Šla jsem na návštěvu a v pátek třináctého.

13. března 2015 v 21:11 |  Deníček
Vydat se v pátek třináctého na návštěvu, to může napadnout jenom takového zmatkaře, jako jsem já, i když já dokáži dělat zmatky vždycky, nemusí být ani třináctého. Tentokrát jsem se vydala ke kamarádce, která bydlí kousek ode mne. Nesla jsem jí pompadurku pro její čivavu. První nedorozumění vzniklo již v okamžiku, kdy mi vysvětlovala, kde bydlí. Bydlí totiž v Morýsáku a ty tady máme dva. "Bydlíš v prvním nebo ve druhém?", zeptala jsem se. "Ve druhém", zněla odpověď. "Takže v prvním", naprosto nelogicky jsem reagovala. Kamarádka mi ovšem odpověděla naprosto správně, opravdu bydlela ve druhém, protože se to počítá směrem od města, kdežto já jsem to počítala z opačné strany, směrem od mého bydliště. Chvilku jsme se po telefonu dohadovaly, až jsem to pochopila. Další instrukce zněla, že mám zazvonit dole u vchodu a kamarádka mi bzučákem otevře hlavní dveře. Pak vlezu do výtahu, vyjedu do 6. patra a dveře č. 601. Výborně. Až na to, že jsem u hlavního vchodu na ni nezvonila, protože jsem tam vklouzla zároveň s jinou paní, ale šťastně jsem dorazila do 6. patra a hledala dveře č. 601. Tam ovšem nebydlela, navíc dveře byly na opačné straně chodby, nevěděla jsem, kde je světlo, u každých dveří jsem si musela škrtnout zapalovačem a dívat se na vizitky. Prošla jsem chodbu dvakrát, správné dveře, na kterých byla její vizitka, byly č. 610. Zazvonila jsem. Za dveřmi se ozvalo "ano!", a ozval se štěkot čivavy. Čekala jsem, až mi otevře. Čekám minutu, dvě, tři, nic se neděje. "No jo, je nemocná, než se vyhrabe z postele, tak to chvíli trvá," pomyslela jsem si a abych potom moc nezdržovala, tak jsem si zula boty a jenom v ponožkách jsem přešlapovala na předložce a studené chodbě. Teprve po několika dalších minutách se dveře otevřely. "Ty jsi už tady? A proč nezazvoníš?" zeptala se kamarádka udiveně. "Já jsem zvonila." "Tak jsem to asi přeslechla", řekla kamarádka, já jsem vešla, přivítala jsem se s čivavou Lilinkou, no, také s její paničkou.
Návštěva probíhala naprosto normálně, když jsem však odcházela, kamarádka se mě znovu zeptala: "A opravdu jsi zvonila?" "Opravdu, dokonce jsem na Lilinku za dveřmi štěkala", odpověděla jsem. Kamarádka se na mne chvíli udiveně dívala, obzvlášť, když jsem jí připomněla, že přece řekla "ano" a pak pokračovala: "A ty jsi zvonila až u dveří? Tak teď to už chápu. Já jsem myslela, že zvoníš u hlavního vchodu, zvedla jsem domácí telefon, do něho jsem řekla "ano", stiskla jsem bzučák a čekala jsem na to, až se otevřou hlavní dveře. A stojím a čekám...." "No vidíš, a já jsem stála a čekala za dveřmi, dokonce jsem se i zula a čekala jsem bosky na studené chodbě, až mi otevřeš." "A tos nemohla do těch dveří kopnout?" zeptala se kamarádka. Navíc jsem ji upozornila, že mi řekla špatné číslo dveří a já jsem prošla dvakrát tmavou chodbu. To se divila ještě víc, protože mi řekla správné číslo, jenom já jsem si to nějak převrátila. Při představě, že jsem stála bosky na chodbě jak nějaký žebrák, jí to začalo cukat koutky a špatně zadržovala smích. Nakonec jsme se zasmály obě dvě. Jak jinak, když je ten pátek třináctého!
Zamlčela jsem tady ovšem, že místo, abych se ihned při vstupu věnovala nemocné kamarádce, začala jsem lozit po kolenou a honit se s Lilinkou, která se tak rozdováděla, že nebyla k udržení. Prý se s ní žádná návštěva po bytě nehoní. Zapomněla dodat, že žádná normální návštěva a já normální nejsem.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama