Listopad 2012

27.11.2012 - Lepší už to nebude

27. listopadu 2012 v 9:13 Deníček
Včera jsem potkala spolužáka. Už jsme se neviděli asi dvacet let, kdysi jsme spolu chodili na základní školu. "Ahoj, to jsem rád, že tě vidím. Jsi to ty?" Hrnul se ke mně a celý se rozzářil. Já také, jenom jsem si nemohla vzpomenout, jak se vlastně jmenoval křestním jménem. Honza? Laďa? Zdeněk? No, pro jistotu jsem nejmenovala, tím nic nepokazím. "Pamatuješ si, co všechno jsme vyváděli v osmé třídě? Jak jsme třídní nalili tu vodu na židli a ona si do toho sedla?", začal na mne chrlit vzpomínky. Ne, nepamatuji, ale vždyť v osmé třídě jsme spolu už nechodili, já jsem byla přeřazená na vedlejší školu! Byla jsem z toho zoufalá. Že bych už měla tak špatnou paměť? Nedala jsem na sobě nic znát a jenom jsem přikyvovala hlavou. Pro jistotu jsem ale žádné vzpomínky nevytahovala, většinou mluvil on. "Jé a jak jsme po sobě házeli tou houbou a ona přistála řediteli na hlavě... vzpomínáš?" Znovu jsem přikývla na souhlas, stejně jsem si to nepamatovala. Že by Vašek?
Setkání trvalo asi čtvrt hodiny, za tu dobu jsem se dozvěděla, co všechno jsme vyváděli. Já vím, nebyla jsem žádný svatoušek, ale stejně jsem ty jeho příhody nějak vytěsnila z paměti. Za čtvrt hodiny mi povídá: "No nic, já už musím běžet, ještě mám moc práce. Jsem strašně moc rád, že jsem tě po tak dlouhé době viděl, Maruško, měj se fajn a třeba se zase potkáme."
Rozloučili jsme se, on šel svým směrem a já jsem pokračovala k domovu. Najednou se mi v hlavě rozsvítilo. Karel! Ano, jmenoval se Karel a říkali jsme mu Kája. Ale do osmé třídy jsme spolu opravdu už nechodili. A proč mi vlastně říkal Maruško? S kým si mě to spletl? Zasmála jsem se. Není to se mnou tak špatné, i když nemám dobrou paměť na jména, vzpomněla jsem si. Jenom by mě opravdu zajímalo kterou ze svých spolužaček vlastně potkal. Snad budu mít tu možnost se ho někdy zeptat. Ale stejně to bylo pěkné setkání! A proč jsem ho neopravila, že já nejsem Maruška? Protože jsem mu nechtěla kazit radost.

Berme život takový, jaký je

18. listopadu 2012 v 9:32 Taková normální rodinka
Mám sestru, je o pět let mladší jako já, ale mohla bych se od ní učit. Čemu? Tomu, co mě chybí. Brát život takový, jaký je, s nadhledem, vesele, užívat si ho a umět ho žít. To já neumím. Jsem dost škarohlíd, každou chvíli odněkud čekám nějakou ránu nebo podraz, neumím se moc smát. Sestra to umí. I když její život nebyla žádná procházka kvetoucí alejí, dokázala se přes všechno přenést a na všem najít tu dobrou stránku.
Proč jsem si na ni vzpomněla? Protože i ona byla v Paříži zároveň se mnou, nebo spíš já jsem tam byla zároveň s ní, ale každá jsme bydlely jinde. Jak jsem už psala v jiném povídání, byly jsme v Paříži v červenci, vedro až k zalknutí, skoro čtyřicet stupňů, doba, která příliš nenahrávala zdravotnímu stavu mé sestry. A stalo se to, čeho jsme se nejvíc obávaly, sestra dostala zánět žil. Nebylo to poprvé, věděla, co jí nejvíc pomůže, jediný zádrhel byl, že s sebou neměla žádný obvaz, kterým by si nohu stáhla, francouzsky neuměla ani pozdravit, takže mi jednou ráno zazvonil mobil. "Prosím tě, jak se řekne lékárna, jak ji poznám, potřebuji si koupit pružné obinadlo, abych si mohla stáhnout nohu," vychrlila na mne nešťastně do telefonu. Vysvětlila jsem jí, jak se řekne francouzsky lékárna, že označení lékáren je všude na světě stejné, takže by to neměl být problém a nadiktovala jsem jí foneticky všechno, co potřebovala. "To určitě zvládneš," uklidnila jsem ji.
Za nějakou dobu jsme se potkaly na společné akci. Sestra veselá, noha ošetřená, vůbec na ní nebylo vidět, že by ji něco trápilo. "Tak vidíš, jak jsi to zvládla, rozuměli ti, že?" zeptala jsem se. Začala se smát. "Já jsem vůbec nic nepotřebovala, domluvila jsem se s nimi česky." Vykulila jsem údivem oči a zeptala se, jak to udělala. "No, jak, já ti to předvedu", smála se a začala předvádět. Pokusím se její předvádění převést do písemné podoby, snad se mi to povede.
"Přišla jsem do lékárny, ukázala jsem jim nohu a povídám, že bych potřebovala pružné obinadlo. A pro jistotu jsem jim to předvedla. Začala jsem rukou kolem nohy motat obinadlo a potom jsem jenom udělala haúúú, haúúú, haúúú a ukázala jsem jim, jak se to obinadlo roztahuje a stahuje." "Prosím tě, co na to řekli? Rozuměli ti?" nechápavě jsem se zeptala, ale už jsem se smála jak blázen. "Co by na to řekli, dívali se pozorně, jak jim to předvádím, potom se začali smát, lékárník sáhl do přihrádky, vytáhl krásné pružné obinadlo, udělal mi na pultem také haúúúú, haúúúú, ukázal mi, jak krásně pruží, zaplatila jsem a odkráčela".
Upozorňuji, že sestra názorně předváděla, jak si česky kupovala v lékárně pružné obinadlo. Mezitím se kolem nás udělal kruh lidí ze všech koutů světa, všichni ji pozorovali, začali se smát a jeden divák si ťukl do čela, začal kolem své nohy kroužit rukou, potom udělal haúúúú a šťastně nám dal najevo, že tomu také porozuměl. "Vidíš, všichni tomu rozumí, takže vůbec nepotřebuji znám francouzsky, ani žádný jiný jazyk, domluvím se všude česky. Jenom se nebát," uzavřela sestra svůj výstup.
Jak jsem už řekla, mohla bych se opravdu od ní učit. Dokáže si poradit v každé zapeklité situaci a vůbec ničeho se nebojí.
A obdobné to bylo i v ostatních zemích, které jsme navštívily. Já jsem se vždycky zeptala, jestli umějí francouzsky a pak teprve jsem spustila, sestra se na ně mile usmála, začala česky, názorně jim předvedla, co chce, a všichni jí rozuměli. A navíc, i ten největší škarohlíd se začal smát a ještě ji z krámku vyprovodil až ven a vesele mával. Jaké jsem si vzala ponaučení? Brát život takový jaký je, nedramatizovat zbytečně, a naučit se smát, všemu, i sobě. Zatím to neumím, ale snad se to ještě naučím, dokud nebude pozdě.


17.11.2012 - procházka

17. listopadu 2012 v 15:41 Procházky a výlety
Ahoj, ahoj, tak jsem už zase tady. Dnes je prý svátek, hodně lidí dělá na zahrádce, kolem Dřevnice kácejí staré a nemocné stromy a panička se rozhodla, že půjdeme na procházku. Netvrdím, že by se mi moc chtělo, je tam takový nevlídný podzim, sluníčko se pořád schovává a mraky se honí po obloze, ale panička řekla, že prý musí vyzkoušet nový foťák, jestli ho zvládne, tak jsme tedy šli.


Naše město má takovou zvláštní polohu. Jeho velká většina je v údolí a potom se šplhá do svahů kolem dokola, z obou stran, a za těmi domečky už jsou jenom lesy. Tady na tomto obrázku panička vyfotila starý Zlín. My jdeme kolem vody, vidíte ty pokácené stromy?, a na tom svahu je Lesní čtvrť, tam byly postavené půldomky pro "lepší" lidi, většinou úředníky nebo mistry z továrny. Teď už tam bydlí ten, který si domeček koupil a je úplně jedno, jestli je to úředník nebo dělník nebo podnikatel.


Někdo se asi bude divit, proč mám svetřík, když je tam teplo. Ale není tam ani deset stupňů a u země je určitě ještě míň. Proto ten svetřík.


Podívejte se, jak málo je v Dřevnici vody. Je to jenom takový potůček, jsou vidět kameny, ale už se tam nekoupou ani žádní pejsci, protože voda je moc studená.


Ty břízy jsou ale stejně krásné, i bez listí. Skoro všechno listí je už na zemi a krásně se v něm brouzdá. Ale je takové mokré a nějak divně "voní". Panička mi vysvětlila, že to listí pomalu, ale jistě zahnívá a brzy už vůbec nebude pěkné.


Tady panička zkoušela mě vyfotit moc zblízka, ale já jsem jí pořád nastavoval zadeček, nechtěl jsem se otočit, tak kolem mne pobíhala s foťákem a čekala na okamžik, kdy se k ní konečně otočím. No, když ji to bavilo....


Panička zajásala, z chodníku uviděla kvetoucí dubce, tak jsme se k nim vydali. "Ne, aby vás napadlo je trhat!", začal na nás křičet jeden starší pán z balkonu. Panička mu vysvětlila, že kytičky netrhá, jenom je fotí, tak se tomu moc divil a jenom kroutil hlavou. Já jsem také kroutil hlavou a divil jsem se, proč se ten pán tak rozčiluje, když mu přece nic neděláme.


Tyto mají opravdu krásnou barvu. Pořád jsem naváděl paničku, ať si jich pár utrhne do vázy, že nás nikdo nevidí, ale ona říkala, že je alergik a tyto kytky doma mít nemůže a navíc by prý nám mohl někdo utrhnout hlavu a to nemíní riskovat. Tak je nechala tam. Čichal jsem k nim a opravdu moc nevoní.


A ještě panička říkala, že tyto dubce měla moc ráda babička a vždycky jich měla hodně na zahrádce. Panička je na podzim natrhala, navázala do kytic a zanesla na hřbitov. Letos prý to už udělat nemohla, protože rozkvetly až v době, kdy už jsme na zahrádku k babičce jít nemohli, protože to tam už není naše. To je škoda!


Panička nemá moc ráda, když se prodírám křovím, protože potom mám na svetříku spoustu uschlých lístků a větviček a ona mě musí obírat. Ale tady vlezla do křoví ona sama a to jenom proto, aby mohla vyfotit pár barevných větviček. Co vy lidi máte za nápady!


Tady byla legrace! To jsme už na zpáteční cestě, jdeme zase kolem vody, panička pochoduje po chodníku, ale já jsem si to namířil na vyšlapanou cestičku, kudy chodí na procházku velcí psi. A s paničkou jsme si začali hrát na přetahovanou. Já chtěl dolů k vodě, ona mi to nechtěla dovolit, pořád mě volala zpátky, já jsem vůbec neposlouchal, protože se mi to tam líbilo a schovával jsem se jí do křoví. Stejně jsem ale věděl, že mi to moc nepomůže a budu se muset vrátit. Alespoň jsem si to tam všechno pořádně prohlédl, očichal, a potom jsem se vrátil k paničce na chodník. Stejně už jsme byli na procházce hodinu a mě už se chtělo jít domů!
Doma jsem se napil vodičky, snědl pár granulí, schoval jsem se pod deku a už spinkám. Tak ahoj příště!

Paříž - má láska

5. listopadu 2012 v 17:31 Po cizích zemích
Když jsem se dozvěděla, že mám možnost jet do Paříže a dokonce na celý týden, srdce mi poskočilo radostí. Konečně zúročím šest let dřiny, odříkání, absence divadel a kin, šest let tvrdého, ale krásného studia nádherné a zpěvné francouzštiny. Snad se domluvím, doufám. Paříž jsem měla jako jednu z otázek u státních zkoušek, nabouchaná znalostmi o tomto nádherném městě, už jsem se nemohla dočkat. A když jsem zjistila, že tam pojedeme v době, kdy Francie slaví Státní svátek, 14. července, a navíc roku 1999, to znamená na přelomu tisíciletí, o to větší byla moje radost.
Jeli jsme autobusem a když jsme přejeli pomyslné francouzské hranice, (pomyslné z toho důvodu, že neexistovaly celnice, žádné závory, žádné celní prohlídky, jenom cedule s nápisem France), seděla jsem přilepená u okna a jenom jsem do sebe vstřebávala nádhernou francouzskou krajinu. Když jsme projížděli Champagne a já uviděla tu spoustu bílých křížů, jeden kříž vedle druhého, žádné hroby, pouze kříže, ostrůvky křížů, hodně ostrůvků, mrazilo mě. Dálnice vede mimo města, bohužel, takže na jedné straně bílé kříže a na druhé straně obrovské vinné sklepy, kde zrálo vynikající víno. Pak jsme projížděli další krajinou, tu zase zdobily torza starých zřícenin ještě z doby Keltů, a tak jsme jeli a jeli, až jsme dorazili do cíle naší cesty, do Paříže.
Přijeli jsme tam večer, slavnostní dopolední defilé veteránů z obou světových válek jsme, bohužel, propásli, ale Paříž nás vítala slavnostně vyzdobená, zářící, Eifellovka celá osvícená a uprostřed svítila obrovská číslice 170 - Eifellovka takto odpočítávala poslední dny, které zbývaly do konce roku 1999. A pak nás přivítal velkolepý ohňostroj, nad řekou Seinou, obloha ohnivá a plná barev, výkřiky úžasu se ozývaly ze všech stran. Martova pole, celé nábřeží z obou stran, bylo přecpáno diváky. Mezi nimi, na čestném místě, byli váleční veteráni, ověšení všemi vyznamenáními a uctívaní všemi lidmi.
Toto krásné divadlo trvalo asi hodinu a teprve potom jsme se jeli ubytovat do penzionu na okraji Paříže. Přece jenom jsme nebyli tak bohatí, abychom si mohli dovolit hotel přímo v Paříži, a ani by to nemělo smysl, všude bylo plno. Museli jsme si odpočinout, další den nás čekala okružní jízda Paříží, navštívení La Défence - čtvrti třetího tisíciletí a večer Montmartre.
Po Paříži jsme nejezdili jenom autobusem, ten jsme odstavili na parkovišti a používali ho pouze pro rychlé přesunutí na vzdálenější místa, šlapali jsme poctivě pěšky. Velice brzy jsem zjistila, že podpatky nebudou to správné obutí a vyměnila jsem je za pohodlné botky. Kdybych tady chtěla popsat veškerá místa, která jsme navštívili, nestačil by mi na to celý blog, takže vezmu jenom ta nejdůležitější.
Hledala jsem Bastilu. Ach jo, tady jsem měla mezery ve vzdělání, anebo jsem si vůbec neuvědomila, že Bastila byla srovnána do základů, zmizela, veškerý materiál byl lidmi rozebrán, použit na stavbu domů, mostů, dláždění silnic. Bastila byla všude, po celé Paříži, šlapali jsme po ní a ani jsme si to nepřipouštěli. Přišla jsem na to, že o Bastile není dobré mezi Francouzi mluvit, na tuto dobu nejsou zrovna hrdí. Ono to bylo ve skutečnosti poněkud jinak, než nám bylo předkládáno. Když přepadli lidé Bastilu, bylo tam jenom pár vězňů, většinou to byli zloději a vrazi, které "vysvobodili" a velice brzy je znovu museli pochytat a zavřít.
La Défence - čtvrť třetího tisíciletí, jak ji nazývají Pařížané, je postavená z betonu a skla, obrovské budovy plné bank a různých institucí, mrtvá čtvrť, kde nebydlí normální lidé. Ale mají tam pekárnu, kde jsem si koupila pravé croissanty a jiné pečivo, něco tak dobrého jsem ještě nikdy nejedla a to, co se prodává u nás, se tomu vůbec nedá rovnat. Když jsem prodavačce řekla, že jsem přijela z České republiky, abych ochutnala jejich pravé prancouzské pečivo, byla tak potěšená, že mi dala zdarma ochutnat několik kousků, abych si mohla potom vybrat.
Těžké vybírání!
Montmartre - tam jsme se dostali až večer, ale asi schválně. Výlohy plné polonahých dívek, které se tam vystavovaly a lákaly muže, ti nevěděli, kam se dřív podívat, všechno nádherně osvětlené, pod jednou lucernou tančila bílá Colombína na špičkách jednu piruetu za druhou a smutný Pierot jí hrál na bubínek. Před nimi klobouk, kolem dokola spousta turistů, každou chvíli se ozval potlesk a výkřik pochvaly a drobné se jenom sypaly. Studenti si tímto způsobem vydělávali o prázdninách a nikdo se nad tím nepozastavil. Nahoře na Montmartru spousta malířů, kteří tam vystavovali své obrazy, ale také nabízeli své služby. "Pojďte, namaluji váš portrét, vystřihnu váš portrét z papíru", překřikovali se jeden přes druhého. A krásná vila, obehnaná vysokou bílou zdí, vila Jeana Maraise. Ani jsem nevěděla, že tento vynikající herec byl také vynikající sochař a jedno jeho dílo - "Muž, který prochází zdí", bylo zakomponováno přímo do zdi, která byla kolem vily. Po své smrti svou vilu odkázal svému adoptivnímu synovi, snad tam bydlí, bylo tam několik oken osvětleno.
Další den Versaille, na toto jsem se těšila nejvíce. Miluji francouzské dějiny a obzvlášť dobu francouzských králů. Nebyla jsem zklamaná, tedy, ne moc. Jediné, co mě zarazilo, bylo, že tam chyběl nábytek a vybavení. Při francouzské revoluci ho lidé vyházeli z okna, rozbili a spálili. Spousta nádherného nábytku byla tímto způsobem zničena a co se zachránilo, to bylo odvezeno mimo Paříž a uloženo na jiných zámcích francouzských králů. Navíc, v době, kdy jsme tam byli, se část Versaille opravovala a později tam právě měl být převezen zachráněný nábytek. Zahrady překrásné a já jsem si představovala všechny ty princezny, královny a dvorní dámy, které se tam kdysi procházely. Ale abych nekřivdila, nějaký nábytek tam zůstal, obrazy, sochy, Versaille je prostě krásná. A vůbec jsem nelitovala, že jsme tam jeli.
Být v Paříži a nezaplatit si projížďku po Seině, to by byl doslova hřích. Ani my jsme si to nemohli nechat ujít. Když jsme projížděli pod mosty, řekla nám průvodkyně "rychle si něco přejte, určitě se vám to splní". Přála jsem si, abych se ještě jednou v životě do Francie dostala, zatím se mi to nesplnilo. Snad se toho ještě dočkám. Díky tomu, že Paříž stále slavila svůj svátek, večerní výzdoba byla úžasná. A my jsme projížděli kolem nádherně osvětlených budov, Louvru, (tam jsem se podívala až další den, ale neprošla jsem ho celý, nešlo to), chrámu Notre-Dame, který byl trochu dál, ale byl krásně vidět (v té době se ovšem celý opravoval a byl obehnaný lešením), a dalších nádherných paláců a budov, které byly krásně nasvícené.
Mohla bych o Paříži mluvit celé hodiny a dny a neřekla bych všechno. A jestli jsem se domluvila? Domluvila a jsem na to pyšná, přece jen jsem se něčemu naučila, jenom jsem vždycky hovor musela začít větou: "Mluvte, prosím, pomalu a spisovně, abych vám rozuměla". Když totiž na mne spustili "normální" francouzštinou, nerozuměla jsem skoro nic. Ale byli hodní a ohleduplní, mluvili se mnou opravdu pomalu a spisovně, pokud možno.
Jenom škoda, že jsem tehdy neměla digitální fotoaparát, pouze normální, i když výborný, vyfotila jsem asi dvacet filmů, přivezla stovky fotografií, sem je dát nemohu, ale stále si je prohlížím a vracím se tímto zpátky. A jestli jsem byla na Eifellovce? Tak to ne, ani náhodou, nebyla, jsem zbabělec, moc se bojím výšek a tuto nádhernou podívanou jsem si, i když s těžkým srdcem, nechala ujít.




4.11.2012 - podzimní bloudění

4. listopadu 2012 v 16:50 Procházky a výlety
Hurá, pojedeme na výlet! - zajásal Daneček, když uviděl, že chystám psí cestovní tašku. To on už pozná, na procházku se chodí bez tašky, na výlet s taškou. Původně jsem ovšem měla v úmyslu, že uděláme malou přepadovku na Jižních svazích a navštívíme Chantalku. Byla by to opravdu přepadovka, protože jsem nevolala, že přijedeme. Ale souhra náhod mé úmysly změnila. Z domu jsme vyšli později, než jsem předpokládala, správný trolejbus nám frnkl před nosem, nasedli jsme do jiného, který jede stejným směrem s tím, že na určité zastávce přesedneme na další a pojedeme za Chantalkou. A než přijede trolejbus, tak pro vás udělám pár obrázků. Je tam totiž krásná vyhlídka na celý Zlín. Přecenila jsem své znalosti názvů zastávek na Jižních svazích, vždycky jsem se tam orientovala pouze podle styčných bodů, tak se stalo, že na správné zastávce jsem nevystoupila, trolejbus zahnul úplně jiným směrem a z další zastávky jsme museli s Danečkem pěkně šlapat pěšky. Po určité době jsme přišli na vyhlídku a já jsem začala fotit. Počasí sice moc nepřálo, sluníčko bylo schované, ale nějaké fotky se mi podařily.



Před námi se rozprostřel výhled na celý Zlín, který je v údolí. A ani jsem nevěděla, že na Jižních svazích mají tak krásné koupaliště. Je vidět, že jsem tam už dlouho nebyla.


Danečkovi se tam také líbilo. Dokonce se na nás trochu usmálo sluníčko. Rozhodně bylo teplo. Danečkovi jsem ale pro jistotu dala lehký svetřík, protože ještě občas pokuckává, nechtěla jsem nic riskovat.



Kochala jsem se výhledem na naše krásné město, obdivovala jsem se nádherným podzimním barvám a najednou - za mými zády projel trolejbus. Ten správný trolejbus, na který jsme s Danečkem čekali. Prý umím utíkat, ale v tomto případě by se mi nepovedlo ho dostihnout, protože bych musela běžet přes křižovatku a tam jsem právě měla červenou. No, ještě štěstí, že jsem nezavolala, že přijedeme na návštěvu, řekla jsem si v duchu a představa, jak Petra s čivavkami pobíhá zmateně po louce a vyhlíží popletenou babku s bílým čivaváčkem, nebyla pro mne příliš příjemná. Nedá se nic dělat, návštěva přepadovka se odkládá, ještě určitě budeme mít tu možnost.


"Podívej se, Danečku, tady je taková pěkná cesta lesem, kampak asi vede", řekla jsem Danečkovi a vydali jsme se do neznáma. Opravdu do neznáma, protože jsem vůbec nevěděla, kde vylezu.


Danečkovi to nevadilo, klidně se pustil cestou necestou, bylo tam plno vůní a pachů, asi tam chodí víc pejskařů.



Daneček poctivě šlapal, já jsem fotila, přede mnou pořád Zlín, tak jsem určitě nezabloudila a nejdu špatným směrem, jenom pořád jsem nevěděla, kde vylezeme. Nakonec jsem zjistila, že jsme vyšli na známém místě, trolejbus by s námi jel pěknou oklikou, tak to už nemáme domů tak daleko, zhruba 2 km, to zvládneme. Přes jedno rameno jednu tašku, přes druhé psí tašku, v jedné ruce foťák a v druhé vodítko, vypadala jsem jak turista, kterého právě vyhodili z ubytovny a on neví, kam jít.



Na Danečkovi vůbec nebylo poznat, že už má v nožičkách zhruba 1,5 km, vesele rozhrabával listí, takže jsem tašku použít nemusela.


Takový krásný strom jsme našli. On asi není krásný, protože je nemocný, pravděpodobně ho budou kácet, ale je velice fotogenický, neodolala jsem.


To není nepovedená fotka, jenom, když se mi konečně podařilo nachystat foťák na focení, tak Daneček už od barevného listí zase utíkal pryč, takže Daneček v pohybu.


Tady už to známe, už to dokonce nemáme ani daleko domů. Sluníčko se ukázalo a spousta rodičů s dětmi se vypravili k řece krmit kačenky. "Holky kačení" jsou na krmení zvyklé, spěchají až k lavičce na břeh, je jich tam plno, Danečkovi se to moc líbilo.
Přece jen jsem ale přecenila své i jeho síly a vůbec jsem si neuvědomila, že jsme ušli něco přes 3 km. Daneček je statečný pejsek, statečnější jak já, ale už toho měl také plné zuby. No a já? Přece jen jsem daleko starší, než on, a navíc mám jenom dvě nohy, i když zase větší. Stejně jsme rádi, že jsme už doma. Vyšli jsme ve čtvrt na dvě a vrátili jsme se za dvě hodiny. Stačilo, ne?
Vidíte, a nakonec jsem se dověděla, že Petra se Chantalkou a ostatními čivavkami byla také na dlouhé procházce, takže bychom je stejně nezastihli doma. Inu, přepadovky se opravdu nevyplácejí.