Jak jsem hledala svého Praotce Čecha

29. července 2012 v 15:04 |  Ze dne na den
Je zajímavé, že člověka ani tak nezajímá to, co bude v budoucnosti, jak to, co bylo kdysi dávno v minulosti. Maximálně si povzdechne: "Škoda, že se nedočkám tvé svatby, že tě neuvidím jako dospělou, dospělého...., ale už ho nenapadne zalitovat, že nebude znát své pra-pra-pra-pravnoučata. Na rozdíl od toho ale chce znát své pra-pra-pra-prapředky, alespoň ve většině případech.

Troufám si říct, že toho vím o své rodině, příbuzným, i vzdálených, dost. Vím, že jsme rodina písmáků, spisovatelů, básníků, učitelů, vím že hodně z nich se honosí tituly před i za jménem, a to pokud možno i více tituly, vím že spousta z předků byli měšťané, pivovarníci, obchodníci, mlynáři a kdoví co ještě. Já nejsem ani písmák, ani spisovatel nebo dokonce básník a titul nemám žádný. Snad tak akorát jsem psavec, který se občas potřebuje vypsat ze své nálady a ze svých pocitů. Ale hodně zvědavý psavec. Žijící příbuzní ze mne občas nejsou nadšení, potomci to raději skrývají a jestli by byli ze mne nadšeni mí předci, to nevím.

Každý, kdo se pokoušel dávat dohromady rodokmen rodiny, ví, že je to práce nimravá, zdlouhavá a velmi náročná na čas. Mám štěstí, že mezi svými žijícími příbuznými je několik tak zvědavých jedinců, jako jsem já, že se u nás v rodině schovávala každá fotka, každý doklad, křestní listy, oddací listy a všechny ostatní papíry a hlavně, že se sestavováním rodokmenu zabývalo již hodně lidí přede mnou, takže já jsem mohla pouze navázat tam, kde oni skončili. Jenom jedno jediné mě trápilo - jak se dopátrat toho PRVNÍHO v našem rodě, toho našeho "Praotce Čecha". Hledali jsme v archivech, v kronikách, v knihách a hlavně v matrikách. Nic. Dopátrali jsme se pouze toho, že první známý a doložený předek je narozený asi roku 1795 a jmenoval se Jan. Dál už nic.

Až jednou se podařilo vypátrat toto. Zní to jako pohádka, ale je to tak. Kdysi dávno, v roce 1795 našel jeden farář na schodech před farou dvě miminka, dva malé chlapce, dvojčata. Postaral se o ně, dal jim jména Jiří a Jan a příjmení po sobě. Nikdy se o ty chlapce nikdo nepřihlásil, matka i otec neznámí, pouze tato krátká zpráva. Co se stalo s Jiřím, nevím, ale Jan se vyučil šňůrkařskému řemeslu, oženil se a založil náš rod. Jejich původ se zjistit nedalo, protože hodně matrik shořelo za třicetileté války i později. Ale mě to stačilo, mám svého "Praotce Čecha" doloženého - a v matrice. Nebyl to žádný von, ani sir, nebyl ani baronem nebo hrabětem, byl to normálni a obyčejný šňůrkař, prýmkař, ale byl náš.

Vidíte, a teď už také vím, po kom umím točit krásné šňůrky, a po kom to uměla maminka, která mě to naučila. Šňůrkařstvím se u nás vyučilo několik generací, jeden dokonce byl tak zručný, že vyráběl prýmky a ozdobné šňůrky pro rakouskou armádu a rakouský dvůr. Dočetla jsem se o něm, že to byl dvorní prýmkař, dodavatel rakousko-uherské armády. A ti ostatní, kteří už byli mlynáři a obchodníci, měli pivovar a rybníky, ti se už vypracovali svou vlastní pílí. Ale šňůrky se u nás nekupují, ty se točí doma už po staletí.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Hanka Hanka | 29. července 2012 v 19:01 | Reagovat

Raduš, to je skvělý výsledek pátrání.
Mít svého praotce Čecha - hm, tak tohle se nám zatím nepovedlo.

2 Radka Radka | E-mail | Web | 29. července 2012 v 21:40 | Reagovat

[1]: Mohu říct, že nám to trvalo hodně let, než jsme si potvrdili, že ten PRVNÍ je opravdu Jan a není to jen výmysl.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama