Leden 2013

Jak jsem poprvé chtěla vycestovat na západ

5. ledna 2013 v 9:26 Po cizích zemích
Když jsem byla mladá naivně jsme si myslela, že mohu všechno, co si zmyslím. A já jsem chtěla hlavně cestovat, poznávat cizí země, ne přes cestovní kanceláře, ale sólo, abych toho viděla co nejvíc. Mým tehdejším největším snem bylo poznat Francii. Tuto zemi jsem milovala odjakživa. Poprvé jsem měla možnost se tam podívat v roce 1968, v červnu. Jeden známý mě pozval na 6 týdnů do Francie, ubytování bylo zajištěno u jeho rodiny. Dostala jsem písemné pozvání se všemi předepsanými náležitostmi a nedočkavě jsem si šla vyřídit žádost o vycestování do Francie. Na toto jsem samozřejmě potřebovala pas. Na příslušné instituci jsem dostala několik formulářů k vyplnění, vzala jsem si je domů a doma jsem pečlivě pročítala a vyplňovala předepsané rubriky. Jedna měla název "uveďte všechny příbuzné a známé, které máte v zahraničí". Byly tam jenom tři řádky. Ostatní se mělo psát na přílohu. Pečlivě jsem uvedla všechny známé, které jsem si pamatovala, samozřejmě, že ty tři řádky nestačily, pokračovala jsem na příloze. U další rubriky "ve kterých zemích máte známé nebo příbuzné" jsem se už zarazila, protože tam byly jenom dva řádky. Vyřešila jsem to po svém a stačil mi na to jenom jeden řádek. Napsala jsem do něho: "Všude, kromě socialistických států." Přiznám se, že jsem si tajně pohrávala s myšlenkou, že se z Francie už zpátky nevrátím a zůstanu tam, ale to jsem přece do žádosti napsat nemohla. Tak jsem vyplnila ostatní rubriky a všechny formuláře jsem odnesla zpátky na onu instituci. Určený pracovník prostudoval, jestli mám všechno správně vyplněné a bez mrknutí oka převzal moji žádost k vyřízení s tím, že to bude nějakou dobu trvat.

Trvalo. Asi za čtrnáct dní přišel jednou z práce domů tatínek, rozzuřený jak tajfun. "Ty sis podala žádost o vycestování do Francie?", uhodil na mne. Vysvětlila jsem mu, že jsem dostala pozvání, abych tam na šest týdnů jela, že jsem nechtěla přímo vycestovat, ale jenom se tam podívat a vrátila bych se zpátky. (Přece jsem nemohla říct, že se zpátky vrátit nemíním.) "A to jsi tam musela napsat takovou blbost, že máme známé a příbuzné všude kromě socialistických států?", dál bouřil tatínek. "Ale vždyť je to pravda," bránila jsem se. "Pravda nepravda, jak si myslíš, že to může dopadnout? Mě vyhodí z práce a ty stejně nikam nepojedeš!" Tak na toto jsem nepomyslela. Proč by tatínka vyhazovali z práce kvůli tomu, že chci navštívit Francii? Ale bohužel, tak to tehdy chodilo.

Nějakou dobu to ještě trvalo, ale nakonec mi přišlo oznámení, že si mám vyzvednout doklady. Celá natěšená jsem spěchala pro pas a povolení k výjezdu. Přišla jsem do kanceláře, pracovník přede mne položil nějaký papír, zjistila jsem, že je to ta moje žádost, a na tom papíře bylo obrovské červené razítko "výjezd nežádoucí". Dívala jsem se zaraženě na to veliké razítko a nebyla jsem schopná slova. Jak je to možné? A proč? Nechápala jsem. Podívala jsem se tázavě na pracovníka, ale ten bez jediného slova sebral všechny papíry, dokonce i zvací dopis, který mi nevrátil, schoval všechno do složky a bylo to vyřízené. Pro něho. Bylo mi jasné, že nemá smysl se na něco ptát, stejně bych odpověď nedostala. Jak jsem vyšla z kanceláře ani nevím, ale měla jsem dojem, že se mi zhroutil celý svět, že mi někdo sebral veškeré mé sny. A to jsem ještě netušila, že za tři měsíce k nám vtrhnou spřátelená vojska Varšavské smlouvy a obsadí a zotročí celou naši republiku. A já nejen, že mám "výjezd nežádoucí", ale nedostanu se na západ nikdy, protože to budu mít navždycky zakázané. A budu moct cestovat pouze po socialistických zemích, s cestovními kancelářemi nebo s ROH, a po každé cestě budu muset jít na podnikové "zvláštní oddělení", kde budu vyplňovat formulář, kdy, kde, s kým a o čem jsem v zahraničí mluvila.

Tak jsem za bývalého režimu cestovala pouze po socialistických státech, pár jsem jich navštívila, nelitovala jsem toho, i tyto cesty byly zajímavé a poučné, ale na cesty po "západních" zemích a po mé milované Francii jsem si musela velmi dlouho počkat, skoro čtyřicet let. Ale dočkala jsem se.