Prosinec 2014

Vánoční rozjímání

21. prosince 2014 v 10:00 Taková normální rodinka
"Já dostanu na vánoce nový mobil. A já dostanu tablet, heč!", bavily se děti na hřišti. Jedna holčička posmutněle řekla: "Já dostanu jenom panenku, tatínek je bez práce a nemáme moc peněz, říkala maminka". Ostatní se na ni soucitně podívaly. Čekala jsem, že se některé z dětí pochlubí tím, že dostane nějakou krásnou knížku. Nedočkala jsem se. Hlavou mi začaly letět vzpomínky na to, jak jsme slavili vánoce, když jsem byla malá, tatínek i maminka práci měli, ale stejně jsme neměli na rozhazování, a také nás to nikdy nenapadlo.
My, děti, jsme věděly, že pod vánočním stromečkem bude spousta dárků, hlavně knížky, nějaké to nutné oblečení, pletené svetry, šály, čepice, rukavice, které maminka pletla tajně po nocích, abychom to neviděly. Každá maličkost nám udělala radost. Měly jsme štěstí, tablety a mobily neexistovaly a my jsme doma neměli ani televizi, jenom stařičké rádio a gramofon, na kterém se pouštěly gramofonové desky. Teď prý je po nich velká sháňka.
Ale jak to vlastně vypadalo?
Dlouho před vánocemi jsme vyráběli různé ozdoby, všichni, i rodiče a babička. Nejvíc bylo barevných řetězů, čím delší, tím lepší, které se potom opatrně omotávaly kolem stromečku. Většinou jsme měli jedličku a vysokou, skoro do stropu. Zdobení stromečku byla práce nás, dětí. Na to, že nosí dárky Ježíšek, jsme dávno nevěřily, ale stejně jsme s nedočkavostí po večeři čekaly, až zazvoní zvoneček a Ježíšek přinese dárky. Ale to bylo až po večeři. Na večeři byl smažený kapr, já jsem mívala telecí řízek, bramborový salát bez majonézy, nějaké to cukroví na mlsání. Tatínek před večeří míval vždycky takový malý proslov, poděkoval za celý uplynulý rok, popřál všem štěstí a zdraví do dalšího roku a hlavně, abychom se u svátečního stolu zase všichni sešli. Babička nám pod talíře tajně dávala nějakou tu korunku na přilepšenou a rybí šupinku pro štěstí. Pár vánočních zvyků se také dodržovalo, hlavně jsme rozkrajovali jablíčka a byli jsme rádi, když hvězdička v jablíčku byla krásně čistá. To znamenalo, že dotyčného nepostihne žádné neštěstí. Po večeři babička otevřela okno, nebo vyšla ven na zahradu a rozsypávala rýži. Vždycky se přitom poklonila do všech světových stran. To proto, aby poděkovala všem pohanským bohům, že nad námi drželi ochrannou ruku a aby nám i v příštím roce zachovali svoji přízeň. Když byl vítr a vánice, vždycky přihodila jednu hrst rýže pro Meluzínu, aby mohla nakrmit své věčně hladové děti a nenaříkala nám potom v komíně. Maminka tento pohanský zvyk v rodině zachovávala až do poslední doby. Tatínek to mlčky toleroval.
Když nastalo rozdávání a rozbalování dárků, nejvíc jsme se těšili na knížky. Všichni, i maminka a tatínek, protože i oni nějakou tu krásnou knížku dostali. Ale radost nám udělalo i oblečení. Za každý dárek jsme pěkně poděkovali, sobě navzájem. Nevím jestli dnes děti děkují za dárky, nebo to berou jako samozřejmost.
Potom se zpívaly koledy, toho jsem se nezúčastňovala, protože jsem zpívat neuměla, ale zpívali ostatní a já jsem v koutku poslouchala. Většinou jsem se ale začetla do nové knížky.
A pak došlo na vzpomínky. To jsem mívala nejraději. Babička vzpomínala na vánoce za svého dětství, maminka hlavně na to, jak na vánoce pustily se sestrou domů Čumila (to byl pejsek), ten potom shodil stromeček, protože na stromečku visely pro něho připravené klobásky, rozbila se spousta baněk a babička obě dcery pěkně zpohlavkovala.
Tatínek s námi moc dlouho nepobyl, většinou měl totiž službu a na Štědrý den dostal tak dvě nebo tři hodiny volno, které mohl strávit s rodinou. Byli jsme na to už zvyklí a byli jsme vděčni i za těch pár hodin, které s námi mohl strávit.
Takové vánoce byly u nás, u starší generace. Klidné, šťastné, pohodové, bez stresu. A krásné.