Březen 2013

29.3.2013 - sněhová kraslice

29. března 2013 v 10:07 Deníček
Probudit se koncem března do zasněžené krajiny, to není moc příjemné. A když k tomu navíc je Velký pátek - začínají velikonoční svátky, tak je to k vzteku. Úsměv pryč, nálada na bodu mrazu. Mám ale jednu kamarádku, která ráda vymýšlí různé akce. Tentokrát si vymyslela akci "sněhová kraslice". No, to je tedy nápad. Ale proč ne? Sníh padá, na chodníku a i na zahrádce se mění v rozbředlou hmotu, ale snad to půjde. Vyzbrojena patřičným oblečením, tentokrát jsem si nevzala nazouváky, jak je u mne zvykem, ale zimní boty, Danečkovi jsem dala svetřík a šli jsme na zahrádku tvořit kraslici. Jak taková sněhová kraslice vypadá, to opravdu nemám ani páru, ale obrazotvornosti mám dost. A čtyřnohého pomocníka také.
Koulela jsem koulela po zahrádce sněhovou kouli jako základ pro kraslici. U sousedky se začala pohybovat záclona, pak se otevřelo okno. "Dobrý den, sousedko, co to, proboha, vyvádíte?" "Celkem nic, jenom se snažím vytvořit něco, co by se mohlo podobat kraslici." Sousedka se udiveně dívala s otevřenou pusou, (tu pusu má otevřenou asi doposud) a já jsem klidně pokračovala v koulení. Daneček to pojal jako obrovskou zábavu a byl přesvědčený, že ten sněhový balónek mu budu házet. Pak ale zjistil, že na házení je moc velký, ale na očurávání se náramně hodí, paničko. A začal mi pomáhat tím způsobem, že kouli zvlhčoval ze všech stran. Jako kdyby nebyla vlhká dost. Snažila jsem se kouli vytvarovat do tvaru vajíčka, ale nešlo to. Tak jsem to vzdala a začala "kraslici" zdobit. Na růžích byly šípky, na větvičkách modřínu malé šištičky, pár větviček, no, snad to bude k něčemu vypadat. Danečkovi se nelíbily šištičky, začal mi je z koule vytahovat, teprve až jsem ho odehnala, dal pokoj. Pak si to zamířil domů s pohledem - paničko, jestli chceš ze sebe dělat blázna, tak beze mne.
Ještě chvíli jsem ze sebe blázna dělala, ale špatná nálada byla pryč a já jsem se začala dokonce i smát. Foťák, kulatou sněhovou kraslici vyfotit a snad to dopadne slušně. Přece jen takové bláznivé odreagování je k něčemu dobré.


To byly Velikonoce!

27. března 2013 v 17:39 Vzpomínky
Když tehdy zazvonil zvonek, šla otevřít maminka, protože já jsem ještě spala spánkem spravedlivých. U dveří stáli dva mládenci a že přišli na velikonoční pondělí. Maminka byla na různá překvapení vytrénovaná, proto nehnula ani brvou a mládence pustila dovnitř, jenom jim ukázala, že ještě spím. "To nám vyhovuje, my si s ní poradíme", zasmáli se, jeden mě chytil za ruce, druhý za nohy a už mě nesli z pokoje do koupelny. I když jsem se okamžitě probudila, bránit se nemělo smysl, protože měli větší sílu jako já. V koupelně mě položili do vany, vzali sprchu a pořádně mě celou osprchovali. Ani se nesnažili pustit teplou vodu. "Proboha, mládenci, vy jste mi neřekli, že jste z Ostravy!", vyjekla překvapená maminka. "Neptala jste se", zasmáli se. Maminka mi s provinilým výrazem v obličeji pomohla z vany, podala mi velkou osušku a fén, abych se mohla trochu zkultivovat, mezitím pohostila mládence a ti se po chvíli rozloučili. A já jsem se poprvé v životě seznámila s velikonočními zvyky mimo náš kraj a zjistila jsem, že někde se polévá vodou. Ještě štěstí, že poblíž nebyl potok, kdoví jak bych dopadla.
Tak jsem tehdy zahájila pomlázkový den. Co mě čekalo dál? Přišla k nám parta mých bývalých spolužáků s asi dvoumetrovým tatarem (pomlázkou), na kterém už visela spousta pentlí. Čím víc, tím líp. Tím tatarem se nevyplácelo, na ten se jenom uvazovaly další pentle jako trofeje. Každý z nich měl připravenou větvičku jalovce a já jsem za chvíli pocítila, jak mě začínají pálit nohy, protože kamarádi opravdu nevynechali ani místečko a šlehání jalovcem opravdu moc pálí. Znovu menší pohoštění, samozřejmě malovaná vajíčka a kamarádi pokračovali v cestě.
Vidíte, na malovaná vajíčka bych málem zapomněla. Ta se připravovala již několik dní před Velikonocemi. Nepoužívaly jsme s maminkou žádné barvy ani nalepovací obrázky, ale oloupaly jsme několik cibulí, slupky daly do vody a v této vodě se vařila vajíčka. Vajíčka vypadala jako mramorová, ještě se potřela kůží ze slaniny, aby se krásně leskla, vyleštila se ubrouskem a bylo to. Nebo se na vajíčka uvázalo několik lístků, případně se naaranžovala tráva a vajíčka byla i s ozdobou, jak batikovaná. Další vajíčka se zase barvila v čaji. Měla zase jinou barvu a byla kropenatá, jak na nich ulpívaly čajové lístky. Pro několik opravdu dobrých kamarádů jsem vyráběla kraslice, buď vyškrabávané nebo zdobené voskem, tato technika byla jednodušší. Je zajímavé, jak tato "obyčejně" barvená vajíčka šla na dračku. Tatínek vždycky říkával, že naše vajíčka jsou stejně nejhezčí.
Ale vrátím se zase k velikonočnímu pondělí. Návštěv bývalo hodně, měla jsem spoustu strýců a bratranců a žádný z nich na mne nezapomněl. Jako poslední, to už bývalo odpoledne, přicházeli moji poslední tři bratranci. Náš dům byl jejich konečnou zastávkou. Trochu vymrskali, snědli několik chlebíčků, celou láhev kyselých okurek a vypili i lák z okurek, potom zalehli na pohovky a do křesla a usnuli. Tehdy maminka zvedla telefon a zavolala jejich mamince, že kluci už v pořádku dorazili, teď spí a jak se probudí, teprve je pošle domů. "To jsem ráda, že jsou už u vás, teď jsem konečně klidná", zazněla odpověď ze sluchátka.
Tak u nás probíhalo pomlázkové pondělí. A další dny po Velikonocích se likvidovala vajíčka, která vyšlehal tatínek. Bývalo jich víc jak dost, někdy jsme se pak alespoň půl roku nemohli na vajíčka ani podívat.
Takto vypadala pomlázka za mých mladých let. Netvrdím, že bych tento den mívala ráda, ale nemohla jsem se mu vyhnout, to by rodiče nikdy nedovolili, příliš dbali na tradice.

Podle čeho se poznalo jaro?

20. března 2013 v 11:05 Ze dne na den
Už to slyším: "Přece podle prvních kytek!" Chyba lávky. My, děti, jsme jaro poznaly podle toho, že se všude hrály kuličky a dospělí podle špinavého oblečení, hlavně na kolenou. A podle špinavých prstů, které kolikrát nešly umýt. Jakmile jsme doma začaly vyhrabávat kuličkové poklady, hledat pytlíky, rodiče se začali chytat za hlavu. První důlky vznikaly na zahradě, samozřejmě že ne v trávě, ale na cestičkách a chodnících. Podpatkem se vyhloubil důlek a mohlo se začít. A tak to bylo všude. Šly jsme ze školy, sotva jsme opustily budovu, aktovka letěla kamkoliv, většinou někam do trávy, v lepším případě na nějakou lavku, udělal se důlek a už to začalo. Kluci nás, děvčata, mezi sebe nechtěli pustit, prý jsme byly ubrečené, ale oni se obyčejně zase poprali. A ty výměny! Jedna obyčejná skleněnka za pět hliněných kuliček, duhová skleněnka za deset hliněných kuliček. Duhové skleněnky byly totiž velice vzácné, v obchodě jedna stála korunu a to na tehdejší dobu bylo hodně peněz. A ty parky! V každém to vypadalo jak v tankodromu, protože na cestičkám byl důlek na důlku a kolem každého spousta zapálených dětí, které neviděly, neslyšely, ztratily pojem o čase, a jenom lozily po kolenou a cvrnkaly kuličkami. Dospělí je s porozuměním obcházeli a tatínkové většinou zapomněli na to, že jsou už dospělí a zapojili se do hry.
Kuličkové bláznění propukalo kolem 19. března, někdy i dříve, ale to už obyčejně bylo pěkně a teplo, sluníčko hřálo, kluci vytáhli kraťasy a děvčata samozřejmě měla nadýchané sukýnky. Tehdy nebylo zvykem, aby děvčata měla kalhoty, nebo tepláky, jenom na sport, jinak jsme poctivě nosily sukně. A taková dívenka v sukni, cvrnkající kuličky, to byl krásný pohled. Sukně kolem ní rozprostřená v prachu cestičky, zametá kdejaké smítko, zespodu vypadala jak kominík. Mluvím z vlastní zkušenosti, protože obyčejně jsem doma potom dostala pár pohlavků a ponaučení, že takto se slušně vychovaná dívenka nechová.
Samozřejmě, že kuličky se cvrnkaly za krásného počasí, ale když začalo pršet, dokázaly jsme si vymyslet náhradní hru. Vzaly jsme gumu od zavařovačky, položily ji někam na podlahu, pokud možno mimo koberec, nejlepší to bylo v předsíni, a kuličky jsme hrály i doma. Nebylo to sice to pravé ořechové, protože to nebyl důlek, jenom ohraničené kolečko, ale o to těžší bylo přinutit kuličku, aby nevyběhla ven a zůstala v kolečku. Pro toto náhradní cvrnkání ale rodiče pochopení neměli. Proč? Protože každou chvíli jim ujela noha na nějaké zatoulané kuličce a potom plachtili přes celou místnost za doprovodu různých nevhodných slov na naši adresu, někdy se jim dokonce podařilo nějakou hliněnou kuličku rozšlápnout a pak jsme zase nářek spustily my, děti.
Nevím jestli se teď ještě hrají kuličky. Jenom tak z legrace jsem se u nás v hračkářství ptala, jestli mají hliněné kuličky, prý ne, prý to nevedou. Na žádný vyhloubený důlek jsem při procházkách také nepřišla. Škoda! To bývala taková krásná zábava!
Ale na ty první kytky také došlo. U nás byla zahrádka posetá sněženkami a bledulemi, ve městě na každém rohu stála "babka", která měla plný košík úhledně navázaných sněženek a prodávala je za korunu kolemjdoucím. Tehdy asi ještě nebyly sněženky chráněné a všude jich bylo dost.
Přeji vám všem krásné jaro, s kytičkami, ale i s těmi hliněnými kuličkami. A kdyby náhodou někdo měl zájem o velkou duhovou kuličku, přihlaste se, já jsem jednu ztracenou našla v šuplíku.


Paruka

4. března 2013 v 10:27 Taková normální rodinka
Celý život jsem se snažila chodit upravená, mírně nalíčená, perfektní účes, v mém zaměstnání to ani jinak nešlo. Měla jsem dlouhé vlasy a z těch vytvořit odpovídající účes na určitou příležitost dalo dost práce. Proto jsem si jednou koupila paruku. Blond, v barvě mých vlasů, ale na krátko střiženou, perfektně upravenou. Pro jistotu, kdybych ji náhodou někdy potřebovala.
Jednou mi manžel zavolal do práce, že sehnal lístky na koncert. Dávali Verdiho, mého nejoblíbenějšího skladatele, to jsem si přece nemohla nechat ujít! Kámen úrazu ale byl, že byl čtvrtek, já jsem končila v práci ve tři odpoledne a koncert začínal v sedm v podvečer. To nemám šanci stihnout žádnou kadeřnici! Ale co, nic se neděje, mám přece paruku.
Z práce jsem pospíchala domů, abych to všechno krásně stihla, v určitou hodinu jsem si oblekla dlouhou toaletu, nalíčila se, stáhla si vlasy, pořádně je uplácala a nasadila jsem si paruku. S výsledkem jsem byla spokojená, mohli jsme vyrazit.
Před Domem umění nebylo parkoviště, parkovalo se kde se dalo, většinou na okraji cesty pod stromy. Tam zaparkoval i manžel. Vylezla jsem z auta a najednou jsem měla dojem, že mám hlavu nějak moc lehkou. "Ježíšmarjá, moje paruka", vydechla jsem zděšeně a jenom jsem se bezmocně dívala, jak paruka opouští mou hlavu a vznáší se nahoru do větví. Zachytila se totiž o jednu větev a zůstala na ní viset. Manžel se začal svíjet jak palačinka a propukl v huronský smích. Kolem dokola jsem slyšela jenom takové to "chichichi, chachacha, hihi", decentní chechtání do kapesníku, aby to nebylo moc slyšet, pánové významně odkašlávali a snažili se dělat, že nic nevidí. A já, rudá jak pivoňka, s uplácanými vlasy, jsem se snažila opatrně vysvobodit paruku z jejího vězení, abych ji co nejméně rozcuchala. Za pomoci manžela se to nakonec podařilo, ale už to nebyla krásně učesaná paruka, ale nějaké nevzhledné vrabčí hnízdo. Měla jsem sto chutí se obrátit a jet domů, ale pak jsem si sedla do auta a v zrcátku jsem, pokud možno, paruku znovu upravila. Stylem Popelky - mha za mnou, mha přede mnou - jsem odkráčela po boku svého manžela do Domu umění na koncert. Byl krásný, nelitovala jsem, kdyby mi to ovšem občas nekazil manžel tím, že každou chvíli pokašlával a dost špatně zakrýval smích, hlavně tehdy, když se podíval na moji hlavu.
O přestávce jsme se procházeli po chodbách, prohlíželi si vystavené obrazy, a já jsem jenom po očku pátrala po tom, jestli náhodou není někde nějaký známý, který mě třeba poznal a byl dokonce přítomen mému parukovému trapasu. To bych asi nepřežila! Stačily mi významné pohledy cizích lidí, kteří si mě prohlíželi, a škodolibé úsměvy přítomných dam. Připadala jsem si jak na pranýři, a i když byl koncert nádherný, přece jen jsem pocítila úlevu, když skončil a my se mohli vrátit domů.


Danečkovi k narozeninám

2. března 2013 v 15:30 Daneček


Toto video dostal Daneček k sedmým narozeninám od jedné naší kamarádky, Silvie.

Stoleté album skrývá vzpomínky

2. března 2013 v 10:59 Maminčiny vzpomínky
Jednou jsem přišla k mamince právě ve chvíli, kdy si prohlížela fotky ve starém albumu. Znala jsem je, bylo to album ještě po babičce. Maminka byla trochu posmutnělá. "Copak se stalo, mami?" "Ale tak přemýšlím, že až tady nebudu, tak někdo vezme toto album a vyhodí ho do popelnice, jak to chtěla udělat moje sestra po smrti babičky. Tehdy jsem je zachránila, ale teď..." "Neboj, mami, tato alba a i ostatní fotky, které máš, nikdo nevyhodí, nedovolím to. Vezmu je k sobě a budu je opatrovat jako oko v hlavě." Maminka se usmála, já jsem si sedla vedle ní a spolu jsme si fotky prohlížely.
Teď to album mám znovu otevřené. První fotky - babička za mlada, jako devatenáctileté děvče a vedle dědeček za mlada, s knírkem, vysokým tvrdým límcem, no, frajer. U každé fotky popisek, maminka si s tím kdysi dala práci, věděla, že potomci nebudou vědět kdo je kdo a hlavně kdy byla fotka pořízená. No vida, další fotka, pod ní je napsané "1. světová válka, tatínek 3 frčky". Kdyby to tam nebylo napsané, nenašla bych dědečka, ale podle těch frček... Pod ní velmi zajímavá fotka s datumem 1. 10. 1915 a popisem: "Za tuto fotografii si tatínek schoval 100 korun." Opatrně jsem fotku odklopila, stokoruna tam pořád je, složená do malého čtverečku, je z první republiky, ale kdy byla vydaná, to nemohu najít. Další, svatební fotka babičky a dědečka, to byly tehdy zvláštní svatební šaty! Maminka se sestrou v dětství, mají zajímavé čepice na hlavě, maminka říkala, že se bez čepic, čepiček, kloboučků nebo baretů nesměly vůbec venku pohybovat, prý by se to nehodilo.
Následují fotky praděda, prababičky, prastařenky, pánové mají většinou fousy nebo alespoň knírek, pečlivě navoskovaný, dámy dlouhé šaty nebo sukně, až po zem, zdobené krajkou, jedna má dokonce v ruce slunečník. A na hlavě nezbytné klobouky.
Fotky, na kterých se už podepsalo stáří, ty nejstarší z devatenáctého století, úhledně vlepované do zvláštních zdobených okýnek. Album nemá měkké listy, ale tvrdé kartony, celé je vázané v sametu a desky jsou zdobené plíšky, složenými do ornamentů.
A já prohlížím jednu fotku po druhé, dívám se na Karolku, kterou jsem neznala, protože zemřela mladá, na maminčinu kmotru Andu, štíhlou krásnou dámu, kterou si já pamatuji jako korpulentní dobrosrdečnou starou paní, a jenom děkuji tomu, že tyto fotky byly kdysi pořízené, a hlavně, že se nezničily a neztratily. Před očima se mi odvíjí život dědečka a babičky a celý život maminky a tatínka. Neboj se, maminko, tyto fotky opravdu nikdo nevyhodí!