Červen 2013

Liverpoolský kohout

1. června 2013 v 19:28 Taková normální rodinka
Knihovna mých rodičů obsahovala tři druhy knih. Knihy doporučené, jako byla Babička Boženy Němcové, Erbenova Kytice a podobné, knihy povolené, to byla Červená a Modrá knihovna, různé dívčí románky, Tarzan, a knihy zakázané, mezi ně patřila hlavně Čachtická paní a Liverpoolský kohout. Knihy povolené jsem četla nejraději a stále dokola, některé jsem znala i zpaměti, třeba taková Svéhlavička byla moje oblíbená nebo Poručík Ota a kapitán Jiří z Červené knihovny a knihy zakázané si oblíbila hlavně moje sestra, která milovala strašidla a horory. Její nejoblíbenější byla kniha s názvem Liverpoolský kohout. Abych osvětlila o čem tato kniha je. Šílený liverpoolský chirurg vraždil své oběti zvlášť odporným způsobem, čtvrtil je a přitom vždycky kokrhal. Proto ten kohout. Pro mou slabou náturu hrůza, pro sestřičku zábava. Samozřejmě, že rodiče nesměli vědět, že tyto knihy čte.
Jednou večer rodiče odešli někam do společnosti s tím, že se vrátí po půlnoci a my dvě jsme zůstaly doma samy. Televize tehdy neexistovala, jediná zábava byla pěkná knížka. Já jsem sáhla po Svéhlavičce, sestra po Kohoutovi. A každá se bavila po svém. Nakonec, mě bylo úplně jedno, co má desetiletá sestřička čte, dokud ovšem nedostala jeden ze svých bláznivých nápadů, kterými úplně překypovala.
V celém domě jsme byly jenom my dvě, rozsvícené noční lampičky a hltaly jsme knížky. Dům starší, z dvacátých let minulého století, WC na chodbě, náš dětský pokojík po schodech v podkroví. Kolem půlnoci jsem musela jít na WC, sešla jsem po tmavých schodech, tmavou chodbou, potom zase zpátky a v ten moment - strašné zakokrhání. Ztuhla jsem. Udělala jsem krok a znovu se ozvalo zakokrhání. Vykřikla jsem hrůzou a - omdlela jsem. Jako dítě a jako mladá jsem omdlívala dost často, nemusel k tomu ani nikdo kokrhat, tentokrát jsem se díky kokrhání poroučela k zemi velmi rychle. S tímto ovšem moje sestřička, která stála nahoře na schodech a kokrhala, nepočítala. Rychle seběhla dolů a začala mě křísit. Věřím, že v ní byla "malá dušička", protože v takové situaci ještě nebyla. Po nějaké době se jí to podařilo a se slzami v očích mě pořád prosila o prominutí, abych se na ni za její žertík nezlobila, že netušila, jak to dopadne. Hlavně ovšem měla strach, že to řeknu rodičům a ona dostane výprask.
Samozřejmě že jsem rodičům nežalovala, dostaly bychom totiž obě dvě. Já za to, že jsem jí dovolila tuto knížku číst a ona za to, že si dovolila takový "žert". Jenom se asi rodiče velmi divili, když se vrátili domů, že u nás svítí celý dům, na schodech, na chodbě, i u nás v pokojíčku, já schoulená v posteli drkotám zuby a sestřička dělá, že spí. Nevím, ale myslím jsem to vysvětlila tím, že jsem měla nějaký velice strašný sen a bála jsem se. Jestli tomu tehdy uvěřili, to jsem se nikdy nedozvěděla, ale vzhledem k tomu, že jsme na knížky zapomněly a ty zůstaly ležet na nočním stolku, tak asi ne. Ale výprask se nekonal. Jenom Liverpoolský kohout záhadně zmizel z knihovny a tatínek ho schoval neznámo kam. Pro jistotu schoval i Čachtickou paní. A sestřička už na mne nikdy v noci nekokrhala.

Na maškarní za černošku

1. června 2013 v 15:29 Taková normální rodinka
Jak už jsem se tady jednou zmínila, moje sestra mi povolila, že mohu vylíčit pár příhod z jejího dětství a mládí. A že je o čem povídat, to mi věřte! Sestra je mladší než já, ale na rozdíl ode mne je odvážnější. Už od dětství.
Jednou, to jí mohlo být tak devět, deset let, víc určitě ne, přišla ze školy a ihned mezi dveřmi nahlásila: "Mami, ve škole je maškarní a já půjdu za černošku." Nezeptala se, jestli může, prostě to nahlásila a bylo to. "A jak to chceš udělat?" zeptala se maminka. "No, jak, půjdu do divadla za panem Jeřábkem a on mi poradí." Pan Jeřábek byl herec Divadla pracujících a dobrý známý naší rodiny. "Nechej si ale od něho všechno pořádně vysvětlit!", stačila ještě maminka zavolat, ale sestřička už pelášila, celá natěšená, do divadla.
Pana Jeřábka přepadla v šatně a hned mu vylíčila, o co se jí jedná. "A maminka ti to dovolila?" zeptal se. "Dovolila," pronesla sestra. Pan Jeřábek jí tedy dal líčidlo, kterým se líčili do hry Othelo a začal jí vysvětlovat, co musí udělat, aby byla správně nalíčená. Sestra poslouchala jenom tak na půl ucha, už se viděla jako černoška, poděkovala, mezi dveřmi odpověděla "já vím" a utíkala zase zpátky.
Ten den byla maminka po práci objednaná u kadeřnice na trvalou, bylo tedy jasné, že se zdrží a přijde později. Maškarní besídka ve škole končila odpoledne a sestra si to po besídce zamířila za maminkou ke kadeřnici. Ukázat se, jak jí to slušelo. "Ahoj, mami," vrazila jak velká voda dovnitř. Maminka seděla na židli, hlavu vraženou pod helmou a sušila si natočené vlasy. Najednou se proti ní objevila černá blondýnka. Maminka jenom vytřeštila oči, zapotácela se a kdyby jí helma nedržela hlavu, skácela by se na zem. "Proboha, co jsi to ze sebe udělala?" jenom vyděšeně vydechla. "Byla jsem za černošku a všem jsem se moc líbila," jásala sestřička. "Mazej domů, nikde se neukazuj, já jsem za chvíli doma a o všem si promluvíme", zasyčela na ni maminka a raději zavřela oči, aby tu hrůzu neviděla. Pro jistotu se nerozhlížela po ostatních ženách, aby neviděla jejich špatně tutlaný smích.
Doma potom byla velmi dramatická dohra. Maminka sestru strčila do vany a začala ji drhnout. Napřed žínkou, potom vzala dokonce i "rýžák", ale černá barva opouštěla sestřin obličej velmi pomalu a neochotně a jenom místy. Obličej byl flekatý s černými skvrnami a sestra vypadala jak nepodařená zebra. Maminka si zoufala. Každý den, po dobu skoro celého týdne, drhla sestře obličej, dokud se jí nepodařilo líčidlo smýt.
Po nějaké době se u nás stavil pan Jeřábek a mimo jiné se také zeptal, jak dopadla maškarní besídka ve škole. "Ani mi to nepřipomínejte", zhrozila se znovu maminka, "týden mi trvalo, než jsem to líčidlo všechno smyla." "Jak to?", nechápal pan Jeřábek. "Vždyť jsem jí vysvětlil, že se musí napřed natřít nějakým mastným krémem a teprve potom nanést líčidlo. A odlíčení je naprosto bez problémů." "No jo, ale moje dceruška si líčidlo pečlivě vetřela do pokožky, žádný krém nepoužila, a to potom byla hrůza! Nešlo to dolů, byla flekatá, no, co vám mám povídat." Pan Jeřábek se rozesmál. "Mě tedy do smíchu nebylo, pane Jeřábku, ale vy za to nemůžete", procedila maminka.
Někdo z této příhody měl legraci, někdo byl na infarkt (maminka), jenom sestřička byla šťastná, že se jí besídka velmi vydařila.