Červenec 2012

Kamarád do nepohody po třiceti letech

31. července 2012 v 19:19 Vzpomínky
Byl to opravdu kamarád do nepohody. Znali jsme se od mých patnácti let. Já jsem studovala tady, on v druhé polovině republiky na stejné škole. Krásně zpíval, tancoval, byl chytrý, oblíbený. Protože naše školy udržovaly čilý družební styk (za komunistů to bylo v módě), vídali jsme se dost často, buď u nás, nebo u nich. Pak vystudoval vysokou školu, stal se uznávaným odborníkem a vítr ho zavál na druhou stranu zeměkoule. Psali jsme si, občas telefonovali. Spíš telefonoval on, pro mne by to bylo moc drahé. Jeho posledním působištěm byla Moskva.

Po mnoha letech zazvonil jednou v podvečer u nás doma telefon. Vzal to manžel. "Volá ti tvůj kamarád", předal mi sluchátko. Že by se něco stalo? Už se dlouho neozval. "Ahoj, odkud voláš?" zeptala jsem se. "Z Moskvy", zněla odpověď. (Ráda bych napřed podotkla, že znal několik světových jazyků, kterými mluvil tak plynule, jako svým vlastním, znal i češtinu a vždycky říkával "na Slovensku slovensky, v Česku česky". Proto i se mnou mluvil zásadně česky.) "A co bys potřeboval?", zeptala jsem se dál. "Nic, ale jsem v Moskvě a čekám tě. Mohla bys tady být za hodinu, stihneš to?" Zarazila jsem se. Jak to mohu od nás stihnout do Moskvy za hodinu, to bylo nad moje chápání. Podívala jsem se rozpačitě na manžela a rozhovor jsem mu zopakovala. "Nezbláznil se?", manžel zareagoval přesně tak, jak jsem očekávala. Chvíli kroutil hlavou a pak se začal smát. "Běž se převléknout, já tě tam hodím, abys to stihla." "Do Moskvy?" dívala jsem se na něho nechápavě. "Ano, do Moskvy."

Já jsem totiž v tom zmatku naprosto zapomněla na to, že u nás ve městě je hotel Moskva. A můj kamarád tudy projížděl a čekal mě "v Moskvě". Ani ve snu mě ovšem nenapadlo, že myslí náš hotel, protože my tady nikdy nechodíme do Moskvy, ale na Moskvu, ne do hotelu, ale na hotel. Kdyby mi řekl, že je na Moskvě, byla bych hned doma, ale "v Moskvě", to mi bylo naprosto cizí. Manžel to pochopil dřív jako já. Spisovná čeština je poněkud jiná, než jsme zvyklí, ale hlavně že se to vysvětlilo.

S manželovou pomocí jsem se opravdu "do Moskvy", lépe řečeno na hotel Moskva, dostavila opravdu do hodiny. Vešla jsem do vestibulu, proletěla jsem všechny kavárny a restaurace, vyběhla jsem do prvního patra do další restaurace, kamarád nikde. Lépe řečeno, já jsem ho neviděla. S hrůzou jsem si uvědomila, že jsme se už třicet let neviděli, že nesmím hledat toho mladíka, kterého jsem si pamatovala, ale staršího pána. No jo, ale jak, když si málem nepamatuji, jak vypadal za mlada! Chodila jsem po vestibulu sem a tam, nenápadně i nápadně nakukovala do všech koutů a každého staršího muže jsem si pečlivě prohlížela. Hosté, kteří tam seděli, se začínali tvářit dost nepřátelsky a vrátný se po mně podezřívavě díval. Pravděpodobně mě chtěl vykázat jako nežádoucí osobu. Už už jsem se chtěla z hotelu nenápadně vzdálit, když jsem si všimla jednoho staršího prošedivělého pána, jak mě pobaveně sleduje. A ejhle, vedle něho seděl můj známý z fabriky a bylo vidět, že se ohromně baví. Rozpačitě jsem k nim zamířila. "No konečně", prošedivělý pán vstal a podával mi ruku. "Už jsem myslel, že mě nepoznáš," rozesmál se. Nepoznala jsem a nebýt našeho společného známého, tak bych opravdu zbaběle utekla. "Ale co tě nemá", ohradila jsem se, "tebe přece poznám vždycky." "Opravdu?" rozesmál se hodně nahlas, "a že jsi přešlapovala ve vestibulu dobrou půlhodinu.. No nic, hlavně, že jsme se setkali."

Vtipálek jeden. Že si dokázal dělat legraci a vtípky za mlada, to jsem si pamatovala, ale že si ze mne bude dělat legraci na stará kolena, to mě nenapadlo. Ale přiznám se, že bych ho opravdu nepoznala, chybělo velmi málo a já bych se vrátila domů s nepořízenou. Po několika letech jsme se viděli ještě jednou. Pak už ne. Ani nevím, co s ním je. Ale jak ho znám, jednou se zase vynoří, možná to bude už starý pán o holi, bude sotva chodit, já už skoro nebudu vidět, ale zazvoní mi telefon a zase mě bude čekat "v Moskvě". Jen mi bude muset dát víc času, za hodinu to už nestihnu.





30.7.2012-návštěva

30. července 2012 v 17:05 Procházky a výlety
Dnes to na procházku moc nevypadalo, je pod mrakem, sluníčko se nám schovalo a občas poprchá. Ale vyvenčit se musíme. A abychom nechodili jenom tak, vydali jsme se na návštěvu k sestřence. Daneček tam už trefí a chodí tam moc rád. Napřed jsme ovšem museli zavolat, jestli náhodou nepřijdeme nevhod, taková nevítaná přepadovka není zrovna příjemná, ale byli jsme vítaní.


Daneček je dost rezervovaný, ale sestřenku si doslova zamiloval. První co chtěl - na klín a hezky se pomazlit.


A mazlíme se a mazlíme, dokud nás to nepřestalo bavit. Teď zase budeme zkoumat okolí. U sestřenky na návštěvě byl velký pes, černá fenka německého ovčáka, ta pro jistotu byla zavřená doma a domácí kocour byl také doma. To by asi návštěva dopadla jinak.


Prý se musíme vyfotit i s paničkou, Daneček nebyl proti, tak po dlouhé době fotka se mnou. No, nevím, jestli to náhodou Danečkovi nekazím.


U sestřenky je veliká skalka. Zakládal ji ještě strýc, její tatínek, který byl známý skalkař, kdysi se sem chodívali všichni dívat na tu nádheru. Ale i tak je to krásné, i když tam teď nic nekvete. Jsme opravdu s Danečkem jak ve skalách, že?


Daneček usoudil, že by bylo pod jeho úroveň, aby odpočíval na chodníku, tak mě vystrnadil z křesílka a lehl si tam sám. Docela dobře se tam vyjímá. Myslíte si, že mě na křesílko pustil alespoň později? Ani náhodou!


"No tak, paničko, už mě pomalu, ale jistě začínáš s tím foťákem nudit. Já si chci odpočinout, ještě máme před sebou dlouhou cestu zpátky, tak už ten foťák konečně schovej a přestaň tady poskakovat."


Návštěva byla vynikající, ale domů se musí. Vzali jsme to trochu oklikou a náhodou jsme narazili na malé políčko u trati plné nádherných slunečnic. To byla taková krása! Dlouho jsem tolik slunečnic pohromadě neviděla. To přece musíme vyfotit!

Teď jsme už doma. Daneček zašitý na svém místě na pohovce, zhluboka oddychuje a spí. Dnes poprvé byl na dlouhé procházce, trvala dvě a půl hodiny, je poněkud unavený, ale krásně to zvládl. Tak odpočívejte i vy a doufáme, že se vám naše obrázky líbily. Ahoj!

Jak jsem hledala svého Praotce Čecha

29. července 2012 v 15:04 Ze dne na den
Je zajímavé, že člověka ani tak nezajímá to, co bude v budoucnosti, jak to, co bylo kdysi dávno v minulosti. Maximálně si povzdechne: "Škoda, že se nedočkám tvé svatby, že tě neuvidím jako dospělou, dospělého...., ale už ho nenapadne zalitovat, že nebude znát své pra-pra-pra-pravnoučata. Na rozdíl od toho ale chce znát své pra-pra-pra-prapředky, alespoň ve většině případech.

Troufám si říct, že toho vím o své rodině, příbuzným, i vzdálených, dost. Vím, že jsme rodina písmáků, spisovatelů, básníků, učitelů, vím že hodně z nich se honosí tituly před i za jménem, a to pokud možno i více tituly, vím že spousta z předků byli měšťané, pivovarníci, obchodníci, mlynáři a kdoví co ještě. Já nejsem ani písmák, ani spisovatel nebo dokonce básník a titul nemám žádný. Snad tak akorát jsem psavec, který se občas potřebuje vypsat ze své nálady a ze svých pocitů. Ale hodně zvědavý psavec. Žijící příbuzní ze mne občas nejsou nadšení, potomci to raději skrývají a jestli by byli ze mne nadšeni mí předci, to nevím.

Každý, kdo se pokoušel dávat dohromady rodokmen rodiny, ví, že je to práce nimravá, zdlouhavá a velmi náročná na čas. Mám štěstí, že mezi svými žijícími příbuznými je několik tak zvědavých jedinců, jako jsem já, že se u nás v rodině schovávala každá fotka, každý doklad, křestní listy, oddací listy a všechny ostatní papíry a hlavně, že se sestavováním rodokmenu zabývalo již hodně lidí přede mnou, takže já jsem mohla pouze navázat tam, kde oni skončili. Jenom jedno jediné mě trápilo - jak se dopátrat toho PRVNÍHO v našem rodě, toho našeho "Praotce Čecha". Hledali jsme v archivech, v kronikách, v knihách a hlavně v matrikách. Nic. Dopátrali jsme se pouze toho, že první známý a doložený předek je narozený asi roku 1795 a jmenoval se Jan. Dál už nic.

Až jednou se podařilo vypátrat toto. Zní to jako pohádka, ale je to tak. Kdysi dávno, v roce 1795 našel jeden farář na schodech před farou dvě miminka, dva malé chlapce, dvojčata. Postaral se o ně, dal jim jména Jiří a Jan a příjmení po sobě. Nikdy se o ty chlapce nikdo nepřihlásil, matka i otec neznámí, pouze tato krátká zpráva. Co se stalo s Jiřím, nevím, ale Jan se vyučil šňůrkařskému řemeslu, oženil se a založil náš rod. Jejich původ se zjistit nedalo, protože hodně matrik shořelo za třicetileté války i později. Ale mě to stačilo, mám svého "Praotce Čecha" doloženého - a v matrice. Nebyl to žádný von, ani sir, nebyl ani baronem nebo hrabětem, byl to normálni a obyčejný šňůrkař, prýmkař, ale byl náš.

Vidíte, a teď už také vím, po kom umím točit krásné šňůrky, a po kom to uměla maminka, která mě to naučila. Šňůrkařstvím se u nás vyučilo několik generací, jeden dokonce byl tak zručný, že vyráběl prýmky a ozdobné šňůrky pro rakouskou armádu a rakouský dvůr. Dočetla jsem se o něm, že to byl dvorní prýmkař, dodavatel rakousko-uherské armády. A ti ostatní, kteří už byli mlynáři a obchodníci, měli pivovar a rybníky, ti se už vypracovali svou vlastní pílí. Ale šňůrky se u nás nekupují, ty se točí doma už po staletí.

28.7.2012-letní procházka

28. července 2012 v 16:31 Procházky a výlety
Venku vedro, na zahrádkách jako vymeteno, jen pár odvážlivců seče trávu nebo stříhá živý plot. I moje zahrádka by potřebovala trochu zkultivovat, ale na to nemám v tom vedru odvahu. Rozhodla jsem se, že bude lepší, když půjdu na procházku. Samozřejmě, že ne sama, ale s Danečkem. Je stejně príma, že ho mám, nedovedu si představit, že bych tak poctivě chodila na procházky sama a dvakrát denně. Bohužel bych asi ten čas spíš trávila u počítače. A protože těch procházek je hodně a někdy se náhodou dostaneme do velmi zajímavých míst, rozhodla jsem se založit novou rubriku. A teď, když už Daneček může chodit na delší procházky, je to o to zábavnější.

Dnes jsme třeba narazili na velice zajímavý "přírodní úkaz". Kdysi dávno vysadili kolem trati topoly, já si je pamatuji už jako malá, takže už měly hodně roků. Před dvěma lety se tady prohnala obrovská vichřice, která většinu topolů polámala, jeden topol spadl dokonce na dětské hřiště, přímo na lavičku, kterou úplně zdemolovat. Ještě štěstí, že tam v té době nikdo nebyl. Když potom odborníci kontrolovali i další topoly, které tu hrůzu přežily, rozhodli se jednoznačně - topoly pokácet. A my jsme narazili na jeden nádherný pařez, který po jednom z topolů zůstal.


Z velké části už zarostlý trávou a mechem, ale jsou z něho ještě vidět kořeny a je poznat, že topol byl opravdu mohutný. Tento pařez zaujal i Danečka, dokonce si troufl na něho vylézt, ale že by mi zapózoval, to ne.


Taková věc se ovšem musí pořádně prozkoumat a Daneček začal celý pařez obíhat v pravidelných kruzích.


Jeden normální pařez a tolik divení. Zdrželi jsme se u něho asi čtvrt hodiny, Daneček pořád obíhal, očichával a zkoumal. Pak jsme se vydali dál. Na jedné zahrádce jsme našli toto:


Nakonec, proč ne? Někdo má na zahrádce záplavu květin, někdo jenom obrovskou skalku, někdo spoustu trpaslíků a někdo zase hrad nebo zámek i s jezírkem. Já tedy bych raději brala tu spoustu květin nebo krásnou skalku, tyto zámky, hrady, případně zříceniny a jiné zvláštní stavby mě netáhnou, ale schválně jsem to vyfotila, aby bylo vidět, co všechno se dá na zahrádce postavit. Obdivuji jenom ty, kteří tuto stavbu, včetně velkého jezírka a malého vodotrysku, který není vidět, vybudovali a dali si s tím tu obrovskou práci.


No, když se tak na to dívám, já bych to na zahrádce nechtěla. Zahrádky jako dlaň a polovinu zabírá taková "stavba". Ale proti gustu ....
Dnes nebylo fotek moc, i když jsme na procházce byli skoro hodinu, ale na delší výlet se teprve chystáme. Daneček přece jen se musí pomalu dostávat do normálního tempa. Vrátili jsme se domů a Daneček se zase poprvé po měsíci od operace mohl klidně natáhnout do trávy na zahrádku a odpočívat.


Přejeme vám pěkný den a když se vám budou naše procházky a výlety líbit, rádi vás zase s sebou někam vezmeme.

Huráááá, pan doktor říkal, že........

27. července 2012 v 14:51 Svět očima malé čivavy
Vrrrr, haf, haf, všechny vás zdraví veselý Daneček. Panička chtěla původně sama, ale já jsem ji přemluvil, abych vám tu nádhernou novinu mohl říct já sám, protože jsem pyšný a šťastný čivaváček a mám pyšnou a šťastnou paničku.


Už ráno mi panička řekla, že jdeme na kontrolu za panem doktorem a že je moooc zvědavá, jestli bude spokojený. Já jsem byl zvědavý také, ale netěšil jsem se, na veterinu chodím teď nerad, pořád mi tam chtějí něco dělat. Tak jsem předstíral, že chci ještě spinkat, ale panička mi na no neskočila.


Přišli jsme na veterinu a ihned jsem musel pana doktora odkázat do patřičných mezí, protože přišel k paničce a chtěl jí podat ruku na přivítanou. Tak jsem na něco zavrčel a vycenil zoubky. Mé paničky se nikdo dotýkat nebude! Pan doktor se zasmál a vyhnal nás ven před veterinu, prý abych mu ukázal, jak umím chodit. Tak jsem se prošel po trávě, vyčural jsem se a zahrabal jsem nožičkama. Pan doktor začal tleskat a volat "sláva!". Potom chtěl, abych se ještě prošel po tvrdém chodníku. To víte, že jsem mu to předvedl, prošel jsem se tam i zpátky, nakrucoval jsem se jako páv, panička se nadýmala pýchou jak holub na báni a pan doktor pořád tleskal, smál se a volal "sláva!" Potom mě moc chválil, že jsem šikovný pejsek.
Nakonec jsme museli ještě do ordinace, napřed vážení, tam jsem byl také pochválený, i když jsem nezhubl, ale ani nepřibral. Váha se mi teď trochu zastavila, ale za ten měsíc jsem shodil 40 dkg, takže byl pan doktor velmi spokojený. A potom zase prohlídka. Jak mě panička dala na stůl, tak to se mi nelíbilo a navíc mě tam nechala samotného s panem doktorem a sestřičkou. Prý proto, abych je nechtěl zase sežrat. Ale já jsem se předvedl jako vzorně vychovaný pejsek a choval jsem se moc slušně.
Po prohlídce pan doktor pořád děkoval paničce, že se o mne velmi vzorně stará, nožička je v pořádku a huráááá - JSEM UŽ ZDRAVÝ PEJSEK.
Už budu chodit na delší procházky a za pár dní už budu běhat i po zahrádce.
Odpoledne jsme šli s paničkou na procházku.


V Dřevnici se ráchal pejsek, plaval tam o závod. Když se dobře podíváte, tak ho uvidíte i na obrázku, kousek od té propusti nahoře.


Tady je ho vidět líp, vylezl z vody a utíká za svým pánem. Já do Dřevnice nesmím, prý bych se utopil, na mne je tam vody moc a navíc prý po operaci ještě do vody nesmím.
Tak mi panička slíbila, že se půjdeme podívat na sochy. Tedy - jestli toto jsou sochy, tak já jsem čínský bůh srandy a ne čivaváček. No řekněte sami.


Ale prý jsou - moderní. Na jednu mě dokonce panička postavila, že mě vyfotí. Způsobně jsem seděl, ale potom poodešla kousek dál, aby nebyl obrázek rozmazaný a já jsem se bál, že mi uteče a nechá mě tam samotného.


Ta socha je ale proti mně nějaká moc veliká. Ono je tam těch soch víc, ale některé asi sundali a zůstaly po nich jenom takové divné kameny.


Chodil jsem kolem něho pořád dokola a zkoumal, jestli tam nějaký pejsek nenechal svoji značku. Nakonec to paničku už přestalo bavit, prohlásila, že jsme byli venku už dost dlouho a půjdeme domů.
Taky jsem už toho měl dost, tak jsem neprotestoval. Venku je totiž strašně moc horko a já jsem byl už unavený. Doma jsem si lehl na chodbičku, tam je nejchladněji.


A už mě nechejte odpočívat, já si chci trochu zdřímnout. Vrrr, haf, haf, loučí se s vámi veselý čivaváček Daneček.




Měsíc po operaci - zdravotní procházka

26. července 2012 v 16:10 Daneček
Slíbili jsme vám s Danečkem další procházku. A aby to nebylo tak nudné, vydali jsme se obhlédnout zahrádky, kde a co nového rozkvetlo. Cestou jsme potkali dva na volno puštěné velké psy, jistota je jistota, Daneček okamžitě putoval do bezpečného náručí. Jakmile nebezpečí pominulo, na zem a šlapkat.


Tady nám to krásně kvete! Na této zahrádce to ostatně kvete krásně od jara do pozdního podzimu. Je vidět, že majitelé mají kytky rádi. A krásně se na to dívá.


Ještě jeden pohled z blízka, Daneček se hrnul, že by kytky okamžitě zalil, zdálo se mu, že jsou nějak povadlé. To jsem nedovolila. Přece jen - majitele neznám a co kdyby nás prohnali koštětem!


Ajajaj, trochu jsme se zasekli. Daneček ne a ne jít dál. Něco mu tam moc vonělo, musel to přece prozkoumat. Ale všímáte si, jak se mu krásně hojí nožička a jak mu už krásně zarůstá? Za chvilku nebude vůbec poznat, že byl na operaci.


Mladý pán se milostivě uvolil, že by mohl pokračovat v cestě. Trvalo mi ale chvíli, než jsem ho přemluvila, aby se ke mně otočil a podíval se na mne a nevystrkoval na mne pořád jenom zadeček. Ale povedlo se. Dokonce je vidět dobře nemocná nožička.


No toto přece musíme také vyfotit. Jsou krásně v květu a mají jich plnou zahrádku. A já teď ne a ne si vzpomenout, jak se toto jmenuje. Daneček to také neví....


"Tak, paničko, přestaň už blbnout s tím foťákem, kdo má pořád pózovat a pořád se točit!"
Tady jsme na spojovacím chodníku. To jsou chodníky, které zkracují vzdálenost mezi ulicemi, aby se to nemuselo celé obcházet. Daneček tudy moc rád chodí, protože z každé strany je živý plot a on má co očichávat a hlavně očurávat.
Ale už jsme na procházce dost dlouho, nožička se pořád ještě musí šetřit, i když Daneček je už jiného názoru. Nedá se nic dělat, čelem vzad, směr domov.


Oj! Doma nás čekalo překvapení. Na zahrádce se nám rozvalil sousedův kocourek Elinka a spokojeně spal. No, ten měl štěstí, že byl Daneček na vodítku a navíc si ho nevšiml. To by byl tartas! Ten by vystartoval, bez ohledu na nemocnou nožičku a na to, že nesmí utíkat. Takto jsem rychle strčila Danečka do bytu, vzala znovu foťák a chlupatého vetřelce jsem šla vyfotit. Zamžoural na mne očičkama, mňoukl, spokojeně se rozvalil, nechala jsem ho tam, ať si poleží.
A zazvonil zvonec - procházky je konec. Ahoj!



Dětský idol po čtyřiceti letech

26. července 2012 v 10:39 Vzpomínky
Krásných patnáct let. Doba, kdy jsme hltaly dívčí románky, kluci se nořili do rodokapsů. Nevyhnula se mi Červená ani Modrá knihovna, Svéhlavičku - všechny díly jsem znala skoro nazpaměť i pozpátku, Zlatovlasá Eliška byla mou oblíbenou četbou a z Červené knihovny jsem měla nejraději Poručíka Otu a kapitána Jiřího. Ani nevím, kam se už tyto knížky poděly, kdo z rodiny je má, docela ráda bych se k nim někdy vrátila. Vím, že můj bratr měl nejraději Tarzana, měli jsme myslím devět nebo deset dílů.

Proč jsem si na to teď vzpomněla? Protože i já jsem měla takový dětský idol - takového "poručíka Otu". Byl o pět let starší, jako já, studoval vojenské učiliště, k nám občas jezdil na návštěvu. Nevybavuji si už, jak tehdy vypadal, jenom vím, že byl takový vážný, měl rád klasickou hudbu a u nás vždycky hrával na piáno. Já jsem seděla v koutku na zemi a zbožně jsem poslouchala. Pak jsme se potkali při vyřazení nových důstojníků, jeli jsme tam s rodiči, protože toto učiliště navštěvoval i můj bratr. Maminka mi na to ušila nové šaty, byly bílé se světlemodrým proužkem a měla jsem krásné střevíčky na vysokém podpatku. Procházela jsem se důležitě po kasárnách v doprovodu svého bratra a připadala jsem si moc dospěle. V tom mumraji jsem se s NÍM viděla jenom letmo, ale i to mi stačilo ke štěstí. Při této procházce jsem zaslechla, jak jedna paní povídá svému manželovi: "To je ta dívenka, která se našemu synovi líbí?" "To jsou JEHO rodiče", zašeptal mi bratr do ucha a já jsem mírně zčervenala.

Vyřazení skončilo a novopečení důstojníci se rozprchli do všech koutů republiky. ON byl odvelen až na druhou stranu republiky, na Šumavu. Dál zůstalo už jenom u dopisů. Psával mi do školy, protože jsem měla přísného tatínka, který byl ochoten mi každou poštu tvrdě cenzurovat. Byly to krásné dopisy, někdy i dvacetistránkové, ale plné smutku a samoty. Časem jsem pochopila, že jsem pro něho byla taková "vrba", které se mohl se vším svěřit.

Pak dopisy ustaly a později jsem se dozvěděla, že se oženil a měl děti. Trochu mě to zamrzelo, ve své naivitě jsem si myslela, že si počká, až budu plnoletá, neuvědomila jsem si, že já jsem vlastně ještě dítě a ON už dospělý mladý muž, kterému k životu nestačí jenom sáhodlouhé dopisy. Ale čas šel oběma stejně, já jsem si žila svůj vlastní život, ON také. Na rozdíl od něho jsem o něm měla stále čerstvé zprávy, takže jsem mohla jeho další život trochu sledovat.

Po mnoha letech, kdy jsem byla pozvaná na oslavu šedesátých narozenin, jsem se tam s ním potkala. "Víš kdo to je?", zeptali se mě. Nevěděla jsem, on to pochopil dřív jako já, protože na mou návštěvu byl připravený, já na jeho ne. Tak jsme se znovu potkali, po čtyřiceti letech. Já jsem na oslavě byla s manželem, on se svou manželkou. Tehdy poprvé jsme také měli možnost si spolu pěkně popovídat a zavzpomínat. "Myslím, že jsme si také psali, že?", zeptal se mě. "Ano, psali", odpověděla jsem, ale nepřiznala jsem, že jeho dopisy mám pořád schované a stále se k nim vracím, obzvlášť když je mi někdy ouvej. Také jsem mu nepřiznala, že mě nazýval svým "broučkem, pampeliškovou vílou, hvězdičkou.." a kdoví čím vším. Proč také?

Bylo to moc pěkné setkání a byla jsem moc ráda, že jsem měla tu možnost se s ním ještě jednou potkat. Bohužel, za několik let po tomto setkání zemřel a já beru do rukou jeho dopisy, písmo už poněkud vybledlé dlouhým časem, rukopis místy nečitelný, ale čtu je stále dokola a se stále stejným pocitem. Možná kdybych tehdy byla odvážnější, nebyla takové dítě, možná by to všechno dopadlo úplně jinak. Ale taková krásná "platonická láska" je přece jen nejhezčí. Zůstaly mi pěkné vzpomínky na můj dětský idol a krásné dopisy, které jsem, bohudíky, nezničila.

Setkání po deseti letech

25. července 2012 v 15:50 Vzpomínky
Já - krásných sedmnáct let, blond vlasy skoro až po pás, středoškolačka, plná ideálů. ON - vysoký, snědý, tmavovlasý, modré oči, vysokoškolák, sportovec, idól všech dívek. Poznali jsme se v tanečních a protancovali jsme spolu celé dvě sezóny. Vymetli jsme kdejakou zábavu, kdejaký ples, bylo nám spolu dobře. Snad jsme byli do sebe i zamilovaní, kdo ví. Po dvou letech se vrátil zpátky, do místa svého bydliště a zůstalo jenom u návštěv a dopisů. Jednou mě pozval na návštěvu, ale než jsem stačila odjet, dostala jsem dopis od jeho maminky, ve kterém mi napsala, že chce aby její syn řádně dostudoval, byl z něho inženýr a nepřeje si, aby měl nějaké známosti. Proto také nechce, abych přijela. Tak jsem její přání splnila a na něco jsem se vymluvila, už nevím ani na co. Od té doby byly dopisy méně časté, telefonáty žádné, návštěvy ustaly, až náš vztah skončil úplně.

Po dlouhé době, asi po deseti letech, jsem měla možnost navštívit jeho rodné město. "Mami, já mu zavolám, že tam jsem a sejdeme se", dostala jsem nápad, se kterým jsem se ihned svěřila mamince. "Nedělej to," varovala mě maminka, "budeš hodně zklamaná. Vzpomínej na něho na takového, jakého jsi ho znala, nechtěj ho teď vidět. Nevíš, jak se změnil." Mávla jsem rukou. Já to možná stejně zkusím - myslela jsem si.

Dva dny jsem to v tom městě vydržela, aniž bych se ho snažila kontaktovat. Pak jsem přece jen napsala lístek, že jsem v tom a tom hotelu a jestli mě bude chtít vidět, ať zavolá. Na druhý den jsem měla na recepci telefonát, ON volal, sjednali jsme si schůzku před hotelem. Půl hodiny jsem se procházela v určenou dobu před hotelem, nikde nikdo, už jsem to chtěla vzdát, když se ke mně přiblížil plešatý starší pán, hodně při těle a potichu mě oslovil. To snad není možné, aby to byl ON? - zděsila jsem se. Hlavou mi proletělo maminčino varování. Ale bylo už pozdě, byl to ON a já jsem stála proti člověku, který ničím nepřipomínal mou první lásku. Asi zahlédl zděšení v mých očích, protože řekl: "Taky ses trochu změnila." Ano, v ten moment jsem úplně zapomněla na to, že i já mám o deset let víc, že už nevážím 50 kg, ale nějaké to kilo navíc, vlasy zkrácené, víla ze mne už opravdu není. Sedli jsme si na nábřeží na kávu. Většinou mluvil on, já jsem rozpačitě mlčela. Stejně nedostudoval, oženil se, už dávno nesportuje a vůbec, je takový jiný. Nevěděla jsem o čem se s ním mám bavit. Tak jsem většinou jenom poslouchala.

Necelou hodinu trvalo naše setkání a já jsem nakonec tu hodinu považovala za zbytečně promarněnou. Kdybych ji strávila chozením po památkách, udělala bych líp, ale, bohužel. Nakonec jsme zjistili, že si opravdu nemáme o čem povídat a trapnou schůzku jsme ukončili. "Možná se ještě někdy uvidíme," pronesl na rozloučenou. "Spíš ne, než ano," prohlásila jsem asi dost tvrdě, "jsem tady náhodou a pravděpodobně se sem už nedostanu." Snažila jsem se to trochu zmírnit, ale pochopil.

Když jsem přijela domů, první, co bylo, maminka na mne uhodila: "Že jsi neposlechla a setkala ses s ním?" "Neposlechla, mami, bohužel, ale opravdu o tom nechci mluvit. Jenom jedno řeknu, mělas pravdu." Maminka byla taktní, nevyptávala se, věděla, že až budu chtít, tak jí o tom setkání povím sama. Jenom se mírně usmála a nic víc. A já? Dlouho jsem na to trapné setkání nemohla zapomenout. A opravdu jsme se už nikdy v životě neviděli.







A pamatuješ si....?

25. července 2012 v 14:12 Ze dne na den
Možná jsem trochu divná, ale mám ráda větu, která začíná "A pamatuješ si....?". Ne že bych měla velkého pamatováka, nebo dokonce že bych se už počítala mezi pamětníky, ale tato věta má své kouzlo.

A pamatuješ si, jak nás tatínek učil střílet? - Samozřejmě, že si to pamatuji. To se nedá zapomenout. Kulky nám létaly kolem hlavy tak dlouho, dokud tatínek neusoudil, že dřív, než se naučíme střílet, tak se postřílíme, a nechal toho.

A pamatuješ si, jak jsme chodili do sklepa na víno? - Tak toto se také nedá zapomenout. Víno v několika demižónech se muselo přece kontrolovat. Vzal se šlauch, jeden konec se ponořil do vína, druhý do pusy a kontrolovalo se. Kontrolovalo se tak dlouho, až se nakonec víno z 25ti litrového demižónu přelévalo do desetilitrového, pak do pěti atd. Tatínek se nestačil divit, jak rychle se víno ve sklepě odpařuje.

A pamatuješ si, jak jsme chodili na výlet na Lešnou? Jejda, to byly krásné výlety. Autobus tehdy nejezdil, chodili jsme pěšky přes les, nasmažily se řízky, vzal se chleba a okurky, cestou jsme se stavili v lázních na nejlepší zmrzlinu v širokém okolí, to se nedá zapomenout. "A pamatuješ si, jak sis tou zmrzlinou pokapala šaty a brečelas, že nikam ve špinavých šatech nepůjdeš?" Ne, tak to si opravdu nepamatuji." Ráda připomenu. Dostalas pár facek a bylo po breku. Kapka na šatech maličká, lupu by si člověk musel vzít, ale komtesa ječela, jako když ji na nože bere." A pamatuješ si, jaké dělal tatínek na Lešné opičky na opičky a ony mu to vracely? Nemohli jsme ho od klecí vůbec dostat. "No jo, tatínek, ten vždycky někde musel něco provést pro obveselení všech."

Někdy na takovou otázku "pamatuješ si..." zněla odpověď: "Tak to mi raději ani nepřipomínej, ještě teď se mi pění krev v žilách." Jako tehdy. Pamatuješ si, jak jsem se vozila na Dřevnici na krách? "Tak to mi ani nepřipomínej, kry se pod tebou rozlomily a ty jsi přišla zmáčená až po pás. A než přišlas domů, tak kalhoty byly na tobě zmrzlé." Pamatuji si, že jsem také tehdy dostala pár facek, jak jinak!

No, řekněte, není to nádherná otázka? A pamatujete si, jak......?






Danečkovi z lásky

24. července 2012 v 20:27 Videa

To je ale psí život!

22. července 2012 v 12:31 Svět očima malé čivavy
Vrrrr, konečně se mi podařilo dostat se k počítači, pořád u něho sedí panička a nechce mě sem pustit. Ale teď ji zase nepustím já. Musím vám přece popovídat co se se mnou děje. Mám se teď moooc špatně. Nic nesmím. Nesmím běhat, honit se za ptáčky, prohánět kočky, prý jsem tři týdny po operaci a musím se šetřit. Včera večer jsem přinesl paničce kolečko, aby mi ho házela a já jí ho nosil zpátky. To já hrozně moc rád. Panička mi řekla, že si ještě nesmíme hrát, protože nesmím utíkat. Tak jsem jí donesl činku. Ta se přece jenom kutálí, za tou mohu chodit. Ale ani tady jsem neuspěl. Tfuj, prsk, to se mi vůbec nelíbí.

Dnes si panička udělala k obědu moc voňavé kuřátko. Vůně byla po celém bytě, tak jsem si sedl ke kuchyňské lince k misce a doufal jsem, že mi panička zase něco dobrého pohodí. Třeba srdíčko a játýrka, ona je nejí, já je moc rád. Víte co mi panička dala? Kupu míchané zeleniny a dietní granule. Prý nic jiného nesmím a pan doktor by se zlobil. Jak se může pan doktor zlobit, když přece nic nevidí, nebydlí s námi. A já bych mu to neprozradil! Prý pan doktor nařídil, že musím shodit, že jsem tlustý. Ale už teď vypadám jak stažený králík a za chvíli budu vypadat jak malý potkan.

Proč mě moje panička tak trápí? Toto není k vydržení! Představte si, že dokonce rozdala moje oblíbené tyčinky, které jsem mlsal mezi jídlem, byly vitamínové a moc dobré. Ale mají hodně tuku a já jsem kvůli tomu přibral. Tak teď neslyším nic jiného, než nesmíš to a nesmíš ono, na schody nesmíš, skákat na pohovku nesmíš... Co vlastně smím? Vrrr, jsem moc nespokojený pejsek. Psí sucharky taky dala pryč a když mi dá do misky libové kuřecí masičko, tak je to jenom takový malinkatý oříšek, k tomu spousta zeleniny a šest granulí - dietních. Dnes ráno jsem to schválně počítal, čtyři nožičky a dvě navíc. A to mi pohrozila, že tyčinky už nikdy nebudu mlsat. Dokonce už mi nekupuje ani kuřecí šunčičku a ta je přece dietní! Ale prý je v ní hodně bílkovin a to také nesmím. Vrrrr.

Jsem ušlápnutý malinkatý čivaváček. Ještě že smím odpočívat na svém oblíbeném místě na pohovce, i když na ni teď nesmím skákat a panička mě vždycky musí zvednout. Tak vám všem přeji pěkný den, dobrou chuť a dejte si něco moc dobrého. I za mne. Vrrrr, haf, haf. Daneček




Rehabilitace pokračuje - 23. den po operaci

21. července 2012 v 14:22 Daneček
Je sobota odpoledne, občas svítí sluníčko, občas se zase schová, ale neprší a hlavně - není velké horko. Ideální počasí na to, abychom se vydali na delší rehabilitační procházku. Stále ovšem nesmím zapomínat, že Daneček nesmí utíkat, skákat, musí chodit pomalu a pouze čtvrt hodinky. Ale šli jsme.


Samozřejmě, zase kolem vody. Je tam stín, turistická a cyklistická stezka, žádné patníky, tráva, ideální místo. A Danečkovi se tam líbí nejvíc. Přiznám se, že mě také.


Větřík krásně čeří hladinu Dřevnice a vytváří na ní nádherné obrazce. Radost se podívat. Sluníčko hází na hladinu stíny stromů a keřů, řeka vypadá jako z pohádky.


Celý tento krásný přírodní obrázek doplňují naše kačenky, na které se Daneček nesmírně těšil. Už je neviděl hodně dlouho - od své operace.


Tentokrát jsme se vydali hodně daleko, až ke splavu. Je tam nejvíc kačenek a toto je právě místo, kde jim lidé sypou nejvíc krmení. No, a co nesní kačenky, to vyzobou holubi. Nic nepřijde nazmar.


Daneček dělal jako by nic a nenápadně se ke kačenkám přibližoval. Ale nakonec to vzdal, vůně tohoto torza ho asi zaujala víc.


Scenérie, na kterou se ráda dívám (a nejen já), jsme u splavu.


Tady máme náš malý splav v plné kráse. Díky tomu, že několik dní pršelo, není málo vody a tato nádherně přepadá přes splav. Padající voda mírně šumí, kačenky šplouchají a my s Danečkem pozorujeme. Nejsme ovšem vidět, protože splav má přednost.


Ještě jednou fotka splavu z jiného úhlu a budeme se pomalu ubírat k domovu. Ještě máme před sebou kus cesty.


Toto jsme si ovšem nemohli nechat ujít. Zvědavé kačenky přišly až nahoru na břeh a vůbec jim nevadilo, že blízko nich stojím já s vykuleným čivaváčkem. Jsou na to zvyklé.


Ještě poslední letmý pohled na úžasnou souhru kačenek s holuby. Tak se mi zdá, jako kdyby kačenky pokorně čekaly, až se holubi nazobou a potom teprve se pustí do zbytků.


Přece jenom na bolavou nožičku to byl kus cesty. Nic jsme neriskovali a zbytek zpáteční cesty Daneček absolvoval v náručí.


Ještě poslední rozloučení s krásnou procházkou. Daneček se rozhodl, že vám ukáže, že se už odváží oběma nožičkama hrabat, i když by tu nožičku správně moc namáhat neměl, ale udržte ho, když se to tak krásně hrabe.


A procházku ukončíme tak, jak je u nás zvykem - krásným květinovým pozdravem, tentokrát kvetoucím ibiškem. Doufám, že se vám na procházce s námi líbilo, nenudili jste se a když budete chtít, příště vás pozveme zase. Třeba na druhou stranu, aby to nebylo tak fádní. Ahoj.



12. den - rehabilitační procházka

11. července 2012 v 15:34 Daneček
Venku se nám začínají dělat velké tmavé mraky, z dálky začíná hřmět, tak rychle, abychom stihli malou procházku a bez deštníku. Tentokrát jsem s sebou vzala i foťák, nezapomněla jsem. Na zahrádce to není ono, tak jsme zase zamířili k vodě. Napřed jsme se podívali, jak na zahrádkách kvetou kytičky.


Pro jistotu je Daneček očichal a zalil, aby pěkně rostly. Ještě že nás neviděl pán domu.


Na další zahrádce jsme se podívali na takový vodní mlýn.


V tomto půldomku bydlí malý apricot pudlík, jmenuje se také Dan a to našeho Danečka dost plete. Za trest mu nechal u plotu svoji značku.


A už jsme u vody. Přes dřevěnou lávku jsem ho raději přenesla, kdyby se mu nožička dostala mezi prkna, byl by další malér na světě. Ale tady už poctivě šlapkáme.


Kolem vody jsou umístěné lavičky, jedna byla prázdná, tak jsme si ji vyzkoušeli. Daneček byl z toho ale dost vyjevený a nechtěl si sednout, jenom stál.


Všímáte si, jak krásně stojí na všech nožičkách a jak mu ta vyholená nožička už pěkně obrůstá? Za nějakou dobu nebude vůbec poznat, že byl na operaci.
A po kratičké přestávce pokračujeme zase v pochodování kolem vody.


Pomaličku ale toho má dost, necelých dvacet minut uplynulo, tak se otočíme a budeme se vracet.


Ještě letmý pohled na řeku Dřevnici. Je v ní teď velice málo vody, kačenky se zdržují až u splavu a to je ještě pro nás daleko.


Tady je vidět, že toho má už opravdu dost, začíná operovanou nožičku nadlehčovat. Zbytek zpáteční cesty raději absolvoval u paničky v náručí.
A doma zasloužený odpočinek.


Dnes zase ušel o kousek víc a o pár minut víc. Je bez prášků proti bolesti už třetí den, raději tedy nepřetěžovat.


Deset dnů po operaci

9. července 2012 v 17:01 Daneček
Dnes bylo naplánované vytahování stehů. Byla jsem zvědavá, jak bude pan doktor s Danečkem a se mnou spokojený. Samozřejmě, že jsem Danečka musela zase strčit do tašky, protože bych ho jinak na veterinu nedostala.


A už jsme zase tady. Tentokrát jsme nemuseli dlouho čekat, za chvilku nás pan doktor volal. A na co Daneček tak upřeně zírá? Před námi u pokladny byl krásný německý ovčák, tak se navzájem pozorovali.
V ordinaci, jako první, bylo nezbytné vážení. Byla jsem zvědavá, jestli mi Daneček zase trochu zhubnul. Daneček se prošel k váze, pan doktor poprvé zajásal a hned nás pochválil, jak krásně chodí a vůbec nekulhá. Na váze nás pochválil podruhé, protože Daneček zhubl dalších 10 dkg.
Pak se šlo na vytahování stehů. Znovu jsem doporučila náhubek, aby ten můj andílek s ďáblem v těle zase někoho nechtěl sezřat. A protože v tom náhubku vypadá velice legračně, rychle jsem ho vyfotila.


Danečkovi se to samozřejmě nelíbí, doma ani na cestách nikdy náhubek nedostane, ale tady je to jistější, přece jen - vytahování stehů.
No a já, jako obyčejně jsem vypadla z ordinace. Na mé místo nastoupila šikovná sestra, která panu doktorovi pomohla Danečka držet. Přemluvili jsme ji s panem doktorem, aby nám taky zapózovala.


Já se stejně divím, že ještě neprotestovali, protože na kliniku chodím s Danečkem a foťákem. Asi jim to nevadí, protože jinak by mě hnali.
Za chvilku byly stehy vytažené, pan doktor zkontroloval, jak drží patela (kloub), zase byl nadšený a dokonce jsme se dočkali té největší pochvaly: "Kdyby všichni pacienti a jejich páni byli tak poslušní a dbali našich doporučení, hned by se nám líp léčilo." Byla jsem moc ráda. Taky raději slyším chválu, než kdyby mi vyhuboval, že postupuji špatně. Pro jistotu dostal Daneček ještě jedny antibiotika, protože si, chuligán, líže ránu a panu doktorovi se to trošku nezdálo, pojistka prý musí být, ale jinak bezvadné. Další kontrola až v pátek. Ještě poslední zapózování a mohli jsme se vydat na zpáteční cestu.


Náhubek jsme pochopitelně nechali v ordinaci, ten přece doma nepotřebujeme.


Učíme se chodit po "schůdkách"

6. července 2012 v 20:16 Daneček
Jak jsem se už zmínila v jiném povídání, nachystala jsem Danečkovi polštáře, aby neskákal až na pohovku, je to moc vysoko. Po těchto provizorních schůdkách jsme se učili chodit v obýváku. Jak to dopadlo?


Jejdanenky, co mi to panička k tomu křeslu postavila? Jak já se teď na to křeslo dostanu?
"To jsou schůdky, Danečku, budeme se po nich učit chodit, ano?"


"No vidíš, jak se ti podařilo vylézt na první schůdek."
No jo, ale jak dál, paničko?


Jé, já vidím už na křeslo, ale nevylezu na něho a nevylezu. To tedy byl nápad, paničko. Nic lepšího neznáš?


Raději slezu dolů. Ale jak na křeslo. Víš co, paničko! Zvedni mě, to bude jistější. Jinak zůstanu raději dole.


Nakonec jsem ho opravdu na to křeslo zvedla. Dívá se zvědavě dolů, co to tam vlastně je. Za chvíli seskočil. Zajímavé - dolů to šlo snadno. Ale podruhé už to raději nezkoušel. Jak já ho to naučím?!

6. 7. 2012

6. července 2012 v 14:38 Deníček
Nevím, jestli víte, jak to vypadá v baťovském půldomku. Trochu přiblížím. Dole kuchyň, obývák a příslušenství, pak spousta strmých schodů nahoru do ložnice a dětského pokoje. Schody jsou vynikající na pády, a to ať dětí nebo dospělých. Jinak se celý den odehrává dole v obýváku. Když Daneček onemocněl, rozhodla jsem se, že budu spát dole, aby ho to nelákalo skákat na válendu. Je dost vysoká. Do středy byla spokojenost na obou stranách. Daneček spokojený, že jsem s ním dole a já, že není další úraz.
Včera večer to už bylo horší. Daneček byl neklidný, nevyhovovalo mu žádné místo v bytě, dokonce ani koupelna, kde je nejchladněji. Když jsem viděla, jak zmateně a nervózně přechází sem a tam, snesla jsem mu z ložnice jeho přepravku, ve které spává. Vlezl do ní, sláva. Ale jen na chvíli. Pak jsem ho znovu hledala. Kde jsem ho vždycky našla? Seděl pod schody, které vedou do ložnice a vytrvale hleděl nahoru. Vydržel tam hodinu. Nespala jsem, on také ne a to už na budíku ukazovalo dvě hodiny v noci. Jak je vidět, zvyk je železná košile. Dnes použiji rady, kterou mi dala kamarádka. Vykuchala jsem křeslo, polštáře jsem naskládala k válendě, udělala Danečkovi provizorní schůdky, (kdyby náhodou) a dnes večer se zase stěhujeme do ložnice. Jenom mu budu muset předvést, k čemu ty "schůdky" u válendy jsou. Jak to ovšem budu předvádět, to ještě nevím, to mě kamarádka nepoučila.