Červen 2014

24.6.2014 - rekonstrukce za pochodu

24. června 2014 v 10:36 Deníček
Já vím, psát o výměně oken v době, kdy skoro každý vyměňuje okna v bytě, garáži nebo na chatě, není nic zvláštního, ale provádět tuto činnost v mém věku, za přítomnosti zvědavého čivaváčka a ještě ve starém domku z třicátých let, to bylo opravdu o nervy. Divím se, že jsem se vůbec na to dala.
Dokud se vyměňovala jenom okna, tak to ještě bylo bez problémů, když ovšem pominu ta oblaka prachu, který vlezl kamkoliv, i do těch nejmenších skulinek, ale když začali vyměňovat dveře a já jsem viděla, jak se na ně řítí staré cihly, začala jsem obcházet domek ze všech stran a kontrolovat, jestli se náhodou neřítí k zemi celý. Bohudíky to vydržel. Daneček všechno pozoroval ze zahrádky, protože do domu nesměl kvůli prachu. Lehl si pod auto a rozhodl se, že, i když auto není naše, je na naší zahrádce, tudíž je nutné ho hlídat. A hlídal opravdu pečlivě, vrčel na každého, kdo se k autu přiblížil. Pak se ovšem začal nudit, využil přestávky pánů okenářů a začal jim nosit všechny možné hračky, aby si s ním hráli. Když už tady jsou, tak je přece musí využít.
Výměna netrvala dlouho, jen pár hodin. Na druhý den přišel zedník, který u nás strávil celý den a současně jsme se se synem a jeho rodinou pustili do úklidu. Střídavě jsme tancovali na schůdcích, což u Danečka vzbudilo obrovský zájem a rozhodl se, když my, tak on také, a snažil se na schůdky vylézt. Úklid tedy probíhal následovně: Nahoru po schůdcích, umýt okna, zařvat "pozor!", opatrně slézt dolů, rozhlédnout se na všechny strany, kde je čivaváček, abychom ho nezašlápli, a pokračovat. Občas se někomu z nás podařilo stoupnout na pískací hračku, kterou nám Daneček v nestřeženém okamžiku nastražil pod nohy a pak se jenom smál, když jsme se lekli.
Ale i tato činnost po několika dnech skončila, byt se stal zase obyvatelným a všechno se vrátilo do normálních kolejí. Všechno? To raději netvrdím. V bytě totiž začali řádit trpaslíci (a řádí doposud). Schovávají různé věci, nejsou hřebeny, kartáče, žehlička se také někam záhadně ztratila a to už nemluvím o ostatních, pro normální život velmi důležitých potřebách. "Danečku, neviděl jsi kartáč? Hledej!" Daneček hledá rád, většinou i najde, tentokrát také poctivě hledal a potom mi donesl.... pískacího ježečka. Podíval se na mne, čekal pochvalu, ježeček je přece také ježatý, jako kartáč, tak co. Pochválila jsem ho, samozřejmě, ale pro jistotu jsem už po něm nic nechtěla. Kdoví co by mi donesl!
Mozek se má stále cvičit, aby nezakrněl, to říkávala moje maminka a stále luštila křížovky. Také si mozek cvičím, hledám, pátrám, poletuji po celém bytě, sklepě i garáži, prohledávám všechny skříně.... Proboha, proč mám tolik skříní?! Nestačila by mi jedna? Nalézám věci, které jsem kdysi schovala neznámo kam, no nic, nepotřebovala jsem je několik let, nebudu je potřebovat ani teď. Vyhodit! Odpadová nádoba se plní zbytečnostmi, jenom ten kartáč na Danečka je pořád někde schovaný! Třeba ho za několik let také najdu. Unavená, utahaná jsem si sedla na zahrádku a podívala jsem se zálibně na nová okna a dveře. Vypadá to krásně a krásně se na to také dívá.
Já vím, toto všechno už znáte. Také jste někdy vyměňovali okna, uklízeli a hledali. A pro ty, které to teprve čeká: Není to zase tak velká hrůza. Když se při tom budete smát, dělat si legraci, když budete mít u sebe nějakého veselého čtyřnohého chlupáče, který vám bude "pomáhat", zvládnete to i vy. Ale mezi námi - stejně jsem ráda, že to už mám za sebou.






12.6.2014-Pro legraci sousedům

12. června 2014 v 9:23 Deníček
Včera večer byl nádherný měsíc, takový veliký zářící kotouč na obloze. To přece nemohu nechat jen tak! Zaběhla jsem si domů pro foťák a zkoušela jsem ho vyfotit. No, nemohu tvrdit, že se mi to podařilo přesně podle mých představ, ale i tak jsem byla docela spokojená.


Pořád to ale nebylo ono a já jsem chtěla dostat tento kotouč mezi větve, aby to bylo veselejší. Začala jsem s foťákem pobíhat po zahrádce, hledat ten správný úhel, nakláněla jsem se vpravo, vlevo, nahoru, dolů, až jsem svým cvičením přilákala pozornost souseda, který si na zahrádce chladil své rozpálené tělo - zvenčí i zevnitř. Volala jsem na Měsíc, aby se mi přesunul tam, kde ho potřebuji já, ale tvrdohlavec jeden tvrdohlavý neposlouchal.
"Aerobik před spaním?", zavolal na mne.
"Ale ne, jen se snažím toho Měsíce přesvědčit, že mu to bude slušet víc mezi větvemi stromů, aby se mi tam trošku schoval. Ale jenom trošku, musí ho být vidět!", odpověděla jsem.
Souseda to zaujalo, přišel k plotu, začal zkoumat polohu Měsíce, postavení moje a sypal ze sebe jednu radu za druhou. "Nejlepší bude, když půjdete ještě trochu víc vpravo, prima, teď vlevo, trochu se sehněte, na kolena, prosím...."
Pobíhala jsem po zahradě jako splašená podle jeho rad, připadala jsem si jak blázen, ale on z toho začínal mít legraci.
"No, a teď se podívejte, že máte Měsíc tam, kde jste ho chtěla mít?", zeptal se.
Pravda byla, že se Měsíc trochu umoudřil.



"Vidíte, jak jsem vám dobře poradil," pochválil se soused. "A teď chvilku vydržte."
Já na kolenou, foťák v pohotovosti, soused na minutu zmizel, vrátil se a v ruce držel svůj foťák. Takové dělo.
Aha, také chce fotit Měsíc, pomyslela jsem si, ale chyba lávky. Soused namířil foťák na mne a blik!
"Chacha, teď mám zvěčnělou sousedku na kolenou, jak pokorně klečí v noci na zahrádce! To se jen tak nevidí!", začal se smát.
V ten moment jsem nevěděla, jestli se mám smát také, ale nakonec mě to tak pobavilo, že jsem se rozesmála. Opravdu na mne musel být pohled. A myslíte si, že alespoň jednou vyfotil Měsíc? Ani ho nenapadlo.





Jak tatínek učil mého bratra chytat cvrčky

2. června 2014 v 8:37 Taková normální rodinka
Povídání o tatínkovi by vystačilo na celý román. Byl to člověk veselý, velmi společenský, zábavný, krásně zpíval a velmi miloval přírodu, lidi i zvířata, zejména psy. Historek, kterých jsme s ním zažili, bylo hodně, já jsem si teď ale vzpomněla na jednu, kterou znám hlavně z vyprávění, protože jsem byla velmi malá.

Myslím to začalo na Šumavě, kde jsme tehdy bydleli. Já jsem měla necelé tři roky, bratr už byl školák a tatínek se rozhodl, že ho naučí poznávat přírodu z trochu jiné stránky. Podmínky na Šumavě byly pro toto poznávání jako stvořené a bratr byl z těchto poznávacích výprav naprosto unešený. Jednou se vrátili z procházky a barvitě líčili, jak chytali na louce cvrčky.

To si tak lehnete do vysoké trávy k nějaké dírce, ve které je schovaný cvrček. Nejlepší je, když těch dírek je na jednom místě víc. Do ruky vezmete dlouhé stéblo trávy, strčíte ho do dírky a začnete: "Kur, kur, kur...." a šťouráte tím dlouhým stéblem v dírce. Za chvíli vyběhne rozezlený cvrček, kterého jste vyrušili, a zuřivě cvrliká. V ten moment ho musíte rychle chytit, aby neupláchl a pokud možno ho strčit do jiné dírky. On tam vklouzne, protože se chce před vámi schovat a pak začne ta pravá muzika. Chvíli se to pod zemí mele, v dírce je slyšet šramot, potom vyletí jeden cvrček, když má štěstí, tak je celý, ale většinou mu chybí alespoň nožička, za ním vyběhne druhý cvrček, domácí pán, rozzuřený na nejvyšší míru, a toho cizího vetřelce žene pokud možno co nejdál. Přitom oba vztekle cvrlikají. A vy ležíte tiše v trávě a pozorujete ten cvrkot. Potom to celé zopakujete u další dírky. Prostě, zábava na celé odpoledne.

Když bratr popisoval mamince, jak chytali cvrčky, oči mu radostí svítily jak lampióny a tatínek se jenom prohýbal smíchy. "A neudělal vám ten cvrček nic?", zeptala se maminka. "Nééé, on na nás nemá čas. On je tak vzteklý a popletený, že vůbec neví, kde mu hlava stojí. A zítra jdeme zase chytat cvrčky a ještě budeme chytat motýly." Maminka obyčejně v ten moment pokývala hlavou a káravě se podívala na tatínka. "Ty ho tedy učíš věci! Ještě nasbírá cvrčky a pustí nám je doma! To potom bude cvrkot!" Tatínek se smál. Asi se mu představa puštěných cvrčků v bytě moc zalíbila a už přemýšlel, jak to zaonačit. Já jenom prozradím, že jednou jsme opravdu měli v bytě spoustu cvrčků, jen nevím, kdo na tom měl podíl, jestli bratr nebo tatínek, nebo dokonce oba dva.

Nevím, jestli můj bratr pokračoval v této tradici a učil svého syna chytat cvrčky, nikdy se k tomu nepřiznal. Ale jisté je, že na tuto příhodu stále s láskou vzpomíná.