Duben 2016

Zase mám z ostudy kabát.

13. dubna 2016 v 8:39 Deníček
Chvíli jsem váhala jestli mám tuto příhodu zveřejnit, ale potom jsem si řekla, no co, ať se jiní zasmějí. Že jsem s ostudou jedna ruka od mládí, to není žádná novinka, že se s ní kamarádím i v tomto věku mnoho lidí asi nepřekvapí.
Šla jsem do kadeřnictví nechat si zušlechtit vlasy, trochu zarovnat, trochu zkrátit, abych nevypadala jak čarodějnice. Jako kdyby to pomohlo! Tentokrát jsem s sebou vzala Kubíka. Danka už kadeřnice znala, ať se tedy seznámí s Kubíkem. Na klíně jsem ho mít nemohla, položila jsem si ho tedy k nohám. Zapomněla jsem ovšem na jednu, dost podstatnou skutečnost. Kubík se velmi rád schovává, doma pod různé skříňky, odkud ho nejsem schopná vydolovat. U kadeřnice chvíli vydržel ležet u mých nohou a potom se schoval pod skříňky. A pro jistotu až dozadu. A tam potichoučku čekal a pozoroval co se s paničkou děje. Kadeřnictví celkem prázdné, jenom jedna paní měla strčenou hlavu pod helmou, četla si časopis a ukusovala nějaké sušenky.
Byla jsem dost brzy hotová, opravdu to dlouho netrvalo, zaplatila jsem, zavolala na Kubíka, aby vylezl, ale on níc. Asi se mu tam začalo líbit. Násilím jsem ho nechtěla vytahovat, vypadalo by to jako kdybych táhla mrtvolku, takže mi nezbylo nic jiného, než se spustit na všechny čtyři a snažit se Kubu z pod skříněk vydolovat. Asi to byl pohled pro bohy, protože za mnou se ozvalo takové to kuc, kuc, a když jsem trochu otočila hlavu viděla jsem, že paní pod helmou se začala dusit, mlátila hlavou do helmy a nemohla se nadechnout. Její vytřeštěné oči se upíraly na můj zadek, který jako jediný bylo dobře vidět. Kadeřnice chvíli bublala utajovaným smíchem, potom to nevydržela a rozchechtala se na celou místnost. To vzbudilo Kubíkovu zvědavost, vylezl ven, aby se podíval co se děje, já jsem ho rychle chytila, vysoukala jsem se z pod skříněk, což šlo podstatně hůř než opačně, a situace byla zachráněná. Tedy skoro. Podařilo se mi totiž krásně vymést a uklidit podlahu, na které se válely moje ostříhané vlasy a já jsem si je pěkně nalepila na kalhoty. Vypadalo to jako kdybych svým kalhotám chtěla dopřát paruku. S kadeřnicí jsme chvíli pracně ometaly a odstraňovaly vlasy z mých kalhot, abych mohla jít domů a nebudila veřejné pohoršení.
Na druhý den jsem potkala kadeřnici v obchodě. Vítala mě obrovským úsměvem. Co by člověk neudělal pro blaho ostatních lidí, že?

Proč?

10. dubna 2016 v 9:23 Deníček
Jejich dcera si pořídila pejska. Potom vyrostla, osamostatnila se, provdala se, odstěhovala se z domu a pejsek zůstal na krku mamince. Maminka si chtěla ještě něco užít, cestovat, pejsek byl pro ni přítěží, začala pro něho hledat jinou rodinu. Prý z toho důvodu, aby nebyl pořád sám. Proč?

Mladí manželé si pořídili pejska. Docela dobře se o něho starali, dostal nažrat, napít, byl řádně očkovaný a byl.... stále na zahradě, protože ho doma nechtěli. Potom se jim narodilo dítě a pejsek musel jít z domu. Prý aby tomu dítěti neublížil. Proč?

Manželé chtěli koupit pejska své dceři, aby ji naučili zodpovědnosti. Ale .... muselo to být takové plemeno, které může být celoročně venku, dovnitř nesmí jít, protože nesnášejí doma chlupy a nepořádek. A aby se netoulal, tak bude celou dobu pouze na řetězu. Proč?

Před lety jsem si pořídila pejska. Věděla jsem, že to pro mne bude znamenat určitá omezení, že ho nemohu nechávat dlouhou dobu doma samotného, protože by mu bylo smutno, že je to rasa, která nemůže být celoročně venku, že bude doma a dokonce se mnou bude spávat v posteli. A přece jsem si ho pořídila. I když s ním nemohu chodit všude na návštěvu, protože
- někteří nemají zařízený byt na psy
- někteří nesnášejí psa v bytě
- někteří vůbec nesnášejí psy.
A aby toho nebylo málo pořídila jsem mu kamaráda. Stejnou rasu, sirotka, zemřela mu panička. Tak mám pejsky dva. A oba dva v bytě. A někteří lidé si začali ťukat na čelo. Prý nejsem normální. Proč?

Další mladí manželé měli pejsky dokonce tři. Všechny zachráněné z nevhodných podmínek. Všichni měli tu nejlepší péči, bydleli s nimi doma a měli se moc dobře. Pak se jim narodila holčička. Pejsci z domu nešli, holčička je obklopená milujícími čtyřnohými přáteli, kteří ji hlídají, ona si s nimi hraje a všichni jsou šťastní. Dokonce se naučila nosit hračky v zubech, jak to dělají její chlupatí kamarádi, krade jim granule a různé kostičky, pohybuje se s nimi po čtyřech. Co na to rodiče? "Dokud neočurává a neznačkuje všechno v domě, dotud dobře", prohlásila vesele maminka. Také si někteří lidé ťukají na čelo. Proč?

A já se opravdu ptám proč. Proč si někdo pořizuje pejska, kočku, morče, králíčka, když ho za chvíli přestane bavit, nechce se o něho starat a snaží se ho zbavit? Nerozumím tomu.