Srpen 2014

Jak se kroutí šňůrky

16. srpna 2014 v 16:00 Ze dne na den
Toto povídání vzniklo na přání jedné kamarádky. A nejde tak ani o povídání, jak o návod. Ale než se dostanu k návodu, osvětlím, jak jsem se dostala ke kroucení šňůrek. Kdysi moc dávno, asi kolem r. 1895 se narodil chlapec Jan, který se v dospělosti vyučil šňůrkařem. Já jsem tady už o něm psala v jednom povídání, takže se nebudu rozepisovat, ale pro ty, kteří to nečetli, dodávám, že tento šňůrkař Jan byl můj první zjištěný předek. Jeho synové se také vyučili šňůrkařství a později jeden z jeho potomků získal v tomto řemesle takovou zručnost a věhlas, že do konce vyráběl šňůrky a prýmky pro císařskou rakouskou armádu.
Šňůrkaři už dávno v našem rodě nejsou, ale mě naučila dělat šňůrky maminka. "To by byla ostuda, kdyby praprapra... a kdoví kolik pra.. vnučka neuměla utočit doma šňůrky a musela je chodit kupovat", vždycky říkávala a já jsem točila a točila. Ze začátku to nebylo snadné, ale když se to člověk naučí, jde to skoro samo.
A jak se taková šňůrka vyrábí? Vezme se vlna, bavlna, nebo jakýkoliv materiál, ze kterého chceme šňůrku mít, a jednou rukou ji zachytíme prsty, natáhneme ke klice (to je nejlepší), zase zpátky zachytíme v ruce a postup opakujeme několikrát. Vzdálenost od kliky si určíme sami, ale já obyčejně napínám tak na tři metry a obtáčím kolem kliky asi pětkrát. Pak zbytek ustřihnu, udělám suk a navleču obyčejnou tužku (ta neklouže). Tužku s vlnou zachytím mezi dva prsty a začnu točit, pořád jedním směrem. A točím, a točím, a točím........ Jestli chcete, můžete si u toho zpívat, abyste se nenudili, ale točí se opravdu dost dlouho, šňůrka musí být pevná, aby se nerozjela. V podstatě se tím točením o hodně zkrátí.
Když už si myslím, že by to mohlo být, vyvleču tužku, z druhé strany stáhnu vlnu z kliky, přehnu ji v polovině a ....... většinou to vyhodím, protože se to nepovede. A můžeme začít znovu, postup naprosto stejný, až k poslednímu písmenu a)...... výborně, teď se nám to podařilo v polovině krásně přehnout, lehce přejedeme přes obě poloviny, ty se spojí, stočí se dohromady a vznikne krásná pravidelná točená šňůrka. Zafixuje se na konci sukem, aby se nerozjela a je to.
Není? Že se zase nepovedla? Ale nic se přece neděje, materiálu je dost, tak budeme točit dál. Však ona se určitě povede. Mě se také nepovedla napoprvé, ani napodruhé, ale až na několikátý postup. Ale ta radost, až budete v ruce držet první vlastnoručně utočenou šňůrku!



Tak hodně štěstí a točte!! Můžete si vyrobit i různobarevnou. Chce to jenom trpělivost.


Lešná před 55 lety

15. srpna 2014 v 14:54 Deníček
Je to pár dní, co jsem psala o svém výletě na Lešnou. A teď mi to nedá, abych nezavzpomínala na to, jak se na Lešnou chodívalo dřív, když jsem byla ještě malá holka.
Teď stačí sednout do autobusu a pohodlně se vézt až před bránu do zoo. Vzít si spoustu peněz, protože na každém rohu je nějaká restaurace, kde je možné koupit nějaké jídlo a pití. Dřív? Lešná, to byl pojem. Na Lešnou se chodilo ze zásady pěšky, jinak se tam totiž nikdo nedostal. Maminka nasmažila spoustu řízků, nachystala hodně krajíců chleba a mohlo se vyrazit. Peněz moc nebylo a také jich na takový výlet nebylo moc třeba, jenom na vstupné. Restaurace neexistovaly, když někdo nechtěl být celý den o hladu, musel si něco vzít s sebou. A šlo se přes les, to bylo od nás nejblíž. Lesní stezkou, která vedla krásným březovým hájkem, potom listnatým a smíšeným lesem, mimochodem plným hub, jsme se dostali napřed do Kosteleckých lázní. To byla první zastávka, tak totiž byly lavičky, kde jsme si mohli po hodinové chůzi odpočinout. A navíc tam prodávali nejlepší točenou smetanovou zmrzlinu v širokém okolí. Po zkonzumování první dávky řízků a jedné dávky výborné zmrzliny jsme pokračovali dál, tentokrát přes Štípu na místní hřbitov, to byla další povinná zastávka. Předně jsme mohli navštívit hroby příbuzných, ale hlavně jsme vykonali návštěvu u strýčka a tetičky. Bydleli v malém domku přímo na hřbitově, protože strýček byl hrobník. A uměl vyprávět moc krásné strašidelné příběhy ze hřbitova. To se to krásně bálo!
U tety nějaká malá svačina, protože vždycky měla něco napečené, teplá polévka se také našla a na pití výborná voda přímo ze studny. To už bývalo skoro poledne, na Lešnou to byl už jenom kousek, asi čtvrthodinka chůze.
A na Lešné? Také to bylo všechno jiné, první nás vítaly opice, to byl takový tahák pro lidi, potom lvi, tygři, nějaká ta létající ptačí havěť, moc zvěře tam tehdy nebylo. Jen zámek byl stejný jako dnes, možná ne tak skvostně opravený, ale byl. A v dolní části Lešné byla obora, kterou se volně procházelo. Byli tam hlavně daňci, kteří pobíhali kolem nás a mufloni. Abych řekla pravdu, teď je trochu na Lešné postrádám. Skoro na konci obory stál malý starý domeček, u něho dřevěný dlouhý stůl a dřevěná lavice. Domeček byl obydlený, bydlela tam jedna rodina, shodou okolností to byli vzdálení příbuzní z tatínkovy strany. Byli zaměstnaní přímo v zoo, ale co tam přesně dělali, to už opravdu nevím. Co ale vím, že tady se většinou dojedly zbývající řízky a pro jistotu, abychom opravdu neměli hlad, jsme dostali bábovku a bílou kávu z melty.
Lešná se dala projít za dvě hodiny, no a pak.... pak zase pomalu procházkou domů. Samozřejmě přes les. Tentokrát se ale sbíraly i houby, škoda jich tam nechávat, když jsme je potkávali na každém kroku.
Co k tomu dodat? Dnes lidé jedou na Lešnou, spoustu času prosedí v restauracích, zbytek věnují prohlídce zoo a zase pohodlně jedou zpátky. Celodenní výlet. Dřív jsme měli skoro tříhodinovou procházku, návštěvu příbuzných, návštěvu zoo a ještě jsme si nasbírali houby. Také celodenní výlet. Ale nějak jsme toho stihli víc.
Před několika lety jsem zkusila projít tu známou lesní stezku z Kostelce k nám domů. Opravdu jenom zkusila, nenašla jsem ji, všechno bylo jiné, stezka zarostlá, a já jsem nakonec zabloudila. Holt jsem zapomněla, že uplynulo víc jak padesát let.

Bloudění po Lešné - 10.8.2014

10. srpna 2014 v 11:14 Deníček
Všichni, kteří mě znají, vědí, že mám perfektně vyvinutý orientační nesmysl. Já to o sobě vím také, ale nějak si to nechci připustit. Včera jsem se vypravila po dvou letech do ZOO Lešná. Vyzbrojená nezbytným foťákem a láhví vody vystála jsem si frontu na vstupenku. Při té příležitosti jsem si vyslechla rozhovor staršího manželského páru, který přemýšlel, jak ušetřit na vstupném, které se oproti dřívějšku zase zdražilo. Já jsem ten problém neměla. Průkazku ZPT nevlastním a žádné děti se mnou nebyly, takže jsem pokorně požádala o seniorskou vstupenku, zaplatila jsem 110,- Kč a hrdě jsem odmítla mapu zoo. Přece tu nejsem poprvé, určitě nezabloudím. Že to byla obrovská chyba, to jsem zjistila později. Neuvědomila jsem si totiž, že ani zoo nezůstává pozadu za ostatními a šikovně přemisťuje zvířata z místa, kde byla dřív, na místo, kde byste je nehledali ani ve snu. Vždycky se pohybuji podle styčných bodů, tím byl v zoo zámek (ten totiž přemístit nejde).


Měla jsem namířeno k žirafám, tam jsem trefila bez problémů, a odtamtud ke svým oblíbeným surikatám. Věděla jsem, kde jsou umístěné, takže jsem se pustila dolů po cestičce. Stačilo ale jedno malé zaváhání a já, místo u surikat, jsem se ocitla v expozici stromů a keřů z doby dinosaurů. Netvrdím, že to nebylo zajímavé, ale ve spleti různých cestiček jsem po dinosauřím světě bloudila nejméně 20 minut. Nakonec se mi podařilo vrátit se k výchozímu bodu, tím byla ohrada žiraf, a pokusila jsem se o nemožné - trefit se na správnou cestičku k surikatám. Kupodivu se mi to tentokrát podařilo. Dorazila jsem k nim právě v době, kdy bylo komentované krmení, takže jsem si je mohla i krásně vyfotit.



U surikat mě zastavil jeden mladý pár a chtěli vědět, jak se dostanou k žirafám. Protože jsem přišla odtamtud, cestu jsem si dobře pamatovala, (alespoň jsem si to myslela), vysvětlila jsem jim, jak se tam dostanou a sama jsem se vydala dolů ke slonům, kde mělo být za několik minut další komentované krmení. Po ohradě pobíhal pouze ošetřovatel a rozmisťoval různé pochoutky pro slony, teprve až opustil ohradu byli vpuštěni sloni. Poslouchala jsem výklad, fotila jsem a najednou mi někdo zaklepal na rameno. Zase ten mladý pár. "Tady asi ty žirafy nejsou, že?", zeptal se mladý pán nešťastně, "my jsme je nenašli." Znovu jsem se jim pokusila vysvětlit, kudy se k nim dostanou, ale pravděpodobně jsem to vysvětlovala tak zvláštně, že se oba dva začali tvářit čím dál, tím více zmateně. Nakonec se rozhodli, že si cestu najdou sami. Doufám, že ji nehledají ještě dnes.
Já jsem se vydala na další putování po zoo. Nemohla jsem se moc zdržovat, chtěla jsem toho stihnout co nejvíc a neměla jsem moc času. Daneček byl doma sám. Vodu jsem popíjela za pochodu, lavičku ve stínu jsem hledala marně, protože všechny byly obsazené, tak jsem šlapala bez přestávky. Červené pandy jsem našla bez problémů a vyslechla jsem si další komentované krmení, dokonce se mi podařilo i jednu pandu - Charlotu, najít v koruně stromu.



Jelikož jsem ale chtěla vidět novou japonskou zahradu, zastavila jsem skupinku lidí a ptala jsem se na cestu. Vzali na pomoc mapu. Společnými silami jsme našli všechno možné, dokonce i záchrannou stanici, kde se hlásí pohřešované děti, o pohřešovaných a zatoulaných babičkách ovšem nebyla ani zmínka a o japonské zahradě také ne. Teprve na druhý pokus mě jeden starší pán poslal správným směrem. Tedy, alespoň on si to myslel, když ale těch cestiček tam bylo tolik! A každá vedla jinam. Ta, po které jsem se pustila já, mě přivedla k pelikánům. "Co tady dělají pelikáni?" divila jsem se, podle mne byli vždycky u zámku, ale asi nebyli, tam bylo prý něco jiného.
No nic, po dalších dvaceti minutách bloudění se mi podařilo s úspěchem dorazit do nové japonské zahrady.



Pěkná, líbila se mi, i když prý ještě není úplně hotová.
Věděla jsem, že mě ještě čeká větší polovina zoo ke shlédnutí, ale já jsem si už necítila nohy, už jsem tři hodiny pochodovala bez jakékoliv přestávky. Ještě jsem se chtěla podívat na nové dřevěné sochy, které nám tady vyřezávají Afričané, proto jsem se vydala vzhůru do kopce. Naše zoo totiž není umístěná na rovině, ale chodí se nahoru, dolů, a zase nahoru, dolů, občas rovně, ale to málokdy. Já jsem už rovně nešla, nohy se mi pletly a připadala jsem si jak po flámu. A když jsem si uvědomila kolikrát ještě zabloudím, než najdu ty dřevěné sochy, tak mě začal polévat studený pot.



Mimochodem, kdybych se vydala od zámku k žirafám jenom trošku jinou cestičkou, nemusela jsem se k sochám vracet, ale narazila bych na ně okamžitě.
Čtyři hodiny v zoo, měla jsem toho akorát tak dost. Druhá polovina zahrady bude muset počkat na další návštěvu, ale přísahám, ke vstupence si vezmu i mapu. I tak to byl krásný zážitek a jsem ráda, že jsem na Lešnou šla bloudit. Jinak se to totiž nazvat nedá.