Září 2012

29.9.2012-hledali jsme barevné stromy

29. září 2012 v 15:26 Procházky a výlety
Někde jsem se dočetla, že u nás ve městě je asi sto tisíc stromů. Každý rok se spousta pokácí, to jsou ty nemocné nebo přestárlé, a každý rok se jich spousta vysadí, aby se zeleň obnovila. My jsme se ale s Danečkem vydali dnes pátrat po tom, jestli už začínají být stromy barevné. No, to jsem to ale zase přepískla, je teprve konec září a já už chci podzimní barvy! Ale na krásné barvičky jsme přece jenom narazili.


Zjistili jsme, že na zahrádkách to pořád ještě krásně kvete a spousta nádherných podzimních květin se pořád dá nalézt. A je to nejen pastva pro oči, ale pro spoustu včel a vos.


Krásné, tady se ukázali i krásní motýli, ale při mé smůle, než vytáhnu foťák, tak je motýl pryč.

"Danečku, budeme pátrat po barevných stromech a ty mi budeš pomáhat, ano? Dívej se hezky nahoru a když něco krásného uvidíš, tak štěkni." Daneček se nahoru nedíval, štěkl na mne pro jistotu hned a upozornil mě, že v trávě je už spousta suchého listí, také to krásně vypadá a navíc to bezvadně šustí pod nohama.To je také nápad, chtít po maličké čivavě, aby se dívala do korun stromů!


Místo barevných stromů jsme našli na Dřevnici takový maličký splav, vody je pořád málo, tak to jde jenom jeho boční částí, ale stejně se nám to líbilo.


Tak já bych to typla na svlačec, ale nějaký šlechtěný, světle modrý a zvláštní květy.


Tady se mi ho podařilo vyfotit z blízka, ale blíž jsem už jít nemohla, byl mezi námi plot. Bohužel to nešlo.


Ještě to opravdu pár týdnů potrvá, než budou stromy nádherně zbarvené, první "vlaštovky" se už ale ukazují a ostrůvky barevného listí se na zelených stromech krásně vyjímají.


Přece jenom se mi podařilo najít barevné, spíš ale barvící se stromy, zatím ale jenom dva. Musím opravdu počkat a nesmím spěchat.


Tak toto je krása! Podaří se mi to vyfotit nebo ne? Vsunula jsem foťák pod slunečnici, namířila tak, jak jsem si představovala, že by to mohlo vyjít a stiskla spoušť. Co z toho vyleze, to mi ukáže až obrázek. A vylezlo! Povedlo se. Mám z toho radost.


Nenápadný břečtan nám ukázal, že i on může vypadat krásně, když se obsype spoustou květů. A dokonce voní, tak zvláštně.


A plazila se "liána", plazila, pořád nahoru po kmeni hrušky, až ji celou obsypala. Tady jsme se se sousedem dohadovali, co to je. Já jsem toho názoru, že je to zimostráz, možná se ale mýlím.


Je to zimostráz nebo není? Ale ať je to co je to, krásně to vypadá. I když ta hruška už asi moc rodit nebude.
Jak je vidět, na barevné stromy si musíme ještě chvíli počkat, ale i tak jsme se pokochali krásnými barvami. Tedy, kochala jsem se já, Daneček pátral kolem křoví po značkách a pečlivě přeznačkovával to, co tam zanechali jiní pejsci. Počasí nám přálo, sluníčko svítilo a vítr žádný. Pořád krásné babí léto.

Koupel (27.9.2012)

27. září 2012 v 13:02 Svět očima malé čivavy
Halo, halo, kde jste kdo, vítá vás čivaváček Daneček. Panička mi před časem koupila krásný šampon, samé bylinky, lístečky z květů, vitamíny, zabraňuje vysychání kůže, srst prý budu mít krásnou a hedvábnou a navíc je to pro bílé pejsky, protože zvýrazňuje bílou barvu. Když ho panička platila, tak se smála, že můj šampon stál dvakrát tolik, jako její šampon a kondicionér, ale co by pro mne neudělala. Ještě ho použít nemohla, v červnu jsem byl na operaci, muselo se počkat, až bude nožička úplně zahojená, v srpnu jsem byl na jednom očkování, začátkem září na druhém očkování, tak mě mohla vykoupat až dneska. Ale to vám byla bašta! Panička mě strčila do vany, osprchovala mě teplou sprchou, potom na mne plácla trochu šamponu a začala mě umývat. Mě to dělalo tak moc dobře! Napřed jsem zvedl jednu nožičku, potom druhou, to aby se panička dostala všude. Jenom když mi sprchovala límec, to se mi moc nelíbilo, pořád jsem jí chňapal po sprše, ale voda se pít nedala, na pití byla moc teplá. Ale jinak to bylo tak bezvadné, že jsem držel a ani jsem se nesnažil z vany vylézt ven. Ono by se mi to stejně nepodařilo, protože vana je moc velká a hluboká a já jsem maličký čivaváček. Potom mě panička zase osprchovala, zabalila do takové obrovské osušky, kterou mi kdysi dala a vytřela mě skoro do sucha. Panička mě nefénuje, já fén nemám rád, to moc hučí a mě se to nelíbí! No a potom jsem, pochopitelně, musel uschnout, protože mokrý prý ven nesmím. Na to mám svoji metodu: schovám se do deky, pěkně se tam zašiju, spinkám a přitom schnu. Teď jsem už uschlý, načesaný a panička říkala, že prý i voním! Tak se vám musím ukázat.


Panička mě kvůli tomu posadila na stůl a vedle mne postavila ten můj nový šampon. Smála se, že na něho dělám reklamu. Ale nedělám, to já jen kvůli tomu, abyste viděli, jak ten šampon vypadá.


Ale nějak jí to focení trvá moc dlouho. To bylo pořád "Danečku, podívej se sem, Danečku podívej se tam, Danečku, otoč hlavičku...", už mě to nebaví, tak jsem si lehl. Ale alespoň vidíte pořádně ten šampon.
A panička říkala, že za chvilku už budeme moct jít i ven, že jsem už suchý. Tak ahoj!

23.9.2012 - ZOO Lešná

23. září 2012 v 16:33 Procházky a výlety
Tak jsem se vypravila. Počasí nádherné, krásné babí léto, sluníčko, teplo, Danečka jsem nechala doma, protože do ZOO pejsci nesmějí a jela jsem. Ke vstupence jsem dostala mapu, byla jsem ráda, protože tento výlet byl cílený, jela jsem se hlavně podívat na své milované surikaty, které jsem nikdy v životě na vlastní oči neviděla. Podívala jsem se do mapy, kde je expozice Etiopie II a raději jsem se obrátila s dotazem na jednoho pracovníka u vstupu. "Dostala jste mapu?", zeptal se mě přísně. "Dostala, ale nevyznám se v ní", prohlásila jsem nešťastně. "Ukažte," řekl, podíval se a povídá: "Ženská jedna, vždyť to máte naopak," vzal mapu, otočil ji tak, jak měla být, zapíchl prst někam na nějaké malinkaté místečko. "Tady je Etiopie II". Zaměřila jsem oči na to malinké místečko a žádnou Etiopii, ne tak Etiopii II jsem neviděla. "Pod výběhem žiraf", upřesnil, když viděl, jak "brejlím" do mapy. Poděkovala jsem, kde jsou žirafy, to jsem si pamatovala.


Cesta vedla kolem nádherného zámku, který patřil kdysi hraběcímu rodu Seilernů. Po válce se přestěhovali do Rakouska. Zámek je z konce 19. století.


Vzhledem k tomu, že vím, jak vypadají žirafy a kde mají na Lešné výběh, dorazila jsem k nim bez bloudění. Etiopie II. by měla být pod nimi.


Sláva!! Etiopii jsem našla a ihned jsem dorazila k surikatám. Jejda, ty byly malinkaté! "Holky, otočte se ke mně, ať vás vidím hezky zepředu", zavolala jsem na ně. "No to víš, ženská jedna zvědavá, my musíme hlídat", ale přece jen se mi podařilo je vyfotit. Upozorňuji, že nemám tak výkonný foťák, abych je mohla velice moc přiblížit, trošku jsem si s fotkami musela pohrát, ale vidět jsou, že?


Krásné, krásné, krásné. Já jsem byla tak šťastná, že jsem je konečně viděla, tak udivená jejich malinkatostí, nemohla jsem se odtrhnout. Pobíhala jsem kolem výběhu a pořád jsem je fotila, ze všech stran.


Toto také patří do Etiopie, takového ptáka jsem také ještě neviděla, ale zapomněla jsem jeho název. Nevadí. Tak, dobrá kamarádka napověděla, je to zoborožec havraní. Ještě že ji mám.


Tady u tohoto výběhu bylo napsané "Dželaby". Místo dželab tam byla tato výzdoba, je to krásné, že? Mě se moc líbí, že na Lešné mají každou část doplněnou stavbami a sochami z té oblasti, odkud to pochází.


Ale nemyslete si, na dželaby jsem také narazila, byly ve spodní části výběhu. Takže jsou to opice, alespoň doufám. Tady jsem nucena doplnit, že jsem zmatkař a špatně jsem si opsala název, jedná se o dželady. Děkuji své kamarádce, že název uvedla na správnou míru.


Toto jsem tam také našla a jestli si dobře pamatuji, je to zebu.


U lva jsem se potkala s jednou rodinou. Malá blonďatá copatá holčička pronesla: "Toto je můj tatínek." "Ale tatínek stojí přece vedle tebe," odpověděla jí maminka. Holčička se podívala na tatínka, potom znovu na lva a umíněně opakovala: "Toto je můj tatínek!" a ukázala na toho lva. Inu, proti gustu....


Když jsem šla dál, narazila jsem na výběh pand červených. U výběhu byla velká cedule "Dívejte se nahoru". Tak jsem se dívala nahoru. V koruně jednoho vysokého stromu jsem zahlédla něco, co by opravdu mohla být panda, schovaná mezi větvemi a listím. Copak tu pandu neuvidím? Nakonec se mi mihlo něco na zemi, pokusila jsem se to vyfotit, byla to panda, ale jestli ji tam najdete, to nevím. Mě to dalo hodně práce.


Uvidím ho, neuvidím, budu mít to štěstí, nebudu, měla jsem. Bílý klokan mi v dálce zapózoval, vyhříval se na sluníčku, tak se mi ho podařilo i vyfotit.


Asi by mi milovníci opic a lidoopů neodpustili, kdybych nenavštívila tato zvířata. Navštívila, to víte, že ano, už jenom proto, že lemury nám z jejich otevřeného výběhu přestěhovali do voliéry, protože je lidé krmili vším možným.


Tak co, zapózujete mi? Ale ano, zapózovali a velmi rádi.


Byla jsem se podívat i na gorily, ale ta "placatice" byla tak líná, že ležela na podlaze a vůbec se nemínila ke mně otočit, ne tak na mne třeba mrknout nebo zamávat. Inu, nezná mě, není to Tadoušek, který by mě (možná) vítal.


A další moji oblíbenci, tučňáci. Ti se prosit nenechali, natřásali se a čekali, až si je vyfotím. Hodní, moc hodní.


U tohoto krasavce jsem zase potkala tu rodinu s copatou holčičkou. Prohlížela si ptáka ze všech stran, pořád chodila kolem voliéry a pak prohlásila: "Toto není tatínek". "No, není", odpověděla její maminka. "Není, protože je moc veliký a barevný", zdůvodnila to okamžitě holčička. Začala jsem se dusit smíchy a rychle jsem odtamtud utekla, abych je třeba neurazila. A tento krasavec se jmenuje čáp sedlatý.


A tady mi plameňáci (doufám, že se nemýlím) zamávali křídly na rozloučenou a já jsem spěchala na autobus, aby Daneček nebyl doma dlouho sám. Unavená, ušlapaná, ale moc spokojená. Dnešní den se opravdu vydařil a mě se konečně splnilo moje velké tajné přání - vidět surikaty.
Děkuji své dobré kamarádce, že mi pomohla doplnit názvy některých zvířat, která jsem uvedla špatně, případně neuvedla vůbec. Teď už je to opravené.

Pozdrav

21. září 2012 v 10:34 Moje tvorba - obrázky
Posíláme s Danečkem podzimní pozdrav všem našim příznivcům a těšíme se na další návštěvy.


Mluv jak ti zobák narostl - říkávala maminka

18. září 2012 v 11:11 Ze dne na den
Když tak zpětně pročítám některá svá povídání, musím se v duchu smát, jak se snažím psát a mluvit spisovnou češtinou. Bezvýsledně. Jsem Moravanka, pocházím z města, které má svoje vlastní nářečí (jako ostatně i jiná města), kde se míchá valašština s ostatními nářečími, protože tady jsou lidé ze všech koutů republiky. Takže vlastně nejsem, ale "su". Dokonce si uvědomuji, že používám spoustu převzatých německých slov. Nepamatuji si totiž, že bych někdy použila kbelík, ale jenom kýbl, potraviny mám ve špajzu a doma jsme měli také malou špajzku, (to byla taková skříňka s větracími otvory, kam se ukládaly různé potraviny, jako mouka, rýže, těstoviny, cukr, atd.) Bylo to tam všechno přehledně uspořádané a po ruce, když tedy pominu to, že někdy v sáčku od cukru byl škrob a v sáčku od mouky byl třeba mletý cukr.V těchto případech nebyla na vině špajzka, ani výrobce potravin, ale pouze my. Vzali jsme sáček, který nebyl porušený a dalo se do něho to, co bylo v porušeném sáčku. V kuchyni jsme používali švrlák a šofánek. Náš tatínek někdy i užičku, ale jenom tehdy, když chtěl pozlobit maminku.

Se svými zvláštními výrazy jsem narážela v jiných koutech republiky, hlavně v Praze. Když jsem jednou kamarádům na Petříně tvrdila, že tím šáším neprojdu a když se trochu zamocu na křižovatce, tak to mám potom pořádně poplantané v makovici, šak víte, co tím asi myslím, musela jsem jim to pracně překládat do češtiny. Nebylo to jednoduché, protože jsem si nemohla vzpomenout, jak se řekne správně šáší (křoví) a poplantané (popletené). A to naše "šak" a "včíl" slavilo úspěch vždycky. Mohla jsem mluvit spisovně, jak chtěla, jakmile jsem použila "tož", "šak" nebo dokonce "včíl", tak mi ten druhý řekl: "Á, slečna je z Moravy, že? Moravák se nezapře."

Maminka mi vždycky říkávala: "Mluv jak ti zobák narostl a nedělej ze sebe něco, co nejsi. Podívej se na mne, já su z Valašska a budu mluvit valašsky do konce života." A tatínek zase říkal: "Já su z Pasek, my jsme míšali vždycky kafe užičkou a když mi bylo špatně a měl jsem nějaké to žmání, vzal jsem si trochu slivovice a bylo zase dobře." Že nerozumíte? To nevadí, co máte z toho, já jsem někdy také nerozuměla. O takových těch normálních výrazech, jako je majú, dajú a za tú našú stodolú, se už vůbec nezmiňuji (nebo spíš nezmiňuju), to je už běžné.

Jak je vidět, do smrti smrťoucí budu mluvit po našem a pokoušet se psát spisovnou češtinou. Teď se sbalím a půjdu si koupit "Slovník spisovné češtiny" a "Pravidla českého pravopisu", no, šak víte, jak to myslím, že?



Svůj širák odhazuji v dál

17. září 2012 v 16:17 Taková normální rodinka

Když byly mému synovi dva roky, byla jsem už rozvedená a bývalý manžel bydlel skoro 200 km daleko. Rozvedená žena to v tehdejší době měla velice těžké, jak ve společnosti, tak v pracovním uplatnění. Nikoho nezajímalo, proč jsem byla rozvedená, automaticky jsem pro všechny byla potvora, se kterou manžel nemohl vydržet, a proto od ní utekl. Přídavky na děti symbolické, výživné malé, mateřská trvala jenom 6 týdnů, jako placená, zbytek do devíti měsíců dítěte neplacený. Kdybych nenastoupila do práce, tak o místo automaticky přijdu. Proto od devíti měsíců měl syn paní na hlídání. Vystřídal jich několik a když mu byly dva roky, poštěstilo se mi umístit ho do rodiny jednoho herce. Jeho manželka měla čtyřletého chlapečka a asi dalšího ročního, takže s nimi byla doma a mého syna si přibrala na hlídání. Měl se tam jak v bavlnce, lepší paní na hlídání bych pro něho asi nesehnala a za relativně nízkou cenu, i když ta cena mi ubrala třetinu z výplaty. Ale pořád mi dvě třetiny zůstávaly. A navíc jsem to pro něho neměla daleko, z práce jsem jenom přeběhla přes cestu a syna jsem si mohla vyzvednout.

Jednou jsem pro něho přišla a na dveřích bytu jsem našla přilepenou cedulku: "Syna máte v herecké zkušebně, musela jsem rychle k lékaři." Hereckou zkušebnu jsem našla docela snadno, byla na stejném patře a pak, z místnosti se ozývala obrovská salva smíchu a do toho se míchal hlásek mého syna. Opatrně jsem otevřela dveře a uviděla svého dvouletého chlapečka, jak stojí na stole, na hlavě má naražený obrovský klobouk s péry, kolem dokola sedí herci a kácejí se smíchy a můj syn deklamuje: "Svůj šiják odhazuji v dál...". Maličkými ručičkami se snaží servat naražený klobouk a opravdu ho odhodit v dál, ale jeho maličká hlavička se v klobouku úplně utopila. Jeden z herců mu pomohl, sundal klobouk, dal mu ho do ruky a syn neuměle odhodil "šiják" v dál. Další salva smíchu. "Co se to tady děje?", zeptala jsem se nechápavě. Jeden z nich se otočil. "Učíme vašeho syna hereckému umění a opravdu mu to jde, umíráme tady smíchy". To mi nemuseli ani povídat, to jsem viděla a slyšela na vlastní uši.

Bylo to poprvé, ale rozhodně ne naposledy, kdy jsem syna našla v herecké zkušebně, případně v jiných hereckých prostorách. Tak se mu tam zalíbilo, že mezi ně začal utíkat. A oni si ho také oblíbili. Všem říkal "strýčku" a tak propadl "hereckému kumštu", že "šiják" odhazoval v dál i mezi příbuznými.

Uplynula určitá doba, mě se podařilo pro syna sehnat školku a s divadlem byl konec. Jednou, to bylo za několik měsíců, šla jsem pro něho do školky a když jsem přišla do šatny, chlapeček tam už na mne čekal a já jsem se naskytla právě ve chvíli, kdy velmi důležitě vysvětloval jedné holčičce: "To nevadí, že nemám doma tatínka a že tatínek je moc daleko, ale zato mám mooooc strýčků. A to ty nemáš, heč!" Holčička zmlkla, potom utíkala k mamince a něco jí důležitě vykládala. Maminka mě sjela pohrdavým pohledem od hlavy až k patě, sebrala dcerku a rychle zmizela ze šatny. Já jsem mezitím oblékla syna, vycházíme a u vchodových dveří na mne čekala ředitelka. "Co to ten tvůj syn vykládá po školce? Rodiče se pohoršují," zeptala se mě. Tykaly jsme si, protože jsme se dlouhá léta znaly. Hned mi bylo jasné o co jde. Maminka holčičky si stěžovala, že jsem nějaký nekalý živel, který udržuje pochybné známosti, protože syn sice nemá tatínka, ale moc strýčků. A já jsem musela ředitelce vysvětlit, z čeho toto všechno vyplynulo. Zasmála se tomu a slíbila, že to rodičům vysvětlí.

Doma jsem se svěřila mamince a ta okamžitě použila jednu ze svých výchovných metod. (Mimochodem, velmi chytrých.) Povídá vnoučkovi: "Víš co, neříkej že máš moc strýčků, ale řekni třeba, že tvůj dědeček je kriminalista." Namítla jsem, že pro tak malého kloučka je to těžké slovo, nebude si to pamatovat, ale maminka to odmítla. Kdo měl tehdy pravdu? Za pár dní jsem jako obyčejně šla pro syna do školky a ředitelka na mne vyděšeně čekala na chodbě. "Stalo se něco?", zeptala jsem se. "Prosím tě, co to ten tvůj syn zase vykládá? On všem tvrdí, že jeho dědeček je kriminálník!" Tak to bylo silné kafe i na mne, ale nakonec jsem se začala smát a ředitelce jsem vysvětlila, co mému synovi doporučila jeho babička. Nakonec jsme to změnily s babičkou na to, že dědeček je "esenbák", to si můj syn pamatoval dobře a bylo po malérech.


16.9.2012-procházka s překvapením

16. září 2012 v 16:47 Procházky a výlety
Znovu jsme využili nádherného, celkem teplého, počasí a vydali se s Danečkem na procházku. Zase poněkud delší, abychom náhodou po dobrém obědě nezlenivěli, Daneček se potřebuje dostat do své kondičky před operací a mě taková procházka taky prospěje. Vydali jsme se úplně jinam, kde jste s námi ještě nikdy nebyli. Je to od nás poněkud dál, ale cesta vede kolem vody, celkem klid a krásné okolí. Cestou jsme narazili na moc pěkné domečky, postavené na kraji města a úplně jiné, než jsme u nás zvyklí. Kdoví kdo tam bydlí, ale podle toho, jak vypadají...


Toto byl první. V krásném prostředí, v přírodě, obklopený stromy, to by se mi líbilo.


Danečka krásné domečky příliš nezajímají, toho spíš zajímají velké stromy, pařezy a padající listí.


Toto byl druhý. Stál blíž k cestě, ale také v krásném prostředí. Líbí se mi.


A toto byl třetí. Tady byly dokonce různé sochy rozeseté v okolí domu, všechno ale bylo obehnané vysokým plotem, hlídané kamerou a kolem byly vzrostlé stromy. Bylo ho tedy vidět jenom kousek a blíž jsem jít nechtěla, určitě by to majitelům nebylo moc milé.


"To je krásný a veliký strom, paničko", pomyslel si Daneček a začal strom obíhat. Musela jsem pochopitelně obíhat s ním k pobavení kolemjdoucích, nakonec se mi ho podařilo zastavit, Daneček zapózoval a mohli jsme pokračovat v procházce.


Na druhé straně vody je veliké sídliště a jak je u nás zvykem, je plné stromů. Toto sídliště má trochu smůlu, když je povodeň, tak je jedno z prvních, které je zatopené. Ale teď velká voda není, můžeme být všichni v klidu.


Přešli jsme lávku přes vodu, ještě kousek vlevo a naskytl se nám krásný pohled na vesničku Příluky, která je součástí našeho města. Dostali jsme se dost daleko, je to od nás asi 2 km, ale Daneček byl pořád čilý.


Dřevnice se splavem. V tuto dobu je tu opravdu velmi málo vody.


Tomuto místu se říká "Čtverec". A na Čtverec se chodívali koupat už naši rodičové, potom my jako děti a teď naše děti a naši vnuci. Jenom si toto místo pamatuji poněkud jinak. Splav byl normální, voda krásně přepadala a krásně se to skákalo dolů do vody. Pod splavem bylo vody dost, alespoň tehdy, teď nevím. Dnes tu nikdo nebyl, na koupání to už není, ale v létě sem chodívají i se psy.
Tady jsme se otočili a vydali jsme se zpátky k domovu. Byla jsem zvědavá, jestli narazím na nějaké kytičky.


Nemýlila jsem se, narazila. Toto je výzdoba před jedním panelákem. Nestará se o to město, starají se o to lidé, kteří v paneláku bydlí. Je to krásné, nemyslíte?


Ale, ale, toto tady dřív nebylo. Nová prodejna s použitým holandským nábytkem. Daneček se zastavil před výlohou a divil se, že tam vidí nějakého pejska. No a já jsem se pokusila výlohu "s tím pejskem" vyfotit.


A další ostrůvek pěkných kytiček před panelákem. Daneček si to chtěl jít prohlédnout zblízka, ale nemohl se tam dostat, protože to chrání zábradlíčko.


Stačilo pár kroků a další malá skalka s kytičkami se na nás usmívala. "Jé, paničko, tady se dostanu až ke kytičkám", zajásal Daneček a hrnul se kytky zalít. Nepovedlo se mu to, panička tomu zabránila. Ale kousek je ho vidět. (Tedy, myslím Danečka.)


A poslední ostrůvek krásných podzimních kytek, který se mi podařilo vyfotit. Dál jsem se už přestala kytkám věnovat, protože nás čekalo obrovské překvapení.


Malinká slečna, čtrnáctitýdenní jokšírek, velmi zvláštní barvy, kterého jsem si vyfotila se souhlasem majitelky. Mám ho vyfoceného i s majitelkou, ale protože jsem jí neřekla, že fotky půjdou na blog, tak tu fotku sem nedávám. Trochu mě překvapila barva, protože jokšírka stříknutého bílou barvou jsem ještě neviděla, ale majitelka mě ujistila, že je to opravdu tak, pejsek, lépe řečeno psí slečna, vlastní průkaz původu a je to nová jokšíří barva. Moc se mi líbil, Danečkovi také, vždycky udělal pár kroků dopředu, zaštěkal, potom zase couvnul a takto chvíli kolem tohoto mrněte tancoval. Blíž jsem ho raději nepouštěla, protože štěňátko bylo opravdu malinké, nebylo vhodné, aby se dostalo do kontaktu s jinými pejsky, i když je Daneček čerstvě očkovaný.


Ještě jeden snímek malé zvědavé slečny, než se nám schovala za tašku a mohli jsme jít domů.
S dnešní procházkou jsme byli moc spokojení, tedy já určitě a Daneček, doufám, také.
I vám se líbila dnešní procházka? A jste už trochu unavení? Tak si v klidu sedněte do křesla, na zahrádku, na terasu, nebo i třeba doma, uvařte si odpolední kávu (tak jako já) a odpočívejte. Ahoj!




Apartní klobouček s krásnou ozdobou

16. září 2012 v 9:59 Taková normální rodinka
Moje záliba v kloboucích byla všeobecně známá. Klobouky jsem nosila po celý rok a měla jsem jich několik. Na zimu, na jaro, na léto. Jednou zkusil mistr ve fabrice moje klobouky spočítat. "Toto je dvacátý, že?" zeptal se mě, když jsem jednou přišla do jeho dílny. "Omyl, třiadvacátý", klidně jsem odpověděla, "stačila jsem si další koupit."

Tehdy jsem pracovala v mužském kolektivu. Žen tam bylo poskrovnu, asi jenom tři nebo čtyři, jinak třicet mužů různého věku. Byla jsem zvyklá na různé jejich vtípky a různé trapasy z mé strany jsem se naučila s přehledem ustát. Co mi ale jednou provedli, to bylo opravdu vynikající a já jsem z toho měla ostudu po celý zbytek dne. Ten den jsem měla dost nabitý, v práci plné vytížení a po práci okamžitě do školy, chodila jsem tehdy do francouzštiny. Proto jsem také nesledovala, co moji spolupracovníci prováději. Po práci jsem se rychle převlékla do civilu, narazila na hlavu jeden ze svých kloboučků a rychle spěchala domů, abych si vzala učebnice a zase rychle do jazykového kurzu. Chodila jsem zásadně pěšky a má cesta tehdy vedla kolem kloboučnictví. Sice jsem neměla času nazbyt, ale do obchodu jsem nezapomněla zavítat. Ten jsem totiž nikdy neminula bez povšimnutí. Celou cestu jsem pozorovala úsměvné pohledy kolemjdoucích, ale myslela jsem si, že se jim líbím ve svém kloboučku, tak jsem se naparovala jako páv. V obchodě mě prodavačka také přivítala s úsměvem a s pohledem (dost udiveným), zaměřeným na můj klobouk. "Přála byste si?", zeptala se mě. "Nějaký klobouk, mám jich málo," zasmála jsem se, prodavačka mi ochotně začala snášet různé klobouky, já ten svůj sundala a položila na pult a před zrcadlem jsem zkoušela ty nové, jeden za druhým. Najednou se na pultu něco zalesklo. Podívala jsem se pozorněji, co to tam svítí, a krve by se ve mně nedořezal. Moji vtipní spolupracovníci mi na klobouk připevnili hvězdu a já jsem s touto "ozdobou" jela trolejbusem, pak šla celou cestu pěšky do města a vplula jsem do krámu. "Ježíšmarjá, co to je?", vyletělo ze mne a začala jsem si klobouk prohlížet. Prodavačka se rozesmála. "Já jsem myslela, že to tam máte na ozdobu. Všimla jsem si toho ihned, jak jste vstoupila." Zrudla jsem jak pivoňka. "To, to mi tam určitě dali spolupracovníci v práci a já jsem si toho nevšimla. Ta ostuda! Vždyť já s tím chodila celé odpoledne, lidé se usmívali a já jsem si naivně myslela, že je to proto, jak mi ten klobouk sluší!", začala jsem bědovat. Zkoušela jsem "ozdobu" z klobouku odstranit, ale kamarádi si opravdu dali práci a připevnili ji velmi pečlivě. Teprve nabídnuté nůžky pomohly hvězdu odstranit.

Nový klobouk jsem si samozřejmě také koupila, ten starý jsem zase narazila na hlavu a už bez úrazu a posměšných pohledů kolemjdoucích jsem dorazila do kurzu. Na druhý den mě kamarádi v práci přivítali obrovským smíchem. "No, jenom se smějte, já jsem s tím vyzdobeným kloboukem chodila celé odpoledne, ostudy kopec. Ale nápad to tedy byl vtipný", uznala jsem a ani jsem se nezlobila. Zasmála jsem se tomu společně s nimi.


15.9.2012 - sobotní procházka

15. září 2012 v 17:11 Procházky a výlety
Jak jsem už řekla ráno, sluníčko svítí, docela teplo a ten studený vítr se dá vydržet. Musíme využít pěkných dnů k tomu, abychom se trochu toulali. Dnes jsme ale zažili překvapení ihned při vycházení z domu. Sotva jsem vystrčila nos, všimla jsem si, že na obloze něco velkého krouží. Daneček nebyl na vodítku a já jsem dostala strach, že je to nějaký dravec. Podotýkám, že i s brýlemi jsem to nepoznala (moje ostuda). Foťák byl po ruce, takže první snímek.


Je to dravec, není to dravec. No, nebyl to samozřejmě dravec, když jsem se podívala lépe, poznala jsem to. Vždyť tady máme už podzim a dnes je krásný vítr, to nám to létá!

Přesně tak, děti pouštěly na hřišti prvního draka v letošním roce. Ale nahnal nám strachu!
A vydali jsme se na procházku, jen tak, bez cíle, zase jsme se toulali. Daneček byl napřed jiného názoru, on se toulat nebude a půjde na návštěvu. A přesvědčte namyšleného čivaváčka, že na neohlášené návštěvy se nechodí!


Nakonec se mi to podařilo, Daneček se nechal od domu sestřenky odvést a pokračovali jsme v cestě. Vybrala jsem tentokrát trasu, kde jste s námi ještě nebyli.


Toto je evangelický kostel, ten je tady už hodně dlouho, letos mu dávali nový "kabát", tak vypadá docela pěkně.


Zase jeden pohled na sídliště Jižní svahy. Je už tak veliké, že je možné vyfotit je z každého kouta.


Dnes jsem se snažila vybírat takové záběry, které by vám také něco řekly. Tady je vidět mrakodrap, nebo 21. budovu, památka na slavnou baťovskou éru.


Toto je Kudlovská přehrada. Na levé straně (není to vidět) byl kdysi moc dávno bývalý starý hřbitov, teď je tam parčík. A v devadesátých letech tady povolili nějakého podnikavci postavit tuto příšeru. Je to restaurace na vodě, nikdy jsem tam nebyla a vlastně ji fotím poprvé. Nelíbí se mi a myslím, že nejsem jediná. Ale stromy se nám už začínají pomalu, ale jistě barvit, že?


Mohla jsem jít blíž a vyfotit vám náš kostel celý, ale mě zaujal tento pohled. Krátkou Divadelní ulicí, vlevo bývalý klášter, vpravo zadní část Městského divadla a před námi na nás vykukuje kostel. A samozřejmě - stromy, všude možně stromy. To se mi na tom nejvíc líbí.


Daneček nesdílel moje nadšení pro fotografování, ten zkoumal travnaté plochy. Ty ho zajímaly víc. Dokonce tak moc, že mi odmítl jít dál. Nebo že by byl už unavený? Byli jsme na procházce už víc jak hodinu a pořád šlapal a šlapal po tvrdých chodnících.


Tuto lahůdku jsem si pro vás nechala na konec. Je to snad jediný půldomek, který je takto obrostlý. Líbí se mi to, ale nikdy bych to nechtěla. Měla bych strach, že mi po psím víně do bytu naleze všelijaká havěť.


Toto je pohled z druhé strany. Proč není obrostlý celý? Protože druhá polovina patří jinému majiteli a ten si to nepřál. Stejně by mě zajímalo, jak majitel tohoto půldomku udržuje psí víno jenom na své polovině. Vypadá to, že pečlivě stříhá a zarovnává. Tak to ho lituji, já bych tu trpělivost neměla.

A to je poslední obrázek z dnešní procházky. Daneček už byl opravdu unavený, viděla jsem na něm, že toho má tak akorát dost, stále častěji se zastavoval a odpočíval. Přiznám se, že i já jsem už byla našlapaná. Proto jsme si to zamířili k domovu, neměli jsme to už daleko.

Doufám, že počasí nám bude přát a těch procházek stihneme ještě několik. Ahoj!




10.9.2012

10. září 2012 v 21:18 Deníček
Je sedm hodin večer, tedy doba, kdy jsem slepá jak slepice. Vzhledem ke své šerosleposti mi venku všechno splývá v jednu jedinou šedivou barvu a rozeznám jenom Danečka, která zběsile peláší se schodů a s obrovským řevem mizí za rohem domku. Původně jsem myslela, že prohání zase kočku, mýlila jsem se. Vrhl se mezi rajčata a na něco začal dorážet. Usoudila jsem, že mi asi nebude chtít sklízet ještě nedozrálá rajčata, proto jsem se šla podívat a opatrně jsem začala rozhrnovat rostliny. Vlastně nejen rostliny, ale i trávu, která mezi nimi pilně bujela. Teprve asi za čtvrt hodiny jsem zpozorovala malinkatého ježečka, který se tam schoval a stočil se do klubíčka. Podotýkám, že baterku jsem u sebe neměla. Normální lidé totiž v tuto dobu ještě vidí. Pro mne to znamenalo rychle chytit rozzuřeného Danečka, odnést ho domů, vzít lopatku a smetáček, vyprostit ježečka z rajčat, velmi opatrně, abych si nezničila rostliny, přenést ho za plot a tam ho vyklopit. Kdybych tento úkon prováděla za asistence Danečka, mohlo by to dopadnout zle. Můj čivaváček totiž považuje všechny ježky za svůj majetek, brání je vlastním tělem a nechce mi dovolit, abych je odnesla pryč, tancuje kolem mne a plete se mi pod nohy. Jednou jsem mu málem jednoho ježka vyklopila na hřbet. Když byl ježeček v bezpečí, šla jsem zase Danečka pustit. Neomylně si to namířil k zadní části zahrady, protože věděl velice dobře, kam ježky odnáším, prostrkoval čumáček otvory v plotu a po mně chtěl, abych ho tam pustila. No to určitě! Ale zase jsem měla o zábavu postarané.

Jak babička učila vnoučka říkat "r"

10. září 2012 v 13:13 Taková normální rodinka
Ilek chodil do školky od dva a půl roku a za pár dnů už pochytil i slova, která doma nikdy neslyšel. Tak se také stalo, že při jedné domácí hře, kdy stavěl z kostek nějaký dům, prohlásil: "Ku...va, všechno mi to spadlo." Vyletěla jsem ze židle jak střelená a podívala jsem se zděšeně na babičku. "Klid, to chce klid, nech to na mně", prohlásila babička, sedla si vedle vnoučka na koberec a povídá: "Kdes to slyšel, Ilečku?" "Ve školce", prohlásil vnouček. "Ale to je moc škaredé slovo a takové slovo říkat nesmíš, protože ještě neumíš říkat "r"," poučovala ho babička. "Budeme se napřed učit říkat "r", ano?" Ilek souhlasil. "Tak řekni tráva". "Seno", zněla odpověď. "Traktor?". "Mašinka," další odpověď. To jsem už nevydržela a zbaběle jsem prchla do kuchyně, kde jsem se mohla do sytosti vysmát. "Strom", babička se nedala a zkoušela to dál. Ilek chvilku přemýšlel a když nenašel příhodné slovo, s klidem prohlásil: "Veliký". "Lakrumáček?" "Aponinec", zajásal Ilek. Babička se snažila zachovat vážnou tvář, ale už jí to také nešlo. Proto to raději ukončila. "Tak vidíš, "r" říkat ještě neumíš, tak si o tom popovídáme později."

Uplynula nějaká doba, Ilek pořád nahrazoval slova s "r" slovy jinými, až jednou... Vyletělo to z něho docela náhodou. "Maminko, traktor", zajásal a přihrnul se ke mně jak velká voda. "No, ty jsi šikovný kluk, řekni tráva, strom". "Trrrráva, strrrom", opakoval Ilek a krásně mu to drnčelo. Už to zapeklité "r" zvládl.

To jsem ovšem nevěděla, co mě čeká odpoledne, až babička přijde z práce. Chodívala později než my, proto jsme na ni čekali před domem na schodech. Ilek ji uviděl první. Šla po druhé straně cesty ještě s několika lidmi a bavili se. Ilek začal hulákat: "Babičko!!! Babičko!!!! Prrrrdel!!!" Zůstala jsem jak opařená. Babička se na chodníku zastavila a i na tu dálku jsem viděla, jak zrudla. Lidé kolem se začali bouřlivě smát. Babička se s nimi rychle rozloučila, přešla cestu a spěchala domů. "Co to je?" zeptala se mě. "No, co by, vždyť jsi mu přece řekla, že sprostá slova může říkat, až bude umět "r", no a on ti právě hrdě předvedl, že už to umí. Tak mu nenadávej a pochval ho. A buď ráda, že neřekl něco horšího." Smála jsem se. Babičce opravdu nezbylo nic jiného, než snaživého vnoučka pochválit. "Tak takový pozdrav jsem ale nečekala", prohlásila nakonec. "Což o to," odpověděla jsem, "ale jak mu teď zdůvodníš, že to další sprosté slovo říkat nesmí, na to jsem opravdu zvědavá." Bohudíky si chlapeček na to další slovo dlouho nevzpomněl a kdy si ho zase připomněl, to je téma na další povídání.

Na silnici do Dávil...

6. září 2012 v 9:32 Taková normální rodinka
Jestli si někdo myslí, že moje maminka byla jenom vážná dáma a veškerou legraci v rodině obstarával vtipálek tatínek, tak to se hluboce mýlí. I maminka měla za ušima několik pěkných kousků, na které rádi vzpomínáme a zasmějeme se jim i po letech. Jako třeba tento.

Máme spoustu příbuzných v Olomouci a také jsme tam rádi jezdili na návštěvu, obzvlášť v době, kdy ještě žil tatínek. Taková návštěva byla velmi náročná, nesměli jsme vynechat absolutně žádného příbuzného, všechny jsme museli poctivě navštívit, abychom někoho neurazili. Každý z nich ale bydlel na jiném konci Olomouce. Jednou jsme se také vydali na několikadenní návštěvu. U jedné tety jsme nocovali, druhé jsme navštěvovali. Když jsme navštívili jednoho ze strýců, kromě jiného pohoštění, nám bylo také nabídnuto bílé víno. Maminka ze zásady nepila, nedělalo jí to dobře, a navíc, podle ní, bylo víno dost kyselé, neměla tedy jiný lepší nápad, než si k vínu vzít krabici sušenek. Zábava byla veselá, maminka seděla u půldecovky vína, do kterého poctivě namáčela sušenky a zobala. Krabici sušenek nakonec s vínem vyzobala úplně a docela si to pochvalovala. Ostatní jsme ji jenom po očku sledovali, protože nám bylo jasné, co to s ní udělá. Výsledek se dostavit při zpáteční cestě.

Byl už večer, spíš byla už noc, když jsme se vraceli zpátky tramvají. Maminka celou dobu zpívala "Na silnici do Dávil, jeden mladý cestář byl.....". Nevím, jestli si někdo ještě tuto písničku pamatuje. Jednoduchá nota, velmi jednoduchý text, vlezlá písnička, kterou když člověk dostane do hlavy, tak se jí těžko zbavuje, a tak to bylo i s maminkou. Zpívala písničku pořád dokola. Cestující se usmívali, my jsme se smáli, tatínek se snažil maminku krotit, ale bylo to zbytečné. Přijeli jsme na cílovou zastávku, kde jsme vystupovali, dveře se otevřely a před tramvají skupina vojáků. "Jé, vojáčci, uděláte mi zlatou bránu?", zajásala maminka. Vojáčci samozřejmě mamince vyhověli, udělali bránu a maminka procházela za zpěvu "Zlatá brána otevřená, zlatým klíčem .....". Vojáci se bavili, tatínek už míň. Nakonec se nám podařilo maminku odvést, protože chtěla zlatou bránou chodit pořád tam i zpět a vydali jsme se dál. Maminka ale začala nahlas "mudrovat". "Proč všichni spí? Proč je tady taková tma?" "Protože je skoro půlnoc", odpověděli jsme jí. Mamince to ale nedalo a začala zvonit na každý zvonek u domů, které jsme cestou míjeli. Okna se začala rozsvěcovat, lidé se vykláněli a pátrali po rušiteli jejich spánku. Tady už přestávala legrace, protože někteří byli dost nevrlí. Rychle jsme chytili maminku, zamezili jsme jí přístup k dalším domovním zvonkům a pokračovali jsme dál. Bohudíky jsme to měli už kousek, takže další cesta proběhla bez jakýchkoliv rušivých příhod.

Na druhý den jsme mamince vylíčili celou noční cestu. Divila se a nechtěla nám věřit. "Vždyť jsem vůbec nepila, měla jsem jenom trošičku vína a ještě jsem k tomu přikusovala sušenky." "No právě, a ty sušenky máčené ve víně, ti přivodily takovou veselou špičku", odpověděli jsme. Chvíli trvalo, než tomu uvěřila a od té doby to raději nezkoušela. Zase žádné víno, ani se sušenkami ne. Ale rádi jsme jí tu příhodu občas připomněli.

2.9.2012 - nedělní toulání

2. září 2012 v 17:54 Procházky a výlety
Sluníčko se umoudřilo a po obědě se ukázalo v plné své kráse, dokonce nádherně teplo, jen ta obloha jako vymetená, nikde ani mráček. Na fotografování to moc dobré není, ale přece nebudu obláčky kreslit. Vypravili jsme se s Danečkem na procházku, sice, jak jsem zjistila, v dost nevhodnou dobu, protože u hlavní silnice se kolem nás řítilo jedno pomalované auto za druhým, končí Barumka a auta se vracela zpátky do města, ale nakonec se nám podařilo přejít a pospíchali jsme od toho ruchu pryč. Zamířili jsme si to na Vršek. Vidíte, vůbec jsem nevěděla, že něco takového u nás existuje, ale protože jsme šli po ulici Pod Vrškem, tak ten Vršek tam určitě musel být. Mezi půldomky se krásně bloudí a navíc je nádherný výhled do údolí.


Jako první nás přivítala tato nádherná kytka. Pomalu bude podzim a tady to tak krásně kvete. Vůbec nevím co to je, ale je krásná.


Jak jsem už říkala, je odsud krásný pohled na Jižní Svahy. Zajímavé - leží na severu města a jmenují se Jižní. Asi proto, že jsou obrácené k jihu.


No ne, jeden úhybný manévr jiným směrem, než jsme měli v úmyslu a ocitli jsme se u sestřenky. Tady to Daneček velice dobře zná, zamířil si to okamžitě přes zahrádku dolů a že půjde na návštěvu. Začala jsem mu vysvětlovat, že sestřenka není doma a navíc jsme se neohlásili předem, tedy to není vhodné a po chvilce přemlouvání se mi podařilo ho nasměrovat dál od domku.


A pokračovali jsme v bloudění. Tedy - pokračovali - já jsem pokračovala, Daneček se zastavoval a zkoumal terén. Musí si přece všechno očichat, případně očurat.


"Tady to bude, paničko, také zajímavé. Před námi tudy prošla fenka, já to cítím, nepospíchej na mne, napřed zjistím, co a jak."


No, není to krásný výhled? A ty opravené půldomky, radost pohledět.


"Podívej, paničko, jak jsou ty kytky uvadlé! Tady je nikdo nezalévá, to musím napravit". Daneček je hospodář, jak se mu zdá kytička smutná, hned ji musí zalít. Já jsem se opatrně dívala na všechny strany, jestli na nás odněkud nevyběhne rozzuřený majitel, ale prošlo to.


Vidíte? My nahoře, pod námi starý Zlín a kolem dokola samé kopce. Nádherný pohled, nemohu se ho nabažit.


Opravdu, některé zahrádky kolem půldomků jsou velmi krásně upravené, tady to vypadá jak v nějakém arboretu.


Toto je krása! To už se pomalu vracíme tam, kde jsem bydlela jako malá holčička, tato zahrádka je ale opravdu nádherně rozkvetlá. Musela jsem se trochu nahnout přes plot, aby se mi to podařilo vyfotit, ale stojí to za to.


Tady je další zahrádka a jsou tady už v plném květu nádherné jiřiny.


V tomto domě kdysi bývala malá mlékárna. Čerstvé mléko, ze kterého se dala udělat výborná kyška, kterou jsme milovali, byla také vynikající na pravou valašskou kyselici, na mléko se chodilo s plechovou konvičkou a paní prodavačka nám naběračkou z obrovské konve vždycky nabrala plnou konvičku. K tomu čerstvé, ještě teplé rohlíky, pravé, od pekaře, nic šizeného, a ty loupáky plněné mákem, jejda, ještě teď mi tečou sliny po bradě. Kde jsou ty časy!!!


A kdepak to jsme? Tady chodívám ke své kadeřnici, Daneček chodí se mnou, vždycky čeká v tašce, až mě kadeřnice ostříhá, dostane kokinko, pomazlení a je moc spokojený. Dnes si to zamířil ke dveřím a nechtěl se hnout. Nepomohlo vysvětlování, že je neděle a kadeřnice tam není. "Proč mi nikdo neotevírá, paničko, já chci jít dovnitř?!" Nakonec jsem ho musela vzít do náruče a odnést pryč. Jinak by se nehnul.


Přece jenom ale měl štěstí. Zatím co jsem fotila lilek na balkoně, je nádherně v květu, kadeřnice Dáša vyšla z domu. To bylo vítání! Daneček ze sebe udělal rohlík, učurával blahem a mazlení nebralo konce. Už se dlouho neviděli, po celou dobu Danečkovy nemoci a rekonvalescence.


Ještě jedna fotka na nádherné surfinie, které má moje známá kadeřnice na sloupcích, Daneček se mezitím do sytosti pomazlil a budeme se točit k domovu. Byli jsme tentokrát venku dvě hodiny, ale byla to krásná procházka. Nejhezčí na tom bylo to, že jsem nikdy nevěděla, kde vylezeme, opravdu jsme se jenom tak toulali a to bylo nejhezčí. Taky vás už bolí nohy, jako nás? Tak další procházka až příště. Ahoj!!