Únor 2013

Maminčin výlet do dětství

27. února 2013 v 10:21 Maminčiny vzpomínky
Můj manžel hýřil dobrými nápady. Jednou ho napadlo, že vezmeme maminku na výlet. Kam? Do neznáma. Připravili jsme ji na to, že v neděli pojedeme všichni na výlet, aby s tím počítala. "Kam?", zeptala se maminka. "Nech se překvapit", zněla odpověď. V neděli jsme naložili maminku do auta a vyrazili jsme. Směr - maminčino dětství. Maminka pocházela z Valašska, z Nového Hrozenkova, a ve "svém" kraji nebyla od mládí. A teď, ve věku jejích 80ti let, jsme se rozhodli, že ji tam dovezeme. Tedy, abych byla spravedlivá, rozhodl to manžel.
První zastávka byla na Hovězí. Už když jsme přijížděli k vesnici, maminka začala ožívat a v očích se jí objevily první jiskřičky radosti a překvapení. Zastavili jsme před domem, kde bydleli její známí z dětství, jenom jsme doufali, že někdo bude doma, protože jsme přijeli neohlášení. Měli jsme štěstí, z domu vyšel jeden z jejích bratranců a zvědavě se po nás díval. Maminka vyskočila z auta jak mladice. Slzy jí tekly po tváři, když stála u branky, mlčky, jenom se usmívala a dívala se na příchozího. Pozná ji? Nepozná? To je přece už let, co se neviděli. Poznal! Padli si do náruče a vítání nebralo konce. A slzy také nebraly konce, nejen u maminky, ale i u mne a v duchu jsem děkovala manželovi za jeho skvělý nápad. Měli jsme štěstí, že byli doma všichni, takže se maminka po velmi dlouhé době mohla s nimi znovu vidět. Neplánovaná přepadovka se protáhla skoro na dvě hodiny, mamince se odtamtud vůbec nechtělo a ani oni nás neměli v úmyslu tak brzy pustit, ale výlet nebyl u konce, překvapení teprve na maminku čekalo, museli jsme dál.
Když jsme nasedali do auta a pokračovali v cestě, maminku to překvapilo. "My nepojedeme domů?", zeptala se udiveně. "Kdepak, to nejkrásnější tě teprve čeká," řekla jsem. A jeli jsme. Maminka nalepená na okně, pozorovala nádhernou valašskou přírodu a jenom komentovala, co se kde změnilo, co tam už není, co je jinak. Přijížděli jsme k další vesnici, maminka si nestihla všimnout cedule s názvem, teprve když jsme zastavili na volném plácku u kostela, vytřeštila oči a vydechla: "My jsme v Novém Hrozenkově! Toto je kostel, tam jsem byla křtěná a kousek dál by měla být škola! A na druhé straně domeček, ve kterém jsme bydleli." Už jsme ji v autě neudrželi. Vyběhla, začala pobíhat kolem kostela, rozhlížet se, školu už nenašla, místo ní stála nová, ale domeček tam byl. Sotva jsme jí stačili, jak rychle k němu pospíchala. Domeček dávno opravený, zmodernizovaný, dávno tam bydleli úplně cizí neznámí lidé, ale blízko něho stála stará roubenka, jako z dob maminčina dětství, na ní velká cedule "Muzeum", tam jsme zamířili. Přivítala nás starší paní a když maminka prohlásila, že ona se tady narodila a teď se přijela podívat, ihned nás ochotně začala provázet po muzeu. Největší maminčino překvapení bylo, když našla staré fotografie původní školy, fotky učitelů a žáků, které si už dávno nepamatovala, ale které ji vrátili zpátky do jejího dětství. "Jak dlouho jste tady nebyla?", zeptala se zvědavě průvodkyně. "Od svých deseti let", prohlásila maminka, "jezdívali jsme na Hovězí, ke splavu na Bečvu, tam jsme se koupali, do Zděchova za kmotrou, ale sem...," odmlčela se, "to je opravdu už moc dávno." A zase potoky slz, slz štěstí, že se mohla ještě jednou podívat do svého kraje. Pobíhala od jednoho exponátu ke druhému, "tady ten kolovrátek si pamatuji, stařenka ho také měla", "jé, to je fotka staré fabriky, tady pracovala stařenka", "tady jsme si chodívaly hrávat, bože, kde jsou ty časy. A žije ještě někdo z pamětníků?", zeptala se. "Žije, snad ano, ale většinou jsou už pryč, odstěhovaní", odpověděla jí průvodkyně.
Každý výlet má svůj konec, i tento, a my jsme se pomalu, ale jistě museli vracet domů. Na zpáteční cestě maminka mlčela, jenom se šťastně usmívala. Mrkli jsme na sebe s manželem, asi se to podařilo, asi jsme jí opravdu udělali radost. Kdoví jestli se sem ještě někdy podívá?!. Nepodívala. Byl to její poslední výlet do dětství, ale bylo na ní poznat, že je opravdu velmi šťastná a my jsme byli také. A já jsem moc poděkovala manželovi za jeho skvělý nápad.


Tanec v písku, aneb veselý důchodce

18. února 2013 v 16:06 Ze dne na den
A nastal den D. Den, kdy se ráno nemusí vstávat ve čtyři, aby byl člověk v půl šesté v práci. Den, kdy máme tolik času, že nevíme co s ním. Tento den postihl i mého manžela. Ráno vstal jako obvykle ve čtyři, potom si uvědomil, že vlastně do práce nemusí, vlezl zpátky do postele, chvíli se převaloval a stejně vstal. "Alespoň ti udělám snídani", zabručel a nachystal mi snídani. "Co budeš dělat?" zeptala jsem se. "Ještě nevím". Byl trochu zmatený a nervózní, byla to pro něho nová situace. Snad to zvládne, pomyslela jsem si a šla jsem do práce. Když jsem se odpoledne vrátila domů, seděl na zahrádce a mlčel. Pak spustil: "Já to nevydržím, to nicnedělání mě snad zabije. Byl jsem se projít ve městě, víš, jak je tam ten plácek důchodců, potkal jsem tak Mirka, víš kterého. Dověděl jsem se co všechno ho bolí, jaké má problémy, jak polyká tuny prášků... To bylo k nevydržení. Takto žít nebudu. To není žití." "A co chceš dělat?", zeptala jsem se opatrně. "Nevím, ale něco vymyslím".
Další den vstával s poněkud lepší náladou. Bylo vidět, že má nějaký nápad, ale nesvěřil se mi. Neptala jsem se, znala jsem ho. Až bude chtít, řekne. Asi za týden vstal ve čtyři, tak, jak byl vždycky zvyklý, a že jde se mnou do práce. Že si našel brigádu. Bude uklízet ve slévárně na "pískách". Znala jsem to tam, chodila jsem tam na kontroly, práce celkem lehká, ale v hodně prašném prostředí. Nevymlouvala jsem mu to, stejně by si nedal poradit.
Za nějakou dobu jsem šla na "písky" na kontrolu. Stavila jsem se za vedoucím. Sotva mě uviděl, spustil: "Já se z toho vašeho manžela zblázním!" "Proč?", zeptala jsem se. "No, běžte se na něho podívat, je nahoře. Představte si, že on tam tancuje! V jeho věku!" Nechápala jsem. Vyšla jsem nahoru a uviděla manžela, v jedné ruce lopatu, v druhé koště, a opravdu tancoval. Broukal si nějakou melodii a vytáčel jednu piruetu za druhou. Tancoval po celé podestě tam i zpátky. "Ahoooj," zahlaholil na mne vesele, "to je prácička, že?" Rozhlédla jsem se. Všude krásně uklizeno, písek vymetený, tak čisto tam snad nikdy nebylo. Manžel zářil jak sluníčko a z radosti tancoval. Z radosti, že nemusí sedět doma a hledět do zdi nebo na televizi, že je mezi lidmi a že má zase práci. "Nebolí tě z těch otřesů nohy?" zeptala jsem se. "Vidíš že by mě bolely?", zasmál se. "Já jsem tak šťastný!" A byl to zase on, veselý, plný humoru a legrace.
Takto brigádničit vydržel čtyři roky. Pak přišla "sametová revoluce", hodně věcí se změnilo a důchodci už byli nepotřební. Musel skončit i on. V důchodu lenošit ale stejně nezůstal, našel si jinou brigádu a pracoval až do té doby, kdy musel přestat kvůli nemoci.
Nedávno jsem potkala jednu známou, o hodně mladší než jsem já. Byla už v důchodu a předčasném. "Vy nikde neděláte?", zeptala jsem se jí. "Nevím proč", odsekla nevrle, "nadřela jsem se za celý život dost, teď ať mě živí stát. Však jsem mu nacpala dost peněz! A navíc, jsem nemocná, bolí mě záda, nohy, ruce, kolena, hlava..." Já nevím, co všechno ji bolelo, rychle jsem se rozloučila a zmizela jsem. Z jejich řečí by mě asi také rozbolelo všechno. A jestli jsem v důchodu dělala i já nějakou brigádu? To víte že ano, normálně jsem uklízela a nestydím se za to. Byla jsem mezi lidmi a nebýt nemoci manžela a maminky, pracovala bych ještě delší dobu. Ale to je už jiná kapitola.
Určitě jste se už ve svém životě setkali s nějakým zatrpklým člověkem. A určitě na vás nepůsobil moc pozitivně. Já se takovým lidem raději vyhýbám, pokud to jde. Když to nejde, snažím se toto setkání zkrátit na minimum. Když si vzpomenu na lidi postižené, mezi kterými jsem několik let pracovala, na jejich chuť žít a hlavně pracovat, na jejich dobrou náladu a na to, že si nikdy nepostěžovali, i když by na to měli právo, tak je mi těch "zdravých nemocných" opravdu líto. I když život někdy není veselý, vesele ho berme, je to určitě lepší než pořád na něco nadávat.


2.2.2013 - Umíte ventilovat vztek?

2. února 2013 v 9:43 Deníček
"Co děláte, když máte obrovský vztek? Rozbijete třeba nějaký talíř?", zeptal se jednou pan doktor mé maminky. "Kdepak, pane doktore," vyděsila se maminka, "to bychom brzy byli bez nádobí. Začnu obíhat kolem domu a počítám do deseti." "A když to nepomůže?" "Tak přidám, počítám třeba do padesáti a pořád pobíhám", odpověděla maminka. "Takže dusíte vztek v sobě", podotkl pan doktor.
Tatínek nepobíhal a nepočítal. Když se moc rozzuřil, šel na dvůr sekat dříví. A sekal a sekal, dokud ho to nepřešlo.
Jedna známá zase házela vším možným. Vázou, talířem, jednou dokonce hodila po manželovi i těžkým popelníkem. Manžel stačil uhnout, popelník rozbil stěnu. Ještě že byl prázdný, tedy ten popelník.
Já jsem si jednou také chtěla ulevit, chytila jsem první věc, kterou jsem měla po ruce a chtěla jsem s ní prásknout o podlahu. Neudělala jsem to. Byl to krásný džbán z modranské keramiky a mě ho bylo moc líto. Použila jsem tedy metodu mé maminky, začala jsem obíhat zahrádku a počítat do deseti, dvaceti, třiceti... ani nevím, jak dlouho jsem tehdy počítala a jestli mě to uklidnilo, asi ne.
Na mého manžela takové ventilování vzteku neplatilo, ba naopak. Na něho platilo něco úplně jiného. Pohádali jsme se, to je jedno kvůli čemu, a já jsem přestala mluvit. Nemluvila jsem hodinu, dvě, třeba i půl dne. Manžel se zatím uklidňoval sekáním trávy - to v létě, nebo odhazování sněhu - pro změnu zase v zimě. Když se mu zdálo, že mlčím už moc dlouho, začal nakukovat do bytu. Napřed jen tak pomaloučku, po očku se vždycky podíval, jestli se pořád ještě mračím a nemluvím. A já se mračila a nemluvila. Když to trvalo opravdu moc dlouho, manžel se převlekl a zmizel. Vrátil se za nějakou dobu a do dveří napřed nakoukla krásná kytka, potom bomboniéra a potom manžel. Neřekl nic, mlčel, jenom mi podal kytku a usmál se. Bouřka byla zažehnaná a já jsem se usmála také. A všechno se vrátilo do normálních kolejí.
A já jsem si vzpomněla na tatínka, který vlastně dělal totéž. Když se s maminkou pohádali a on si ji chtěl usmířit, koupil kytku, nějakou tu sladkost a beze slova, jenom s malým úsměvem jí to předal.
Někdo se mě možná zeptá, co jsem dělala já, když jsem se provinila a urazila jsem manžela. Dokázala jsem se omluvit a uznat chybu. Kytky jsem mu nenosila, ale nějaká ta sladkost byla vždycky. A šlo to i bez rozbíjení nábytku. Ale to už není o ventilování vzteku, že? To je o odpuštění.