Říjen 2014

Pronikám do tajů sprchového koutu-21.10.2014

21. října 2014 v 20:40 Deníček
Asi někdo řekne: "Pcha, sprchový kout, normálka, proč s tím dělat takové ciráty?" Ale pochopte. Když jsem se nastěhovala do baťovského domku, v koupelně byla lázeňská kamna, která jsem viděla poprvé v životě, oprýskaná stará vana a něco, co vzdáleně připomínalo umyvadlo. Jenom taková mušle. Pak mi PBH tuto hrůzu vyměnil za "hlavobijce" - velký elektrický bojler, o který jsem si neúmyslně, ale soustavně otloukala hlavu, dali mi druhou vanu, také plechovou, ale novější, a normální umyvadlo. Záchod zůstal stejný, s nádržkou na vodu připevněnou skoro u stropu. Když jsem chtěla po spláchnutí zastavit vodu, tak jsem velikou palicí praštila do nádržky, voda se zastavila a byl pokoj. Horší to bylo, když u mne byla nějaká návštěva. Vysvětlujte jim, proč se po jejich navštívení koupelny nepozorovaně vplížíte do koupelny a boucháte palicí do splachovací nádržky, abyste zastavili vodu. Někdo to nepochopí. Po mnoha letech, to mi už domek říkal "pane", jsem si udělala radost a nechala celou koupelnu zrekonstruovat. Koupelna, vlastně koupelnička jako dlaň, a mělo se tam vejít všechno. Tedy kromě vany, tu jsem nechala odstranit, a ten příšerný bojler také. Místo vany jsem nechala nainstalovat sprchový kout.
A tady nastal problém. Ve vaně se dá ležet, sedět, stát, jenom nedoporučuji ve vaně křepčit a poskakovat po jedné noze. Jednou jsem to zkusila a poznala jsem, že vana dokáže být pořádně tvrdá. Takový dopad z výšky do vany, ouvej, to je pěkně cítit! A já jsem se začala učit sprchovat ve sprchovém koutě. Není to zase tak velký problém, až na to, že v něm neležím, ale stojím, když si umývám vlasy, tak nemohu mít hlavu předkloněnou, protože potom mám šampon v očích, a nesmím tam moc mávat rukama. Proč? Po prvním sprchování jsem si vzala osušku, v koutě jsem se začala utírat a .... zavadila jsem o kohoutek a spustila jsem na sebe úplně ledovou vodu. Osuška v ten moment úplně mokrá a já jsem měla husí kůži až na patách. Vzala jsem si suchý ručník, při neopatrném pohybu jsem znovu zavadila o kohoutek a pro změnu jsem si na sebe spustila horkou vodu. Pochopila jsem, že utírat se ve sprchovém koutu není zrovna moc dobrý nápad.
Kdo mě zná, ví, že mám čivaváčka. Dokud jsem měla vanu, strčila jsem ho tam, osprchovala, našampónovala, znovu osprchovala, vytáhla ho z vany a osušila. Moc se nebránil, neměl ani jak. Vana byla moc hluboká, z té neutekl. Ve sprchovém koutě je to jiné. Tam vpochoduje sám, ovšem také dokáže sám vypochodovat. Pokud možno ještě mokrý, případně našampónovaný, aby se uprostřed koupelny pořádně otřepal, všechno kolem sebe ohodil, i mě, pak je spokojený. Z toho plyne poučení, že při sprchování pejska musím být stále ve střehu a zabránit jeho útěku. Někdy se to dokonce podaří.
Čeho si ale nejvíc cením, už nemám splachovací nádržku u stropu, protože i toto všechno je vyměněné. A navíc, při manipulaci s oknem nemusím tancovat po vaně, ale dosáhnu na něho i z podlahy. Předtím to bylo poněkud složitější, protože vana byla umístěná pod oknem. To znamenalo, vzít malou stoličku, vyskočit na okraj vany... no, vyskočit, v mém věku spíš opatrně vylézt, a z vany otevřít okno, případně ho i umýt. A dávat pozor, abych nespadla do vany, to by asi nedopadlo dobře.
A potom někdo řekne: "sprchový kout, to dnes není žádný zázrak!" Opravdu není, ale pro mne a po tolika letech to takový malý zázrak je. Jenom se musím naučit nad ním zvítězit. Ty skotské střiky nejsou moc příjemné!