Eště tě to mo?

6. března 2015 v 9:10 |  Taková normální rodinka
Když jsem byla maličká, asi dvouletá, tatínka převeleli na polské hranice jako finance a my jsme se stěhovali za ním. Bydleli jsme ve Skřečoni, myslím je to nyní součást Bohumína. Mluvilo se tam takovou divnou řečí, šlonzatštinou, byla to směska češtiny, ostravštiny a polštiny, nikdo z nás jí nerozuměl a když chtěla jít maminka do obchodu, vždycky si vybírala ty, na kterých bylo napsané "zde se mluví česky". Já si z té doby nic nepamatuji, jenom takové útržky, spíš ji znám z vyprávění. Bydleli jsme v činžáku, naproti nám přes širokou chodbu bydlel starší manželský pár, Vítovi, byli to velmi milí lidé a mne prý měli moc rádi. Nevím, ale říkala maminka, že jsem u nich trávila hodně času. Asi proto, že se mnou dělali samé hlouposti, dokonce prý mě houpali v koberci, což jsem měla nejraději.
Já jsem byla ovšem velmi paličaté dítě a někdy se mnou nebylo k vydržení. Když jsem se kvůli něčemu urazila, tak se mnou "nehlo ani stádo volů", jak s oblibou říkávala maminka. Jednou si k nám pro mne přišli Vítovi, já jsem ovšem měla "svůj den" a uraženě jsem stála v koutě. Dokonce jsem s nimi odmítla jít. "S tou dnes nic není," řekla maminka, "ta je dnes jak nesebraný vřed. Přerazila bych ji", stěžovala si. "A, tak tebe to dnes mo? No nic, tak přijdeme později", prohlásil pan Víta, popovídali si s maminkou a odešli. Za nějakou dobu se vrátili, nakoukli do pokoje a pan Víta se zeptal: "Tak co? Eště tě to mo? Škoda, chtěli jsme si s tebou hrát a máme nachystaný koberec. Mohla ses houpat!", pronesl významně, otočil se a chtěl odejít. Představa, že se budu houpat v koberci, byla velmi lákavá a jako zázrakem jsem přestala trucovat. Vyběhla jsem z pokoje, chytila se pana Víty za ruku a rozesmátá jako rozjásané sluníčko jsem s nimi spěchala dělat hlouposti. Ale hlavně se houpat v koberci.
Přesun do Skřečoně bylo naše první stěhování za tatínkem. Pak těch stěhování bylo daleko víc, několikrát jsme se přesunovali i na Šumavu, potom zpátky, asi to byl pro rodiče dost velký horor. Ale věta pana Víty u nás zakotvila natrvalo. Už jsem dávno chodila do školy, když jsem však začala trucovat, rodiče vždycky říkávali: "No jo, naši dcerušku to zase mo, bude lepší se jí vyhnout."
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama