak by si nožičku zdeformoval, mohlo by něco podobného napadnout i druhou nožičku a bylo by zle. Prý si to mám nechat projít hlavou. Co? Nechat Danečka v bolestech kulhat nebo ho nechat operovat? Neměla jsem si co rozmýšlet. A dnes, 28. 6. 2012, ve 13,oo hodin, šel Daneček na operaci.


Jediné, co mě trochu uklidnilo, to bylo to, že ho bude operovat vynikající odborník a specialista, MVDR. Jahoda, na naší klinice, která je na velmi vysoké úrovni. A tento pan doktor Danečka zná od malička, protože ho přijímal.


Usměvavý, příjemný pan doktor s krásným voňavým jahodovým jménem. Když jsem mu předávala Danečka, řekla jsem: "Pane doktore, ručíte mi svou hlavou, že to dobře dopadne." "Nebojte se, udělám pro to maximum", prohlásil. Ne že by mě to uklidnilo, stejně jsem to doma obrečela, ale ve čtyři hodiny jsem utíkala na veterinu pro Danečka, plná naděje, že se všechno povedlo.


Ospalý, unavený, vystresovaný, ale už je doma. A jak mě pan doktor ujistil, operace dopadla dobře a Daneček bude brzy zase běhat. Nožičku má zafixovanou, srst vyholenou až skoro na hřbet, ale je doma.


Teď už se jenom budeme snažit, aby se nožička nenamáhala, kratinké pětiminutové procházky, jenom na vyvenčení a určitě to půjde k lepšímu. Hlavně že bude zase chodit a běhat. A já mohu jenom poděkovat ošetřujícím lékařům a hlavně panu doktorovi Jahodovi za jeho obrovskou péči a perfektně odvedenou
práci. Já vím, že to bude nějaký ten měsíc trvat, než bude zase Daneček naprosto v pořádku, ale on to zvládne. Je to odvážný pejsek.


Gumový had

25. června 2012 v 14:54 Taková normální rodinka
Gumový had - cukrovinka, kterou si my, dříve narození, velmi dobře pamatujeme. Byl asi 20 cm dlouhý, vyvedený v různých jemných barvách, a v současné době ho nahradili gumoví medvídci. Ujišťuji vás, že chutnal stejně výborně. A bylo naprosto jedno, jestli nám bylo patnáct, nebo jako našim rodičům - čtyřicet.

Moje maminka gumovým hadem také nepohrdla, i když ho mlsala vždycky jen ve skrytu domova. Tedy - vždycky? Jednou udělala výjimku. Šla se svou spolupracovnicí na oběd do restaurace na druhém konci náměstí. Po dobrém obědě si to obě zamířily do vedlejší cukrárny na nějakou dobrůtku. "Jé, mají gumové hady," zajásala maminka, "dejte mi toho zeleného, půjde mi k oblečení", prohlásila. "Co s ním budeš dělat?", zeptala se jí její spolupracovnice. "No, co, toto", a šup! Gumového hada strčila do pusy, samozřejmě ocáskem, a blaženě dobrotu ocumlávala. "To je nápad", zajásala její kolegyně, "mě dejte toho červeného, prosím". A i ona strčila hada do pusy a obě vypochodovaly z cukrárny.

Do své kanceláře to měly přes celé náměstí. Obě dámy, mimochodem pěkně oblečené, na nezbytných podpatcích, cupitaly po kostkách, cumlaly hady, kteří se jim při chůzi ladně houpali u úst. Budily zaslouženou pozornost, protože málokterý kolemjdoucí viděl asi čtyřicetileté dámy, které na veřejnosti "žužlají" gumové hady a ještě se tomu potutelně usmívají. Hadi jim vydrželi až do kanceláře a ještě dlouhou dobu potom. V kanceláři u ostatních spolupracovnic (byl to učiněný babinec) vzbudily obrovský smích a zasloužený obdiv za jejich odvahu.

Tato maličká příhoda by se obešla bez jakéhokoliv průšvihu, nebýt toho, že tatínek pracoval u policie. Večer, když přišel domů na večeři, ihned mezi dveřmi na maminku uhodil: "Kde jsi byla v poledne?" "Na obědě, proč?" "A potom?" "Potom jsme šly s Marií do kanceláře. Proč mě vyslýcháš?" "Proč?" hromy hlesky létaly tatínkovi z očí. "Protože tě viděli naši příslušníci, jak jdeš přes náměstí a žužláš gumového červeného hada." "Ten had byl zelený", namítla maminka, "červeného měla Marie." "Červený nebo zelený, na barvě nezáleží. Uvědomuješ si, jakou jsi mi udělala tímto ostudu? Podívej se, kluci si tě dokonce vyfotili." Vytáhl černobílou fotku, na které jde maminka po náměstí s hadem v ústech a vesele se usmívá. "Tato fotka kolovala po celém útvaru a všichni z toho měli legraci! A já ostudu!" hřímal tatínek. "Vidíš, a já jsem si jich vůbec nevšimla," zasmála se maminka. "A vůbec, gumového hada jsem cumlala já, ne ty, takže bych měla mít ostudu spíš já, ne?" nedala se. Tatínek nakonec jenom mávnul rukou, uznal, že to stejně nemá smysl a přestal se mračit.

Já jsem se mamince obrovsky divila, protože vím, že by na ulici ani zmrzlinu z kornoutku nelízala, toto musel být takový bleskový nápad pro odlehčení starostí z práce. Ale ujišťuji vás, jinak jsme byli naprosto normální.




23. 6. 2012

23. června 2012 v 13:24 Deníček
Včera Daneček chytil klíště. Ono mu nestačí, že chytá včely, mouchy, případně jinou havěť, rozhodl se, že chytí klíště. Bohužel se klíště přisálo na místo velmi nepřístupné, do podpaždí přední nožičky. Místo velmi citlivé a bolestivé. Když jsem chtěla parazita odstranit, Daneček se stočil do klubíčka, přitiskl nožičku k tělíčku a ne a ne. Tedy - dobrovolně ne. Případně byl ochoten paničku sežrat. Nechtěla jsem riskovat vykloubení nožičky, to už nemluvím o tom, že by si na mně mohl pochutnat a dnes jsme "šupajdili" na veterinu. Tam jsem ho strčila do ordinace paní doktorce, počkala jsem na chodbě (jako obyčejně) a z Danečka se okamžitě stal krotký tvoreček. Klíště paní doktorka vytáhla a Danečka přinesla na chodbu. Zasmála jsem se. Pro jistotu mu dala takový malinkatý náhubek a Daneček vypadal velice legračně. Ještě jsem ho v takovém malinkém náhubku neviděla, vypadal jako miniatura medvídka z cirkusu.

Když už jsme tam byli, rozhodla jsem se, že ho zvážím. Šli jsme do zadní místnosti, kde mají váhu, já jsem Danečka postavila na váhu a než se stačila váha ustálit, Daneček šup dolů a vypochodoval z ordinace pryč. Zastavil se až před venkovními dveřmi, které byly zavřené, jinak bych ho chytala asi až doma. Asi si řekl, že toho bylo pro dnešek dost.

Bylo to první klíště, které se Danečkovi přisálo za poslední dva roky, nebylo nacucané, takže odumřelo, ale i tak se muselo odstranit. Jinak by hrozila nějaká infekce. Klíště je pryč, ale kolik Daneček váží, to se nám zjistit nepodařilo. Tak snad až příště.



Největší pravda

22. června 2012 v 21:00 Na úvod
K tomu není co dodat. Tato slova nepotřebují žádný komentář, mluví sama za sebe.



Dáma s vějířem

20. června 2012 v 20:45 Moje tvorba - obrázky
A teď trochu romantiky.


Apofraktál

17. června 2012 v 8:36 Moje tvorba - obrázky
Jeden obrázek na ukázku. Víc je toho na mém druhém blogu http://angela-pourmesamis.blogspot.com




13. 6. 2012

13. června 2012 v 18:21 Deníček
Daneček nemá rád déšť a bouřky se bojí. To je v těchto dnech poněkud problém, protože stále prší a každou chvíli bouří. Dnešní procházka byla zase ve znamení mírného deště a bouřky, i když vzdálené. Proto probíhala asi následovně.

Danečka jsem oblékla do nepromokavé kombinézy, aby nebyl moc mokrý a urousaný, vyhmátla jsem čas, kdy přestalo pršet a vypravili jsme se na pravidelnou povinnou odpolední procházku. Cesta probíhala celkem bez problémů, najednou však začalo bouřit. Daneček zajel jak blesk do křoví a tam se schoval. Čekal až přestane, potom vystrčil hlavičku, podíval se na oblohu a pokračoval v cestě. Chvíli. Znovu zabouřilo. Daneček znovu do křoví a schoval se. Přestalo, Daneček vylezl a pokračoval. Když se toto opakovalo už potřetí a já jsem pomalu, ale jistě, začala skřípat zuby a cedit nelichotivá slova na adresu svého vyděšeného pejska, uslyšela jsem obrovský smích. Celé Danečkovo počínání totiž se zájmem pozoroval jeden starší pán. "Copak ten váš pejsek dělá?", smál se. "Bojí se bouřky, tak se schovává", odpověděla jsem. Pán se znovu rozesmál. Daneček usoudil svým rozoumkem, že se to blíží další bouřka, zajel do křoví a schoval se. Pán burácel čím dál, tím víc. Daneček pořád schovaný v křoví a nepomohlo ani, když jsem mu vysvětlila, že to bouřka není. Pán se přestal smát, Daneček vylezl, napřed zkontroloval oblohu, tam se nic nedělo, podíval se podezřívavě na dotyčného pána, zavrčel a zaštěkal na něho. Asi mu řekl, aby si z něho nedělal legraci.

Bohudíky nás bouřka přestala strašit a my jsme už mohli bez problémů pokračovat v procházce.


Další zkušební obrázek

12. června 2012 v 22:00 Moje tvorba - obrázky
Tento obrázek je dělaný v tom prvním programu, ten taky ještě moc neovládám.


Daneček u jezírka

12. června 2012 v 11:17 Moje tvorba - obrázky
Zajímavé. Učím se nové obrázky, použiji kdejaké zvíře, ale mé zlatíčko ještě ne. Tady je.


Letící mraky - vlk

11. června 2012 v 20:00 Moje tvorba - obrázky
Tento obrázek věnuji svým velmi dobrým kamarádkám.


Malá mořská víla

11. června 2012 v 16:51 Moje tvorba - obrázky
Ještě jeden obrázek v novém programu. Snad je už lepší.


Tančící fontána

11. června 2012 v 11:33 Moje tvorba - obrázky
Zase jedna taková malinká zkušební ukázka, ale pořád na to nějak nemohu přijít. Toto se ovšem učím v dalším novém programu. Víc je toho na mém druhém blogu.