Duben 2013

Setkání

24. dubna 2013 v 11:31 Ze dne na den
Potkávala jsem ho každý den. U křižovatky, na invalidním vozíku, maminka seděla vedle na zídce, a on sledoval projíždějící auta. Na klíně měl maličkého černého německého špice. Já se přiznám, že mě nejdříve zaujal ten špic. Znám tu rasu, jsou to veselí a velmi aktivní pejsci, ale tento ležel naprosto klidně, nechal se hladit, a ani se nepohnul. Chlapci mohlo být tak osm let. Nikdy jsem se jeho maminky nezeptala, co chlapci je, nic mi po tom nebylo, ale tak nějak jsem si na jeho přítomnost na křižovatce zvykla a když jsem po nějaké době šla s Dankem na procházku a chlapce jsem nenašla, docela jsem se vylekala. Nebyl tam ani na druhý den, ani za týden, ani za měsíc. Už jsem se bála nejhoršího, ale další měsíc už zase ze svého vozíku pozoroval auta. Tentokrát ovšem bez pejska. To jsem už nevydržela. "Stalo se něco? Kde máte pejska?", zeptala jsem se jeho maminky. Trochu zesmutněla. "Pejsek nám umřel, byl už hodně starý, onemocněl a nevydržel to." Je zajímavé, že i po tak dlouhé době mě chlapec poznal a jeho oči se rozzářily, když uviděl Danka. A já jsem potom každý den chodívala na křižovatku, zastavila jsem se u invalidního chlapce, a ten pozoroval mého čivaváčka a bylo vidět, že je šťastný. Poznala jsem mu to na očích. Jinak se totiž hýbat nemohl. Jen vždycky trochu zvedl ruku a zamával mi na pozdrav.
Takto jsme se potkávali víc jak dva roky. Já jsem schválně tím směrem chodívala na procházku, zamávali jsme si, někdy jsem se u nich zastavila, prohodila pár slov s maminkou, chlapci jsem řekla "ahoj" a šla jsem dál. Po nějaké době tam ale chlapec zase nebyl. A nebyl tam ani za půl roku, i když jsem v tu stranu chodívala často. Docela mi chyběl. Až včera. Šla jsem do Lídlu nakupovat a na okraji parkoviště, blízko křižovatky, stál invalidní vozík, na něm chlapec a na klíně měl pejska. Zase německého špice, tentokrát hnědého. "Máte nového pejska?", zeptala jsem se maminky. "Dostali jsme ho, jedni moc hodní lidé nám ho darovali, pro chlapce. Viděli, že se moc trápí, že se mu po pejskovi stýská." Popošla jsem k vozíku, pejsek zvedl hlavu a mírně na mne zavrčel. "Vida, dokonce se pána hlídá," zasmála jsem se. "Máte pravdu, tento si ho hodně hlídá, dokonce ho tady mohu nechat samotného a jít si nakoupit. Mám jistotu, že se k vozíku nikdo nepřiblíží," odpověděla mi maminka. "To je dobře," řekla jsem, rozloučila, chlapci zamávala a šla jsem nakupovat. Ještě jednou jsem se za nimi ohlédla. Ta křižovatka hned byla veselejší, nebyla taková prázdná a vůbec mi už nevadilo, že po ní jezdí jedno auto za druhým. Jezdila tam kvůli nemocnému chlapci, který se na ně každý den chodil dívat.


1.4.2013 - Jsem prý babka křepčilka

1. dubna 2013 v 14:09 Deníček
Podle toho slova jsem usoudila, že mě tak nepokřtilo žádné malé dítě, protože jsem si na tom slově málem jazyk zlámala, ale že se pod to podepsal nějaký dospělý jedinec, lépe řečeno soused, který mě má stále ve svém pozorovacím hledáčku. Takže, babka křepčilka a navíc řádně ujetá. Poslední dny je to pravda. Denně křepčím s metlou a lopatou na sníh a poctivě odhazuji haldy sněhu, i když jsou Velikonoce, poctivě prohrabávám Danečkovi cestičky po zahrádce, aby mi do toho sněhu nezapadl, no a potom.... potom se s ním po těch prohrabaných cestičkách honím. Danečka není vidět, protože jako malý bílý čivaváček splývá s okolím, sousedé proto vidí pouze křepčící babku s pletenou šálou omotanou kolem hlavy, aby jí nenafoukalo do uší, a honící se s pejskem po zahradě. V jejích letech! Šála za mnou pěkně vlaje, musí to být opravdu pohled! Fotodokumentace chybí, žádný soused, ani anonymně, mi ještě moji fotku neposlal. Škoda.
"Sousedko, já se vám opravdu divím ve vašich letech a závidím vám. Mě po několika krocích bolí nohy, kolena, záda, hlava, ruce a nemohu dýchat," zavolala na mne sousedka z okna. "Dokud můžete mluvit, dotud je dobře", odpověděla jsem. Následovalo prásknutí okenicí, jenom záclona se pohybovala. Pak mě ale už pobíhání ve sněhu přestalo bavit a dostala jsem nápad, postavit si velikonoční sněhuláčka, vlastně raději dva. A začala jsem ze sněhu plácat kuličky, jednu za druhou. Sousedka se za záclonou začala plácat do čela a i přes záclonu bylo vidět, že pochybuje o mém zdravém rozumu. O svém zdravém rozumu jsem začala pochybovat už velmi dávno, takže mě to vůbec nevyvedlo z míry. Danečkovi se samozřejmě plácání sněhových kuliček moc líbilo, několik jsem jich udělala navíc a začala jsem mu je házet. Chudáček malý, než zjistil, že to nejde chytit do tlamičky a přinést, tak se trochu zapotil.
Je zajímavé, že po celou dobu mého křepčení na zahrádce to sousedku nepřestalo za záclonou bavit. Už to vidím: zmizím domů a ona hned poběží k další sousedce, aby jí povykládala, jak jsem praštěná, ta potom k další a další, za chvíli to bude vědět půl města. Ta druhá polovina to vědět nemusí, ta to ví už dávno.
Sněhuláčci jsou už postavení, zvědavé sluníčko se také přišlo podívat a já ještě musím strčit Danečka do vany a osprchovat, protože ani sníh ho neuchránil od toho, aby nebyl zastříkaný. Dnes už ode mne sousedé budou mít pokoj, snad až zítra, jestli zase něco vymyslím.