Bloudění po Lešné - 10.8.2014

10. srpna 2014 v 11:14 |  Deníček
Všichni, kteří mě znají, vědí, že mám perfektně vyvinutý orientační nesmysl. Já to o sobě vím také, ale nějak si to nechci připustit. Včera jsem se vypravila po dvou letech do ZOO Lešná. Vyzbrojená nezbytným foťákem a láhví vody vystála jsem si frontu na vstupenku. Při té příležitosti jsem si vyslechla rozhovor staršího manželského páru, který přemýšlel, jak ušetřit na vstupném, které se oproti dřívějšku zase zdražilo. Já jsem ten problém neměla. Průkazku ZPT nevlastním a žádné děti se mnou nebyly, takže jsem pokorně požádala o seniorskou vstupenku, zaplatila jsem 110,- Kč a hrdě jsem odmítla mapu zoo. Přece tu nejsem poprvé, určitě nezabloudím. Že to byla obrovská chyba, to jsem zjistila později. Neuvědomila jsem si totiž, že ani zoo nezůstává pozadu za ostatními a šikovně přemisťuje zvířata z místa, kde byla dřív, na místo, kde byste je nehledali ani ve snu. Vždycky se pohybuji podle styčných bodů, tím byl v zoo zámek (ten totiž přemístit nejde).


Měla jsem namířeno k žirafám, tam jsem trefila bez problémů, a odtamtud ke svým oblíbeným surikatám. Věděla jsem, kde jsou umístěné, takže jsem se pustila dolů po cestičce. Stačilo ale jedno malé zaváhání a já, místo u surikat, jsem se ocitla v expozici stromů a keřů z doby dinosaurů. Netvrdím, že to nebylo zajímavé, ale ve spleti různých cestiček jsem po dinosauřím světě bloudila nejméně 20 minut. Nakonec se mi podařilo vrátit se k výchozímu bodu, tím byla ohrada žiraf, a pokusila jsem se o nemožné - trefit se na správnou cestičku k surikatám. Kupodivu se mi to tentokrát podařilo. Dorazila jsem k nim právě v době, kdy bylo komentované krmení, takže jsem si je mohla i krásně vyfotit.



U surikat mě zastavil jeden mladý pár a chtěli vědět, jak se dostanou k žirafám. Protože jsem přišla odtamtud, cestu jsem si dobře pamatovala, (alespoň jsem si to myslela), vysvětlila jsem jim, jak se tam dostanou a sama jsem se vydala dolů ke slonům, kde mělo být za několik minut další komentované krmení. Po ohradě pobíhal pouze ošetřovatel a rozmisťoval různé pochoutky pro slony, teprve až opustil ohradu byli vpuštěni sloni. Poslouchala jsem výklad, fotila jsem a najednou mi někdo zaklepal na rameno. Zase ten mladý pár. "Tady asi ty žirafy nejsou, že?", zeptal se mladý pán nešťastně, "my jsme je nenašli." Znovu jsem se jim pokusila vysvětlit, kudy se k nim dostanou, ale pravděpodobně jsem to vysvětlovala tak zvláštně, že se oba dva začali tvářit čím dál, tím více zmateně. Nakonec se rozhodli, že si cestu najdou sami. Doufám, že ji nehledají ještě dnes.
Já jsem se vydala na další putování po zoo. Nemohla jsem se moc zdržovat, chtěla jsem toho stihnout co nejvíc a neměla jsem moc času. Daneček byl doma sám. Vodu jsem popíjela za pochodu, lavičku ve stínu jsem hledala marně, protože všechny byly obsazené, tak jsem šlapala bez přestávky. Červené pandy jsem našla bez problémů a vyslechla jsem si další komentované krmení, dokonce se mi podařilo i jednu pandu - Charlotu, najít v koruně stromu.



Jelikož jsem ale chtěla vidět novou japonskou zahradu, zastavila jsem skupinku lidí a ptala jsem se na cestu. Vzali na pomoc mapu. Společnými silami jsme našli všechno možné, dokonce i záchrannou stanici, kde se hlásí pohřešované děti, o pohřešovaných a zatoulaných babičkách ovšem nebyla ani zmínka a o japonské zahradě také ne. Teprve na druhý pokus mě jeden starší pán poslal správným směrem. Tedy, alespoň on si to myslel, když ale těch cestiček tam bylo tolik! A každá vedla jinam. Ta, po které jsem se pustila já, mě přivedla k pelikánům. "Co tady dělají pelikáni?" divila jsem se, podle mne byli vždycky u zámku, ale asi nebyli, tam bylo prý něco jiného.
No nic, po dalších dvaceti minutách bloudění se mi podařilo s úspěchem dorazit do nové japonské zahrady.



Pěkná, líbila se mi, i když prý ještě není úplně hotová.
Věděla jsem, že mě ještě čeká větší polovina zoo ke shlédnutí, ale já jsem si už necítila nohy, už jsem tři hodiny pochodovala bez jakékoliv přestávky. Ještě jsem se chtěla podívat na nové dřevěné sochy, které nám tady vyřezávají Afričané, proto jsem se vydala vzhůru do kopce. Naše zoo totiž není umístěná na rovině, ale chodí se nahoru, dolů, a zase nahoru, dolů, občas rovně, ale to málokdy. Já jsem už rovně nešla, nohy se mi pletly a připadala jsem si jak po flámu. A když jsem si uvědomila kolikrát ještě zabloudím, než najdu ty dřevěné sochy, tak mě začal polévat studený pot.



Mimochodem, kdybych se vydala od zámku k žirafám jenom trošku jinou cestičkou, nemusela jsem se k sochám vracet, ale narazila bych na ně okamžitě.
Čtyři hodiny v zoo, měla jsem toho akorát tak dost. Druhá polovina zahrady bude muset počkat na další návštěvu, ale přísahám, ke vstupence si vezmu i mapu. I tak to byl krásný zážitek a jsem ráda, že jsem na Lešnou šla bloudit. Jinak se to totiž nazvat nedá.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama