Prosinec 2012

Dárek nad dárky?

12. prosince 2012 v 9:40 Ze dne na den
Není to tak dávno, co jsem potkala jednu známou. Je starší jako já, je už dlouhou dobu v důchodu a pokud vím, její důchod není nijak moc velký, takový ten slabší průměr. Bydlí v penzionu pro seniory. A protože je předvánoční čas, doba, kdy se shánějí dárky, ihned se mě začala vyptávat, co všechno jsem už nakoupila. Ani nečekala na odpověď a začala se chlubit, co všechno koupila ona. Svému synovi novou pračku a své dceři novou televizi. Šetřila na to celý rok, škudlila korunku ke korunce, odpírala si všechno, co měla ráda, jenom aby měla na tyto drahé dárky. A já jsem si vzpomněla na to, co jsem dostávala já jako malé dítě a potom jako dospělá.
Na co jsem se nejvíc těšila, to byly knížky. Neoplývali jsme penězmi, ale knížky u nás byly vždycky. Ze začátku pohádky, potom takové, které nás zajímaly nejvíc. A k tomu většinou něco, co jsme potřebovali na sebe. Oblečení, ponožky, svetry, které maminka sama pletla, čepice, rukavice. Dárky, které se teď zatracují, protože prý nejsou vhodné. Když mi bylo deset let, dostala jsem svoje první hodinky, takové dětské, ale rodiče uznali, že už hodinky potřebuji. Jakou já jsem z nich měla radost! Seděli jsme vždycky všichni na zemi kolem stromečku, kolem nás spousta dárků a my jsme nedočkavě rozbalovali. A těšili se. Měli jsme radost z každé maličkosti.
Dnes by asi rodiče neuspěli takovými dárky. Ani ta moje známá ne. Ale já vím, když jsem ji potkala v létě, tak si postěžovala, že děti vůbec za ní nepřijdou, protože prý mají moc práce a nemají čas. Většinou je vídává akorát tak na vánoce nebo při narozeninách, to si přijedou vyzvednout dárky. Možná jsem jedovatá, ale zeptala jsem se, co dostane od nich ona. "Co bych dostala?", podivila se. "Nemají moc peněz, nemohou rozhazovat. Dostanu papuče a punčocháče, možná nějaký čaj a pár sladkostí," pokračovala. "Jsem skromná, já už nic nepotřebuji," dodala, "hlavně že je uvidím."
Druhá známá se mě zeptala, jestli nevím, jaký mobil by měla koupit své malé vnučce, ona se v tom nevyzná. Já také ne, takže jsem jí nemohla poradit, jenom jsem se hloupě zeptala, na co potřebuje malé dítě mobil. To byla opravdu velmi hloupá otázka! "Protože ho chce," prohlásila dotyčná. Ještě štěstí, že za mých dětských let nebyly mobily, nedovedu si představit, jak by rodiče reagovali na takové přání. Jednou jsem si přála krasobruslařské boty s bruslemi. "Tak na to, děvče, nemáme", prohlásila maminka, "to budeš muset počkat, až si na ně vyděláš sama." A bylo to. Opravdu jsem je nedostala a koupila jsem si je z první brigádnické výplaty v patnácti letech. Tehdy jsme měli možnost jít už v těchto letech na brigádu a já jsem od patnácti let v létě měsíc vždycky vydělávala peníze. Na kabát, na boty, na to, po čem jsem toužila.
Pustila jsem televizi a okamžitě na mne začaly útočit reklamy a přemlouvat mě, co všechno bych měla koupit za dárky. Televizory, pračky, sušičky, ledničky, mrazničky a kdoví co ještě. Jo, a ty mobily, pokud možno co nejdražší. Čekala jsem na nějakou reklamu, která by mi nabídla třeba krásnou knihu. Nedočkala jsem se.
Je mi z toho trochu smutno. Co se bude kupovat tak za deset let? Drahá auta nebo vily? Možná. A knížky? Dnešní děti prý už nečtou, protože co chtějí, to si najdou na internetu nebo se podívají na nějaký film. A vím, že teď ti, kteří čtou toto povídání, by se rádi zeptali, co jsem za dárky koupila já. Mohu vás všechny ujistit, že jsem ze staré školy, zůstávám u těch knížek a nějakých maličkostí. A jestli se tím zavděčím? Určitě. Ale také vím, že neskončím v nějakém penzionu pro seniory nebo dokonce v domově důchodců. A to je pro mne dárek nad dárky, nic jiného opravdu ke spokojenosti nepotřebuji.


Pište všechno, co říkám, aneb těsnopis vždycky a všude.

4. prosince 2012 v 15:19 Gaudeamus igitur
Okřídlená věta, která nás provázela po celé roky studia na ekonomce. V oblibě ji měla většina profesorského sboru. Ne že bychom neměly učebnice nebo skripta. Měly. Ale naši páni profesoři trvali na tom, abychom si zaznamenávaly jejich přednášky slovo od slova. Expert na tuto větu byl obzvlášť jeden profesor, mluvil velmi rychle a rozvláčně, při jeho přednáškách se většinou usínalo.
"Pište všechno, co říkám", pronesl vždycky zlověstně a začal přednášet. "Nestíháme", ozývalo se nespokojeně ze třídy. "Na co ovládáte těsnopis? Pište těsnopisem", prohlásil. Tak jsme psaly těsnopisem. Jak takové sešity vypadaly, to si asi každý dovede živě představit. Tentýž profesor v další hodině. "Novotný, k tabuli, a vezměte s sebou sešit", pronesl. Jak jsem se už jednou zmiňovala, někteří profesoři nám zásadně říkali mužskými jmény, i když jsme ve třídě byly pouze dívky. No nic, Novotná šla k tabuli a před profesora položila sešit. Ten ho otevřel, podíval se a zapíchl významně prst na stránku. "Co toto je?" zeptal se zlověstně. "Prosím, můj sešit", pronesla klidně žačka. "To vidím, ale co znamenají ty muří nohy?" "To je těsnopis", zase klidně odpověděla žačka, "minule jste nám řekl, když nestíháme, máme psát těsnopisem. Tak jsem psala." "A kdo to po vás přečte?" zeptal se profesor. "Já to přečtu", odpověděla žačka, "a snad i profesor těsnopisu."
Druhý profesor byl zase známý tím, že opepřoval své přednášky různými vtípky, asi proto, abychom neusnuly. Také začínal naprosto stejně. "Pište všechno, co říkám." Přednášel, přednášel a najednou: "Znáte ten vtip o veverce v montgomeráku?" a pokračoval ve výkladu. Za každou větou neměl tečku, ale puntík. Místo dvojtečky byl dvojpuntík. Takový sešit vypadal také dost zajímavě. Mezi suchým a nezajímavým výkladem se to hemžilo veverkami v montgomeráku, doplněnými různými puntíky a dvojpuntíky. Psaly jsme totiž opravdu úplně všechno, co říkal. Při prohlížení našich sešitů vždycky prskal jak křeček. Ale byl to takový dobrák od kosti, všechny jsme ho měly rády.
Další profesor byl kruťas, nijak zvlášť jsme ho v oblibě neměly. Známou větu "pište všechno, co říkám", pronášel vždycky hlasem zlověstným a nepřátelským. Navíc měl přitom ve zvyku chodit mezi lavicemi po celé třídě. Kdo je trochu obeznámen s ekonomkami, tak ví, že kromě češtiny, dějepisu, zeměpisu, psaní na stroji a těsnopisu, ostatní předměty byly uspávací, nezáživné a nepochopitelné. Mě tedy ještě bavilo právo, ale tento jediný profesor známou větu nepoužíval. Tam to ani nešlo, tam jsme se biflovaly slovo od slova. Ale vrátím se zpátky k našemu kruťasovi. Po úvodní větě "pište všechno, co říkám" začal přednášel látku a pochodovat po třídě. Z ničeho nic se jeho krok změnil v plížení kočkovité šelmy a on se pomalu a neslyšně přibližoval k lavici jedné naší spolužačky, která sice psala, ale ne do sešitu, ale pod lavicí do nějakého malého deníčku. "Ha! Mám vás!", zaburácel profesor, střelhbitým pohybem uchvátil malý deníček a podíval se na spolužačku. Ta zůstala v klidu. Otevřel deníček, zadíval se do něj, pak na spolužačku: "Co to má znamenat? Co to je? To není sešit do školy, že ne!?" "Ne, není, to je můj deníček", odpověděla spolužačka. "Ale je psaný těsnopisem!" nespokojeně pronesl profesor. Těsnopis neuměl. "To nevadí, nechám si ho přeložit. Zabavuje se." Spolužačka jenom pokrčila rameny. Zbytek hodiny proběhl v klidu, psaly jsme všechno, co říkal a zdárně jsme při psaní používaly těsnopis, abychom to stihly. Po hodině profesor zmizel a s ním i zabavený deníček.
Hodinu těsnopisu jsme měly až další den. Profesor přišel do třídy, byl to takový rozvážný kliďas a navíc starý mládenec, a hodinu zahájil tím, že vytáhl zabavený deníček, zavolal spolužačku k tabuli a deníček jí předal se slovy: "Váš třídní po mně chtěl, abych mu to přeložil, ale, slečno, je to příliš intimní zpověď, i já jsem se místy musel červenat, vracím vám to zpátky. A vašemu třídnímu jsem nic nepřekládal. Jenom... byla tam spousta velmi zajímavých zkratek, ty jsem si, s dovolením, opsal, abych je mohl využít. Kde jste k nim přišla?" "Ty jsem si vymyslela, pane profesore," odpověděla spolužačka, vzala deníček, poděkovala a vrátila se do lavice. "Vidíte! Tomu říkám odpovědný přístup k učivu", obrátil se profesor na celou třídu. "Všechno psát těsnopisem a ještě si vymýšlet vlastní zkratky."
Není to tak dávno, co jsem se ptala jedné z mých vnuček, která také dělala ekonomku, jak je na tom s těsnopisem, jestli je alespoň trochu po mně, protože já jsem z těsnopisu úspěšně složila státní zkoušky a dokonce jsem se zúčastnila několika soutěží. Vnučka se na mne udiveně podívala: "Ale, babi, těsnopis se už dávno neučí a psaní strojem také ne! Teď se všechno píše na počítači a těsnopis vůbec nepotřebujeme." Škoda! Ta dnešní děvčata vůbec nevědí, o co všechno jsou ochuzené. Náhodou, takový těsnopis...!