Srpen 2012

29.8.2012 - odpolední procházka

29. srpna 2012 v 19:20 Procházky a výlety
Dnes jsem hodně uvažovala, kam vás vzít na procházku. Daneček po pondělním očkování má nařízený několikadenní šetřící režim, to znamená, nechodit na hodně dlouhé výlety, navíc jsem nechtěla jít na stejná místa, kde jsme už byli, vydali jsme se tedy k soutoku Januštice a Dřevnice. Co je to Januštice? Takový malý potůček, ale hodně dlouhý, asi 8 km, který vtéká do Dřevnice. Když se rozvodní a přijde velká voda, dokáže zatopit celé lázně Kostelec, jak se to už několikrát stalo, dokáže tedy opravdu pěkně dovádět.


Toto je ještě Dřevnice, těsně u soutoku. Je tu málo vody, že? K soutoku jsme šli proto, že je možné sejít až k vodě a já jsem chtěla, aby se Daneček podíval na Dřevnici zblízka.


A tady máme Januštici na dolním toku, těsně předtím, než se spojí s Dřevnicí. Jak jsem už říkala, malý, kouzelný potůček, ale velmi zrádný.


Po malé kamenné pěšince jsme sešli s Danečkem až dolů k Dřevnici. Myslela jsem, že ho voda bude víc zajímat, ale toto je místo, kam chodí hodně pejsků, koupou se v řece, dovádějí tady děti, tak je tady spousta pachů a Daneček zkoumá.


Co to tam zase je? K vodě ne a ne ho dostat. Jenom se podíval, obešel si to a zamířil nahoru.


Toto je chodníček, který k soutoku vede. Z jedné strany Dřevnice, té je kousek vidět, z druhé strany Januštice, ta na tomto obrázku vidět není.


A zkoumáme a zkoumáme. Daneček se nemohl nového místa nabažit, nechtělo se mu odtamtud odejít, tak jsem mu slíbila, že se půjdeme podívat ke školám. Školy on rád. Ale toto nebyly ty školy, u kterých jsme už několikrát byli a kam ho nechtěli pustit. Toto jsou jiné, tady ještě nebyl.


Před školou je postavená socha Jana Ámose Komenského. Mimochodem, já si pamatuji, že tato socha stála před starou Komenského školou ve městě, ve které je teď Bartošova knihovna a tuto školu přejmenovali na Komenského školu a sochu postavili před ni. I tady měl Daneček smůlu, škola byla zavřená.


Než se vrátíme do staré bývalé dělnické kolonky mezi baťovské půldomky, vyfotila jsem tento nový dům. To proto, abyste si nemysleli, že u nás jsou jenom staré "krabičky", které dal postavit Baťa pro své dělníky a nic víc. Toto vyrostlo na nábřeží a docela dobře to sem zapadá. Dokonce se mi to i líbí. Víc jak paneláky. Je to pochopitelně cihlové.


Baťovské půldomky kam se člověk podívá. Vlevo, vpravo, nahoře na kopci, prostě všude. V této kolonce také bydlím a trefit ke mně je dost umění. Kdysi se uvažovalo o tom, že se to všechno zbourá a místo toho se postaví paneláky nebo něco podobného. Bohudíky od tohoto příšerného plánu upustili. A když si představím, že za první republiky měli normální dělníci domeček, tři pokoje, kuchyň, koupelnu a splachovací WC, k tomu malou zahrádku....


No, řekněte, nebyla by to škoda, tyto krabičky zbourat? Lepší nápad byl je prodat a lidé si je opravili. Tady je skupinka už opravených půldomků i s přístavbami, samozřejmě je to všechno kontrolované a hlídané památkovým úřadem.


Nevím co mě to napadlo, ale já mám moc ráda zeleň a stromy obzvlášť. U nás je zeleně moc a kolem Dřevnice rostou krásné stromy, některé už hodně staré.


Ještě jeden pohled na krásné stromy. Představte si, že některé už žloutnou a opadává listí! A to je ještě léto.


Poslední pohled bude patřit zahrádkám u baťovských půldomků. Bývá na nich všelicos, já mám nejraději kytičky. Na své zahrádce kytičky nemám kvůli Danečkovi, ten totiž chytá včely a vosy a už byl několikrát popíchaný, nechci to riskovat. A navíc jsem alergik a nemohu si k takové kytce ani čichnout, hned se začnu dusit.
A teď už zazvonil zvonec a procházky je konec. Doufám pevně, že jsem vás moc nenudila.

Kvočna na čtyřech a štěká, aneb milá návštěva z Prahy.

25. srpna 2012 v 19:31 Ze dne na den
Dnes jsem u sebe doma přivítala milou návštěvu z Prahy. Jednalo se o jednu kamarádku z Facebooku, kterou jsem nikdy neviděla. Protože měla cestu do našeho města, domluvily jsme se na této návštěvě. Stejně ji mám v podezření, že se nejvíc těšila na Danečka, alespoň podle toho, v jakém duchu se návštěva nesla.


Daneček přivítal návštěvu mohutným štěkotem a strašením. Trvalo to ale jenom chvilku a podle jeho postoje usuzuji, že Dášu (Kvočnu) spíš provokoval k tomu, aby si s ním hrála.


Dostal nové hračky, ze kterých byl nadšený, ale napřed se to musí všechno prozkoumat. Za chvíli ale byl ve svém živlu a já jsem se nestačila divit.


První návštěva, která se spustila na všechny čtyři, aby se dostala do úrovně Dankových očí, a začala si s ním hrát. Daneček byl nadšený. Toto se mu ještě nestalo. A já jsem jenom v údivu kroutila hlavou. Nikoho to předtím nenapadlo.


Vrrrr, haf, Danečku, pojď, budeme si hrát. Dáša si to vyloženě užívala. A Daneček?


Daneček zajásal. Ta velká paní, ze které do té doby viděl jenom boty, lozí po čtyřech jako on, mírně vrčí a nabízí mu hračky.


A vůbec se nebojí, že se snad umaže! To je bezvadná hra! Daneček se začal schovávat za stůl, obíhat v kruzích, štěkat a předvádět, co všechno umí. A Dáša za ním lozila po zahrádce a hrála si.


Tak co, Danečku, vezmeš si hračku? Půjdeš za mnou? Daneček z toho všeho byl tak rozdováděný, že si vůbec nevzpomněl na to, že má teprve dva měsíce po operaci nožičky a měl by se trochu šetřit. Kdepak! Ta veselá paní, která je teď jenom o trochu větší jako on, ho velice zajímala.


Uf, to byla zábava, to bylo běhání. Unavený Daneček si nakonec lehl do trávy k novým hračkám, slastně zívl a konečně také trošku odpočíval. Ale jenom trošku. Po očku sledoval, co se ještě bude dít a co si ještě ta veselá paní na něho vymyslí.

Odpoledne uběhlo jako z vody a Dáša se pomalu chystala k odchodu. Na Danečkovi bylo vidět, že se opravdu vyřádil a že ho to bavilo. Nakonec donesl Dáši všechny možné hračky a předvedl jí, co všechno má. V ten moment to na zahrádce vypadalo jako v psím krámku. A Dáša? Prý se jí to líbilo také, doufám, že ano a že byla spokojená. Každopádně byla první, které se podařilo prolomit Danečkovu nedůvěru vůči cizím lidem a nechal se dokonce pohladit a pochovat.

Ještě rychle něco zakousnout, aby nám návštěva neumřela hlady....


Doufám, že jsem si neutrhla ostudu a Dáši chutnalo....
A poslední fotka na rozloučenou.


A teď se můžeme těšit na další milou návštěvu. Kdo to bude, nevíme, ale třeba se tu zase někdo objeví. Jenom nevím, jestli bude ochoten lozit po čtyřech a štěkat.




Hurá na hrad, aneb zpátky do dětství

18. srpna 2012 v 17:35 Procházky a výlety
Já vím, že jsme vám dnes slíbili jiný výlet, ale všechno záviselo na tom, který trolejbus přijede dřív. A přijela dvojka. Proto jsme se s Danečkem vypravili do míst, kde jsem trávila své dětství, 7 km od našeho města. Už jsem tam nebyla dávno, nestačila jsem se divit. Daneček ovšem také ne. Dostal se do naprosto neznámého prostředí, plného cizích a neprozkoumaných pachů a navíc cestu absolvoval v trolejbusu.


S tímto krásným kostelem, který stál v blízkosti našeho domu, se vážou opravdu velice pěkné vzpomínky. Nejsem věřící, takže do kostela jsme se chodili dívat jenom na jesličky a na jeho krásnou výzdobu. Já jsem se kolem kostela učila jezdit na kole. A navíc jsme my, děti, chodily na farní zahradu krást jablíčka. Krásná červená a moc dobrá. Kostelník nás potom s koštětem honil kolem celého kostela.


Tady bych to vůbec nepoznala. Je to naproti našeho domu, na náměstíčku. Stála tady obecná škola. Do školy jsem měla dvě tři minuty, u školy byl oplocený dvůr, kde jsme se o přestávkách procházeli i s učitelkou. Třída byla veliká a topilo se tam ve velkých kamnech, u kterých se v zimě sušily boty a kabáty.


Vedle školy stála velká kašna, do které všichni z náměstíčka chodili pro vodu. Pitnou vodu jsme doma neměli. Já si vzpomínám, že jednou se tam topil malý chlapeček, asi dvouletý, my děti jsme ho vytáhly, ale byl to pro mne otřesný zážitek a dlouho jsem se z toho nemohla vzpamatovat. Teď už tu není ani škola ani kašna.


Tady v tomto domě jsme bydleli, v prvním patře. Kdysi jsem se zmínila, že jsem bydlela na pavlači. Ano, v patře byly dva byty, šlo se k nim po dřevěné pavlači, která tak krásně duněla a na konci pavlače byl záchod, společný pro celou pavlač. Na dvoře pod pavlačí, uprostřed, bylo malé hnojiště, kde byla veškerá možná domácí drůbež. Schody na pavlač dřevěné, dost příkré, nahoru potom tatínek dal malou branku, protože moje malá sestra, sotva se naučila chodit, tak se také naučila se schodů soustavně padat. Jediná možnost byla branka. Tu se otevírat nenaučila.
Okna mířila přímo na školní dvůr a můj tatínek vtipálek jednou do okna posadil moji panenku Evu, nahatou, s vystrčeným zadečkem přímo do okna. Všimla jsem si toho já i ostatní děti a měla jsem z toho potom ostudu. Posmívaly se mi.


V parčíku to musel Daneček všechno očichat a také očurat. Že by si trochu odpočinul? Ani náhodou!


Seděla jsem na lavičce, měla jsem toho už dost, bylo velké horko. Vytáhla jsem misku, nalila Danečkovi vodu na napití, ale ten odmítl. Chtěl zkoumat.


Takový výhled jsme měli z pavlače. Přímo na hrad. Tam jsme moc rádi chodili na procházky. Jednou v noci nás probudil hluk, velká záře, která osvítila i naši pavlač a když jsme vyběhli ven a podívali se směrem k hradu, ten byl celý v plamenech. Vypadalo to, že celý hoří, ale nakonec hořela "jenom" střecha, která prý chytila od jiskry z komína hájovny. Každopádně shořela celá střecha a dlouho trvalo, než hrad znovu opravili. Nebyl to pěkný pohled a všichni jsme brečeli.


Hrad je vidět ze všech koutů. Je to nádherná dominanta tohoto města, protože to už dávno není vesnice, ale město. Dokonce je starší, jako naše město a o hradu koluje pověst, že se ho nikomu nepodařilo dobýt. Jestli je to pravda, nevím. Teď je na hradě národopisné muzeum.


Ještě jeden pohled na hrad z jiného místa. Nějak jsem se toho pohledu nemohla nabažit. Tak mi to připomínalo dětství! Ale na Danečkovi už bylo vidět, že toho má dost, k trolejbusu máme ještě daleko, vydali jsme se na zpáteční cestu.


Tady jsme už v trolejbusu. Pejsci bez náhubku MHD jezdit nesmějí, ale Daneček byl v tašce, řidič neprotestoval, tak nemáme náhubek. Za chvíli ovšem z tašky vylezl ven, opřel se packami o okno a díval se na ruch kolem. To ho přece jen bavilo víc.


Všude dobře, doma nejlépe. Uondaný Daneček sebou plácl na zahrádku, konečně se napil vody z misky a nehnulo s ním vůbec nic.
Když se znovu dívám na ty fotky, vybavují se mi veškeré zážitky, které jsem tady prožila. A bylo jich opravdu hodně! Stavění máje, jeho hlídání, jak nám ho ukradli a měli jsme ostudu, jak mě kluci hodili do vysokých kopřiv, protože jsem se jim posmívala, jak jsme chodili krást na pole dýně, ty jsme potom vydlabali a rozmístili je na sochy svatých po parčíku.... Prostě krásné a bezstarostné dětství na vesnici.




17.8.2012 - Daneček jde do školy

17. srpna 2012 v 16:27 Procházky a výlety
Dnes si Daneček vybíral trasu sám. Jeho vybírání vypadá následovně: Já se vydám určitým směrem, Daneček zabrzdí, začne stávkovat a pak se vydá úplně na opačnou stranu. Je to taková hra "kdo z koho". Obyčejně to vyhrávám já, ale dnes jsem mu dala přednost a byla jsem zvědavá, kam mě zavede. No, kam jinam, než k vodě, ale úplně na opačnou stranu, kde jste s námi ještě nebyli.


Toto je malá vzpomínka na mé dětství. Po těchto kamenech jsme přeskakovali Dřevnici na druhou stranu a zpátky. Kdo se netrefil, měl smůlu, byl zmáčený. Pochopitelně jsme to měli všichni zakázané, ale znáte to, zakázané ovoce nejvíc chutná. Vody v těchto místech není moc, tedy v létě, v jiném ročním období je to horší.


Je léto a některé stromy žloutnout a listí pomalu opadává. Daneček se v tom listí velice rád brouzdá, ono to tak krásně šustí a voní!


V létě, když dlouho neprší, se naše "velká" řeka Dřevnice mění v malý potůček, zvláště na vrchním toku.


Stejně je tady nejkrásnější procházka. Z levé strany máme areál nemocnice, ten jsem nefotila, spíš jsme se s Danečkem dívali, jak to na břehu Dřevnice krásně kvete, (když to není pokosené a to bývá málokdy.)


Čeho si dřív všimnout? Vysoké trávy nebo ústí potoka, které je tímto způsobem svedené pod cestou do Dřevnice? Obojí má svůj půvab, alespoň pro nás.


Zastírací manévr. Já jsem chtěla jít jinam, Daneček chtěl jít jinam. Aby dosáhl svého, tak předstírá zájem o něco, co je mi skryto, ale co on našel.


Ne, ne, to nejsme v lese, do lesa je odtud daleko. To jsme uprostřed sídliště a našli jsme tam pod jedním stromem takové krásné šišky. Daneček si zkusil jednu vzít, že by si ji donesl domů, ale píchá, tak ji nechal ležet a rychle odtamtud utíkal. Ani jsem ho nestačila vyfotit.


To jsme u školy. Ta se stavěla, když jsem chodila do základní školy, která stála vedle této a sem nás přesunuli do osmé třídy. Daneček usoudil, že by bylo vhodné si doplnit vzdělání a zamířil si to ke vchodu školy.


"Paničko, proč mě nechtějí do té školy pustit? Já se chci také něco nového naučit!" Daneček se nechtěl od vchodu hnout a pořád obcházel a díval se, kudy by se dostal dovnitř. Pracně jsem mu musela vysvětlovat, že toto není škola pro pejsky a tam pejsci ani nesmějí.


V jednom ze svých povídání jsem se zmínila, že v našem rodě bylo hodně spisovatelů a básníků. Toto je jeden z nich, František Bartoš, spisovatel, básník, sběratel národních písniček a říkadel. Narodil se kousek od našeho města a byl to dědečkův bratranec.


Kytičky jsme dnes nefotili, žádné krásné rozkvetlé jsme nepotkali, pohybovali jsme se v místech, kde jsou většinou stromy. Ale tento cypřiš mě moc zaujal a byl moc krásný. Je plný tobolek, zatím ještě zelených, ale vypadá, jako kdyby kvetl. Je krásný, že?

A tímto obrázkem naše dnešní procházka končí. Daneček ušel zase asi dva kilometry a máme toho oba dva dost. Obrátili jsme se k domovu. Líbilo se vám s námi? Jestli ano, děkujeme. Ahoj!

Giboni

17. srpna 2012 v 10:39 Moje tvorba - obrázky
Krásné fotky jsem našla u své kamarádky a s jejím svolením jsem jich použila.




Také si vozíte "zbytečnosti"?

15. srpna 2012 v 10:37 Ze dne na den
Kdysi dávno, bylo to ještě za bývalého režimu, jsem jela do bývalé NDR. Nikam jinam jsem se nedostala, pouze do socialistických států. Koupila jsem si tam na památku nádhernou knihu o galerii v Drážďanech, mám ji doposud a stále se k ní vracím. Ostatní si kupovali hlavně záclony, které přes hranice pašovali různým možným i nemožným způsobem. Je zajímavé, že na celnici jsem většinou na prohlídku zavazadel šla já, která jsem nikdy nic nepašovala a ostatní byli naprosto v klidu.

Procestovala jsem hodně evropských států a měst, do zámoří jsem se nikdy neodvážila, protože se dost bojím létat, ale to je jiná kapitola. Z každého mého výletu jsem si něco dovezla. Na památku. Něco, co mi bude tu zemi nebo to město stále připomínat. Podle ostatních příbuzných to byly samé zbytečnosti, které zabírají místo, krámy, které časem vyhodím jako nepotřebné. Nevyhodila jsem nikdy nic. A tak se mi v jedné, k tomu vyčleněné vitríně, sešly takové zbytečnosti, jako třeba tato krása z Monaka.


Z Monaka jsem si toho přivezla víc. Pátrala jsem po něčem, kde by byl obrázek knížecí rodiny, nebo alespoň knížete s manželkou, ale na nic jsem nepřišla. Tak přibylo alespoň ještě toto.


Nebo třeba z Amsterodamu. Tam byla spousta krásných věcí. Co jsem si odtamtud vezla? Možná se budete divit, ale několik malých bochníků jejich vynikajících sýrů, kterými jsem se tam živila po celou dobu pobytu (peněz nebylo moc), a kterými jsem potom podělovala celé příbuzenstvo. No a na památku zase jednu takovou krásnou "zbytečnost".


Ještě k tomu patří náušnice a spona do vázanky, kterou jsem věnovala. Když si někdy tyto šperky vezmu, všichni se jim obdivují. Podle mne to zbytečnost není.
Londýn? Co jiného si může člověk přivézt z Londýna, než něco, kde je podobizna královny Alžběty. Měla jsem štěstí, že jsem v Londýně byla právě v době, kdy královna slavila sedmdesáté narozeniny. Podařilo se mi vypátrat krásný hrníček, vydaný k této příležitosti a dokonce usmlouvat pro mne přijatelnou cenu.


Itálie. Ani já jsem neodolala a přivezla jsem si tzv. "obyčejný kýč" - benátskou gondolu. K tomu jsem přidala dvě sněhové koule z Benátek, nějaké ty ostatní drobnosti a v Rimini jsem narazila na tuto krásnou dózu. Samozřejmě jsem ji tam nemohla nechat.


A přesunu se do Rakouska, do Vídně. Co jste si přivezli z Vídně? Já, jako obyčejně, jsem začala pátrat po něčem, kde by byl portrét někoho z císařské rodiny. Našla jsem, ale kvůli omezeným financím, které jsem hlavně utratila za vstupné do různých památek, jsem si mohla koupit jenom jednu malou věcičku. Ale je na ní císařovna Sissi.


Jako poslední jsem si nechala svoji srdeční záležitost, Francii a Paříž. Po celou dobu jsem pátrala po něčem, co by bylo spojené s vládou Ludvíka XIV. Vždycky jsem narazila na Napoleona (toho jsem si přivezla), na všechno možné, ale Ludvík XIV. nikde. Eiffelovka chybět nesměla, tu jsem už měla koupenou, teď ještě něco. Nakonec jsem vypátrala malou dózičku - lékovku s potrétem Marie Antoinety. Nádherná "zbytečnost", nikdy bych ji na léky nepoužila, bylo by mi to líto, má čestné místo ve vitríně mezi ostatními vzpomínkami.


Myslíte si, že je toho málo? Ale kdepak, to jsem vybrala jenom to nejpodstatnější. Těch upomínkových předmětů bylo daleko víc. Z Paříže například i porcelánová panenka v jakobínském oblečení. Ale hlavně spoustu a spoustu fotografií, protože jako fotografický maniak jsem fotila všude a všechno. A vzpomínky. Krásné vzpomínky, které mi nikdy nikdo nevezme.
Tak se občas probírám veškerými fotografiemi, vzpomínám, beru do ruky ty nádherné věcičky, které jsem si přivezla a v skrytu duše doufám, že budu mít ještě někdy možnost se vrátit tam, kde mi bylo moc dobře a krásně. A zase si přivezu nějakou tu "zbytečnost" a i když prý mám všude ve vitrínách plno, na takovou maličkost se místo vždycky najde.

14.8.2012 - výprava za levandulí

14. srpna 2012 v 14:41 Procházky a výlety
Dnes jsem uvažovala o tom, čím bych asi udělala svým dobrým přítelkyním největší radost. Asi tím, že se mi podaří u nás vypátrat levanduli. Věděla jsem, že ve městě levandule byla vysazená každý rok, snad ještě nebude pozdě a nějakou najdu. Stejně jsem si potřebovala vyměnit baterii v hodinkách, tak jsem tentokrát vzala Danečka, nezbytnou tašku, protože cesta do města je dlouhá skoro 2 km, a vyrazili jsme. Chvilku šlapal pěšky, chvilku jsem ho nesla, aby si trošku odpočinul a tímto způsobem jsme nakonec dorazili do města.


Cestou jsme šli kolem bývalé "Jarcovjákovy" vily, kdysi bývala červená, teď jako opravená vypadá takto. Tato vila se mi vždycky líbila, pamatuje ještě slavnou éru Tomáše Bati.


A jsme na náměstí. Začali jsme s Danečkem pátrat po levanduli. Danečka hledání velmi baví, poctivě očurává každou kytičku, aby dobře rostla, ještě že nikdo nic nenamítá.


Tady jsme narazili na trs levandule, bohužel už dost odkvetlé, nějak jsem si špatně vyměřila dobu, měla jsem začít pátrat dřív. Snad se nám podaří ještě něco najít.


Ach jo, dva kilometry v nožičkách, ještě pobíhání kolem kytiček, takového maličkého pejska to unaví. Malé odpočinutí v tašce.


Uprostřed náměstí je takový odpočinkový ostrůvek s lavičkami a spoustou květin. Vypadá to moc pěkně a je tam dokonce stín. Tam si půjdeme odpočinout.


Daneček přece nebude sedět na zemi, když si může pěkně sednout na lavičku. Tady jsme si asi půlhodinku odpočinuli, protože nás čekala ještě moc dlouhá cesta domů a zase samozřejmě pěšky. Ale ještě musíme najít tu levanduli.


Na druhé straně náměstí je malý parčík s fontánou. Daneček k vodě blíž jít nechtěl, tak jsem rychle vyfotila fontánu a vydali jsme se za tou levandulí.


Že by se nám to konečně podařilo? Není jí sice tolik, jako vloni, ale přece jen jsem slíbenou levanduli našla a mohla jsem ji vyfotit. Vypadá pěkně, že? I když nemá tak nádherně sytou barvu jako v Provence.


Ještě poslední fotka na skupinu květin s malým ostrůvkem levandule a vydáváme se na zpáteční cestu. Daneček je unavený, začíná se trochu mračit, sluníčko si s námi hraje na schovávanou a my jsme už na procházce víc jak dvě hodiny. Ale jsme přece turisté a nepojedeme zpátky trolejbusem, to by byla ostuda!
Zpáteční cestu zase chvílemi šlapal, chvílemi se nesl v tašce. Jenom v té tašce už byl delší dobu. Teď je schovaný v boudičce a úplně odpadl. To byla ale dlouhá procházka!
Doufám, že jsem vás trochu potěšila, levanduli jsme nějakou našli, raději jsme pro vás vyfotili i jiné kytičky, abyste nepřišli moc zkrátka a příště zase u nějaké procházky na shledanou. Ahoj!

Zdrobňujeme i nezdrobňovatelné

13. srpna 2012 v 12:08 Ze dne na den
Dokud jsem neměla počítač netušila jsem, co všechno se dá zdrobňovat. Do té doby jsem znala jenom běžné zdrobněliny, jako je zadeček, pusinka, vlásky atd., většinou ve spojitosti s dětmi. Taky jsem věděla, že malý pes je pejsek. Jedna stará paní kdysi zdrobňovala jméno Jiří na Jurýnek. Nemohla jsem si pomoct, ale vždycky mě k tomu napadalo ještě jedno slovo, které se s tím rýmovalo. Když zase jednou pronesla "Jurýnek", nevydržela jsem to a to slovo jsem dodala nahlas. Vynadala mi, že jsem sprostá, vysmívám se jí a urazila se.

Jsem na různé zdrobněliny dost citlivá, tahají mě za uši. A od té doby, co mám počítač, se nestačím divit. Z pejska je najednou pejsánek, pejsáček a kdoví co ještě. Z neděle máme neděličku, ze soboty sobotičku, z pátku páteček. Mimochodem, "páteček" jsme říkávali, když jsme chtěli pozlobit lidskou menšinu. Byla jsem zvědavá, co všechno se nedá ještě zdrobňovat. Dá a všechno možné! Dnes třeba máme pondělíčko. Už se těším na to, jak budeme mít úterýčko a středečku. To jsem ještě neviděla. No, snad se dočkám.

Přistihla jsem se, že doslova pátrám po zdrobnělinách. Asi si založím vlastní miniaturní slovníček se slovíčky zdrobnělineček. Inu, je asi jiná doba, ve které se někdy s větším a někdy s menším úspěchem snažím orientovat. Ale přesto všechno mě při každé zdrobnělině napadá památná věta Dobrovského: "Ejhle, bukač baňatý, opřený tamo o stěnu si chrouní." Komu se podaří tuto staročeskou větu zdrobnit, má u mne palec nahoru. A třeba se Dobrovský přestane nad dnešními zdrobnělinami obracet v hrobě.

Tak vám na závěr posílám jedno malinkaté objetíčko a mucky muck. (Ta dvě poslední slova neznám a nechápu jejich význam, ale prý do zdrobnělin také patří, alespoň se velmi často vyskytují.)

Bohužel tady neuvádím veškeré zdrobněliny, je jich tak moc, že se mi pomalu vytrácejí z paměti. Ale stačí prolistovat internet, různé sociální sítě, případně jiné prameny. Určitě člověk narazí na nádherné skvosty do sbírky.

13.8.2012

13. srpna 2012 v 8:19 Deníček
Tak se mi zase po delší době povedl krásný kousek. Samozřejmě, že to odnesl Daneček. V ložnici má misku na vodu, kdyby měl náhodou v noci žízeň, aby se mohl napít. Včera večer jsme se přesunuli do ložnice, láhev s vodou jsem postavila na stoleček, misku (bez vody) jsem postavila na podlahu a spokojeně jsem ulehla a také se brzy ponořila do říše snů. V noci mě probudily zvláštní zvuky. Rozsvítila jsem lampičku a uviděla Danečka, jak zoufale stojí u misky, vylizuje vodu, která tam ovšem není, protože jsem ji do misky zapomněla dát a potom misku odnesl na druhou stranu pokoje. Já mu ještě povídám: "Hodný pejsek, vypil všechnu vodičku", a znovu jsem v klidu usnula. Ráno jsem zjistila, že miska je úplně suchá a teprve jsem pochopila, že vodu žádnou neměl, protože láhev byla plná. Prostě, zapomněla jsem mu ji nalít a Daneček celou noc žíznil. "Proč jsi mi neřekl, že nemáš vodičku?", zeptala jsem se ho udiveně a vůbec mi v ten moment nedošlo, že mi říct nic nemohl. Proč jenom pejsci neumí mluvit?

Pustila jsem ho na zahrádku, aby se vyvenčil, a protože ho tam nerada nechávám samotného, šla jsem pomalu za ním. Najednou se mi něco omotalo kolem krku a ne a ne mě pustit. Co to je? U zdi mám nasazenou fazolku, která se krásně plazí do výšky po špagátku, ale je už tak dlouhá, že její konce visí dolů a zajímavým způsobem se kroutí ve vzduchu přes chodník. Když jsem šla kolem, tyto šlahouny se mi omotaly kolem krku a já jsem se na fazolku normálně pověsila. Jeden dva kroky a strhla bych celé rostliny dolů. Vyprostit můj uvězněný krk z fazolí byl dost problém, protože si mě spletly s dřevěnou konstrukcí a chtěly se po mně plazit. Copak vypadám jako dřevěná tyčka?

Daneček mezitím na zahrádce něco našel a vítězoslavně si to nesl domů. Rychle jsem ho chytila a vidím, že mu z tlamičky vykukuje kousek roztřepené kuřecí kosti. Který dobroděj mi hodil na zahrádku kuřecí kost, nevím, ale je fakt, že Daneček se svého úlovku nemínil jen tak bez boje vzdát. Na paničku ale nemá, ví, že si k ní nesmí nic dovolit, vytáhla jsem kost (mimochodem syrovou) a vyhodila ji. Moc spokojený ovšem nebyl, vyměnila jsem totiž kost za pár dietních granulek.

Tak to nám tento týden opravdu pěkně začíná. A to je teprve ráno a navíc třináctého. Ještě že není pátek. Tak vám přeji pěkné vykročení do nového týdne a nic nesbírejte, nikam se nevěšte, pokud možno v klidu a bez malérů.


Svět je tuze malý...

5. srpna 2012 v 15:48 Vzpomínky
...a naše republika se proti celému světu vejde na malou kávovou lžičku. To jsem si uvědomila kdysi, kdy jsem se vážně zabývala myšlenkou, přestěhovat se do Prahy. Zaměstnání vynikající (na tehdejší poměry), na ministerstvu zahraničí, byt na Vinohradech, škola pro syna také na Vinohradech, spousta přátel, co by mi chybělo? Do Prahy jsem jezdívala každých čtrnáct dní, nebo dokonce létala letadlem, nic mi tehdy nestálo v cestě. A mí pražští přátelé se velmi snažili, abych poznala Prahu trochu jinak, než jsem ji znala já. Památky, chrámy, muzea, knihovny. S nimi jsem poznávala starou Prahu, její staré uličky, tehdy ještě osvětlené plynovými lampami (ale to myslím byla akorát jedna, která byla na Starém Městě, jako unikát). Ale i tak to bylo krásné.

A jednou se rozhodli, že musím také ochutnat jejich pravé a zaručeně jedinečné černé pivo a to prý půjdeme K Flekům. Jinde prý ho takové nemají. O této pivnici jsem slyšela pět ódy, znala jsem ji z různých pořadů v televizi, tak jsem si řekla, proč ne. Sice pivo nemám ráda, ale černé mi snad bude chutnat. Přišli jsme do pivnice U Fleků, mohu říct, že se mi tam líbilo, dokonce tam byla harmonikářka, kterou jsem předtím znala opravdu jenom z televize (jméno vám už neřeknu, ale Pražané určitě budou vědět, o koho jde). Hrála samé "Hašlerky", připadala jsem si jak v jiné době. A bylo tam veselo, všichni zpívali. Najednou ale změnila repertoár a ozvalo se "My jsme Valaši, jedna rodina, valašské hory sú naša otčina...". Přišla k našemu stolu a mrkla na mne. Rozhlédla jsem se, všichni se dívali směrem k nám a já jsem ukázala s otázkou v očích na sebe. To jako patří mě? Pokývla a potom hlavu otočila na druhou stranu lokálu. A tam na mne někdo zuřivě mával. Neměla jsem brýle, jsem krátkozraká, tak jsem viděla vzdálené osoby jenom v mlze, ale když navíc začali pokřikovat, zbystřila jsem. Pak jsem je poznala, dva bratři, známí od nás z města, tady jsem je nepotkala už dobrých deset let a já se s nimi srazím U Fleků! A jedna písnička začala střídat druhou, všechny moravské a valašské, kolem nás se začali kupit i neznámí Pražáci, vítali nás jako velmi vzácné hosty z Moravy a zpívali moravské písničky, jako kdyby to dělali odjakživa. A jak mi chutnalo černé pivo? Přiznám se, že nic moc, ale bylo lepší, jako obyčejné.

Další dny jsme se zase toulali po Praze, jenom jsem si musela koupit pohodlnější boty, protože moje střevíčky na vysokých podpatcích pražskou dlažbu nevydržely. A na oběd jsme si zašli do Valdštejnské vinárny, taky někde na Starém Městě, nevím, jestli tam ještě je. Poručila jsem si tajemství šéfa kuchyně a když jsem si objednávala, naklonil se ke mně vrchní a tiše se zeptal: "Slečna je z Moravy, že? A odkud?" "To je to tak poznat?" zeptala jsem se já a řekla jsem mu odkud jsem. Zajásal. "Já jsem ze Šumperku, to je dobře, že je tady Moravák!" Tajemství šéfa kuchyně byl valdštejnský přírodní řízek, na něm květák, trochu vlašského salátu a celé to bylo překryté zapečeným sýrem. Vida, jak si to pamatuji! Bylo to totiž moc dobré. A jako pozornost pro Moravanku jsem dostala nějaký vynikající kus dortu a ještě cosi. Vrchní si k nám na chvilku sedl a spolu jsme vzpomínali na Moravu.

Ráda jsem jezdívala do Prahy a ráda jsem šlapala po starých uličkách. Měla jsem štěstí, že jsem vždycky někoho měla s sebou, kdo mě navigoval, jinak tam bloudím asi doposud. A Praha by měla světovou raritu "Bludnou Moravanku". Nakonec, proč ne, když jinde mají "Bludného Holanďana"!

Z mého přestěhování do Prahy nakonec sešlo. Jediný důvod byl, že tatínek na tom nebyl zdravotně moc dobře, maminka také ne a já jsem se bála, že by se o ně neměl kdo postarat. Ale možná to byl i jiný důvod, možná jsem se trochu zalekla tak velkého města, kdoví.


Filuta Honzík

3. srpna 2012 v 17:24 Pejsci a jiná zvířátka
Když jsem toho pejska uviděla, seděl poslušně před obchodem a čekal na svého pána (možná paničku). Byl opravdu velmi krásný. Tehdy jsem ještě neměla Danečka a vlčí špic byla jedna varianta možného pejska, se kterou jsem si pohrávala. Vzhledem k tomu, že jsem milovnice psů, dala jsem se s ním ihned do řeči. Tedy - já jsem ho chválila, jaký je krásný a jak mu to sluší a on - mlčel. Jenom upřeně sledoval východ z obchodu. Za chvíli se dočkal, vyšel jeho pán. Nejsem z těch, kteří oslovují cizí lidi, ale jakmile mají psa, který se mi líbí, je to jiné. Stud jde stranou. A i v tomto případě jsem se s pánem dala do řeči a vyptávala jsem se na pejska. Jakou má povahu a vůbec - jaký je.

Pán byl velmi ochotný, vůbec mu otravná ženská nepřipadala divná. Našli jsme oba dva společnou řeč - byli jsme milovníci psů. Tak jsem se dověděla, že pejsek je s rodokmenem, má velmi zvláštní a dlouhé jméno, ale všichni doma mu říkají Honza, neboli Honzík. Honzík se díval chvíli na pána, chvíli na mne, očichával okolí, očural kde co, pak si sedl vedle pána a trpělivě čekal, až se přestane bavit s tou cizí otravnou ženskou. Za chvíli ho to ale přestalo bavit, začal se nudit a začal kňučet. "Honzíku, ticho, počkej", pokáral ho pán. Honzík zmlknul (na chvíli) a pak to začalo znovu. Pán ho zase okřikl a bavili jsme se dál. Honzík se podíval na mne, na pána, potom zvedl nožičku a - pánovi očural celou nohavici. Jelikož to byl střední vlčí špic, podařilo se mu očurat nohavici od kolene až dolů. "Ježíšmarjá, co tě to napadlo, ty čuně jedno!?", vykřikl jeho pán a začal se mi za chování pejska omlouvat. Ale to jsem se už začala svíjet smíchy a nebyla jsem k utišení. "Já se teď musím jít převléct, takto přece nemohu jít do města", znovu se pán omlouval, rychle se rozloučil a spěchal domů i s Honzíkem.

Když jsem se dívala na Honzíka, ten se spokojeně smál. Podařilo se mu pána přinutit, aby konečně už šel domů a nebavil se s cizími lidmi. Vesele poskakoval vedle pána a já jsem ještě chvílemi slyšela, jak mu jeho pán "potichu" nadává. Já jsem stála na chodníku, dívala jsem se za nimi a nemohla jsem se utišit. Pořád jsem si utírala slzy a jenom jsem říkala: "Šikovný a chytrý pejsek, ví jak na to."


1. 8. 2012

1. srpna 2012 v 11:18 Deníček

Včera jsme se byli podívat na barák. Daneček tam nebyl už od operace, to je víc jak měsíc. Na zahrádce jsme potkali sestřenku, kterou také Daneček moc miluje. Ihned si utíkal pro pohlazení. "Daneček zhubl," prohlásila sestřenka. "Zhubl, musel, kvůli nožičkám", odpověděla jsem. Daneček vrhl na sestřenku unylý pohled ukřivděného pejska. Sestřenka samozřejmě hned zareagovala. "A podívej se, jak je smutný. Božatko malinkaté, pojď sem, já tě polituji." To neměla říkat, Danečkův pohled zesmutněl ještě víc, zvedl operovanou nožičku a začal k ní pomalu kulhat. "On na tu nožičku ještě nemůže stoupnout?" vyděsila se sestřenka. "Ale může, dokonce normálně chodí i běhá", odpověděla jsem. "Ale je to normální a obyčejný komediant. Jak ho polituješ, tak ti hned předvede, že jemu se křivdí a že má moc nemocnou nožičku". Sestřenka mi nechtěla věřit, protože pejska komedianta ještě prý neviděla. Musela jsem ji tedy přesvědčit. Vzala jsem Danečka, poodešla s ním na chodník, postavila ho (jinak by se totiž od ní nehnul) a pomalu jsme se rozešli. Daneček normálně našlapoval. Sestřenka začala kroutit údivem hlavou. "To se mi ani nechce věřit! On jde opravdu normálně. Pojď sem, ty moje božatko," zkusila na něho zavolat. Daneček se otočil, rozešel se k ní a - začal znovu kulhat. Teprve v ten moment mi uvěřila, že je Daneček malý komediant.