Březen 2015

Šla jsem na návštěvu a v pátek třináctého.

13. března 2015 v 21:11 Deníček
Vydat se v pátek třináctého na návštěvu, to může napadnout jenom takového zmatkaře, jako jsem já, i když já dokáži dělat zmatky vždycky, nemusí být ani třináctého. Tentokrát jsem se vydala ke kamarádce, která bydlí kousek ode mne. Nesla jsem jí pompadurku pro její čivavu. První nedorozumění vzniklo již v okamžiku, kdy mi vysvětlovala, kde bydlí. Bydlí totiž v Morýsáku a ty tady máme dva. "Bydlíš v prvním nebo ve druhém?", zeptala jsem se. "Ve druhém", zněla odpověď. "Takže v prvním", naprosto nelogicky jsem reagovala. Kamarádka mi ovšem odpověděla naprosto správně, opravdu bydlela ve druhém, protože se to počítá směrem od města, kdežto já jsem to počítala z opačné strany, směrem od mého bydliště. Chvilku jsme se po telefonu dohadovaly, až jsem to pochopila. Další instrukce zněla, že mám zazvonit dole u vchodu a kamarádka mi bzučákem otevře hlavní dveře. Pak vlezu do výtahu, vyjedu do 6. patra a dveře č. 601. Výborně. Až na to, že jsem u hlavního vchodu na ni nezvonila, protože jsem tam vklouzla zároveň s jinou paní, ale šťastně jsem dorazila do 6. patra a hledala dveře č. 601. Tam ovšem nebydlela, navíc dveře byly na opačné straně chodby, nevěděla jsem, kde je světlo, u každých dveří jsem si musela škrtnout zapalovačem a dívat se na vizitky. Prošla jsem chodbu dvakrát, správné dveře, na kterých byla její vizitka, byly č. 610. Zazvonila jsem. Za dveřmi se ozvalo "ano!", a ozval se štěkot čivavy. Čekala jsem, až mi otevře. Čekám minutu, dvě, tři, nic se neděje. "No jo, je nemocná, než se vyhrabe z postele, tak to chvíli trvá," pomyslela jsem si a abych potom moc nezdržovala, tak jsem si zula boty a jenom v ponožkách jsem přešlapovala na předložce a studené chodbě. Teprve po několika dalších minutách se dveře otevřely. "Ty jsi už tady? A proč nezazvoníš?" zeptala se kamarádka udiveně. "Já jsem zvonila." "Tak jsem to asi přeslechla", řekla kamarádka, já jsem vešla, přivítala jsem se s čivavou Lilinkou, no, také s její paničkou.
Návštěva probíhala naprosto normálně, když jsem však odcházela, kamarádka se mě znovu zeptala: "A opravdu jsi zvonila?" "Opravdu, dokonce jsem na Lilinku za dveřmi štěkala", odpověděla jsem. Kamarádka se na mne chvíli udiveně dívala, obzvlášť, když jsem jí připomněla, že přece řekla "ano" a pak pokračovala: "A ty jsi zvonila až u dveří? Tak teď to už chápu. Já jsem myslela, že zvoníš u hlavního vchodu, zvedla jsem domácí telefon, do něho jsem řekla "ano", stiskla jsem bzučák a čekala jsem na to, až se otevřou hlavní dveře. A stojím a čekám...." "No vidíš, a já jsem stála a čekala za dveřmi, dokonce jsem se i zula a čekala jsem bosky na studené chodbě, až mi otevřeš." "A tos nemohla do těch dveří kopnout?" zeptala se kamarádka. Navíc jsem ji upozornila, že mi řekla špatné číslo dveří a já jsem prošla dvakrát tmavou chodbu. To se divila ještě víc, protože mi řekla správné číslo, jenom já jsem si to nějak převrátila. Při představě, že jsem stála bosky na chodbě jak nějaký žebrák, jí to začalo cukat koutky a špatně zadržovala smích. Nakonec jsme se zasmály obě dvě. Jak jinak, když je ten pátek třináctého!
Zamlčela jsem tady ovšem, že místo, abych se ihned při vstupu věnovala nemocné kamarádce, začala jsem lozit po kolenou a honit se s Lilinkou, která se tak rozdováděla, že nebyla k udržení. Prý se s ní žádná návštěva po bytě nehoní. Zapomněla dodat, že žádná normální návštěva a já normální nejsem.

Eště tě to mo?

6. března 2015 v 9:10 Taková normální rodinka
Když jsem byla maličká, asi dvouletá, tatínka převeleli na polské hranice jako finance a my jsme se stěhovali za ním. Bydleli jsme ve Skřečoni, myslím je to nyní součást Bohumína. Mluvilo se tam takovou divnou řečí, šlonzatštinou, byla to směska češtiny, ostravštiny a polštiny, nikdo z nás jí nerozuměl a když chtěla jít maminka do obchodu, vždycky si vybírala ty, na kterých bylo napsané "zde se mluví česky". Já si z té doby nic nepamatuji, jenom takové útržky, spíš ji znám z vyprávění. Bydleli jsme v činžáku, naproti nám přes širokou chodbu bydlel starší manželský pár, Vítovi, byli to velmi milí lidé a mne prý měli moc rádi. Nevím, ale říkala maminka, že jsem u nich trávila hodně času. Asi proto, že se mnou dělali samé hlouposti, dokonce prý mě houpali v koberci, což jsem měla nejraději.
Já jsem byla ovšem velmi paličaté dítě a někdy se mnou nebylo k vydržení. Když jsem se kvůli něčemu urazila, tak se mnou "nehlo ani stádo volů", jak s oblibou říkávala maminka. Jednou si k nám pro mne přišli Vítovi, já jsem ovšem měla "svůj den" a uraženě jsem stála v koutě. Dokonce jsem s nimi odmítla jít. "S tou dnes nic není," řekla maminka, "ta je dnes jak nesebraný vřed. Přerazila bych ji", stěžovala si. "A, tak tebe to dnes mo? No nic, tak přijdeme později", prohlásil pan Víta, popovídali si s maminkou a odešli. Za nějakou dobu se vrátili, nakoukli do pokoje a pan Víta se zeptal: "Tak co? Eště tě to mo? Škoda, chtěli jsme si s tebou hrát a máme nachystaný koberec. Mohla ses houpat!", pronesl významně, otočil se a chtěl odejít. Představa, že se budu houpat v koberci, byla velmi lákavá a jako zázrakem jsem přestala trucovat. Vyběhla jsem z pokoje, chytila se pana Víty za ruku a rozesmátá jako rozjásané sluníčko jsem s nimi spěchala dělat hlouposti. Ale hlavně se houpat v koberci.
Přesun do Skřečoně bylo naše první stěhování za tatínkem. Pak těch stěhování bylo daleko víc, několikrát jsme se přesunovali i na Šumavu, potom zpátky, asi to byl pro rodiče dost velký horor. Ale věta pana Víty u nás zakotvila natrvalo. Už jsem dávno chodila do školy, když jsem však začala trucovat, rodiče vždycky říkávali: "No jo, naši dcerušku to zase mo, bude lepší se jí vyhnout."