Únor 2015

Zvědavá sousedka je někdy horší než přírodní katastrofa

28. února 2015 v 14:27 Deníček
Je po dešti, sem tam spadne ještě nějaká kapka, ale počasí tak akorát stvořené k tomu, abych se mohla učit lovit kapky - foťákem. Už to zkouším nějakou dobu a ne a ne se to naučit. Daleko nejdu, pouze na zahrádku, na keřích je kapek spousta, to by v tom byl čert, abych nějakou krásnou neulovila. Hledám, pátrám, pobíhám kolem keřů, nos strkám až mezi větvičky, v ruce přichystaný foťák. Takové focení kapek není jenom záliba bláznivého fotoamatéra, ale také krásně procvičí tělo. Pár kroků doleva, pár doprava, záklon, úklon, taneční kreace jak vyšité. A na zahrádce. Pro nezasvěceného ovšem mé baletění může vypadat jako počáteční záchvat epilepsie, případně začínající tanec sv. Víta. A to je potom pohroma. Tak to asi připadalo i mé sousedce, která vyběhla na zahrádku.
"Dobrý den, paní, není vám nic? Není vám špatně?" Starostlivost sousedky byla až dojemná. "Ne, není", prohodila jsem přes rameno, "jenom hledám kapky?" "A proč?" nechápavý výraz sousedky by se spíš hodil na divadelní prkna, než na zahrádku. "Chci je vyfotit a ještě do nich něco nacpat." "Nacpat? Do kapek? A opravdu vám není špatně? Nemám zavolat doktora? Nebo přímo sanitku?" "To jako myslíte, že by mě odvezli přímo do blázince?", zasmála jsem se. "Ne, opravdu je mi dobře, celkem jsem i normální, jenom chci vyfotit kapky a ještě do nich něco nacpat." "Copak se do kapek dá něco nacpat?" "To byste se divila," otočila jsem se přímo k ní, "třeba domy, nebo stromy, kytky, obloha, cokoliv..." V ten moment jsem raději zmlkla, jelikož jsem dostala takový bláznivý nápad. Kdyby se mi tak podařilo najít kapku, do které bych mohla nacpat přímo ji, zvědavou sousedku! Nechtěla jsem riskovat, aby opravdu tu sanitku nezavolala, takže jsem se jí se svým nápadem nesvěřila.
Potom jsem dál pokračovala v hledání kapek a hlavně v tanečních kreacích a jenom po očku jsem pozorovala sousedku, jak se tváří. Oči vytřeštěné, v tváři mírně pobledlá, něco si pořád mumlala, jenom jsem občas zaslechla: "Nacpat do kapek....strom.....barák....tady se asi někdo zbláznil...."
Jak to všechno dopadlo? Jsem tady. Sousedka si to rozmyslela a sanitku raději nezavolala. A mně se nepodařilo žádnou zajímavou kapku najít. Tentokrát. Proto jsem požádala kamarádku, která je "kapková královna", aby mi nějaké kapky půjčila a já jsem vám předvedla, co všechno se do nich dá nacpat. Jenom ta sousedka tam není. Zatím.



No, uznejte, není to krása?

Někdy se smůla lepí na paty.

26. února 2015 v 22:34 Deníček
Venku už několik dní prší, člověk by nejraději nevystrčil ani nos ze dveří, ale, bohužel, na povinnou procházku se jít musí. Tedy, musí jít ten, který vlastní psa jakékoliv rasy. Pes procházku potřebuje a to v jakémkoliv počasí. Přesvědčit ale Danečka, aby se šel dobrovolně vyvenčit, když se venku "čerti žení", to není žádný med. Dala jsem mu pláštěnku, aby moc nepromokl, postrojek, šla jsem se obléknout, a mezitím čivaváček zajel do tašky, kterou za žádnou cenu nechtěl dobrovolně opustit. Půl hodiny přemlouvání, nějaké úplatky, vyhrožování, nic nepomohlo. Teprve mohutný výkřik "na zahrádce je kočička" přiměl Danka k tomu, že opustil tašku a s mohutným štěkotem se vyřítil na zahrádku. Sláva, mohli jsme jít na venčící procházku. Ještě deštník, foťák (třeba se mi podaří vyfotit nějaké kapky), vodítko a můžeme jít. A tady se vyskytla první chyba. Vodítko jsem si navlékla na ruku, ve které jsem držela foťák. Ano, čtete dobře. A už snad také víte, jak to dopadlo. Procházíme se, já schovaná pod deštníkem, Daneček pečlivě čte psí SMSky, já se pozorně dívám, jestli někde neuvidím krásnou kapku, najednou Danek škubl vodítkem, já jsem zakopla, přeletěla jsem poměrně úzký chodník a přistála jsem na plotě. V tom okamžiku jsem zmáčkla spoušť a na výsledném obrázku bylo vidět kus plotu, rozmazaná skvrna (to jsem byla já, přilepená na plotě) a pak nějaká nedefinovatelná šmouha (to opravdu nevím, co bylo). Foťáku se nic nestalo. Danek se na mne udiveně díval a asi ho vzniklá situace začala moc bavit, protože čekal, co se stane dál. Třeba panička udělá ještě nějaké salto. Neudělala. Jenom jsem se opatrně rozhlédla kolem sebe, jestli mě náhodou nepozoruje nějaký soused. Diváci tentokrát chyběli, všichni byli schovaní doma.
Původně jsem si myslela, že jsem si průšvihy tím pádem už vybrala, ale chyba lávky. Když jsme přišli domů, Danek zmoklý jak slepice, já naštvaná sama na sebe, chtěla jsem si udělat kávu, abych si spravila trochu náladu.
Dělat ale několik věcí najednou se opravdu nevyplácí. Na kuchyňskou linku jsem postavila Dankovu misku, vedle jsem si postavila hrnek na kávu, do misky jsem nasypala instatní kávu, do hrnku granule, všechno jsem to pečlivě zalila vřelou vodou a protože mám ráda do kávy mléko nebo smetánku, přidala jsem ji do hrnku ke granulím. Pečlivě zamíchala a..... všechno jsem vyhodila. Procedila jsem mezi zuby něco o blbosti lidské, tedy své, a udělala jsem si kávu znovu. Byla jsem už opatrnější a dávala jsem si pozor, kam co dávám. Do misky jsem dala granule, kávu nasypala do hrnku, do hrnku jsem nalila vřelou vodu, do misky jenom vlažnou, otevřela smetánku a přidala ji ...... ke granulím. Znovu jsem granule musela vyhodit. Potřetí se mi to ale podařilo a granule jsem připravila bez problémů. Ještě jsem si připravila roztok Citrovitalu (antioxidant a prevence proti zánětům dutiny ústní), který jsem ovšem omylem nalila do kávy. Takže i kávu jsem musela dělat znovu.
A jestli si myslíte, že to byl konec, tak ani náhodou. Při psaní tohoto malého povídání jsem omylem klikla na nějakou jinou klávesnici (opravdu nevím kterou) a celý článek mi zmizel a přede mnou se objevila prázdná stránka. Když jsem to už málem vzdala a chtěla jsem začít psát znovu, našla jsem článek v položce "rozepsané". Kde tam se vzal, nevím, já jsem ho tam neschovala. Na mou duši.