Říjen 2012

Z lásky prominuto

21. října 2012 v 9:12 Ze dne na den
Existuje recept na šťastné manželství? Tak toto kdybych věděla, nemusela jsem být rozvedená (a ne jednou), měla bych ideálního manžela, se kterým bych strávila nejméně padesát let společného života, ne-li víc. "Jak se pozná ideální muž?", zeptala jsem se kdysi dávno své babičky. Babička se zamyslela, potom vzala sítko, nasypala do něho cosi (už si nepamatuji co) a prosívala. "Vidíš, padají pořád stejná zrníčka," řekla mi, "a tak to máš i s muži. Dej je do sítka, prosívej, a stejně ti budou padat pořád stejná zrníčka. Ideální muž neexistuje, tak jako neexistuje ideální žena." Babička byla moudrá žena, jenom já jsem to tehdy nepochopila a vytrvale jsem hledala toho NEJ. "Holka, ty si jednou tu svoji umíněnou hlavu pořádně natlučeš", vzdychala maminka. "Podívej se na mne, jsem s tatínkem už tolik let, občas se pohádáme, pak se usmíříme a jdeme dál. Musíš pochopit, že muž chce být hlavou rodiny. Tak mu to neber", prohlásila, mírně se usmála a pak dodala trochu tišším hlasem, abych to slyšela jenom já: "No a my ženy jsme ten krk, který tou hlavou kroutí. Ale musí se opatrně, aby to ta hlava nepoznala." "A ty přestaň hltat Červenou knihovnu a románky pro dívky, sundej si růžové brýle a ber život takový, jaký je."

Nebyla jsem moudrá jako babička a už vůbec ne, jak maminka. Neuměla jsem být tím krkem, který kroutí hlavou, a hlavně jsem neuměla tou hlavou kroutit tím správným směrem. Nejvíc jsem záviděla krásné a spokojené manželství svému strýci a tetě. Ti dva se snad v životě nepohádali. Pořád usměvaví, pořád v pohodě. Jak to jen dělají? Jednou jsem to už nevydržela a zeptala jsem se. Strýc se usmál, byl to filosof, vytáhl malý notýsek, podal mi ho se slovy "přečti si to" a jenom čekal, až si notýsek prostuduji. Zvědavě jsem ho otevřela a četla jsem: Půjčeno manželce 50,- Kč, další den půjčeno 25,- Kč, potom zase 150,- Kč, a tak to šlo dál, celý měsíc pečlivě zaznamenané půjčky manželce. Na konci měsíce podtrženo, sečteno, dluh dělal 756,- Kč, a vedle toho velkým červeným písmem napsáno: "z lásky prominuto" a podpis. A tak to šlo měsíc po měsíci. Držela jsem notýsek v ruce a mlčela jsem. Tak toto je opravdu recept na šťastné manželství! Pár krásných slov na konci měsíce. Škoda, že jsem si na tento notýsek vzpomněla až teď. Kdybych si vzpomněla dřív, možná bych si psala: dnes přišel moc pozdě z práce, dnes mi nic nepomohl, seděl jenom u televize a o mne ani okem nezavadil.....atd, atd. A na konci měsíce bych vždycky červeně napsala "z lásky prominuto".

Nedávno jsem po dlouhé době otevřela stará maminčina alba. U jedné fotky z mládí, je na ní maminka s tatínkem ještě za svobodna, bylo napsané: "Moje první a jediná velká láska". A já jsem si teprve teď uvědomila, že maminka asi také měla malý notýsek, do kterého si vždycky na konci měsíce napsala "z lásky prominuto", a tatínek ho měl také. Rychle jsem našla malý prázdný notýsek, napsala do něho "Mému manželovi", nechala jsem ho úplně prázdný, jenom jsem červeně dopsala: "Děkuji za krásná společná léta a to, co hezké nebylo, je dodatečně z lásky prominuto." Snad jsem tímto svůj dluh splatila. Víc už, bohužel, udělat nemohu.



19.10.2012 - To je krása!

19. října 2012 v 16:02 Procházky a výlety
Počasí nádherné, sluníčko svítí, to je hřích být doma. Proto jsme se vypravili s Danečkem na procházku. Foťák jsem tentokrát nechala doma, protože jsem opravdu neměla v úmyslu fotit. Procházeli jsme se všude možně a já jsem mohla nechat oči na té barevné podzimní nádheře, která mě obklopovala. Nakonec jsem to nevydržela: "Danečku, jdeme domů, panička vezme foťák a půjdeme ještě fotit", řekla jsem. Daneček slovo "foťák" a "fotit" zná velice dobře, znamená to, že se bude fotit on, jenom poskočil, obrátil se a spěchal domů. Nakonec, už jsme byli na procházce skoro hodinu. Jenže já nechala Danečka na zahrádce, vběhla jsem do domu, popadla foťák, Danka na vodítko a znovu jsme vyšli. Chvíli se divil, že ho nefotím, když jsem mu to přece slíbila, ale nakonec šel.




Ty fotky opravdu nepotřebují komentáře. Nádherně zbarvené stromy, v dálce probleskuje silueta Jižných Svahů, co k tomu dodat.


Ale aby ani Daneček nepřišel zkrátka, také jsem ho vyfotila. Sice ho víc zajímal sloup, tráva kolem dokola, ale fotku jsem mu udělala.



A ještě jednu, aby nebyl uražený.




Pořád nám to na zahrádkách ještě kvete, toto je před půldomkem, který je celý porostlý psím vínem. Myslela jsem, že to už bude zbarvené, ale nebylo, psí víno se teprve začíná barvit.


Když jsem vyfotila předcházející snímek, tak jsem zjistila, že po chodníku před domem pochoduje malinkatý ježeček. Ten byl tak malinkatý, že vypadal jak myška. Škoda, ten asi zimu nepřežije. Doma jsem si prohlížela fotky a zjistila jsem, že se mi ho dokonce podařilo zachytit. Pokusila jsem ho "vytáhnout", snad je vidět. Když se dobře podíváte, je vlevo.



Na některých zahrádkách je opravdu ještě plno květů, není těch zahrádek už moc, ale najdou se.
Dnešní procházku jsme si protáhli na dvě hodiny, ale vůbec jsem toho nelitovala. A Danečkovi to také neuškodilo.
Ahoj!

14.10.2012 - barevný podzim

14. října 2012 v 15:01 Procházky a výlety
Osobně neznám nikoho, komu by se nelíbil podzim. Vzpomněla jsem si na tatínka, ten na podzim nejraději jezdíval na výlety do Súlovských skal (samozřejmě i s námi). To byla podívaná! Bílé skály, barevné stromy, fotívali jsme obyčejně na diáčky a potom si to promítali na plátno, to byly nejkrásnější barvy. A vzpomínám také na mistra Holíka, malíře, který v tuto dobu nebyl doma k zastižení, ale někde v přírodě maloval krásné valašské dědinky a hlavně nádhernou barevnou podzimní přírodu. Já jsem se sice do Súlovských skal vypravit nemohla, ani jsem si neodskočila na valašské kotáry, ale vytáhla jsem Danečka na procházku po okolí.


Mám štěstí, že sice bydlím ve městě, ale mimo město, mám kolem dokola samé stromy a pěknou přírodu. A stromy nám už opravdu nabízejí krásnou podívanou.


Nejbarevnější jsou asi kolem trati. Ty se barví jako první.


Ráda se v tuto dobu kolem trati toulám, jenom nesmím dopadnout jako dneska, kdy jsem hleděla do korun stromů, hledala ty nejbarevnější záběry, Daneček se mi připletl pod nohy, málem jsem ho zašlápla a jak jsem mu rychle uhýbala, abych ho nezranila, tak jsem ztratila rovnováhu a přistála jsem až na živém plotě. Daneček v pořádku, stačil uskočit, kolem dokola žádný zvědavý soused, takže se to obešlo bez vysvětlování.


Konečně něco pro Danečka. Listí on rád. Sice ještě nejsou hromady, do kterých rád skáče a ztrácí se v nich, na to je opravdu odborník, ale i tak to krásně šustí a panička dovolí, aby listí rozhazoval.


Kolem vody se nám to už také začíná pěkně barvit. Tady je ale hodně líp, takže některé stromy jsou už skoro holé, bez listí.


Všimla jsem si, že u některých stromů jsou už na kmeni značky, tyto stromy jsou pravděpodobně přestárlé, případně nemocné a jsou nachystané ke skácení. Další, mladé, půjdou místo nich.


Brouzdali jsme po venku víc jak hodinu, ale přece jenom už je chladněji a i když Daneček má podzimní svetřík, dlouho ho to venku nebavilo. Dětí také nebylo venku moc, občas jsme potkali nějakého pejska, se kterým se mohl pohádat, ale i tak, po hodině jsme si to namířili domů.
Tak ahoj a jestli bude do zimy pěkně, možná ještě nějakou tu procházku stihneme.

Rigoletto a maturitní písemky

7. října 2012 v 9:28 Gaudeamus igitur
Kdysi dávno u nás probíhaly tzv. zájezdní čtvrtky. Každý čtvrtek k nám do města přijíždělo divadlo z jiného města se svým repertoárem, bylo to hlavně Olomoucké divadlo nebo Národní a většinou to byla operní nebo baletní scéna. Představení se konalo ve Velkém kině, jinde jsme tak velký sál neměli. Měla jsem možnost shlédnout ty nejkrásnější kusy, Rusalku, Dalibora, balet Romeo a Julie, z Olomouce většinou přijížděl operetní soubor, přivážel Polskou krev nebo Cikánského barona. A v době, o kterou se jedná, přijelo Národní divadlo s operou Rigoletto. Nahrnulo se toho tehdy poněkud víc. Byl konec dubna, já jsem měla krásných osmnáct, ve škole mě čekaly maturitní písemky a do toho Rigoletto. Maturitní písemky probíhaly ve středu, čtvrtek a pátek, čeština, ruština a účetnictví, to připadlo na pátek. A ve čtvrtek večer Rigoletto. To se absolutně nedalo stihnout! Opakování na písemku nebo opera? U mne samozřejmě zvítězilo to druhé. Čert vezmi písemku, nějak to dopadne, ale Verdiho Rigoletta si přece nenechám ujít!

Tak jsem místo přípravy a učení zasedla večer v sále Velkého kina. Doprovod mi dělal kamarád, lékař, který také sehnal lístky a daroval mi je právě k mým osmnáctým narozeninám. Milovala jsem Verdiho, všechny jeho opery, tuto obzvlášť, seděla jsem, ani jsem nedutala, jenom mi po tvářích tekly slzy. Většinu jeho oper jsem probrečela. Byl to pro mne nádherný zážitek. Po představení jsme si ještě zašli na hotel do kavárny na kávu se šlehačkou a skleničku vína. Jo, a tam jsem také dostala kytku. Prostě, večer jak má být.

Na druhý den jsem zasedla do školní lavice a trochu roztřesená čekala na profesora, který nám přinášel zadání maturitní písemky. Naučená? Ani náhodou! Hlava naprosto dutá. Profesor přišel do třídy, rozhlédl se, přísný, vážný a povídá: "Doufám, že jste si všechny zopakovaly ještě látku, aby písemka dopadla u všech na výbornou, že!? Až na jednu z vás, ta se učení nevěnovala!", jeho hlas zpřísněl a on přišel k mé lavici. "Tak co, slečno, jak se vám včera líbil Rigoletto?" Zděšeně jsem zvedla oči a rozhlédla jsem se po spolužačkách. Která z nich to na mne "píchla"? "A kávička se šlehačkou a vínem také chutnala, že?", pokračoval profesor. Začala jsem něco koktat, ve smyslu "jak to víte?". "A vůbec, odkud se znáte s panem doktorem, který vás doprovázel?", profesor byl nemilosrdný. Teď už zvedly oči i spolužačky a zvědavě se na nás podívaly. Střídala jsem barvy, od bílé až po temně rudou, něco jsem blábolila a v duchu jsem zoufale pátrala, jak to mohl všechno tak přesně vědět. Profesor se odmlčel, pak se zasmál a pokračoval: "Víte, kdybyste neměla oči jenom pro svého společníka a pro operu, tak byste si všimla, že v řadě za vámi jsem seděl já s manželkou. A také jsme si potom zašli na kávu a na víno, shodou okolností do stejné kavárny, jako vy. A mimochodem, zajisté víte, že moje manželka je lékařka a s vaším panem doktorem slouží na stejném oddělení." Vítězoslavně se rozhlédl po třídě, vrátil se k tabuli a dál se už věnoval jenom zadání písemek.

Jak to tehdy dopadlo? Docela dobře, písemka z tohoto obávaného předmětu za dvě, ale ta ostuda! Po písemce se na mne spolužačky sesypaly jak vosy a vyptávání nebralo konce. Kdo je ten pan doktor, odkud ho znáš, kde jsi k němu přišla, atd., atd. A kde jsem k němu přišla? Ve stejné budově, o poschodí níž, sídlila zdravotnická škola a dotyčný pan doktor tam občas přednášel, jenom na záskok. No a já jsem jednou utíkala se schodů dolů, zakopla jsem a skutálela jsem se právě panu doktorovi k nohám. Tak jsme se poznali.

Šklebíci

5. října 2012 v 16:31 Kouzelný svět panenek
Nevím proč, ale vzpomněla jsem si, jaké jsme měly panenky. Krásně krojená ústa, mírně zvýrazněná, baculaté tvářičky, rovné nožičky, trochu pokrčené ručičky, kupovaly se bez oblečení, to se šilo nebo pletlo doma, vlásky měly jenom namalované. Když měla některá holčička panenku s vlásky, nebo dokonce mrkací, tak si moc myslela a svědčilo to také o tom, že rodiče jsou přece jenom movitější, když si takovou panenku mohou dovolit koupit. I dnešní panenky české výroby odpovídají většinou popisu, až na to, že už mají různě upravené vlásky a mrkací oči. Před rokem se mi dostaly do rukou panenky, kterým se běžně říká "šklebíci" nebo "šklebilky". Usmívají se, pláčou, různě se šklebí, mají na tvářích pihy, dokonce slzy, jednou jsem viděla i chlapečka, celého uplakaného s nudlí u nosu. Taky to byla panenka. Nožičky už nemají rovné, ale různě tvarované, o ručičkách platí totéž. Panenky se svým vzhledem přiblížily živým dětem. Podařilo se mi získat tři takové panenky. A abyste i vy viděli ten rozdíl oproti dřívějším panenkám, tak vám je teď představím.

ESTER - tuto panenku si vybral Daneček přímo u prodejce. Jednou jsem měla schůzku s paní, která tyto panenky nabízela, přijela autem, v kufru krabici plnou šklebilek a Daneček jásal. Pořád se mi dral z náručí a chtěl se na panenky dostat, aby si je mohl prohlédnout. Nejvíc se mu líbila tato. Je tmavší pleti, trochu pihovatá a pěkně ušklíbaná.


PASCAL - druhá panenka ze skupiny šklebíků, která k nám přicestovala. Panenek chlapečků není moc a tento byl velmi roztomilý. Daneček na něho nedal dopustit, dokonce si ho chtěl vzít do pelíšku. Pořád u něho ležel a zbožně se na něho díval. Pascal vypadá, jako kdyby pořád něco brebentil.


TONÍČEK - třetí šklebík, který k nám přicestoval dnes. Je o něco menší, jak ty dvě předcházející, obličej plný pih, široký úsměv, jsou mu vidět i zoubky. Jak na něho reagoval Daneček? Posadila jsem šklebíka na pohovku, Daneček ho okamžitě "znárodnil" a když jsem mu ho chtěla vzít, tak silně protestoval. Posadila jsem Toníčka na stůl a Daneček hodinu stál u stolu a pořád na něho štěkal. Dokonce mu začal nosit hračky.


Řekněte samy (je to spíš ženská nebo holčičí záležitost, proto ten ženský rod), nejsou ty panenky kouzelné? Dnešní holčičky mají velké štěstí, že si s takovými panenkami mohou hrát. Jenom kdyby si toho víc vážily a panenky nakonec neskončily rozlámané u popelnice.