Květen 2013

23.5.2013 - veselá noc

23. května 2013 v 10:14 Deníček
Včera večer jsme šli s Danečkem spát. V bytě chladno, protože, nepoučena z dřívějších let, vypnula jsem kotel na ústřední topení zase moc brzy, bylo tedy lepší schovat se do teplé postele. Začínala jsem se propadat do říše snů, když jsem najednou uslyšela takové "chrup, chrup" a podezřelý šramot. Že by nějaký hlodavec? A v prvním patře? Ale maminka mi říkávala, prý myši vylezou všude, tak jsem rozsvítila malou lampičku, ještě jsem si vzala na pomoc baterku a po kolenou jsem začala lozit po ložnici a pátrat po vetřelci. Jakmile ovšem bylo světlo, chroustání přestalo. Já s pátráním jsem ovšem nepřestala. Daneček mě udiveně pozoroval ze svého "postelového" pelíšku. Když jsem ale vsoukala svoji hlavu pod válendu a pátrala jsem i tam, zajásal. "Panička si určitě vymyslela novou veselou hru," pomyslel si, skočil mi na záda, potom na podlahu, vlezl za mnou pod válendu (z druhé strany) a začal mi "pomáhat". Vrhl se totiž na můj obličej a olizoval a olizoval. V tom zmatku jsem zapomněla, že mám říct "fuj" a naprosto nelogicky jsem na něho začala dělat "kšá, kšá!!". To ho udivilo. Takový povel neznal. Moje snaha, vyprostit hlavu z pod válendy, nebyla příliš úspěšná, takže, až se mi to podařilo, mohla jsem se jít znovu umýt, hlavně oči, ty jsem měla opravdu vylízané pořádně.
Šramot a chroustání už nepokračovalo, zhasla jsem, uložila se znovu ke spánku, když po určité době zase "chrup, chrup, chroust, chroust." Tentokrát jsem už byla chytřejší a chvíli jsem poslouchala, odkud to chroustání pochází, abych šla najisto. Pocházelo ze směru Dankovy boudičky. Vzala jsem tedy baterku, lampičku jsem nerozsvěcovala, abych hlodavce nezaplašila, a posvítila jsem směrem k boudičce. To, co jsem uviděla, mi naprosto vyrazilo dech. Danek spokojeně ležel v boudičce, v tlapkách držel buvolí kostičku, kterou si tajně do ložnice přinesl, a z nudy ji chroustal. Vůbec mu nevadilo, že jsem si ho spletla s myší a navíc, je noc a měl by spát. V ten moment jsem nevěděla, jestli se mám smát nebo se zlobit. Sebrala jsem mu kostičku a byl klid. Zbytek noci proběhl už v tichu a bez chroustání. Ale mít někdy v ložnici takového čivavího hlodavce, to dá opravdu zabrat.

Jak jsem slavila své 25. narozeniny

5. května 2013 v 12:03 Vzpomínky
Tak to je už opravdu velice dávno, ale protože se oslava vydařila, nevymizela mi z paměti. Já jsem na oslavy příliš nebyla, oslavy měl spíš rád tatínek, proto také přichystal oslavu i pro mne. A tak trochu za mými zády, vůbec jsem nevěděla, co mě čeká.
Ten den odpoledne zazvonil u dveří zvonek a když jsem šla otevřít objevila se proti mně obrovská kytice kaštanových květů. Za nimi se částečně zjevovaly obličeje mých bratranců a kamarádů. Přišla mi gratulovat celá naše parta. A že chlapci hýřili nápady, bylo vidět okamžitě. "Přejeme ti všechno nejlepší k půlbabičkovství", zahlaholili, podali mi obrovskou kytici a vhrnuli se dovnitř. "Ježíšmarjá, kluci, vy jste snad otrhali celou kaštanovou alej", vydechla jsem, "a jak se vám to vůbec podařilo?" Zasmáli se a začali popisovat, jak otrhávali kaštany.
Museli na ně k zámku, ve spodní straně zámecké zahrady byla krásná kaštanová alej, tam se na ně vypravili. Ten nejmohutnější stál na zemi, na ramena mu vylezl můj bratranec, který byl pro změnu nejlehčí, ale nejvyšší z nich, další ho přidržoval, aby se nezřítil dolů a druhý bratranec pobíhal kolem a hlídal, aby na ně někdo nezavolal policii, protože už tehdy se takové vandalství netrpělo. Tímto způsobem postupovali od jednoho stromu ke druhému, vybírali ty nejkrásnější kaštanové svíce a až jich měli 25, svázali z nich obrovskou kytici. Řeknu vám, že to byla opravdu nádhera, nic takového jsem ještě neviděla, dostala jsem kytic hodně, ale toto bylo něco úplně jiného. Mělo to jenom jednu chybičku, spíš velkou chybu. Kaštany omamně voněly, z obrovské kytice se mi až hlava točila a vzhledem k tomu, že jsem byla alergik, kytka nakonec zůstala na chodbě, protože v místnosti se nedalo dýchat. Na chodbě potom také ne, ale tam jsme se zdržovali málo.
Oslava byla v plném proudu, tatínek byl nadšený, když zazvonil znovu zvonek. Tentokrát přišel poslíček přímo z květinářství a předal mi také obrovskou kytici, samé rudé karafiáty. A bylo jich opravdu hodně. V kytici byla malá obálka a v ní blahopřání k narozeninám, ovšem 27. A karafiátů bylo 27. To pro změnu jeden z mých kamarádů z práce si nikdy nepamatoval, kolik je mi vlastně roků a soustavně mi dva roky přidával. Víc ne, jen ty dva roky. A já mu to každoročně promíjela a nikdy jsem mu nepřiznala, že jsem o dva roky mladší, abych mu nekazila radost.
Narozeniny jsme řádně oslavili, tatínek si krásně zazpíval, bylo veselo, plno vtipů, až mi z toho šla hlava kolem. Nakonec se těch kytic sešlo asi deset, jedna krásnější jak druhá, vázy nestačily, kytice se dávaly i do sklenic a já jsem si připadala jako v květinářství. Nejkrásnější ale opravdu byla ta kaštanová. Mimochodem, v tom půlbabičkovství se trochu spletli, babičkou jsem se stala už ve svých čtyřiceti, ale co na tom. Tehdy to nikdo z nás nemohl tušit.