Maminčin výlet do dětství

27. února 2013 v 10:21 |  Maminčiny vzpomínky
Můj manžel hýřil dobrými nápady. Jednou ho napadlo, že vezmeme maminku na výlet. Kam? Do neznáma. Připravili jsme ji na to, že v neděli pojedeme všichni na výlet, aby s tím počítala. "Kam?", zeptala se maminka. "Nech se překvapit", zněla odpověď. V neděli jsme naložili maminku do auta a vyrazili jsme. Směr - maminčino dětství. Maminka pocházela z Valašska, z Nového Hrozenkova, a ve "svém" kraji nebyla od mládí. A teď, ve věku jejích 80ti let, jsme se rozhodli, že ji tam dovezeme. Tedy, abych byla spravedlivá, rozhodl to manžel.
První zastávka byla na Hovězí. Už když jsme přijížděli k vesnici, maminka začala ožívat a v očích se jí objevily první jiskřičky radosti a překvapení. Zastavili jsme před domem, kde bydleli její známí z dětství, jenom jsme doufali, že někdo bude doma, protože jsme přijeli neohlášení. Měli jsme štěstí, z domu vyšel jeden z jejích bratranců a zvědavě se po nás díval. Maminka vyskočila z auta jak mladice. Slzy jí tekly po tváři, když stála u branky, mlčky, jenom se usmívala a dívala se na příchozího. Pozná ji? Nepozná? To je přece už let, co se neviděli. Poznal! Padli si do náruče a vítání nebralo konce. A slzy také nebraly konce, nejen u maminky, ale i u mne a v duchu jsem děkovala manželovi za jeho skvělý nápad. Měli jsme štěstí, že byli doma všichni, takže se maminka po velmi dlouhé době mohla s nimi znovu vidět. Neplánovaná přepadovka se protáhla skoro na dvě hodiny, mamince se odtamtud vůbec nechtělo a ani oni nás neměli v úmyslu tak brzy pustit, ale výlet nebyl u konce, překvapení teprve na maminku čekalo, museli jsme dál.
Když jsme nasedali do auta a pokračovali v cestě, maminku to překvapilo. "My nepojedeme domů?", zeptala se udiveně. "Kdepak, to nejkrásnější tě teprve čeká," řekla jsem. A jeli jsme. Maminka nalepená na okně, pozorovala nádhernou valašskou přírodu a jenom komentovala, co se kde změnilo, co tam už není, co je jinak. Přijížděli jsme k další vesnici, maminka si nestihla všimnout cedule s názvem, teprve když jsme zastavili na volném plácku u kostela, vytřeštila oči a vydechla: "My jsme v Novém Hrozenkově! Toto je kostel, tam jsem byla křtěná a kousek dál by měla být škola! A na druhé straně domeček, ve kterém jsme bydleli." Už jsme ji v autě neudrželi. Vyběhla, začala pobíhat kolem kostela, rozhlížet se, školu už nenašla, místo ní stála nová, ale domeček tam byl. Sotva jsme jí stačili, jak rychle k němu pospíchala. Domeček dávno opravený, zmodernizovaný, dávno tam bydleli úplně cizí neznámí lidé, ale blízko něho stála stará roubenka, jako z dob maminčina dětství, na ní velká cedule "Muzeum", tam jsme zamířili. Přivítala nás starší paní a když maminka prohlásila, že ona se tady narodila a teď se přijela podívat, ihned nás ochotně začala provázet po muzeu. Největší maminčino překvapení bylo, když našla staré fotografie původní školy, fotky učitelů a žáků, které si už dávno nepamatovala, ale které ji vrátili zpátky do jejího dětství. "Jak dlouho jste tady nebyla?", zeptala se zvědavě průvodkyně. "Od svých deseti let", prohlásila maminka, "jezdívali jsme na Hovězí, ke splavu na Bečvu, tam jsme se koupali, do Zděchova za kmotrou, ale sem...," odmlčela se, "to je opravdu už moc dávno." A zase potoky slz, slz štěstí, že se mohla ještě jednou podívat do svého kraje. Pobíhala od jednoho exponátu ke druhému, "tady ten kolovrátek si pamatuji, stařenka ho také měla", "jé, to je fotka staré fabriky, tady pracovala stařenka", "tady jsme si chodívaly hrávat, bože, kde jsou ty časy. A žije ještě někdo z pamětníků?", zeptala se. "Žije, snad ano, ale většinou jsou už pryč, odstěhovaní", odpověděla jí průvodkyně.
Každý výlet má svůj konec, i tento, a my jsme se pomalu, ale jistě museli vracet domů. Na zpáteční cestě maminka mlčela, jenom se šťastně usmívala. Mrkli jsme na sebe s manželem, asi se to podařilo, asi jsme jí opravdu udělali radost. Kdoví jestli se sem ještě někdy podívá?!. Nepodívala. Byl to její poslední výlet do dětství, ale bylo na ní poznat, že je opravdu velmi šťastná a my jsme byli také. A já jsem moc poděkovala manželovi za jeho skvělý nápad.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Hanka Hanka | 27. února 2013 v 10:40 | Reagovat

<3

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama